Škorpil: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

 S klasikou žánru dokumentárního divadla, metodou verbatim, se již nesetkáváme tak často. Snad odtud pocházela moje počáteční nespokojenost s Discolandem Petra Erbese a Borise Jedináka. Na jazyk se mi dral můj starý argument, že sice byl shromážděn ultrazjímavý materiál, ale zda by nebylo pohodlnější přečíst si ho v časopise či knize. Zkrátka mi chvíli trvalo, než jsem se plně zasoustředil na reprodukované monologické výpovědi a přijal to, že obrazivostí se bude šetřit a že jen málokdy překročí tu více a tu méně povedenou ilustraci.

Mikulka: Burgán (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Rockeři na cestě do zapomnění

V programu se lze dočíst, že nová inscenace Handa Gote pojednává o tom, jak se příslušníci generace X dožadují práva na svět, „který byl podle jejich mínění v pořádku.“ Zní to bojovně, jenže samotné představení vypadalo mnohem spíš jako do sebe zavinutá pomalá retro groteska, ve které se po jevišti mátožně pohybuje trojice napůl senilních přestárlých rockerů (nebo snad rockových fanoušků) klasického střihu. Na takové typy lze jistě občas narazit, ovšem odečítat nějaké obecnější nebo hlubší významy z toho, co se reálně odehrálo během představení, se mi zdá hodně přehnané. Nic nového pod sluncem: proklamace v programu jsou jedna věc, inscenace věc docela jiná.

Mikulka: Romeo&Julie2022 (Divadlo pod Palmovkou)

Shakespeare v reality show

Vždycky jsem měl problémy s hrami (respektive inscenacemi), které se vyčerpaly tím, že více či méně přímočaře ilustrovaly nějakou tezi. Znovu se mi to potvrdilo na představení Romea&Julie2022, a to dokonce i navzdory tomu, že v tomto případě je ona teze poněkud mlhavá. Hraje se na žhavě aktuální (skeptik by řekl módní) téma on-line existence, která se stává důležitější než reálný život. Respektive o budování virtuálního obrazu sebe sama, který se snažíme podle svého ohýbat či přibarvovat, ale může se taky velmi snadno přihodit, že se virtuálně i reálně staneme bezmocnou hračkou v rukách zištných a ziskuchtivých manipulátorů.

Mikulka: Opera Ibsen – Přízraky (spolek Jedl)

S touhle inscenací se to má tak trochu jako s propagační fotografií, která detailně ukazuje povadlé poprsí a břicho jakési starší dámy. V programu to je zdůvodněno tím, že dotyčná fotografie působí provokativně - stejně, jako ve své době působila provokativně Ibsenova hra. To je nepochybně pravda, ale nevím, nevím, zda se nejedná o logiku poněkud vnějškovou, respektive o spojení spíše chtěné, než o čemsi podstatném vypovídající.

Dubský: Matka a Racek (Národní divadlo Brno)

Matka

Dramaturgické plány kamenných divadel vznikají s velkým předstihem, a tak obvykle nemohou reagovat na aktuální dění. V Redutě se ovšem brněnské Národní divadlo tentokrát skutečně trefilo, když naplánovalo uvedení protiválečné hry Matka od Karla Čapka. Hlavně na začátku druhé půle si člověk uvědomí, že z televize znějící zpráva o invazi cizích vojsk může být stejně dobře Čapkův text jako i pár dní stará reportáž z Ukrajiny.