Šotkovský: Silvestrovské poselství – o kritice a divadelnících stokrát znova a ještě jednou

Nějakou dobu jsem se snažil následující text pojmout jako souvislý manifest na téma „Co od té kritiky vlastně chceme“. Nakonec jsem to nedokázal, nabízím tedy jen hrst nesouvislých, nijak původních postřehů, k nimž mě inspirovaly některé zdejší metakritické diskuse.

1) Ano, bonmot Milana Lasici „My herci vítáme každou kritiku – pokud je pozitivní“ je nadsazený jen velmi málo, v tomto smyslu si netřeba nic zastírat. Není na druhou stranu pravda, že je chvála jako chvála – jsou kritická ústa, která i když zapějí vyslovený paján, tak se tím soudný divadelník kolegům nechlubí. Na druhou stranu – i ty nejhloupěji napsané kladné kritiky čtou diváci, dramaturgové stagion a především rodiče a zapamatují si z nich pouze to, že byly kladné, nikoli to, kdo a jak špatně je napsal.

Mikulka: Hamlet (Švandovo divadlo)

Dnes nešermujeme!

S Hamletem je to těžké. Nestačí jen solidně převyprávět příběh a spoléhat na to, že hra je sama o sobě dostatečně povedená, aby byli spokojeni alespoň ti, kteří ve zdejší průběžné debatě o interpretaci stojí na brněnské straně barikády. Míst, jejichž konkrétní podobu režisér nějak vymyslet musí, je v Hamletovi spousta. O celkovém vyznění ani nemluvě. A ještě ke všemu to zatracené šermování. Za Shakespeara to byla pro herce příležitost předvést své umění v disciplíně, ve které se diváci dobře vyznali, dnes spíše výzva režisérovi - aby předvedl, jak vynalézavě a originálně se s tím trapnem hrozícím výstupem umí vyrovnat. Herci si to mohou vynahradit předvedením kulturisticky vypracované postavy, pokud nějakou mají.

Vánoční poselství

Byl Štědrý večer a kritik seděl zachmuřený u vánočního stromečku. Byl sám. Nikoho neměl rád a nikdo neměl rád jeho. A jak tak zachmuřený seděl a naslouchal, jak za zdmi jeho bytu vládne v rodině ordinérního souseda spokojená nálada, začalo mu být všeho a všech líto...  „Davide, Dane, Dušane, Honzo, Doro, Petře, i ty Jane Antoníne – promiňte. Byl jsem na Vás tolikrát zlý. Psal jsem o Vás nehezky a přitom si neuvědomoval, kolik Vám to všechno dalo práce, s kolika lidmi jste se nad tím trápili - a já, za pár minut, na Vás nakydal tolik špíny.“
Příspěvek uložil do konceptu, vypnul počítač a spokojen, že ulehčí svému svědomí, zasedl k televizi, kde právě dávali záznam jednoho známého divadelního představení. „No co je tohle za hrůzu?! Tohle je scénografie?! A herci! Šmíráci! Má to vůbec nějakou režii?! “ … Náhle si uvědomil, že je zase tím kritikem jako vždycky býval, že zase dští síru a nic než síru a zdrcen tím poznáním, šel ke svému stromečku a na mašličce od dárečku, který si sám sobě nadělil, se na něm oběsil...

Přátelé, mějte rádi své kritiky. Myslí to s vámi dobře. Jsou to lidé jako vy. I když se to nezdá. Jsou sice trochu zvláštního ražení, ale také mají srdce a cítí to co vy.

Tak šťastné a veselé.

Mikulka: Ďábel spí v kříži na kozách (Divadlo Na zábradlí, Eliadova knihovna)

Všechno se dost dobře vidět nedá. Ale někdy přitom dojde k vynechávkám, kterých lze zpětně docela litovat. Já třeba teď lituji, že jsem pečlivěji nesledoval inscenace Jana Kačeny v končící Eliadově knihovně. Jedinou jeho režii jsem viděl přesně před dvěma lety v Alfredovi ve dvoře, bylo to divoké a vůbec ne špatné. Jenže pak mi to nějak nevycházelo. Až do poslední adventní neděle, na kterou byl velmi příhodně zařazen titul Ďábel spí v kříži na kozách.

Mikulka: Kitchen Drama (Alfred ve dvoře)

Zmarněná mana namakaných pokrmů

Tak tohle jsem v divadle už hodně dlouho nezažil. Přinejmenším od dávné návštěvy Divadla pod Palmovkou, kde si kaskadérsky troufli na dopolední čechovovské představení pro učňovskou mládež. Jenže zatímco v případě hlediště plného znuděných puberťáků lze komplikace očekávat, na premiéře v Alfredovi jsem jenom zíral. A nejen já.

Just: Divadlo je past X. (Miloš Ubu)

Předem říkám, že jsem na to šel bez velkého očekávání a vysokých měřítek, vstřícně vyladěn už rozdávaným pivem a bigbítově vyhulenou dechovkou, jež čím víc řvala, tím víc s duchem doby i tématu představení rezonovala (a to, aniž mi tvůrci předem říkali: dechovka a pivo je špatně). Vyladili mě však v tom studeném foyeru do nejhřejivějšího pozitivna také diváci. Jak jsem zjišťoval před i během představení, byli to tvorové s podobně nastaveným kódem vnímání a prahem citlivosti na lumpárny politické i jazykové, a byl jsem rád, že jsem se uprostřed nich, spřízněn volbou, ocitl. Vždycky jezevce mého typu, vyšťouraného v noci z nory denního sepisování, študování nebo učení, nadmíru potěší ta, omlouvám se za ten patos, pospolitost. Fyzická, hmatatelná a cítitelná, nikoli virtuální přítomnost stovek bližních podobného naladění – nelze to dost ocenit zvláště ve světě milionů izolovaných veřejných samot – kdyby to byly aspoň „samoty u lesa“, ale jsou to jen „samoty u netu“ . V ty se svět rozpadl po explozi informační bomby, ale to vám, jedné z těch tisíců izolovaných buněk po explozi, určitě neříkám žádnou novinu. Chtěl jsem jen říci, že veškerý apriorismus, kladný nebo záporný, jsem na Nové scéně při představení Tomáše Svobody a Ondřeje Formánka Miloš Ubu spolu s kabátem odložil v šatně. Nebylo mi to nakonec nic platné.

Mikulka: Poslední trik Georgese Mélièse

S tak bezuzdným nadšením jako kolega Zahálka jsem sice z pražského hostování Posledního triku Georgese Mélièse neodcházel, ale příjemný divadelní zážitek to skutečně byl. Nemám nejmenších pochyb o tom, jak je těžké přijít s inscenací, která dokáže evokovat naivní a zároveň trochu poťouchlé nadšení, kterým dokážou sto let staré filmečky G.M. zaujmout i dnes. A vyhnout se přitom podbízivé roztomilosti. Nebo předvádět průhledně jednoduchoučké triky tak, aby neztratily své kouzlo - přestože nitky, na kterých se předměty zázračně vznášejí, celou dobu dobře vidíme. A už vůbec není lehké pohrávat si s tématem smrti tak, aby to dětem nepřišlo děsivé a dospělým hloupé. A aby se ze závěrečného vítězství nad kostlivci nestal kýč. To všechno se Jiřímu Havelkovi velmi slušně povedlo a zaslouží si plný respekt.

Just: Divadlo je past IX. (Televizní oslava)

A je to venku, pachatel odhalen! Konečně jsem na to po tolika letech marného psaní přišel, díky tomu, že se ke mně dostal studentský film dokumentaristů z FAMU Televizní oslava (jeho podstatné části byly odvysílány – kdy jindy, než v popůlnočních časech – v rovněž studentském, kvalitním a proto zrušeném magazínu Průvan). Dokument byl natočený ve dnech jubilujícího televizního média na Kavčích Horách v den „otevřených dveří“. Kromě tradiční televizní věrchušky, která ve své bohorovnosti dozajista ani sama netuší, jak moc pamětníkovi připomíná arogantním chováním, dikcí i namyšleným myšlením bodré šéfy normalizační televize (Milan Friedrich), vystupují v dokumentu i dvě krásné, snové osoby Friedrichových podřízených, dvojčat Gabriely a Simony Noskových. Ty už jsou cele zářivým plodem nových časů. Obě sice jakoby vypadly z nějaké anekdoty o blondýnkách, ale žerty stranou, věc je totiž smrtelně vážná: roztomilá dvojčátka zastávají na Kavčích horách veledůležité řídící funkce. Mimo jiné totiž odpovídají za sestavování, načasování i koordinaci programu, a tím i za profilaci jednotlivých veřejnoprávních kanálů, na níž měsíc co měsíc v Divadelních novinách marně žehrám.

Mikulka: Mission (Handa Gote)

Není to úplně běžné, ale občas se stane, že je jeden v divadle rád, že příliš nerozumí tomu, co mu vlastně představení chtělo sdělit. Přesně to se mi přihodilo v Alfredovi ve dvoře na premiéře Handy Gote. Inscenace Mission vychází z Burroughse a v programu se lze dočíst poněkud nabubřelé věty o „střetu lidské civilizace s přírodou“ nebo o tom, že jsme „svědky smrti jazyka, jeho degenerace na soubor pojmů“. Už tady si ovšem nejsem tak úplně jistý, jak moc je to míněno vážně a jak moc ironicky. Doufám spíše ve druhou možnost, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Švejda: Hamlet (Švandovo divadlo)

Hamlet jako horečnatý sen jednoho emo–mladíka, který je „Mr. Lonely“. Jako hororový příběh pošahaného, panoptikálního panovnického dvora. Daniel Špinar dal textu, jak se předpokládalo, moderní tvář. Vizuál sedmdesátých let minulého století (děj jsem viděl situovaný do nějaké jihoamerické diktatury té doby), vyprávění přímočaré (nahlížející za básnivou, lyrizující masku Shakespearovu), názorné/doslovné, nervní (ano, i na olizování plexiskla došlo); přibližně do scény Poloniova zabití pravidelně odlehčováno drobnými vtípky, poté už hlavně ukřičené a běsnící (což působilo poněkud únavně).

Just: Divadlo je past VIII. (Spánek nikdo nevolá)

Původně jsem chtěl psát o aktuálním zážitku z Pitínského Strakonického dudáka v Národním divadle, ale minulý týden jsem v jiném ND v Ostravě zažil už tolik zklamání, že se mi o dalším psát už prostě nechce. Naštěstí jsem před pár dny stihl zajít do patrně nejmenšího divadla v Praze – sedělo nás tam cca patnáct, a přitom tam nebyla žádná prázdná židle – totiž na Malou scénu už tak mrňavého Alfréda ve dvoře. Nedlouhý kus Divadelní společnosti Antonín Puchmajer se jmenoval Spánek nikdo nevolá, s podtitulem „divadelní inscenace o cestování a snění“, a vzhledem k tomu, že v programu anoncovaní autoři a režiséři Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda se na scéně vyskytovali o poznání častěji než rovněž anoncovaný, většinou však za zvukovými hejblaty skrytý Petr Lanta, přisuzuji odhadem největší podíl na režii večera právě jemu. A nesmím zapomenout na nádherně znělý hlas Zuzany Vilímové, která mnohem víc (a krásněji než jmenovaní pánové) zpívala – většinou na prastaré lidové motivy.

Mikulka: #jsi_user (Studio Ypsilon)

Michal Kolesa Superstar

Dobře si vzpomínám, jak mi kdysi dávno (konkrétně v romantických devadesátých, abych byl přesný) připadalo podivné, s jakým nadšením se v anglosaském světě dělalo divadlo na aktuální náměty. Někde se něco šustlo, libovolnou kuriozitou počínaje a válkou konče, a za pár dní z toho byla aktuální inscenace, po které za dalších pár dní ani pes neštěknul. Pražští expati se tvářili, že to je přece úplně normální, a i když jsme jim tenkrát nevěřili, měli svatou pravdu.

Dnes už se nedivím, fenomén aktuální divadelní reakce je v Česku jako doma. Čert vem druhdy populární „odposlechové divadlo“; o poznání svébytnější polohu si osvojil Braňo Holiček - a zdá se, že přitom postupuje docela systematicky.

Mikulka: Strakonický dudák (Národní divadlo)

Kdybych měl o téhle inscenaci napsat jedinou větu, musela by znít: „Já už tomu Pitínskýmu fakt ani trochu nerozumím“.

Pokud se píše vět více, nezbývá, než se pustit do otázek bez odpovědí. Proč inscenace, která asi do třetiny vypadá, že bude dost okatě ironická, postupně zvážní a rozplizne se do muzeální činohry, v některých scénách dokonce stříknuté operáckým patosem? Proč jsou na začátku herci stylizovaní jako loutky s celohlavovými maskami, když se na to po chvíli úplně zapomene? Proč herci v prvních několika výstupech staromilnou šarži parodují (teda doufám, že parodují) a pak začnou hrát doopravdy?

Machalická: Strakonický dudák (Národní divadlo)

Docela by mě zajímalo pro koho pan režisér Pitínský svou inscenaci zamýšlel. Pro děti není - nejméně půlce nebudou rozumět. Pro dospělé? O čem pak se to asi hraje, že? Marně přemýšlím nad smyslem předložené tříště - tolik poloh, žánrů, stylů a proč vlastně. Chvíli psychodrama, chvíli rakvičkárna, chvíli hrajeme velké city, pak zase ironie až parodie, nadsázka. A masky a loutky. Jeden je z toho jelen. Svět jsou nespojitelné fragmenty nebo blábol. Anebo je blábol tahle inscenace.   

Reslová: Nová Nová scéna končí

Bývalý ředitel ND Ondřej Černý "zachránil" před pár lety před zrušením příspěvkovou organizaci ministerstva kultury Laternu magiku: prosadil její sloučení s Národním divadlem a získal tak další dům - Novou scénu. Zprvu jsem se domnívala, že tak učinil kvůli činohře, která dlouhodobě toužila po "alternativním prostoru". Jenže Černý vzápětí na tiskové konferenci představil jako nového ředitele NS Štěpána Kubištu a Dana Přibyla jako jejího dramaturga - z hracích termínů NS měli získat třetinu na blíže nedefinovaný volný repertoár. Laterna, která obsadila další třetinu,  se stala 5. souborem ND - se šéfem, ale bez členů.  A teprve o tu poslední část hracího prostoru se měla dělit národní činohra s baletem. Celé to řídila jakási rada složená ze všech šéfů ND s Černým v čele. Vypadalo to, že se pan ředitel definitivně zbláznil. V komentáři jsem tehdy projekt Nové scény škodolibě nazvala "národně-divadelním kulturákem".  Zdálo se mi, že je hřích neposkytnout ten prostor činohercům, jejichž šéf Dočekal tehdy představil brilantní vizi, jak s budovou naložit. Tu možnost ale nedostal, byť tam vzápětí udělal tři nepominutelné inscenace.

Dneska byl Štěpán Kubišta odvolán z funkce, "kulturák" skončil a Novou scénu bude spravovat činohra s Dočekalem v čele, ale kupodivu mě vlna zadostiučinění nepolila.

Just: Divadlo je past VII. (OST-RA-VAR 2013)

Tentokrát to bude o Ostravě zpráva, oproti té minulé, méně radostná. Vrátil jsem se totiž z jednoho z nejvýznamnějších – a myslím, že nenahraditelných - divadelních festivalů v zemi, totiž ze sedmnáctého ročníku OST-RA-VARu, ale tentokrát se značně rozporuplnými pocity. Na jedné straně s několika báječnými, výjimečnými zážitky z živého divadla, jaké se během roku, ne-li desetiletí, jen tak nevidí (Aréna: Hráči, Ruská zavařenina; Bezruči: Můj romantický příběh), na druhé straně s pocity bezedného trapna a studu za účinkující.

Švejda: Simply Clever (Športniki)

Športniki i v nejnovější, třetí inscenaci Simply Clever pokračují ve svém stylu: lehká, svižná zábava, která v závěru zvážní, sledujíc „hlubší cíl“; symbióza činoherních, hudebních a loutkářských čísel; všudypřítomný intertextuální humor.
Až zde jsem si uvědomil, jak moc je humor Športniků postaven na různých odkazech, citacích a parodiích. Přístup je to poněkud dvojsečný: soubor tím nabízí docela intenzivní komentář k dnešní době, k jeho různým fenoménům (sportovní fanouškovské fach-idiotství, jalovost soutěží typu MISS, podezřelost pop-kulturních charitativních akcí apod.), jinými slovy: předvádí, co na současné společnosti jaksi „nemusí“; na druhé straně: ta intertextuální síť je poněkud nevyvážená, soubor se opírá do všeho, co mu přijde pod ruku a člověk si pak říká: stojí některé věci opravdu za to, aby jim byla vůbec věnovaná pozornost?; a především: je velice snadné se v ní zaplést, stačí být jen trochu „out“ a ztratíte přehled, o čem se hraje.

Mikulka: Bude OST-RA-VAR zrušen?

Není to žádné oficiální sdělení, ale kuloáry toho byly plné: Národnímu divadlu moravskoslezskému - nebo přesněji řečeno části jeho souboru - bouchly saze a divadlo se rozhodlo příští ročník oblíbeného festivalu nepořádat. Což by de facto znamenalo jeho konec. Poslední kapkou bylo velmi nevlídné přijetí představení Tristan a Isolda, v jehož průběhu se podstatná část festivalového publika stále hlasitěji smála, i když to režisér a herci mysleli úplně vážně.