Švejda: Five Easy Pieces (Institute of Political Murder + CAMPO Gent - PDFNJ 2018)

Za inscenační podobou Five Easy Pieces, která vypráví o nechvalně proslulém vhrahovi Marcovi Dutrouxovi, jako by stála úvaha inscenátorů: jak lze o tak otřesném případu v divadle dnes vyprávět, aby to působilo naléhavě a nešlo přitom o citové vydírání?
Režisér Milo Rau zvolil metodu „nepřímé úměry“. Vybral prostředky, které působí co nejméně okázale a vtíravě. Jde jednak cestou otevřeného, „autentického“ divadla, buduje tvar, který vychází z principu dokumentárního divadla. Divadla, které si „na nic nehraje“ a v každé chvíli přiznává, že je divadlem. A jednak volí model „děti hrají divadlo“: protagonisty inscenace jsou děti ve věku třinácti čtrnácti let, které pod vedením režiséra, představovaného dospělým mužem, případ Dutroux rekonstruují. Uvedený postup, byť je pečlivě připravený a narežírovaný, působí velice přirozeně a nenuceně – a o to pak má sdělované větší účinek a dopad. Jde o velice dobře promyšlený, až řekl bych vykalkulovaný koncept.

Mikulka: Modrovous, naděje žen (Studio Hrdinů)

Modrovous, aneb Psycho 

Dlouho se skoro nechtělo věřit, že pod touhle uměřenou a text respektující inscenací je podepsané duo Horák-Pěchouček. Tedy dvojice, která si libuje v divadle podivném, hodně výtvarném a co do nakládání s (případným) textem hodně svobodném. Ale smysl to dává: hra Dey Loher je dost nesrozumitelná a podivná sama o sobě, takže si inscenátoři místo obvyklého rozbíjení smyslu mohli užít nezvyklého dobrodružství v podobě relativně srozumitelné interpretace.

Švejda: Nebeský hlas (Depresivní děti touží po penězích)

Jakub Čermák v Nebeském hlasu pokračuje ve svém zájmu o genderově či sociálně specifické (výlučné) jevy, osobnosti apod. Tentokrát se věnuje kastrátům, tedy vykleštěným mužům, kteří jako zpěváci s vysokým hlasem sloužili k pobavení vyšší společnosti. Východiskem mu je osud kastráta Maisela, působícího v českokrumlovském zámeckém divadle, ale zabývá se i "příbuzným" Orfeem či Neronovým eunuchem Sporem, aby v závěru - v monologu herečky v "ranně zralém věku" (hostující profesionálka Veronika Janků) - dospěl k obecnější úvaze o lidech se "zraňovaným srdcem". Jeho inscenace má zřetelný empatický, soucitný podtón

Mikulka: Odyssea (Thalia Hamburg - PDFNJ 2018)

Jsou zážitky, o kterých se moc psát nechce, tak jen stručně, spíš z pocitu povinnosti. Dva Odysseovi synové jsou v této inscenaci za klauny, dorozumívají se legračně srozumitelnou-nesrozumitelnou starogermánsky znějící řečí, a poté, co se váhavě a podezřívavě seznámí nad otcovou rakví, začnou si přehrávat jednotlivá čísla, z nichž přinejmenším část volně odráží Odysseovy zážitky z cest. Možná všechny, ale je to tak nezřetelné, že bych to sám určitě nepoznal.

Mikulka: Návštěva (Národní divadlo - Nová scéna)

Tanec na palubě Nové scény

Fričova a Haklova (opravdu myslím, že v tomto pořadí) Návštěva je inscenace, která důsledně a přitom s evidentním potěšením klame tělem. Tváří se vesele, ostatně téměř po celou dobu veselá je, a přitom to bylo jedno z nejdepresivnějších divadelních představení, jaké jsem poslední dobou navštívil. Návštěva se taky tváří, že pojednává o konci světa, a přitom je  přinejmenším ve stejné míře výrazem děsu z čehosi, co by snad bylo možné nazvat „osobním krachem“. Nebo že by se tu hrálo o krachu světa, jak ho známe, viděném skrze černé brýle krachu osobního? Jednoznačné to v žádném případě není, což je konec konců explicitně vyřčeno v jedné ze  zcizovacích poznámek do diváků: "Stejně v tom každý uvidí, co bude sám chtít."

Mikulka: Desatero přikázání (Volkstheater Wien, PDFNJ 2018)

Jednoduše a samozřejmě 

Zdaleka ne vše, co se představí na „německém festivalu,“ nutně musí být ryzí zlato, na jedno se lze spolehnout téměř s jistotou: alespoň jedna z inscenací dorovná uvolněná měřítka v oboru „herectví ve velkém divadla“. Letos se to přihodilo hned na úvod v divadelní adaptaci Kieslowského Dekalogu.

Mikulka: Dopisy Olze (Divadlo v Dlouhé)

Sen v normalizačním kriminále

Dopisy Olze jsou „výroční inscenací“ k 17. listopadu a zároveň jakýmsi divadelním dvojčetem nedávno uvedeného Snu v červeném domě (o tom jsme na Nadivadle psali tady a tady). Hraje se v těch samých kulisách, a velmi podobná je inscenační metoda, která k nedramatickému textu dodává divadelní obrazy a hudbu. Samozřejmě s jedním podstatným rozdílem: dětské vzpomínky jednotlivých herců nahradily dopisy Václava Havla z normalizačního kriminálu.

Švejda: Ad Drábkovy Kanibalky

Různé přístupy kritického referování

Vraťme se ještě k inscenaci Drábkových Kanibalek. Mohou totiž myslím dobře posloužit k tomu ukázat si, s jakými různými způsoby kritického referování se dnes mohou čtenáři setkat.

Mikulka: Čevengur (HaDivadlo)

Andrej Platonov + HaDivadlo + Jan Kačena

O inscenaci Jana Kačeny Stojím ve tmě abych viděl světlo v pražském Rubínu se tady psalo a tak trochu diskutovalo docela dost (tady), pozornosti by však určitě neměla uniknout ani premiéra, která se jen o pár týdnů dříve odehrála v brněnském HaDivadle. V něm Kačena uvedl vlastní adaptaci mimořádného románu Andreje Platonova Čevengur.

Dubský: Konzervativec (Městská divadla pražská)

Inscenace režisérky Kamily Polívkové začíná velmi nadějně. Diváci přichází postranním vchodem přímo na jeviště, kde už je připraven slavnostní raut k oslavám stého výročí republiky, jež představení rámují. Chvilku se nezávazně konverzuje, poté začne konferenciér v podání Petra Vančury vychvalovat své schopnosti, ale hlavně bohatý program, který byl ke zvláštní příležitosti připraven. Je to celé nenásilně vtipné, Vančura působí spontánně, reaguje na „hemžení“ na jevišti, zároveň ale ironizuje obsesi v adorování dávno zaniklého státu.

Mikulka: #nejsemrasista_ale (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

#pravda_neexistuje
#ale_nemelo_by_se_to_rikat_tak_umornym_zpusobem

Několik aktuálních politických témat dneška se Divadlo Petra Bezruče a režisér Braňo Holiček rozhodli připomenout co nejpřímočařeji, bez příběhu, bez metafor a bez velké estetizace. Vyšla jim z toho inscenace, která si zaslouží respekt za „dobrou vůli“, z divadelního hlediska však bohužel nemá prakticky co nabídnout.

Mikulka: Netrpělivost srdce (Národní divadlo)

Možná je to jen náhoda, ale skoro to vypadá, že Daniel Špinar má zálibu v bestsellerech, které se pohybují kdesi na pomezí seriózního literárního díla a efektně rozjitřeného červenoknihovního čtiva. Po Manon Lescaut a Pýše a předsudku nyní došlo na Zweigův román Netrpělivost srdce.

Mikulka: Stojím ve tmě abych viděl světlo (A Studio Rubín, Jan Kačena)

Už mě z toho sakrálu bolí hlava

Jan Kačena se po necelém roce vrátil do A studia Rubín. Zatímco místy téměř kabaretní Traktát o stepním vlku mi připadal jako „Kačena light“, nová premiéra už jen svým demlovským základem a sáhodlouhým titulem Stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM naznačuje posun směrem k podívané typu „Kačena hardcore“.

Švejda: Držet prst na tepu doby - ale jakým způsobem?

Nelze si toho nevšimnout: českému divadlu se v poslední době stále více daří "držet prst na tepu doby". Exponovat - prostřednictvím původních domácích látek, aktuálních zahraničních titulů, klasiky i parafrází této klasiky - témata, která hýbou světem. Počínaje uprchlickou krizí, symptomy postfaktického světa a konče třeba obecným pocitem, že se světem se děje "něco nedobrého". Ve světle této chvályhodné tendence však, zdá se mi, o to víc vyniká, jakým způsobem se toto exponování v českém divadle uskutečňuje.

Mikulka: Zánik domu Usherů (Depresivní děti touží po penězích)

Hororová návštěva v Sudetech 

Kombinace filmu s divadlem, respektive různé podoby zdivadelněného filmu přicházejí, zdá se, poslední dobou do módy. Právě tímto způsobem se nyní Depresivní děti  po více než deseti letech vrátily ke klasické povídce E.A.Poea Zánik domu Usherů.[1] Jejich groteskně hororový příběh o návštěvě v podivném domě, obydleném dvojicí ještě podivnějších sourozenců, se ovšem literární předlohy drží jen velmi volně - a navíc je zasazen do prostředí současných Sudet. 

Švejda: Trollové mezi námi (Švandovo divadlo)

Další díl seriálu "Aktuální politická a společenská realita v českém divadle". Tentokrát o jednom z aspektů postfaktického světa: trollování. Barbora Hančilová napsala hru, která vychází z reálné události (je volně inspirována "´prvním českým teroristickým útokem´, který na Mladoboleslavsku spáchal sedmdesátiletý český důchodce, aby veřejnost upozornil na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou"), vůbec se jí však nedaří jakkoli ji pozvednout nad rámec běžné žurnalistické (reportážní) práce. Hra nežije z vlastní dramatické potřeby, je jen jakousi evidencí "dobře známých" faktů, které si můžeme přečíst v kterýchkoliv novinách. Příklad: postava ženy, jež se stala trollem, žije v (ekonomicky chudé) Aši, manžel od ní utekl, je sama s dítětem, hrozí ji exekuce, fandí SPD...