Mikulka: Před sebou neutečeš! (LÁHOR/Soundsystem)

Volíš Martu nebo Kamilu?!

Letí to. Na představení Láhor/Saundsystem jsem byl naposledy před deseti lety v Činoheráku. Parta kolem Petra Marka tehdy v inscenaci Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? připomínala výročí listopadu 1989 - s ironií, ale vlastně docela státotvorně. Na stejném místě a na politické téma se hrálo i tentokrát. Možná je to jen náhoda, ale posun vypadá docela příznačně: inscenace Před sebou neutečeš! sice zachovává důslednou žabí perspektivu, místo zlomové dějinné události však už sleduje vcelku banální politický provoz. Nejedná se tu o nic většího, než o dohadování, jestli má broumovská buňka nejmenovaného politického hnutí vyslat do senátních voleb Martu nebo Kamilu. Obě dámy (a nejen ony) přitom mají ve skříních nejrůznější kostlivce - a snaha udělat si na poslední chvíli ve věcech jasno není ani moc důstojná ani efektivní.

Mikulka: Fifty (Dejvické divadlo)

Umí psát, umějí hrát

Je radost setkat se dramatikem, který umí psát. A s herci, kteří to, co napíše, umějí zahrát. Zní to poněkud banálně, ale setkání s divadlem, které dokáže vrchovatě a s lehkostí dostát požadavkům toho, co bychom mohli označit za „tradiční formu interpretačního činoherního divadla“ zas tak častá bohužel nejsou. Vlastně jsou spíš docela vzácná. Tolik tedy před závorkou k nové inscenaci Petra Zelenky a Dejvického divadla. Lze pokračovat zkoumáním toho, o čem se se hraje, lze mít nejrůznější konkrétní potěšené poznámky nebo naopak výhrady, ale tuto kvalitu Zelenkově autorské inscenaci Fifty jednoduše upřít nelze (alespoň tedy doufám).

Dubský: Ostravar (sobota 3.12.)

Lásky jedné plavovlásky (Divadlo Petra Bezruče)
Hoří, má panenko (Národní divadlo moravskoslezské)
Konec hry (Komorní scéna Aréna)

Dubský: Ostravar (pátek 2.12.)

Zakázanou krajinou (Studio G)

Švejkův návrat (Komorní scéna Aréna)

Bratři Karamazovi (Divadlo Petra Bezruče)

Škorpil: Z osobní historie a teorie Nadivadla (též jako odpověď Ivě Mikulové a trochu i Martině Musilové)

Už to načal blahé paměti Martin Švejda ve svém příspěvku, ale neodpustím si, abych tuto „zakladatelskou historku“ nezopakoval: Nadivadlo vskutku vzniklo v Salmovské literární kavárně, kde jsme po zkoušce inscenace Spánek nikdo nevolá seděli a hudrovali nad stavem iDN a skutečností, že Vladimír bude nejspíš muset (z mnoha různých důvodů) svojí pozici v redakci DN opustit. Bylo nám toho prostoru, kde jsme se s chutí hádali o divadle líto, i padl nápad založit si něco vlastního. A ještě té noci jsem na platformě blogger vytvořil první „demo“ budoucího Nadivadla. Martin dodával „ideové vedení“, Vladimír obsah a já technické služby. Podařilo se nám získat řadu (tehdy) podobně naložených kolegů a „platformě“ nestálo nic v cestě. Původní závazek „overnight“ kritiky se časem rozvolnil (občas je přeci jen dobré přečíst svůj soud s odstupem alespoň pár hodin) a překvapivě záhy odpadla většina „otců a matek zakladatelů“. Proč vlastně dodnes netuším. Snad nechtěli být spojováni s těmi protivy z Nadivadla, či si nechtěli nechat po divadelních barech spílat za něco, co nenapsali (jak to občas musela strpět moje žena).

Škorpil: Fifty (Dejvické divadlo)

 Ve vztahu k Zelenkově novince Fifty, uvedené v autorově režii v Dejvickém divadle jsem – přiznávám – hned v několika (ne)výhodách. Redakčně připravuji hru k vydání jako přílohu letošního ročníku SADu a těžko si v takovém případě nevytvořit k textu vztah. Jsem také pamětníkem Příběhů obyčejného šílenství a tudíž tzv. zlaté éry Dejvického divadla. I tento sentiment jistě hraje při recepci Fifty svou roli. A do třetice: byť je Petr Zelenka o osm let starší než já, považuji ho za – víceméně: v některých názorech se s ním rozhodně neshodnu - svého generačního autora (a to počínaje jeho knihou Nové náboženství Kurta Vonneguta, kterou jsem četl snad ještě na gymnáziu). Jsem tedy – s odpouštěním – cílovka.

Dubský: Ostravar (čtvrtek 1.12.)

Venuše v kožichu (Divadlo Petra Bezruče)

Pan Ein a problém požární bezpečnosti (Komorní scéna Aréna)

Višňový sad (Národní divadlo moravskoslezské)

Dvě čárky (jednou, z.s.)

Dubský: Ostravar (středa 30.11.)

Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (Národní divadlo moravskoslezské)

Dramaturg Tomáš Vůjtek se regionálním tématům věnuje pravidelně, tentokrát se rozhodl dramatizovat román spisovatele Oty Filipa. Na pozadí divák sice sleduje (fiktivní) historii fotbalového klubu FC Slezská Ostrava, je to ale jen odrazový můstek k výpovědi o zhruba čtyřech dekádách české historie.