Mikulka: Nejsme barbaři (Palm Off Fest - Katona József Színház Budapešť)

Zhruba po sedmdesáti minutách to vypadalo, že představení končí, a já si říkal, že to byla podívaná neobyčejně rafinovaná, velmi nejednoznačná, a také velmi provokativní - ve smyslu provokování publika k hledání vlastního názoru. Že budapešťské divadlo s pomocí hry berlínského dramatika vyslyšelo volání po otevřeném politickém divadle, se kterým tady před pár dny přišel kolega Švejda.

Mikulka: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Je čas na Šejnyšou!

Všichni jsme nějací, každý máme nějaké problémy a zvláštnůstky, které mohou vypadat pro nás i pro ostatní nesnesitelně, důležité ale je, abychom se s nimi naučili žít, tolerovali je u sebe i u těch ostatních, snad je dokonce i měli rádi. Zhruba tohle je klíčové sdělení hry Jsme v pohodě. Říká se to ovšem způsobem, který s pramálo objevnou banalitou tohoto sdělení počítá - a využívá ji jednak k všelikým ironickým hrátkám a jednak k tomu, aby se ukázalo, že je to sdělení vzdor všemu dosti podstatné. (Následují nepěkné spoilery.)

Etlíková: Sakurambo (D'epog)

Prvotní předpoklad úspěšného seppuku

Skutečnost, že o úterním hostování inscenace Sakurambo ve Venuši ve Švehlovce píšu až teď, nevyplývá jenom z toho, že jsem během týdne nenašla moc klidu na psaní. Bylo především těžké si alespoň částečně ujasnit, co přesně zapříčinilo, že na toto monodrama tak často a ráda vzpomínám.

Švejda: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Jsme v pohodě Paula Rudnicka sestává ze čtyř scén. Prvé tři jsou monology osob (dvě ženy, jeden muž), kteří se různými pózami (přepjatě empatická matka; okázalý, nekorektní gay; plameně optimistická matka) snaží vyrovnat s problémy (menšinovou sexuální orientací, případně s jejími následky) svými či svých dětí. V závěrečné scéně se všechny postavy setkávají v prostředí porodnice a autor jejich příběhy "ekumenicky" uzavře.

Škorpil: Dynastie (Palm Off Fest - Husa na provázku)

Stefano Massini napsal rodinnou kroniku rodiny Lehmanů od příchodu do Ameriky v roce 1850 po nucený prodej jejich investičního impéria o 153 let později. Zvládá to po brechtovsku (a nemusí mu ani na začátku telefonovat), se spoustou komentářů, vystupování z postav a jiných zcizovacích prostředků. Navrch přidává řadu refrénů, opakujících se motivů a situací. Aktivity dravců kapitálu přitom prvoplánově neodsuzuje a dlouho by jim dokonce šlo držet palce, kdyby jen jeden nevěděl, kam to vše míří a jaká byla role Lehman Brothers (nejen) ve finanční krizi roku 2008. Ale nakonec přeci jen dojde na – nevyslovené – poučení, že „kdo chtěl víc, nemá nic“ (čemuž staří latiníci říkají hybris).

Švejda: Andrej Babiš a divadlo

Přestal jsem již před jistým časem  - ve své sociální bublině - sledovat reakce na Andreje Babiše. (Před závorkou budiž řečeno: svůj postoj k AB - negativní - mám zcela ujasněný.) Přišlo mi to zbytečné, neproduktivní. Jednolitý hlas, opakující jako mantru pořád to samé, sloužil především k pouhému utvrzování se ve vlastních postojích, coby sebeidentifikační prostředek, ve kterém jsem neviděl ochotu dozvědět se, proč to "zlo" na druhé tak působí; co je k tomu vede, že mu naslouchají.
A stejně tak to mám s politickým či, chcete-li, společensko - kritickým divadlem. K čemu je divadlo, které jen potvrzuje mé názory? Které mi neklade otázky, nýbrž jen vyslovuje dávno známé odpovědi? Které odmítne vzít druhou stranu vážně a nesnaží se mě tím vyprovokovat z pohodlí vlastních názorů a vyvolat dialog/diskusi? Takové divadlo je dobré tak maximálně k tomu, abychom druhý den - až zjistíme, jaká je skutečná realita - vystřízlivěli. A pak se třeba, sebedojímavě, uchylovali k patetickým prohlášením typu, že bude snad lepší emigrovat.

Švejda: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Vnímat Prokletí, aniž bychom nevzali v potaz jeho polský kontext, nemá dost dobře smysl. Frljićova inscenace je na polské reálie jednoznačně zaměřená, má sloužit k "vymítání problémů" tamní společnosti. Jde tedy o politické divadlo, u něhož, zdá se mi, mimoumělecká složka hraje stejně důležitou roli jako složka umělecká. Jako prostředek k tomuto "vymítání" slouží provokace. Provokace tu je zcela záměrná, má vyvolat reakci druhé strany (diváků; těch, kterých se předváděné problémy týkají); nemít toto na paměti, jeden by si až řekl, že je poněkud samoúčelná...

Etlíková: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Generalizace jsou out!

Mé druhé setkání s divadlem Olivera Frljiće mi potvrdilo dojem z květnové návštěvy jeho mnichovského titulu Balkan macht frei v rámci Divadelní Flory Olomouc. Přestože tento režisér budí rozruch a buduje si imidž politicky angažovaného tvůrce, způsob, jímž se zapojuje do společenské diskuse, má velmi konzervativní charakter.

Škorpil: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Odhlédnu-li od jeho obsahu, který je svém plném vyznění do českého převážně ateistického a zatím snad i poměrně demokratického prostředí jen těžko přenositelný, bylo pro mne Prokletí setkáním s Frljićem jak jsem si jej zapamatoval z inscenace Buď proklet, zrádče své vlasti (tak její název zpětně překládám ze slovenského titulu; je možné, že v českém kontextu se jmenuje i jinak), kterou jsem v roce 2012 viděl v rámci festivalu Nová dráma. Tehdy byl Oliver Frljić, nemýlím-li se, ještě vycházející chorvatskou hvězdou a přitom všechny prvky jeho dnes již proslaveného (a bohatě exportovaného) rukopisu byly na místě: nepravidelná dramaturgie, na první pohled nahodilé skládání scén, vystupování z děje a komentování probíhající inscenace, dojemná (pseudo)přiznání i brutální fyzické/tělesné akce. A za tím vším tušená touha po provokaci a skandálu.
Dalšího Frljiće si nejspíš dám až zase v další pětiletce. Přiznávám totiž, že jeho silová režie, která dobrovolně rezignuje na konstruovanost, obrazivost a fantazii a touží říkat věci napřímo (obecná čeština má vážně hezký termín „natvrdo“), vážně není můj „šálek čaje“.

Mikulka: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Nedlouho po Romeu Castelluccim dorazilo do Prahy dílo dalšího renomovaného divadelního provokatéra, chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Na rozdíl od trochu nijaké Castellucciho Democracy in America přivezl varšavský Teatr Powszechny inscenaci, která v Polsku vyvolala skutečné pozdvižení. Není divu, když v průběhu představení dojde na felaci a oběšení sochy papeže Jana Pavla II., kácení velkého kříže motorovou pilou, výrobu samopalů z krucifixů, úvahu o sbírce peněz za účelem najmutí vraha předsedy strany PiS Kaczynského a spoustu dalších pikantností. Potíž je v tom, že provokace je to šitá na polskou míru, Pod Palmovkou spíš všichni se zájmem sledovali, jestli se naplní pověst, která Prokletí předcházela - pobouřen či zasažen byl asi jen málokdo. Ale to bylo jasné předem a nemá smysl to komukoli vyčítat, naopak, je nepochybně dobře, že bylo možné na vlastní oči vidět, jak vypadá divadlo, které dokáže ve Varšavě vyvolat regulérní pouliční demonstrace.

Mikulka: Život je krásnej (Činoherák Ústí na Labem)

No, krásnej...

Nová inscenace ústeckého Činoheráku je autorský kousek: zdejší dramaturg Karel František Tománek si svůj vlastní text také sám zrežíroval. Jako autor používá oblíbenou metodu spleti několika příběhů, které se postupně odkrývají; nechronologicky a často i s docela výraznými skoky v čase. Pět žen a tři muži se přeskupují do nejrůznějších dvojic, opouštějí se, provádějí si nejrůznější drobné i větší podrazy, občas se dokáží utěšit a jindy si prostě jen tak nerozumí.

Mikulka: Rekvalifikační kurz (4+4 dny v pohybu)

Na digitálním dně

V rámci festivalu 4+4 dny pohybu bylo v Karlínských kasárnách možné vidět i nastudování původně rozhlasové hry René Levínského, pyšnící se titulem Jaromír Stromšík: Úvod do práce s počítačem - Rekvalifikační kurz, Úřad práce Městské části Praha 9. Stejně jako v rozhlasové verzi byl jedinou (a titulní) postavu na scéně Petr Vaněk.

Švejda: Elity (Slovenské národné divadlo)

Skutečnost, že StB byla všudypřítomnou organizací, která cele prostupovala socialistickou společnost a že do svých služeb získávala i velmi mladé lidi; že v překotné polistopadové době došlo k nedostatečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí a mnohým z členů či spolupracovníků StB se podařilo proniknout do nového politického a ekonomického establishmentu; a že právě tito lidé dnes výrazně ovlivňují politiku a ekonomiku české i slovenské země - to vše není nijak nové. Nejde o nic, co by nás nějak překvapilo. Inscenace Jiřího Havelky, uvedená v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky, je postavená právě na těchto třech faktech. Má tříaktovou formu.Vyčítat jí ale, že sděluje známé věci, nepovažuji za důležité (ostatně, v tomto případě spíš platí: opakování matka moudrosti). Podstatné se mi zdá být, jakým způsobem je sděluje. A v tomto směru si počíná velmi přesvědčivě.

Škorpil: Democracy in America (Socíetas Raffaello Sanzio)

Romeo Castellucci naplnil moje očekávání. Bohužel. Nelze mu upřít schopnost vytvářet na jevišti pozoruhodné a namnoze i uhrančivé obrazy. Tu potemněle surrealistické, tu až abstraktně střídmé, jindy zas, jako kdyby vypadly z obalu Oldfieldových Tubular Bells. Samozřejmá a očekávatelná (vzhledem k jeho pověsti) je tu i plnočetná nahota. To vše má však kvality především výtvarné, což v Democracy in America umocňuje ještě její především abstraktně taneční ráz. S divadlem, jak ho obvykle chápeme je to už horší. Když na něj dojde (jako ve scénách indiánů i prvních osídlenců) je to slabá recitace k nepřečkání. Vlastně jsem byl vůbec nejradši, když Castelluci zůstával u těžko čitelné abstrakce (a nevadilo mi ani dosti pomalé tempo). Když totiž došlo na „sdělování“, dostavil se mi onen pocit, který z duše nenávidím: koukáte se na jeviště a říkáte si „nechce mi říct to, co si myslím, že ne?!“

Mikulka: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

O této inscenaci už na Nadivadle psali a také svedli diskusi kolegové Škorpil se Švejdou (tady), takže se nechci opakovat, tím spíš, že ve většině bodů souhlasím s prvně jmenovaným. Ale nedá mi to nepřipojit aspoň malou poznámku s ohledem na dvě představení (Lippy a Náměsíčníci), které jsem viděl včera a předevčírem a psal jsem o nich pro změnu tady.

Mikulka: Náměsíčníci (HaDivadlo) + Lippy (Dead Centre Dublin)

Z Next Wave na Pražské křižovatky

Shodou sympatických okolností byly v Praze dva večery po sobě k vidění inscenace, založené na prakticky totožném principu. Předvést něco hodně komplikovaného a záměrně nesrozumitelného - a vysvětlit to prostřednictvím napůl absurdně parodického a napůl vážného divadla na divadle. Konkrétně v neděli na závěr festivalu Next Wave Náměsíčníci z Hadivadla a v pondělí na úvod Pražských křižovatek Lippy dublinského sdružení Dead Centre.

Etlíková: Dotěrnosti (Studio PalmOFF)

Davida Šiktance jsem vždy vnímala jako režiséra, který se sice dokáže vyjadřovat v působivých výtvarných metaforách, ale také mu velmi záleží na realisticky laděné slovní komunikaci mezi postavami a rád s herci nachází jemné psychologické nuance (ten dojem jsem získala při jeho absolventských inscenacích v DISKu a potvrdila ho například ostravská Divoká kachna). Ve hře Martina Hýči Dotěrnosti postavy vedou buď vnitřní monology nebo komunikují tak ubohým způsobem, že se toho z hovorů nedá o vztazích příliš mnoho vyvodit. Výsledkem je inscenace s největším poměrem obrazových metafor a nadsazených psychologických zkratek ve stylu Jana Nebeského či Jana Friče, s nímž jsem se u tohoto režiséra setkala.