Králík: Den závislosti (Divadlo Letí – VILA Štvanice)

Tomáš Dianiška napsal v podstatě divadelní adaptaci známého filmu Michela Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli, jen je zvláštní, že se informace o přímé inspiraci neobjeví ani v titulu, ani v anotaci inscenace, není zmíněna ani v rozhovoru dramaturga s autorem v programu k inscenaci. Tudíž lze konstatovat, že se do značné míry jedná o plagiát.

Mikulka: Frljić v Brně. Skandál!

aneb Slovo do vlastních řad

Před časem jsme se tu na Nadivadle shodli na tom, že v Česku Oliver Frljić nikoho pořádně naštvat nemůže, že tu jsme na něco takového až moc vlažní (viz níže). No vida, a ono se ukázalo, že může.

Mikulka: Élektra (Divadlo v Dlouhé)

Ze Sofoklovy Élektry se v nastudování Hany Burešové stalo cosi na způsob toho, co si lze bez velké námahy představit pod pojmem „moderně pojatá klasika“. Umírněně dnešní kostýmy, zcela současně znějící překlad, chór redukovaný na trio, odhalené zákulisí, hodně černé, žádná pseudoantická kašírka. Patos nechybí, ale je dávkován uměřeně. Žádné velké aktualizace (snad s výjimkou podtržení motivu ochoty přizpůsobit se panující moci) a už vůbec žádné výstřednosti (zde pro změnu s výjimkou dost samoúčelného vykřikování zupáckých vojenských povelů). Představení trvá jen něco málo přes hodinu, není tu místo na žádné ornamenty, vše plyne svižně a spořádaně. O tom, že Sofokles napsal dílo nabité zásadními a hluboce založenými otázkami, taky jistě nebudou pochybnosti.

Mikulka: Thelma a Selma (A-Studio Rubín)

Titul i celá inscenace odkazuje k feministickému kultovnímu filmu Thelma a Louisa, hovoří se tu především o vztazích mezi ženami a muži (a to z pohledu žen), celková nálada je však naprosto odlišná. Místo hollywoodského patosu, symbolizovaného zpomaleným záběrem dvojice zoufale hrdých žen, nalézajících svobodu ve skoku do Grand Canyonu, se v Rubínu rozehrává rafinovaně ironická partie, která všechna nadhozená témata obratem zpochybňuje a převrací naruby.

Mikulka: Dům v jabloních (Pomezí)

Nahoru po schodišti dolů

Ty strmé schody z haly do prvního patra jsem během zhruba dvou a půl hodin vyklusal tam a zpátky asi čtyřicetkrát. Ale nutno říci, že to nebyla nadarmo vynaložená námaha. Oproti předcházejícím projektům Pomezí je Dům v jabloních o poznání divadelnější, srozumitelnější (nebo snad přesněji řečeno, usledovatelnější) a celkově sevřenější. Pro návštěvníka imerzivního představení zcela typická frustrace typu „někde se děje něco zajímavého a já to už zase nestíhám“ byla tentokrát o poznání méně intenzivní. Ale možná si jen začínám zvykat.

Švejda: Měsíční sonáta č. 11 (Divadlo NoD)

Janek Lesák a spol. přišli v Měsíční sonátě č. 11 s nápadem, který se v posledku ukázal jako natolik nosný, že utáhl celý, hodinu a čtvrt trvající večer: inscenační zpracování "skutečného přepisu komunikace Apolla 11 s řídícím centrem NASA v Houstnu", tedy amerického letu s prvním přistáním lidí na Měsíci v roce 1969, pojali jako hudební "jízdu" tří dýdžejů.

Mikulka: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti – Venuše ve Švehlovce)

Být pozorovatelem voyeurů

Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.

Mikulka: Elegance molekuly (Dejvické divadlo)

Paradox Zelenkovy dejvické elegance

Na úvod trochu sebekritiky: když se před více než rokem stal uměleckým šéfem Dejvického Divadla Martin Myšička, myslel jsem si (a taky jsem to porůznu psal a říkal), že to nejspíš bude znamenat autopilota, setrvání u osvědčených jistot, málo premiér a to ještě jen skromných komorních titulů, protože na nic jiného si zdejší hvězdy nedokážou vyšetřit čas. Byla to pořádná trefa vedle, v letošní sezóně Dejvičtí přišli s už třetí velkou a reprezentativně obsazenou inscenací, a jakkoli lze vůči jejich kvalitám vznášet nejrůznější pochyby, nelze nevidět, že na jistotu primárně nehraje ani jedna z nich. Což platí i o novince, ve které Petr Zelenka téměř dokumentárně zpracoval životní a vědecké osudy Antonína Holého, (spolu)objevitele léku na AIDS.

Škorpil: Thunder. Enter the three Witches (KALD DAMU)

Že málo je i na divadle většinou více je stará otřepaná pravda. A přesto je milé se o ní znovu a znovu utvrzovat. V DISKU vystačí s pěti magnetofony, několika plastovými vojáčky různých velikostí a pár lampičkami. A s Macbethem osekaným jen na to opravdu nejnutnější (možná až na hranici srozumitelnosti pro neobeznámené). A hned je s čím si hrát. Do tmy svítí monitorky magnetofonů jak žhnoucí oči čarodějnic. V Birnamském lese hrají otec a syn Macduffové na schovávanou. Slova věštby, patřičně trhaná a zkreslená se čas od času sama ozývají z pásek, jež se roztočí bez cizího zásahu a důležité vzkazy a povely jsou přehrávány z magnetických karet (nebo čeho? přiznávám že podobný přístroj na bázi magnetofonu jsem v životě neviděl). Na páskách jsou nahrány zvukové efekty, dialogy i monology, přičemž třeba ten klíčový v němž Lady Macbeth ponouká muže na dráhu zločinu se odvíjí z pásku ukrytého v jejích ústech. A k tomu odkazy na počítačové hry, závěrečná bitva coby stínohra vojáčků kácejících se na přebasované bedně… Spousta drobností a detailů. Milovníci Buchet a loutek, Handa Gote a jiných věrozvěstů „divného divadla“ by tuto produkci neměli minout.
Recenze vyšla v časopisu Svět a divadlo 5/2018

Švejda: Maryša (Divadlo Petra Bezruče)

"Nechtěli jsme, ale museli jsme" 

Maryša Janky Ryšánek Schmiedtové je, mohli bychom říct, ženská inscenace. "Nechtěli jsme, ale museli jsme", říká v jednom okamžiku Lízalka a jde o slova, která definují její téma. Muži - zde tedy (především) Lízal a Vávra - jsou těmi, kdo určují životní osudy žen - zde tedy Maryši - a těm nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat (rozuměj nejčastěji: smířit). Ne že by si pak i samy ženy v tomhle svém údělu ještě nedělaly vlastní peklíčko (jako by těm druhým schválně dávaly "sežrat", co si samy vytrpěly), ale muži stojí na počátku všech problémů - a jejich lítost přichází příliš pozdě.