Musím přiznat, že se mi už dlouho nestalo, aby mi byl vypravěč - který sám sebe stylizuje do podoby neodolatelného správňáka a neokázalého hrdiny – tak strašně protivný jako Miguel Littín v deníkové novele Gabriela Marqueze. A to navzdory tomu, že jeho mistrovský kousek je sám o sobě nepopiratelná frajeřina: chilský emigrant, obdivovatel svrženého marxistického prezidenta Salvadora Allenda, se v osmdesátých letech vypravil pod falešnou identitou do Pinochetovy Chile a tajně tam natočil dokumentární film. Protivně celé vyprávění působí, i když ponecháme stranou sebedojímavý obdiv, s jakým na svůj čin Littín vzpomíná. Tím spíš, že si s jistými životními zkušenostmi dost dobře nelze odmyslet kontext: kdyby zbožšťovaný Alledne zůstal u moci, Chile by pod jeho vedením skočila v lepším případě jako chávezovská Venezuela, v horším jako castrovská Kuba.