Mikulka: Čtyři tři dva jedna (Boca Loca Lab - Alfred ve dvoře)

Radosti nesmyslu a prokletí sdělení

Adámkovo Čtyři tři dva jedna je skvělá ukázka toho, jak silné a zároveň divácky přístupné může být abstraktní minimalistické divadlo. Výrazně rytmicky strukturované, napůl zpívané a napůl mluvené nonsensové texty, nenápadné, leč nápadité svícení, neméně nenápadné prvky ironie, při které čtveřice účinkujících s nadhledem shazuje to, co právě provádí. Je tak příjemné a tak samozřejmé jít s rytmem představení a bavit se všemi drobnými vybočeními, změnami a variacemi, stejně jako rafinovaným a technicky výborně zvládnutým nesmyslem v roli hybného principu.

Mikulka: poetický Blatný a sametový Havel

Básníci, dramatici, věty, ceny a tak vůbec

„V půli června 1946 jede Ivan Blatný do Kunštátu. Jede sám a nikdo ho tu nečeká... Předválečný autobus vyplivne básníka na náměstí, dveře se hlučně zavřou. Vysloužilý vůz odjíždí směrem k Sychotínu a dál k Rozseči. Ivan se za ním dlouho dívá; tak dlouho, dokud není obzor opět prázdný jako poklizený stůl.“ Takových a podobných, sliznatých a hlavně úplně zbytečných vět je ta kniha plná. Kdyby Reiner napsal Blatného biografii a nesnažil se o to, co zjevně neumí, tedy „umělecky básnit“, mohlo to být užitečná a sympatická četba o jednom mimořádném osudu. Takhle je to četba napůl užitečná a napůl k ulepení. V anglické půlce více užitečná, v té úvodní české spíš k ulepení,

Škorpil: Anamnéza (Divadlo Na zábradlí)

Dokud je možné věřit, že to co se odehrává na jevišti je jen protažená expozice, která má diváka uvést do notně absurdizovaného nemocničního prostředí, je vlastně vše v pořádku. Herci Divadla Na zábradlí tuto poetiku a styl zvládají a mají ji díky Janu Mikuláškovi v krvi. Problém je ale ten, že v Anamnéze se už nic dalšího nestane. A že hlavním prvkem inscenace zůstane až do konce hodně chtěná hra na absurditu.

Švejda: Anamnéza (Divadlo Na zábradlí)

Požitkáři, Báby a nyní Anamnéza, trojice inscenací letošní sezóny Divadla Na zábradlí ze "stejného vrhu", jakoby mající potvrdit Grossmanův výrok ze šedesátých let, že diváci by měli chodit na Zábradlí na jako takové, ne na jeho jednotlivé inscenace. Spojuje je stejná inscenační metoda: série jednotlivých výstupů (či etud), které sjednocuje určité téma či prostředí.
Tím je u Anamnézy (vzniklé na základě inscenace/scénáře maďarského souboru Plavební společnost Sputnik Viktora Bodóa) prostředí nemocnice (či obecně zdravotnictví): místo s nerozpletitelným, absurdně vyhlížejícím klubkem problémů, které je snad opravdu nejlépe nahlížet jen s drsným černým humorem a raději navíc ještě "meta" prizmatem (s divadelním "uzávorkováním").

Mikulka: Střepy a chlebíčky (11:55 - Jatka78)

Je to problém, který se vrací pořád dokola: jak se má divadlo vyslovit k tzv. současným problémům, aby z toho nebyla jen jakási opožděná 3D ilustrace toho, co bylo včera k vidění v televizních novinách a předevčírem všude na internetu. Odpověď bohužel nedává ani nová Mikuláškova inscenace Střepy a chlebíčky, kterou se soubor 11:55 přesunul ze Švehlovky do nyní již oficiálně otevřených Jatek78.

Švejda: Zásek (Dejvické divadlo)

Zásek, vymyšlený společnými silami hereckého týmu a režiséra Ivana Trojana, vychází z jednoduché, nijak sice původní, ale dramaticky vděčné a nosné situace: co se začne dít se skupinkou osob, s níž se zasekne výtah. Ano, dotyční se stávají podrážděnými, propadají panice a hysterii, prozrazují na sebe víc než by bylo za normálních okolností obvyklé - zkrátka: podléhají psychickému tlaku. Takové psychodrama se začne odehrávat.

Švejda: Garderobiér (Divadlo Bez zábradlí)

Garderobiér Ronalda Harwooda je majstrštyk, který o divadelním prostředí efektně a vyčerpávajícím způsobem (tj. bez nějaké větší interpretační otevřenosti) říká vše podstatné: o síle, magii i pomíjivosti divadla, o histriónství, sebestřednosti, nevraživosti i obětavosti herců atd. atd. A Karel Heřmánek, který titul zná z prvého českého nastudování v polovině osmdesátých let v Divadle Na zábradlí (kde tehdy působil) patří do té (ideální) řady robustních herců, "bardů" českého divadla jako byli či jsou Gustav Opočenský nebo Pavel Pavlovský, jeho předchůdci v roli Sira.

Mikulka: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo)

Na Zemětřesení jsem šel s obavami - a byl jsem mile překvapen. Tahle rozmáchlá hra o ekologické zkáze lidstva propletená několika osobními příběhy je napsaná šikovně a velkoryse, jak už to tak u Bartletta bývá, jenže je taky dost nabubřelá, upovídaná a na můj vkus až příliš ochotně vychází vstříc všelikým klišé a melodramátkům. Špinar s Tošovským ale výrazně krátili a zpřehledňovali (díky tomu vynikla „rodinná osa“ spojená s osudy tří rozdílných sester), současně ale od první chvíle nasadili a v celé první půlce dokázali udržet záměrně přepjatý, místy až kabaretně pokleslý tón. Tento ironický odstup se pak ku prospěchu věci prolnul i do vážnější závěrečné části. Výsledkem tak nebyla ekologická agitka se zpěvy (to nejsou Zemětřesení ani u Bartletta, nepochybně ale tuto hrozbu obsahují), spíš cosi docela sympaticky a nepředvídatelně oscilujícího mezi vážností, dojemností, ironií a barvitou groteskou.

Mikulka: Acrometria (PSiRC, Sezóna nového cirkusu Plzeň)

Stejně jako se lze setkat s průměrně rutinní činohrou, lze dosti snadno narazit i na průměrně rutinní nový cirkus. A moc nepomůže, když je píárově ozdoben visačkou špičkového katalánského souboru, nebo že se koná v rámci sympatické Sezony nového cirkusu, čili jedné z akcí Plzně, evropského hlavního města kultury.

Škorpil: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo - Nová scéna)

Bartlettův text je přeci jen jiný, než jaký ho představuje Špinarova inscenace. Originál velmi umně rozehrává řadu dějových i motivických pásem, buduje uvěřitelnou atmosféru blížícího se zásadního zvratu (dokonce hned – cože je pro něj typické - ve třech rovinách: Freyin porod, zemětřesení v Londýně a nevyhnutelný globální ekologický kolaps) a v té nejlepší tradici britského „disputačního dramatu“ probírá řadu zásadních otázek, přičemž tu nikdo není nositelem absolutní pravdy, ale ani jasným padouchem. Nejspíš nevyhnutelné škrty pražskou inscenaci více soustřeďují k osudům tří dcer Roberta Crannocka a všeho ostatního dotýkají spíše letmo. (Zvláštní ale je, že na titulní zemětřesení – které je ve skutečnosti reálnou příčinou Freyiny smrti – tu vůbec nedojde.) Netvrdím, že je to nutně chyba, váhám ale, nakolik je pak vše srozumitelné pro někoho, kdo není s Bartlettovým textem důkladněji obeznámen. (Což ostatně dokazuje i glosa kolegy Švejdy).
Pokud bych osobně v něčem viděl slabinu Špinarovy inscenace, pak především v její první třetině,

Švejda: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo - Nová scéna)

První hodina je na hození ručníku do ringu. Daniel Špinar volí svůj oblíbený ironický retro přístup, který však běží s textem Mikea Bartletta zcela mimoběžně. Ne že by té ironie nebylo zapotřebí: hra si ji za svou kýčovitě idealistickou filozofii, kterak jsou všichni lidé svým každodenním chováním a jednáním nekompromisně odpovědni za stav celé planety a jak tento stav planety potom fatálně ovlivňuje naše privátní životy, zaslouží. Drama se však skládá z krátkých (až kratinkých) výstupů a režisér nemá kromě silového vtipkování téměř žádný čas na jejich pořádné rozehrání a alespoň minimální scelení.
Situace se začne zlepšovat až s výstupy starého Roberta Crannocka (Vladislav Beneš), cynicky "pravdomluvného" zvěstovatele klimatických změn na zemi. Inscenace se zklidní, zvážní a skrze až psychedelickou náladu se konečně začne vylupovat její (byť nikterak originální) téma: jak chod stávající civilizace připomíná skotačení na potápějícím se Titaniku.
Přestávka přijde po sto minutách, po sebevražedném aktu těhotné, "nejcitlivější" Freyi - aby závěrečné dějství bylo zahráno ve zcela jiné atmosféře a na zcela vyprázdněné, "lyricky" bílé scéně: Vážně, Hloubavě, podporujíc tak kýčovitě jímavé finále hry.
Tak rozháranou inscenaci už jsem dlouho neviděl.


Recenze vyšla 10. 4 v Lidových novinách

Škorpil: Poněkud delší odpověď Vladimíru Hulcovi (a Vladimíru Justovi) aneb Ještě k Lidské tragikomedii a "situaci Divadla v Dlouhé"

technická poznámka: v prohlížeči Internet Explorer se bohužel pod tímto příspěvkem nezobrazí diskuse pomocí modulu Disqus. s příčinami ani řešením si nevím rady. dopručuji tedy používat Mozillu nebo Chrom. -- Jakub Škorpil


Vrátím se – s dovolením – k meritu věci, tedy k Lidské tragikomedii. Vlastně jsi mi, Vladimíre, výborně nahrál několikerým zopakováním spojení „divadlo pro děti a mládež“. Pominu-li, že osobně si myslím že DvD je (a chce být) i něčím víc než jen tím (aniž bych zároveň onu kategorii nějak shazoval), je to vlastně hezký popis inscenace, která všechnu zdejší diskusi odstartovala. Ano, Lidská tragikomedie Hany Burešové je pro mne Klíma „pro děti a mládež“, či – jak se dříve hezky psávalo – „pro školu a dům“. A to je asi to, co mi na inscenaci vadilo nejvíc. Vladimír Just zde několikrát zdůrazňuje Klímovu ironii, smích nad světem, ludibriozitu atp. Ale to je právě to, co podle mne inscenace postrádá. Či co zůstává skryto jen v dramaturgickém výkladu překrytém nakonec hereckou exhibicí. Ale to krapet přebíhám. Jistě je to již namnoze věc osobního čtení klímovské poetiky, ale podle mne k ní patří jistá podvratnost, znejistění. Nikoli jen ironické pousmání, ale škleb. (Ty bys Vladimíre – to prosím bez ironie – věřím neváhal označit Klímu za pankáče.) Ale aby to bylo v inscenaci naplněno, nesměl by Odjinud být v posledním dějství tak nemilosrdně (operetně) shozen.