Mikulka: Dinopera (KHWOSHCH group)

Hanďáci a buchťáci

Dinopera se původně měla hrát v Alfredovi ve Dvoře třikrát, ale byl o ní takový zájem, že kdyby na poslední chvíli nepřibyl ještě čtvrtý termín v sobotu odpoledne, vůbec bychom se nedostali dovnitř. Hrálo se sice v malém sále s kapacitou zhruba třicet diváků, ale stejně: kdo to má. A přímo na místě se pak potvrdilo, že si tamtamy nevymýšlely, kousek je to opravdu povedený.

Švejda: Dinopera (KHWOSHCH group)

Karel Zeman, Handa Gote, a ovšem - Monty Python; ti všichni jako by stáli za "tragickou loutkovou operou" Dinopera mezinárodního projektu KHWOSHCH group, propojujícího studenty KALD DAMU a hudebníky z Německa.

Švejda: A se mnou zmizel svět (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

A se mnou zmizel svět Sibylle Berg je monologem ženy, která byla v mládí levicovým radikálem, snažícím se změnit svět, posléze dělala kariéru (ale bylo jí to umožněno jen do té míry, do jaké jí to dovolili společensky dominující muži), a nyní, kdy již má, doslova, život za sebou, rekapituluje: vanitas vanitatum. Berg během monologu průběžně střídá časovou optiku, její hru zásadně nese tíživý, melancholický spodní proud uplývajícího času, který nabývá velice sugestivního účinku.

Švejda: Baletky (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Miřenka Čechová nabízí v Paláci Akropolis, po knižním vydání a multimediálním zpracování, třetí verzi svých Baletek. Uvádím tuto skutečnost nikoli kvůli samotným faktům, ale proto, že divadelní nastudování již vstupuje do nějakého kontextu.
Kniha Čechové se stala v jistém směru průkopnickým činem. Ozřejmila skutečnosti, o nichž se dosud (nahlas) nemluvilo; měla svůj, jak to říct, osvětový charakter. A nyní Čechová přichází se zpracováním téhož (včetně záměrů, které lze z inscenace odečíst) - i když, jen s malou nadsázkou řečeno, prakticky každý, kdo se v oblasti kultury orientuje, ví, o čem Baletky jsou.

Škorpil: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novinka Ondřeje Novotného (a Jana Friče a Jana Tošovského) Otec hlídá dceru je možná do velké míry generační záležitost. Je dobré mít zkušenost s rodičovstvím, dětskými hřišti, partnerskými vztahy, stárnoucími rodiči a nakonec i vzpomínky na pionýrsko/skautské tábory či vůbec „lesní život“. Je to výhodné pro větší emoční vazbu k tomu, co se na jevišti říká a často mimoslovně děje. To poslední mnohdy na ideální hraně postřehnutelnosti, viz třeba mužův plamenný proslov, který žena doprovází mlčenlivým složením jeho oblečení do úhledné hromádky u manželových nohou ad.

Švejda: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novotného a Fričovo Otec hlídá dceru chce zpřítomnit, odečítám-li z inscenace správně (text jsem nečetl), ubíjející banalitu všedního života, která může pod povrchem skrývat velká dramata a vést i k velkým hořím.

Švejda: Ruka je osamělý lovec (A studio Rubín)

Švýcarská dramatička a performerka Katja Brunner v postdramatickém textu Ruka je osamělý lovec obhlíží svým svébytným a vynalézavým jazykem různé formy ujařmování ženy v dnešní společnosti. Počínaje přežívajícími stereotypy v chápání její společenské role a konče - třeba - sexuálním ponižováním a zneužíváním. Nic proti příhodným konkrétním postřehům, svým jednostranným a černobílým pohledem, paušálně odsuzujícím - ano, vytáhněme ta správná slova - odcházející patriarchální řád, ale neomylně zabředává do ideologizujícího vidění světa; příbuznost s Elfriede Jelinek se okamžitě nabízí.

Škorpil: Galapágy (Městská divadla pražská - Komedie)

 O zajících a pěnkavách a mozku a želvách a terejích a genech a válce a...
Někdy se zkrátka nelze vyhnout otřepaným rčením, jako třeba tomu o honění mnoha zajíců naráz. Jistě že tradičně mnohovrstevnaté romány Kurta Vonneguta samy nahání nejednoho zajíce, ale kniha není divadlo a naopak. Byť je inscenace Galapág bezmála dvouhodinová, nemá z principu šanci šíři a rozlet Vonnegutovy předlohy obsáhnout. Ani by se o to neměla pokoušet.