Mikulka: Morčata a Nevěsta (Tygr v tísni a Masopust)

Moc společného ty dvě inscenace nemají, ale něco přece: jak Morčata, tak Nevěsta nabízejí přepjatou divadelní stylizaci, pohybují se po hraně vážnosti a grotesky a také záměrně uvádějí publikum do nejistoty, o čem že se to vlastně hraje. V obou případech je totiž nutné si průběžně skládat celkový dojem z řady ne úplně zřetelných dějových linií a ne vždy jasně provázaných obrazů.

Škorpil: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Make War Not Love
Stran Jařabova Macbetha (protože režisér napsal vlastně zcela nový text) nezbývá než souhlasit s Vladimírem Mikulkou. Obalen je vskutku lákavě, scénografie i kostýmy jsou (na Zábradlí tradičně) elegantní, trochu perverzní a většinou i funkční, hudba patřičně temná, herectví solidní (přičemž angličtina některé vede k překvapivě zkázněnému výkonu) a inscenace nabízí několik opravdu silných obrazů (a za všechny třeba Macbetha ve víru květů). Onen výstřední design ve spojení s výraznou stylizací pohybů a gest a silně náladotvornou hudbou pak myslím mnohé vede k pocitům – když si vypůjčím z komentáře Marie Reslové – že „ta věc je něčím znepokojivá a silná“.

Mikulka: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Až moc basic

Kdyby tohle představení trvalo deset minut, mohla by to být hezká a veselá kabaretní scénka. David Jařab se však rozhodl roztáhnout nápad s hraním Macbetha v primitivní angličtině do celovečerního formátu. A co hůř: pokusil se zkombinovat legraci na úrovni parodie jazykového kurzu se smrtelně vážnou pomalostí dle vzoru Jarmuschova Mrtvého muže.

Mikulka: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

#hatefull

Naši furianti jsou v pojetí Depresivních dětí hluboce rozporná inscenace. A to jak divadelně - střídají se tu skvělé momenty s pasážemi dosti hluchými - tak svým celkovým vyzněním. Záměrem je sdělovat nepříjemné pravdy o stavu současné české společnosti: ostře, s groteskní nadsázkou, s důrazem na ohavnosti všeho druhu a navíc s trochu zoufalým humorem. Cíle je bezpochyby dosaženo, inscenace je to na domácí divadelní poměry nezvykle ostrá a důsledná. Klíčová otázka ovšem zní, zdali to samo o sobě stačí – de facto totiž zůstává u výčtu ohavností.

Švejda: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Po sérii "exkluzivnějších" kusů (Martyrium aneb Umění trpět, Kartografie pekla: Domov, Sen o říši krásy) se Jakub Čermák a spol. uvedením Stroupežnického Našich furiantů vracejí ke svému tradičnějšímu inscenačnímu stylu: postavenému na přitažlivém, divácky sdělném konceptu, sehraném převážně neherci. Má to svá - jako kdykoli předtím - pozitiva i negativa.

Mikulka: ps: ...odepiš! (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Postavit inscenaci na citacích pohlednicových textů ze 70. a 80. let vypadá jako sebevražedný nápad. U Bezručů z něj ale pod vedením režiséra Lukáše Brutovského a dramaturga Miro Dacha vykřesali inscenaci, která je pro mě osobně zatím nejpříjemnějším překvapením divadelního roku 2017.

Mikulka: Die Rache (Handa Gote - Studio Alta)

Nová inscenace Handy Gote by vlastně mohla být jedním krátkým výjevem z předloňského kousku Erben: sny, roztaženým do celovečerního formátu. Venkovská zemitost, nálada konce devatenáctého století, neurčité prostředí, podivná hudba či zvuky – a za tím vším je cítit cosi temného, hrozivého, nekonkrétně fatálního. Na začátku dojde k nemotivované vraždě a na konci k sebedestruktivní odplatě. Totéž jednoznačně napovídá i samotný titul (tedy v češtině Pomsta) a ještě víc konfuciovská citace „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby“.