Šotkovská: Nora (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Ibsenova hra se sice ve Slováckém divadle hraje pod užívanějším názvem Nora, ale příhodnější by byl onen Domeček pro panenky. Domeček (resp. elegantní apartmá) – jak to má Marek Cpin rád – poněkud retro, tentokrát v pastelově modrorůžových „šedesátkách“. Vnější stylizace do šedesátých let jakžtakž zlegitimizuje emancipační rysy hry a inscenátoři se můžou víc soustředit na aktuálnější témata iluze a manipulace ve vztazích, lži a sebelži, co všechno se dá nazývat láskou.

Varyš: Ein Volksfeind (Ostermeier - Schaubühne Berlin)

Mám tu hru rád, nejen protože tvrdí, že pravdu má vždycky menšina, ale protože, když se trochu pročistí, obsazuje spoustu kouzelného situačního a konverzačního humoru. Ibsenova Nepřítele lidu režíroval v "pravičácké" Schaubühne (to se mi líbí, v Praze rozhodně pravicové divadlo chybí) Thomas Ostermeier. A má to sympaticky "jiné" vyznění.

Mladý lékař Stockmann má hipsterské kámoše z tiskárny/redakce místních novin, kteří kromě barevných kalhot holdují také muzice; na elektronické bicí s nimi válí mladá paní Stockmannová. Moment, když všichni čtyři sedí kolem velkého jídelního stolu, na kterém jsou nedopité láhve vína a talíře s nedojedenými špagetami, přičemž kolem sebe mají mikrofony a sázejí jednu folkrockovou pecku za druhou, patří k nejkouzelnějším.

Varyš: Peter Pan (Wilson - CocoRosie - Berliner Ensemble)

Peter Pan, pohádkový příběh J. M. Barrieho, na němž je nejdojemnější příběh jeho autora (viz film Finding Neverland s Johnnym Depem) do naší východní kultury nikdy moc nepronikl, zato na západě, zejména tom anglofonním, je doslova hitem; ani v Německu se nad ním neohrnují - koneckonců hru překládal do němčiny Erich Kästner. Titul si vybral pro své letošní pravidelné hostování v Berliner Ensemble Robert Wilson.

Jako hudební partnery si zvolil duo CocoRosie. V berlínském gay časopise Siegessäule, jemuž před premiérou poskytl režisér rozhovor, tvrdil, že je neznal, ale stačilo mu poslechnout si tři minuty a věděl, že "this is it", jak se dnes tak hezky po jacksonovsku říká. Dotazy na to, že skupina CocRosie je vnímaná jako "queer", potažmo nevyslovené narážky na vlastní orientaci nechal bez komentáře; únik do vymyšleného světa - jasný hlavní motiv Petera Pana - je tradičně vysvětlován homosexualitou všemi barrieovskými interprety. Wilsonova inscenace s tím pracuje jen na bázi primární: Peter Pan v dandyovském rozpoložení a s přiléhavým zeleným oděvem působí poměrně jednoznačně.

Varyš: Das Duell (Castorf: Volksbühne Berlin)

Když si to čechovovský postavy píchaj rovnou do žíly, je z toho VŘSR. Aneb ve Volksbühne se hraje Čechov, a je to po čertech jiná opera než když se do tohohle ruskýho autora pustěj v takovym Dejvickým nebo v Národě. Povídku Duel si vzal na paškál Frank Castorf.

Na scéně točna s replikou chalupy na pilotech 1:1 (byla tam i zvonice). Často se otáčí jak v Mrazíkovi. Velká část dění se odehrávala uvnitř a byla snímána kamerami, pozorovali jsme to na vekoplošné obrazovce. Tam se občas promítaly i ukázky z filmů, třeba i českého Konce srpna v Hotelu Ozon. Bylo totiž tak nějak po apokalypse. Máchalo se vlajkami, zněla hudba všeho druhu, hlavně nahlas. Dozvěděli jsme se mnoho o Rusku, leccos o Němcích, hodně o ženách a ještě více o hysterii. Bylo to vtipné, a herci sloužili do roztrhání těla. Série divokých, ne vždy jasně vyložitelných výjevů.

Šotkovská: Tajná zpráva z planety matek / Mamma guerilla (HaDivadlo)

Anna Saavedra ve své Tajné zprávě z planety matek zkoumá fenomén mateřství a matky z nejrůznějších aspektů. I když výraz zkoumá není nejspíš na místě. Nejedná se totiž o žádnou „jevištní esej“, o sled odříkaných faktů, osobních svědectví a citací z Mimibazaru.

Kyselová: Ucpanej systém (Dejvické divadlo)

Čo teda na tom Ucpanom systéme je?

Stále viac si uvedomujem, že negatívna reklama je oveľa príťažlivejšia ako nadšené reakcie a všetky možné odporúčania. A znova sa mi to potvrdilo s inscenáciou sezóny, ktorá ma mala tzv."dostať na kolená" (česť výnimkám, ktoré vyjadrili isté pochybnosti).
Čím viac som sa snažila sa zabávať, o to viac sa mi nedarilo sa zasmiať, na rozdiel od preplneného hľadiska, ktoré zahŕňalo všetky vekové kategórie. Po istej chvíli som si ale všimla, že sa smejú aj tak väčšinou potom, čo zaznejú nadávky, sexistické a oplzlé invektívy, cielené komolenie slov. Nie som nijak prudérna ani úzkoprsá, lenže mi to prišlo jednoducho trochu málo.

Švejda: Ze života hmyzu (Divadlo Husa na provázku)

Svět je marnost a nic než marnost a přesto má smysl žít, říká ve své nové kompozici Ze života hmyzu podle hry bratří Čapků Vladimír Morávek a k vygenerování tohoto, s náležitě kýčovitým témbrem artikulovaného sdělení spotřebuje dvě a půl hodiny. Režisér roztáčí svůj obvyklý mlejnek totálního divadla, své obvyklé balábile slov, hudby, světel a hereckých póz a vlastně by ani nemělo smysl o tom psát, natolik jsou si jeho "velké" inscenace z posledních let podobné jako vejce vejci, kdyby si člověk tváří tvář všem těm odivuhodným hereckým (jakoby) pádům, seskokům z balkónu či spouštění se z tyčí tu po nohách, tu po hlavě tak naléhavě neuvědomoval, že čím propracovanější je celá ta kompozice, čím dokonaleji tahle hračka zvaná divadlo režiséra poslouchá, tím je jeho kreace vyprázdněnější, manýrističtější. Že jde jen o takové výsostně našlehané h....

Mikulka: Králova řeč (Divadlo pod Palmovou)

Neboj, mami

Se standing ovations mi to poslední dobou nějak nevychází. Tedy, ne že by jich bylo tolik, ale ty troje, na které si vzpomínám, mi vysloveně nesedly. Na laputykářském Risku jsem zůstal zarputile sedět, za což jsem byl popotahován dokonce i na těchto stránkách, předminulý týden na Zlatých šedesátých bych si naopak stoupnul s chutí, ale bylo nás na to málo. Dneska se tleskalo ve stoje na Palmovce po Králově řeči a mně se už zase vstávat nechtělo. Ovšem s jistým pocitem provinění: vlastně to byla docela dobře odvyprávěná pohádka pro dospělé, a tak když se po třech hodinách dopracovala ke všemi očekávanému dojemnému happy endu, zdálo se být všeobecné nadšení vcelku na místě. Přiznám se, že jsem šel na Palmovku po delší pauze a se značnými obavami; vlastně to nakonec bylo docela příjemné překvapení.

Zahálka: Hašler... (DnV)

Slzičky a ironie

Pavlu Kohoutovi a Divadlu na Vinohradech lze k novince zvané Hašler... leda gratulovat: ať už by člověk hře nebo inscenaci chtěl vyčítat cokoliv, mají dokonalé alibi. Hašler... je kýč, který sám sebe tematizuje, svým obsazením (hl. role Petr Rychlý a Kateřina Brožová) nabízí k úvaze problém dnešní módy seriálového herectví, vztah vysoké a nízké kultury, umění a kýče a tak dále a tak dále. Je to, řečeno s Vodňanským, dvouetážová inscenace: v jedné rovině naivisticky rozehrávané pásmo z mistrova života zcizované těmi nejbanálnějšími klišé divadla na divadle, v té druhé potom ironická intelektuální hříčka s tímtéž.

Mikulka: Pěna dní (Divadlo Petra Bezruče)

 Vianova Pěna dní je kniha, se kterou se v mládí sladkobolně dojmul kde kdo - a vůbec to nemyslím zle, dojímal jsem se taky. V případě divadelní adaptace ovšem vyvstává obtížná otázka, jak onu chytlavou směs poetického žonglování se slovy a s obrazy dostat na jeviště. Samotný příběh, zpočátku bezstarostně zamilovaný a pak stále temnější, není nijak mimořádný - pokud se nepodaří zachytit jeho prchavou atmosféru, nezbude skoro nic.

Anně Petržalkové se to daří tak napůl. Nepouští se do marných pokusů Vianovy obrazy „zhmotnit“ (jaká úleva, že se na jevišti nepředvádí piano na koktejly!) a namísto toho se snaží vyprávět skutečně divadelní řečí.

Šotkovská: Palubní deník Hanzelky a Zikmunda (Městské divadlo Zlín)

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se v padesátých letech usídlili ve Zlíně, Zikmund tam žije dodnes a je mnohaletým abonentem Městského divadla. I proto je tedy víc než nabíledni, že se dramaturgie zlínského divadla rozhodla zpracovat životní osudy těchto legend moderního cestopisu.

Vladimír Fekar se v kompozici textu projevuje jako bytostný lyrik a soustředí se převážně na kontrast chlapeckých snů o dobrodružství a reality politických změn doma. První půlka inscenace je hodně epická, jde v podstatě o sled scének z cest, druhá je pak nostalgičtější, v lyrických pasážích se zpřítomňují témata marné touhy, životního zklamání a deziluze.

Šotkovský: Princ Bedřich Homburský (Burgtheater)

Ten, který přichází z lesa

Kleistův Princ Bedřich Homburský v Burgtheatru se odehrává ve studeném bílém světě – portály, podlaha i stropy jsou tvořeny mléčně bílým plastovým obložením, skrz nějž asepticky vyprázdněnou scénu osvěcují LED zářivky. Jenže tenhle strohý svět končí cirka v pětimetrové hloubce jeviště – když se roztáhnou zadní bílé stěny, ocitáme se v temném lese plném ohořelých pahýlů stromů, jehož konce oko diváka nedohlédne. Je to důrazné připomenutí, že se nacházíme v kraji, kde už nějakou dobu zuří válka, ale i zřetelná metafora, jejíž řekněme freudovské významy jsou nabíledni.

Zahálka: Poznámka o novinových titulcích

Do Hospodářských novin přišla tento týden čtenářská reakce na recenzi Strýčka Váni od Marie Reslové. Její autor varoval, že podobné recenze mohou sloužit jako kladivo zřizovatelů na nebohá divadla, což je samozřejmě na delší debatu, ale poměrně příznačné je, že na reakci na recenzi vedl přes její prý příliš emocionální titulek. Ponouklo mě to konečně zveřejnit něco, co už chci napsat dlouho. Málokdo totiž ví (než jsem začal psát do novin, sám jsem to nevěděl), že autor recenze ve většině případů nejenže nedělá titulky, ale zpravidla nad nimi ani nemá kontrolu - a to nejenom nad titulky, ale i nad mezititulky, popisky k fotografiím a někdy i samotným textem. (Netýká se to ostatně jen deníků, ale většinou i Divadelních novin.) Neříkám, že je to špatně, a ani v nejmenším si nestěžuju, ale říkám si, že by se to mělo vědět - až se zase někdo bude vztekat. Děkuji za pozornost.

(Titulek této glosy není redakční.)

Mikulka: Antonín Huvar (Buranteatr)

Je to stará pravda, kterou je potřeba opakovat pořád dokola – a nejspíš jí stejně nebude nikdy dost: sympatické, záslužné a hluboké téma není a nemůže být zárukou kvality uměleckého díla, které si toto téma vezme za své. Naposledy se to potvrdilo na představení Antonín Huvar, které brněnský Buranteatr zahrál v Praze na Dobešce pro nadaci Post Bellum.

Švejda: Antikódy (Laterna Magika)

Laterna Magika vznikla před pětapadesáti lety jako atrakce pro návštěvníky bruselské výstavy EXPO - a tohoto prioritního cíle, být turistickým lákadlem, se drží dodnes. Čerstvým důkazem je její nová inscenace, vzniklá na motivy typogramů Václava Havla Antikódy. Produkce funguje tak, že - cituji - "klasický předtočený filmový materiál je v Antikódech nahrazen projekcemi a zvuky, které vznikají naživo. Inscenátoři přinášejí do laterny magiky tzv. realtime tracking – detekování lidí nebo objektů v předem určených zónách – prostředí scény tak v reálném čase přirozeně obrazem nebo zvukem reaguje na pohyb tanečníků na scéně." A jako vehikl tohoto dění slouží vybrané typogramy Václava Havla (např. kontrapták, kult osobnosti, cyklus Člověk). Tím se ale také smysl celé produkce vyčerpává.

Škorpil: Antikódy (Laterna Magika)

Dobrá zpráva: počítačová technika, která prý rozhýbává animace podle směru a dynamiky pohybu živých herců na scéně funguje perfektně.

Špatná zpráva: je to úplně jedno. Choreografie spojená s animacemi je tak chudá a jednotvárná (největší díl zabírají „bojové pohyby“ kterými herci útočí na promítanou klávesnici) že opravdu nezáleží na tom, jestli animace sleduje performery, nebo performeři sledují animaci. Absence jakéhokoli jiného, než mechanicky ilustrativního nápadu dokonce přímo vnucuje myšlenku, zda jsou lidé a animace na scéně potřeba a zda by nestačilo promítnout vybrané typogramy staticky. Proč je těsně před koncem potřeba sledovat zdlouhavou choreografii pod zrychleně promítaným záběrem nebe (střídá se noc-den-noc) a jak to souvisí s Antikódami a Václavem Havlem je pak už nepochopitelné docela.

Technika funguje. Divadlo ani trochu.

Zahálka: Dvě z Brna

Stává se mi to pravidelně: vrátím se domů a zjišťuju, že už vlastně nemám důvod nic moc psát, protože už to beztak napsal někdo z kolegů, kteří byli u stroje dřív a rychleji píší, a já nemám potřebu nic dodat. Z víkendového výletu do Brna tedy jen pár poznámek k tomu, co už napsal Vladimír Mikulka v předchozích příspěvcích.

Mikulka: Pán s kaméliemi (Buranteatr)

Druhý den brněnského divadelního víkendu - a druhá velmi povedená premiéra. S tím rozdílem, že po depresivním Juráčkovi v Redutě nasadil Buranteatr rozverně hravou variaci na Dumasovu Dámu s kaméliemi. A to v trochu překvapivé spolupráci s režisérem Šimonem Cabanem.

Pán s kaméliemi je vlastně rozsáhlý praktický důkaz, jak zábavné a přitom sympaticky nepodbízivé dílo může vzniknout v žánru, řekněme, čiré pakárny.

Mikulka: Zlatá šedesátá (Reduta)

Naplivat do ksichtu době

Je to nepřehlédnutelný posun. Před dvaceti lety vzbudil v Brně a potom i leckde jinde téměř nekontrolované nadšení retromuzikál Hvězdy na vrbě, nostalgický výlet zpátky do zlatých šedesátých. Nyní se na tutéž dobu podívala další generace brněnských divadelníků. A v jejich inscenaci převládá úzkost, bezvýchodnost, deprese a znechucení sebou samým i celým okolím: „Kde je ten ksicht, do kterého bych tak rád plivnul?“ Zlata šedesátá nevypadají v pohledu Pavla Juráčka a Jana Mikuláška jako bezstarostná epocha, do které by byla radost se vracet. Nejspíš to hodně vypovídá i o době, ve které obě zmíněné inscenace vznikaly, to teď ale nechme stranou.

Mikulka: Černá zrcadla (Studio Hrdinů)

Divadlo jednoho herce je nebezpečná disciplína; vyžaduje nosný text, ještě nosnější než když se o něj může podělit celý ansámbl, a především herce (nebo herečku), který má dostatečné charisma na to, aby to celé sám samotinký utáhnul. V případě Černých zrcadel se zdají být oba předpoklady splněny, a stejně to nevychází. A co je na celé věci úplně nejhorší: nevědět, že Ivana Uhlířová opravdu JE dobrá a charismatická herečka, jen stěží by to jednoho mohlo po zhlédnutí tohoto představení napadnout. 

Varyš: O předsudcích, vlídnosti a prolamování ledů

Vlastně se mi to honilo hlavou už dýl, při všech těch debatách o přejedených či arogantních kriticích a jejich předsudcích; korunu tomu teď v debatách pod posty o inscenaci Prolomit ledy nasadila Katka Volná.

Ovšemže kritik není rozhodčí ve skoku dalekém, aby se nezúčastněně přiloudal k písečku, vytáhl pásmo a určil, kolik je to metrů. Požadavek objektivity, nezaujatosti či vlastně lhostejnosti při psaní o umění mě vždycky vytáčel.