Švejda: Karel Král odchází ze SADu

Karel Král odchází k 31. prosinci z časopisu Svět a divadlo. Časopis založil a vedl téměř dvaatřicet let. Jeho práci myslím plně docení teprve divadelní historie - takto kontinuálně fungující, erudovaná (výběrová) kritická kronika českého (a nejen českého) divadla představuje v domácí teatrologii bezprecedentní případ; chcete-li si udělat představu o českém polistopadovém divadle, sáhněte (zejména) po tomto časopisu.

Mikulka: Encyklopedie akčního filmu (Divadlo pod Palmovkou)

A teď chvíli úplně vážně...

To podstatné napsal Jakub Škorpil hned po premiéře (tady), takže jen jedna trochu protivná poznámka na okraj. Je velmi dobře pochopitelné, že Tomáš Dianiška nechce navěky zůstat ve škatulce neúnavného žertéře. Stejně tak ale není možné přehlédnout, jak prudce jde v případě Encyklopedie úroveň dolů, kdykoli opustí bezpečně zažitou šaškovskou polohu a pokusí se být nefalšovaně vážný.

Škorpil: Encyklopedie akčního filmu (Divadlo pod Palmovkou)

Nejnovější Dianiškova Encyklopedie akčního filmu je z linie her „historických“ reprezentovaných nejtypičtěji Mlčením bobříků a 294 statečných. I zde dochází k průniku historické „reality“ (vznik Charty 77) a poetiky, prvků a postupů zejména filmových „béčkových“ žánrů.
Většina vtip;, gagů a hlášek je soustředěna především do oné filmové části scénáře, či do specifického prostředí nerdů oddaným dotyčným filmům. A dlužno říct, že na úrovni jednolitostí funguje výborně.

Mikulka: Pravdu má každý svou (Divadlo Alfa Plzeň)

O dvojím přebíjení

To téma je ve vzduchu, a vlastně není divu, že se k němu dostalo i divadlo pro děti. Nebo spíš pro puberťáky (jak je v představení výslovně zmíněno). Plzeňská Alfa zařadila na repertoár inscenaci pirandellovského názvu Pravdu má každý svou (?).

Švejda: The Legend of Lunetic (Divadlo NoD)

Upozorňovat Janka Lesáka a Natálii Preslovou (oba roč. 1989), strůjce inscenace The Legend of Lunetic, jakož i publikum, které se bude předpokládám rekrutovat zejména z jejich generačních vrstevníků, že devadesátá léta nebyla jenom Ivan Jonák, Tereza Pergnerová nebo boy band Lunetic, o jehož vzestupu a pádu se tu na pozadí atmosféry devadesátých let hraje, by myslím bylo zbytečné; v tomto směru inscenace dost dobře odpovídá dnes (u posthusákovských dětí) převládajícímu diskursu devadesátek jako doby, která "může za všechno" (či alespoň za mnohé) - a snad jen v samotném závěru, kdy zazní, že toto (rozuměj "legenda Lunetic") by se později nemohlo stát, lze vycítit, že devadesátá léta nebyla jen obdobím plným bizáru a špatnosti. O to v tomto kusu ale popravdě řečeno ani nejde. To není jeho meritem.

Mikulka: Pammrová/Březina (Husa na provázku)

Slovo vs. obraz

Svým způsobem je to inscenace docela jednoduchá: Ivana Hloužková vede dlouhý monolog, založený na dopisech Anny Pammrové Otakaru Březinovi. Ten je sice na scéně rovněž „přítomen“, jeho představitel Dušan Hřebíček však neodpovídá a po většinu doby se pasivně, občas i poněkud vystrašeně choulí v křesle na straně jeviště.

Švejda: Ženet (Masopust - Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí)

Tohle je velké zklamání, třeba říct rovnou. Za zaumným názvem se ponejvíce skrývá přehrání Genetových Služek, doplněné (pokud si dobře vybavuji dávnou četbu) pasážemi z Balkónů.

Švejda: Na houby (Chemické divadlo - Punctum Krásovka)

Vojtěch Bárta uvedl v žižkovském alternativním centru Punctum - Krásovka se svým Chemickým divadlem premiéru inscenace Na houby. Tak jako v případě Invalidovny, Atria Žižkov či Zlaté ulice na Starém Městě, kde v poslední době divadlo hrálo, jde přeci jen o něco vhodnější prostor, než jakou bylo dříve pravidelné působiště Chemického divadla, Venuše ve Švehlovce. Syrovější, komunitnější (když už ne přímo site-specific) ráz prostředí myslím víc odpovídá charakteru Bártových produkcí.

Mikulka: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování (Divadlo Na zábradlí)

Nedělejte ze mě blázna...

Je to asi jen náhoda, ale i tak: během dvou měsíců jsem viděl už třetí inscenaci pojednávající o spektakulární sebevraždě. Po Planu v ostravském Studiu G a Rauově Rodině došlo na Handkeho Zdeňka Adamce v Divadle Na zábradlí. V prvním a třetím případě se jednalo o veřejné sebeupálení, ve druhém a třetím jde o činy, které šokují především svou nemotivovaností.

Švejda: Bratři naděje (Divadlo Minor)

Režisér Jan Jirků přidal v Divadle Minor do své linie inscenací s historickou tematikou (o Lipanech jsem psal zde) další díl a nastudoval titul Bratři naděje, který se prostřednictvím osudů sourozenců Antonína, Matěje, Vojtěcha a Jindřicha Kopeckých, příslušníků známého loutkářského rodu, věnuje zejména období první světové války, přesněji českým legionářům.

Švejda: SKUTR povede činohru ND

Rozhodnutí Jana Buriana zvolit (dle doporučení odborné komise) do čela činohry Národního divadla duo SKUTR (Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského) je - abych začal svoji glosu velice podobně jako v případě zvolení Daniela Špinara před sedmi lety -  myslím celkem předpokládanou volbou... nikoli ovšem jen zlaté střední cesty, ale i poučením se ze Špinarovy éry a jistým zacouváním zpět.

Mikulka: Linda Vista (Činoherní klub)

Kolega Švejda v neděli napsal glosu o inscenacích, které „drží prst na tepu doby“, a jmenoval přitom Století ryb z A-Studia, která se nám oběma líbilo (Švejdovi takto a mně takhle). Večer jsme pak shodou okolností seděli vedle sebe v Činoherním klubu na premiéře Linda Vista - a úplně nezávisle na sobě nás napadlo to samé: Ondřej Sokol přišel s kusem, který je čímsi jako Století ryb pro starší a pokročilé. 

Švejda: Linda Vista (Činoherní klub)

Jít den po Na konci století ryb v A studiu Rubín do Činoherního klubu na premiéru Lettsovy Linda Vista v režii Ondřeje Sokola znamená dívat se na tutéž věc... po dvaceti letech. Výsledek je ovšem stejně vynikající.

Švejda: Na ose A studio Rubín - Národní divadlo

Inscenaci Na konci století ryb A studia Rubín potkal ten nešťastný osud, že byla premiérovaná krátce před druhým lockdownem (30. září 2020), a tak prakticky prošuměla a její reprízy, nečetné, se objevily až s letošní sezonou. Viděl jsem ji teprve nyní, Vladimír Mikulka naštěstí stihl její premiéru, a tak k jeho velice pochvalným slovům, s nimiž plně souzním, stačí dodat jen něco.

Dubský: Benátský kupec (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Už první scéna, ve které parta opilých mladých lidí pověsí Šajlokovi na dveře plakát s karikaturou žida a nasprejuje přes něj Davidovu hvězdu, ukazuje, co režiséra Petra Svojtku na Shakespearově Benátském kupci zajímá. Je to rozdělená společnost, ve které spolu znepřátelené skupiny lidí nemohou najít společnou řeč, a tak radši „nálepkují“. Vždy je jednoduší někoho označit jako žida nebo křesťana, než s ním diskutovat.

Švejda: Kdo zabil mého otce (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Podobně jako v případě inscenace Mašíni, dá se i u Kdo zabil mého otce Depresivních dětí docela dobře odhadnout, co hlavní strůjce kusu, Daniela Krejčíka (hereckého protagonistu) a Jakuba Čermáka (režiséra), vedlo k uvedení prózy Éduarda Luise: téma vztahu dominantního, předsudečného otce a homosexuálně orientovaného syna (vztahu, který se začne proměňovat po rodinné tragédii).

Škorpil: Mistr a Markétka (Divadlo v Dlouhé) a Ptáci (Schauspiel Köln)

Dvakrát v záplavě
Kdybych byl syntetikem, měl rád velká slova a oblibu vynášet soudy na statisticky nepodstatném vzorku, prohlásil bych, že divadlo škrcené covidem si libuje v mnohosti. Ale protože nejsem… (Znalci a pamětníci jistě rozeznali typicky zemanovskou figuru.) Pravdou ovšem je, že setkat se ve dvou po sobě následujících večerech s divadlem, jež v mnohosti obrazů, slov i stopáže skýtá tak málo myšlenek a nakonec i divadelní zajímavosti, jednomu na optimismu nepřidá. Zvláště, jde-li o tak na první pohled protichůdné „vzorky“ jako je Divadlo v Dlouhé a Shauspiel Köln.

Mikulka: Mistr a Markétka (Divadlo v Dlouhé)

Žbluňk, čvacht, šplouch

Nápad udělat ze slavného Bulgakovova románu Mistr a Markétka jakýsi pokleslý kabaret, místy přepjatě groteskní a místy záměrně laciný, nevypadá úplně marně. Jenže, aby to vedlo k přijatelnému výsledku, musel by být onen záměr podepřen opravdovým divadelním drajvem. V Dlouhé to skončí spíš u nemasných neslaných scének natahovaných do neúnosné délky rozehráváním pramálo vtipných a mdle groteskních nápadů-nenápadů. (Setrvale rozverné skotačení ďábelské družiny je doslova nesnesitelné.)

Švejda: Lidé v situaci (Akolektiv Helmut - Venuše ve Švehlovce)

Dala-li se jako klíčová zvolit pro úspěšnou inscenaci Akolektivu Helmut S čaganem lamag nohy slova poučenost a nenucenost (prostřednictvím které se na podloží dokumentárního divadla vrstvily další významy), pro novou inscenaci Lidé v situaci by se jako příhodná hodila slova: poučenost, vymyšlenost a chtěnost.

Mikulka: Should I Stay or Should I go? (11:55 v NoD Roxy)

Máme škrtat nebo to nechat takhle?

Po dejvické Terapii se v Praze objevil další „terapeutický“ divadelní kus. Stojí za ním režisérka Anna Klimešová s dramaturgem Petrem Erbesem, kteří s uskupením 11:55 nazkoušeli inscenaci poněkud punkově znějícího jména Should I Stay or Should I go? O dávný hit skupiny Clash tu však nejde, hraje se opravdu o neschopnosti rozhodnout se. Respektive o tom, jak se několik různých postav plácá ve svých nespokojenostech či traumatech a nikdo z nich nedokáže najít cestu ven. Nebo se přinejmenším nedokáže odhodlat k tomu, aby učinil první krok ke změně - a to bez ohledu na to, jakým by měl vést směrem.

Mikulka: Hostina (My kluci, co spolu chodíme, Jatka78)

O divadelní skupině My kluci, co spolu chodíme jsem psal po zhlédnutí sympatické improvizace na ostravském festivalu Dream Factory. S postesknutím, že o improvizaci se dost dobře psát nedá. Teď tahle parta přišla se svou vůbec první premiérou kusu, který je (víceméně) nazkoušený a tudíž o něco málo lépe popsatelný. I když improvizace zůstalo docela dost i v Hostině.

Švejda: Vassa Železnovová (Národní divadlo)

Vyhmátnout jádro hry a nalézt v něm téma, které rezonuje s osobním (a zřejmě i generačním) pocitem z dnešní doby - to se daří Janu Fričovi v jeho režii Gorkého Vassy Železnovové. Inscenaci určuje základní (drtivý) pocit nesnesitelnosti, který prostupuje prostředí rodiny Železnovových - a teprve na jeho pozadí se odvíjí samotný děj Gorkého hry.

Mikulka: Raut (Geisslers Hofcomoedianten ve VILE Štvanice)

Divadlo inspirované a divadlo naučené

Tři herci a jeden muzikant dobře (a v různých jazycích) zpívají a rapují, komunikují s publikem, předvedou pár masek i celou řadu nápadů, občas trochu infantilních a občas se zábavnou absurdností mířících za roh. Jmenuje se to Raut, a tak se hraje loutkové divadélko s pečivem místo maňásků. Inspirací byly La Fontainovy bajky, a tak je refrénovitě připomenuto, že máme letos čtyřsté výročí jeho narození. (Dojde i na pár vcelku prvoplánových satirických narážek na Miloše Zemana, ty jsou ale tak trochu z jiného světa).

Mikulka: Terapie (Dejvické divadlo)

Z posledních dvou dejvických premiér jsem odcházel s dojmy poněkud nesourodými. Zatímco Vina? před měsícem nabídla dvě zcela rozdílně povedené poloviny, ve včerejší Terapii to bylo o poznání komplikovanější: povedená místa se s pasážemi dosti rozpačitými střídají zcela nepravidelně.

Švejda: Raut (Geisslers Hofcomoedianten - Vila Štvanice)

Ve smršti premiér, které se dnes valí českým divadlem, by neměla zapadnout jedna položka: Matija Solce nastudoval s Geisslery podle La Fontainových bajek inscenaci-kabaret Raut (premiéra měla být již loni v listopadu, předpremiéry nakonec byly až letos v červnu, od září ji soubor uvádí na své domácí scéně ve Vile Štvanice).

Švejda: Mašíni (Divadlo Na Jezerce)

Jan Hrušínský naznačuje v programu k inscenaci Mašíni okolnosti jejího vzniku: hledali s autorem a režisérem Janem Jirků téma pro nový kus divadla a Jirků se mu zmínil o svém dlouhodobém plánu nastudovat hru o bratrech Mašínových, kterou ovšem nikde nechtěli uvést.

Švejda: Smrtholka (A studio Rubín)

A studio Rubín pokračuje ve svém programu "hovoříme o všedních věcech (jako jsou mateřství, vyhoření, stáří, a hlavně a především partnerské vztahy) očima dnešních mileniálů (nejlépe) prostřednictvím adaptací literárních (i jiných) děl" a nejnověji uvádí - v autorském přepisu Dagmar Fričové a režii Lucie Ferenzové - oceňovanou prózu Lucie Faulerové Smrtholka.

Švejda: Zlaté časy kritiků

"Vážený pane Švejdo, dobrý den, omlouvám se, že vás obtěžuji, ale dovolte, abych Vás pozval k nám do divadla na naši novinku /.../ Upřímně věřím, že by to pro Vás nebyl ztracený čas...", píší mi z nejmenovaného pražského divadla bulvárnějšího typu, ze kterého pozvánky na premiéry obvykle nedostávám.

Mikulka: Špinarka (Divadlo Petra Bezruče – Dreamfactory)

Cílovky a necílovky

Lochneska, o které jsem psal včera, se poslední den „ostravské sekce“ Dreamfactory ustálila někde uprostřed. Dianiškova Špinarka je kousek předurčený k tomu, aby se stal diváckým hitem: zdejší oblíbenkyni připomíná způsobem velmi uctivým, velmi dojímavým a také naprosto bezpečným.

Švejda: Zkrocení zlé ženy (Divadlo pod Palmovkou)

Směšné mužské hry pod Palmovkou

Inscenace Michala Langa je postavena na celkem jednoduchém, s duchem doby souznějícím nápadu: všechna ta různá "krocení žen" jsou dnes už jen (směšnými) hrami, které si muži mohou hrát tak maximálně "každý pátek" mezi sebou (tak to alespoň v závěru inscenace z rampy své manželce po telefonu prozradí ten největší macho - představitel Petruccia). Jinými slovy: patriarchát skončil. Proto i Lang obsadil všechny postavy mužskými představiteli.

Mikulka: Planu (Studio G - Dreamfactory Ostrava)

Škoda, že člověk může pořádně hořet jen jednou

Zatím to tu v Ostravě co do divadelních zážitků vypadá tak trochu jako na lochnesce. Inscenace Studia G, „nejmladšího ostravského divadla“ byla zážitkem opravdu intenzivním (nemluvě o tom, že prostor je to sympatický i sám o sobě). Což je tím cennější, že se hrálo na téma velmi nesnadné: Planu připomíná Ryszarda Siwiece, jenž se na protest proti účasti polské armády upálil v září 1968.

Mikulka: Karpatský thriller (Komorní scéna Aréna - Dreamfactory Ostrava)

Jak pejsek s kočičkou pekli thriller

V Aréně včera přišel přesný opak zážitku z Národního divadla. Goldoni po ostravsku byl přímočarý a jednoduchý, přitom ale plný energie a hezkých nápadů, které vzdor vší rozbíhavosti dávaly v kontextu smysl. Inscenace se netvářila hluboce, ale nebyla hloupá. Karpatský thriller se velmi hluboce a zásadně tvářil, přitom to ale byla inscenace v celé své upachtěné překomplikovanosti banální a navíc - s odpuštěním – tak trochu hloupá.

Švejda: Ošklivec (Činoherní klub)

Činoherní klub uvedl jako první premiéru pod svým novým uměleckým šéfem Martinem Fingrem (hle: po Martinu Myšičkovi a Miloslavu Königovi již třetí umělecký šéf pražské komorní činohry herec - znamená to něco?) hru Maria von Mayenburga Ošklivec. Tedy žádné razantně jiné vykročení jako pod předchozím "zimním králem" Ondřejem Sokolem, jenž zahajoval Sopranistkami (aby pak pokorně "zacouval" s K.Š.E.F.T.E.M.), nýbrž navázání na tradici "starého dobrého Činoheráku" - inscenace postavená na textu a jeho promyšlené herecké interpretaci.

Mikulka: Goldoni po ostravsku (Národní divadlo moravskoslezské - Dreamfactory Ostrava)

Mám plechovku Starobrna a nebojím se jí použít!

Do hlediště Divadla Antonína Dvořáka jsem usedal nejistě; ostravská variace na Sluhu dvou pánů vzbuzovala spíš obavy než nadšené očekávání. A bylo z toho překvapení nadmíru příjemné. Upravovatel textu (Adam Gold), režisér (Tomáš Svoboda) i herecký soubor (v čele Petrem Panzenbergerem) předvedli přesně to slibovali: energickou a drasticky aktualizovanou verzi komediální klasiky.

Dubský: Festival Divadlo (neděle 19.9.)

Serotonin (MeetFactory)
294 statečných (Divadlo pod Palmovkou)
Vina? (Dejvické divadlo)

Švejda: Nedorozumění (Masopust - Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí)

Miloslav König si pro svou první režii ve funkci šéfa divadla Masopust (původní premiéra měla být téměř přesně před rokem!) vybral hru Alberta Camuse Nedorozumění. Jde na první pohled o přitažlivou, existencialistickou volbu. Druhý pohled je už ale rezervovanější: text je psán à la these a na chytlavou morbidní historku o matčině a dceřině vraždě domů se po mnoha letech navrátivšího nepoznaného syna, resp. bratra autor okatě navěšuje hlubší (existenciální) významy o odcizení apod.... ta hra zkrátka nežije, slouží jen k demonstraci určitých sdělení.

Mikulka: Festival Divadlo (pátek 17.9 + sobota 18.9.)

Rodina (NTGent)

3Sestry (TR Varšava + Stary teatr Krakow)

Možná je to celé úplně jinak a zahraniční program plzeňského festivalu byl koncipován jako nevyhlášené závody v pomalosti a temnosti (Slováky teď s trochou účelové drzosti započítám spíš mezi domácí). Po Lupově Austerlitzovi přišla Rauova Rodina a do třetice Percevalovy 3Sestry. Témata výsostně smrťácká, provedení vizuálně efektní, občas na hranici kýče.

Dubský: Festival Divadlo (sobota 18.9.)

Idomeneus (Národní divadlo Brno)
3Sestry (TR Varšava + Narodowy stary teatr im. Heleny Modrzelewskiej, Krakow)

Dubský: Festival Divadlo (pátek 17.9.)

Manželská historie (Jedl)
Ztracené iluze (Divadlo Na zábradlí)  
Rodina (NTGent)

Mikulka: Festival Divadlo (středa 15.9 + čtvrtek 16.9.)

Austerlitz - Valstybinis Jaunimo Teatras 
D1 (pracovní název) - Slovenské komorní divadlo, Martin

Nepíši to rád, ale první dva večery na plzeňském festivalu, byly více než čím jiným diváckým utrpením. Lupův Austerlitz a Brutovského D1 jsou inscenace rozdílné ve všech myslitelných ohledech, jedno ale mají společné: neschopnost nebo neochotu režisérů odhadnout, kolik toho jejich dílo snese.

Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 16.9.)

Špinarka (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)
Green Day´s American Idiot (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
D1 (pracovní název) (Slovenské komorní divadlo, Martin)

Švejda: Pokoušení (Divadlo Feste)

Divadlo Feste uvedlo v prostorách Knihovny Václava Havla, pořádající od tohoto měsíce při příležitosti Havlových nedožitých pětaosmdesátin a desátého výročí jeho úmrtí cyklus inscenací jeho her, opožděnou "živou" premiéru na jaře pouze streamované inscenace Pokoušení. Limitující, nedivadelní prostředí pochopitelně poněkud stěžovalo provedení, ovšem již sama inscenace je (z vícero důvodů) realizovaná v jaksi limitované variantě. Personální (hraje pouze pětice herců) i prostorové. Nemůže to nemít na celkový výsledek vliv.

Švejda: Višňový sad (Divadlo pod Palmovkou)

Martin Čičvák žene Čechovův text vpřed, jak je dnes zvykem. Žádné lyrizování, žádné dumání, ale komedie, ba groteska. Výhodou je, že to není nuda, že vše běží svižně a v rozumné časové stopáži, nevýhodou - zvláště v prvé části večera -, že mnohé zůstává jen nahozeno či spadá pod stůl, že postavy se zužují více méně na typy. Zkrátka: dlouho to vypadá, že půjde o sice energický, ale vlastně nemasný neslaný průlet hrou. Zaujmou spíš jen náznaky: civilistní pojetí Ani Annou Kameníkovou, ta holka jako by opravdu byla z jiné generace, praktičnost, zaťatost i melancholie Varji Pavly Gajdošíkové, u ní jediné se dá hovořit o nějakém rozvinutí charakteru postavy, intelektuálská žvanivost a vemlouvavost Trofimova v podání Jana Teplého.

Škorpil: 100 nejkrásnějších českých básní (Městská divadla pražská - Divadlo Komedie)

Konec srandy
Dlouho to vypadá, že Jiří Adámek půjde v inscenaci 100 nejkrásnějších českých básní víceméně ve šlépějích svých Očí v sloup či Skončí to ústa. Scénografie sama ožívá a vstupuje do děje, herci občas provádí zcela nelogické a mimoběžné akce. Jen  se zde – samozřejmě – častěji mluví, respektive zaznívají nejrůznější „remixy“ více i méně známých básní. Někdy asociativní, jindy tematické.

Mikulka: 100 nejkrásnějších českých básní (MDP - Divadlo Komedie Praha)

Trocha poezie...

Před závorkou: inscenace je to sympatická a povedená a rozhodně patří k těm, které mohu bez sebemenších výčitek svědomí nabídnout jako odpověď na otázku, kterou mě občas potrápí kamarádi nebo známí: „na co se mám jít v Praze podívat?“

Mikulka: Vzpomínky na Togoland (Handa Gote, Alfred ve dvoře)

Na scéně jsou dva etničtí Češi, jedna Čechoafričanka a jeden Afričan. Dlouho to vypadá, že půjde jen o  rozehrávání zábavně falešného dokumentu, který v těch nejrůžovějších možných barvách vykresluje alternativní historii, v níž bylo Československo koloniálním státem: (Versaillská konference mu nadělila původně německé Togo). Pak ale přijde zlom, ve kterém účinkující divákům sdělí - s náležitě jedovatou ironií -, že téma „kolonialismus“ bylo zvolené jen proto, že se Handa chtěla dostat na prestižní berlínský festival. Načež následují pasáže, v nichž se parafrázuje (nebo možná dokonce přímo cituje) dílem dokonale korektní newspeakové plácání a dílem proslov maskovaně rasistický. A do toho dvojice performerů s černošskými maskami přihazuje nehezké zážitky - velmi konkrétní - s českými spoluobčany.

Švejda: Vzpomínky na Togoland (Handa Gote Research & Development - Alfred ve dvoře)

Handa Gote Research & Development si ve své nejnovější inscenaci Vzpomínky na Togoland utahuje ze zhoubného trendu tzv. euroinscenací, postavených na „správných“ a „záslužných“ tématech, na které se dobře získává grantová podpora a s nimiž pak divadla směle obrážejí nejrůznější mezinárodní festivaly. Soubor upíná pozornost zejména na dnes velmi oblíbené dokumentární divadlo, které se – stručně řečeno – snaží o co nejvěrohodnější a nejautentičtější postižení reality. Jako prostředek mu k tomu slouží mystifikace o československé kolonii v Africe, Československém Togu, od jehož vzniku loni údajně uběhlo sto let.

Mikulka: Vražda ing. Čerta (Studio Hrdinů Praha)

Nová inscenace Ivany Uhlířové je adaptací snímku, který bývá označován za první český feministický film. Feminismus je jako téma připomenut i v úvodním textu v programu. Dala se čekat podívaná přinejmenším provokativní.

Mikulka: Ztracené iluze (Divadlo Na zábradlí Praha)

Lesk a bída velkého příběhu

Balzacovy Ztracené iluze sice nabízejí velký příběh, základní dějová linka románu ale zas tak moc komplikovaná není: ambiciózní venkovský literát přijede do Paříže, záhy vymění to, čemu se dnes říká „osobní integrita“ za bleskový úspěch a pak stejně rychle podlehne vlastním chybám i intrikám okolí. Podstatnější je detailně a s jedovatým postřehem vykreslené prostředí, nepřehledná spousta portrétů a mikropříběhů, do jejichž sítě je protagonista beznadějně vpleten.

Mikulka: Buchty a loutky oslavily třicátiny

Buchty a zázraky

Buchty a loutky včera oslavily třicátiny. Což je u malého nezávislého souboru výdrž skoro zázračná. Navíc slaví v plné sebeironické síle, což prakticky dokázala premiéra veselého autobiografického kusu Hodný a zlý prezident. Možná to tedy byla jen předpremiéra, ale vem to čert, na nejasnosti tohoto typu už si jeden za ta dlouhá léta zvyknul.

Mikulka: Letní Letná 2021 (úterý 17.8.)

Jakoby nic - Cirque La Compagnie: L'Avis Bidon

Setkání s poslední hvězdou letošní Letní Letné přineslo (konečně?) nový cirkus v přímočaré, nekomplikované podobě, která má v řadě ohledů blíž k cirkusu „starému“, tedy takovému, který si na žádné zdivadelnění nehraje. Čtyři artisti prostě padesát minut sázeli jeden skvělý trik za druhým, prokládali je jednoduchými (ale ne hloupými) situačními či sebeironickými vtípky a přitom se ještě navíc tvářili, jako že jsou vlastně jen nešikové, kterým se to všechno spíš jaksi „děje“ než že by museli vynakládat velké úsilí. Čímž se zas od zmíněného starého cirkusu docela zásadně odlišovali, tam se virtuozitu sluší předvádět co možná nejefektněji.

Škorpil: Diktátor (Městská divadla pražská v Azylu78)

Filip Březina zručně napodobuje Charlie Chaplina v obou jeho rolích ve slavném filmu Diktátor. Což tedy nemyslím jako pochvalu. Ano, výkon je to svou kvantitou obdivuhodný, ale víc než perfektně nazkoušená nápodoba z něj nejde. Což je bohužel patrné, třeba když na jeviště vstoupí jeho kolega Martin Donutil v roli velitele Schultze nebo Ivana Uhlířová jako Napoloni, přestože oba vynakládají mnohem méně zjevné námahy. Smutné ovšem je, že kromě Březinova výkonu – opakuji, že množstvím převleků i porcí textu a „herního času“ respektuhodného – inscenace už nic víc nenabízí.

Mikulka: Letní Letná 2021 (pondělí 16.8.)

Dramaturga nekrmíme

Pokud bychom pokračovali ve škatulkování novocirkusových strategií, Compagnie 100 Issues předvedla v titulu Don't Feed The Alligators typickou inscenaci „na téma“, která se nehoní za efektními a technicky náročnými čísly (jakkoli příležitostně došlo i na ně). Ponechme stranou, že se jednalo o ne úplně populární téma smrti, podstatné bylo, že Francouzi prokázali velmi dobrou invenci, muzikálnost a navíc - což se obzvláště cení - i slušnou dávku vtipu a sebeironie.

Mikulka: Letní Letná 2021 (neděle 15.8.)

Cirque Le Roux: Deer In The Headlights
Les Filles du Renard Pâle: Résiste

Šotkovský: Jiráskův Hronov 2021 /závěrečná bilance/

TOP 5 (abecedně)

Cvičme v rytme (Brambůrky Most)

Natálčin Andulák (HOP-HOP Ostrov)

Přesýpání (Hana Voříšková)

Úl (V. A. D. Kladno)

Všechny báječný věci (Divadlo Navenek Kadaň)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Pátek 6. 8. - Soví zpěv, Všechny báječný věci)

 Předposlední hronovský den počasí ukázalo opět svou laskavější tvář, v Jiráskově divadle sklidil snad nejbouřlivější ovace tohoto ročníku Bílý tesák z DRAKu (viděl jsem napodruhé a drží obdivuhodně), mezi představeními okouzlovaly hronovské náměstí šlágry Kočovného divadla Ad Hoc (doporučuji ke zhlédnutí zde, i když s publikem zdaleka ne tak euforickým, jako bylo to hronovské) a do Meditační zahrady u hronovského kostela zavítalo Divadlo Kámen, druhdy stabilní součást JH. Já však šel neochvějně po stopách hlavního programu.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Čtvrtek 5. 8. - Natálčin Andulák, PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem, Řeči)

Čtvrtek na Hronově by byl žánrově pestrobarevný, i kdyby se od něj odpočetly Vítězné svině Buchet a loutek coby profesionální inspirace - ZUŠková inscenace dětské literatury, insitní kramářská píseň a klasická bulvární komedie.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 3. 8. + středa 4. 8. - Cvičme v rytme, Její pastorkyňa, Na troskách civilizace, Přesýpání)

Jelikož hronovský hlavní program je méně zahuštěný než v letech minulých - což se kompenzuje kvalitním programem inspirativním a doprovodným, včetně zábradláckých Hamletů, jimž poskytlo divadelnické publikum takřka ideální rezonanci - lze shrnout dva dny hlavního programu do jednoho textu. Opoždění mého zpravodajství budiž navíc nezáměrným svědectvím o tom, jak náročné jsou hronovské dny (a noci).

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 2. 8. - Úl, Adéla ještě nevečeřela)

Počasí je na letošním Hronově sice kolísavé, ale divadelní kvalita v zásadě velmi slušná. Potvrdily to přes výhrady i dvě inscenace souborů, které se hronovské žatvy účastní pravidelně - kladenského V.A.D. a Hrobesa, jedné z divizí holešovického Divadla Radar.

Úl Kazimíra Lupince a kolektivu V. A. D. bývá přirovnáván k Havelkovu Společenství vlastníků, ale to je - zdá se mi - paralela spíš povrchní, způsobená schůzovním rámcem obou kusů. Úl ale nemá ambici být podobenstvím mocenských bojů ve společnosti a jeho stavba je podstatně volnější, než u předchozích Upokojenkyň kladenského souboru. 

Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 1. 8. - Strategie růže)

Neděle byl na JH den relaxační - kromě inspirativního hosta, jazzové klauniády Pingls aneb Hot Café Revue (soubor Lindo, hop! a orchestr OPSO), o kterém postačí říct, že tuto povedenou taškařici přijalo hronovské publikum takřka freneticky, mi festivalový rozpis nabídl už jen jedno představení.

Navíc šlo vlastně o "ne-představení", neboť takto se produkce Strategie růže souboru Teď, nádech a leť deklaruje. Není úplně jasné proč, neboť nic obzvlášť hraničního na Strategii růže není. Formálně vzato jde o storytelling v nepravidelném prostoru - mezi židlemi rozmístěnými do neuspořádaného kruhu se pohybuje šestice performerů, kteří si vždy přisednou k části publika a začnou jim vyprávět svůj příběh. 

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Sobota 31.7 - Slaměný klobouk, Vyhnání z ráje už proběhlo, Hra o duši)

 Zahájení 91. Jiráskova Hronova proběhlo, jak mělo – slunce svítilo (v dalších festivalových dnech se tato situace zdá se nebude často opakovat), místo playbackového Noida Bárty, který zde otevíral festival před pár lety, zahrál velmi kompetentně Mladý týnišťský big band a české amatérské divadlo představilo v jediném dni hned tři své kontrastní polohy.

Švejda: Zlý jelen (Depresivní děti touží po penězích - Divadlo NoD)

Jakub Čermák ve Zlém jelenovi, udělaném podle V. K. Klicpery, navazuje na svou variaci Stroupežnického Našich furiantů z roku 2017 (psali jsme o nich tady a tady). Na autorův text, zde jako výchozí materiál sloužící mnohem pevněji než ve ´Furiantech´, navěšuje aktuální témata, řečově jej transponuje do současné mluvy (nejednou též intelektuálně progresivistické), směřuje tak, jako ve ´Furiantech´, k ostrému grotesknímu výsměchu domácím poměrům, k předvedení zdejší krajiny jako buranského obludária.

Škorpil: Zítra swing bude zníti všude (Městská divadla pražská - Divadlo ABC)

Zřejmě jsem považován za tzv. kovaného intelektuála. Před návštěvou inscenace Zítra swing bude zníti všude, jsem byl varován z rozličných stran a ve tváří MDP se při mém příchodu do divadla zračilo patřičné zděšení. Ano, libuji si často v divadle i dramatické literatuře bizarní a těžko stravitelné, nejsem nicméně tak blbý, abych své perverze projektoval tam, kde pro ně není místo.

Mikulka: Ahoj Vesmíre! (Divadlo Na zábradlí v Planetáriu)

Vesmíre, tvé jméno je bezradnost

Jeden klad ta inscenace má: kdo ještě nikdy nebyl v holešovickém Planetáriu, podívá se dovnitř. Křesla jsou pohodlná, klimatizace funguje. Tím výčet pozitiv slibně vyhlížejícího nápadu zahrát divadlo na jednom hodně nezvyklém místě bohužel končí.

Mikulka: Osobní Fudži (A-Studio Rubín)

Jakou cestou se vydat?

V A-Studiu je zvykem uvádět inscenace v tematických cyklech. Platí to i pro aktuální adaptaci Murakamiho románu Norské dřevo, která zřetelně navazuje na loňské Na konci století ryb. Konec konců i tentokrát tvoří jádro tvůrčího týmu Lucie Ferenzová (autorka scénáře) a Dagmar Fričová (dramaturgie), které doplnil režisér Jiří Ondra. A nijak zvlášť přitom nezáleží na tom, že skupinka postav, která se zmateně plácá ve vlastních životech, prožívá své potíže v Japonsku. Vizuálně výrazná japonská stylizace, která se uplatňuje zvláště v první polovině inscenace, je spíš ornamentem (v tom se Osobní Fudži zásadně liší od další japonské variace, Zlatého řezu, se kterým prakticky paralelně přišlo Studio Hrdinů).

Mikulka: Festival Regiony 2021 (čtvrtek 24. + pátek 25.6.)

3x Bratislavské bábkové divadlo
Vi.TVOR Praha: Kde budeme bydlet
Plata Company + Mir Theatre: Prefaby

Dubský: Festival Regiony 2021 (středa 23.6.)

Mechanický pomeranč (Divadlo Petra Bezruče Ostrava) 

Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 (Městská divadla pražská)

Mikulka: Festival Regiony 2021 (středa 23.6.)

MDP Praha: Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40
Divadlo Petra Bezruče Ostrava: Mechanický pomeranč
Divadlo X10 Praha: Otcovrah

Dubský: Festival Regiony (úterý 22.6.)

Divadlo X10: Otcovrah
Divadlo F. X. Šaldy Liberec: Sylva

Mikulka: Festival Regiony 2021 (úterý 22.6.)

Naivní divadlo Liberec: Kabinet zázraků neboli Orbis pictus
Horácké divadlo Jihlava: Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova

Švejda: Roberto Zucco (MDP - Komedie)

Mladý Maďar Atilla Vidnyánszky ml. vytáhl v Divadle Komedie na Koltèsova Roberta Zucca s baterií režijních a scénografických prostředků, jaké zná český divák např. z hostujících inscenací Kornéla Mundrúcza na plzeňském festivalu či z pohostinských nastudování Jana Klaty v Divadle pod Palmovkou.

Mikulka: Festival Regiony 2021 (neděle 20.6.)

Do Hradce jsem dorazil v neděli odpoledne, na velké rozhlížení tak zatím čas nebyl, ale už na první pohled je zřejmé, že se covidová opatření na atmosféře festivalu docela podepsala. Ve městě je lidí o poznání méně (své možná udělalo i příšerné vedro), venkovní areály jsou oplocené a dovnitř se dostanete jen s potvrzením. Navíc je v Žižkových sadech, tradičním epicentru radovánek spíše sociálních než divadelních, omezená „otvíračka“ od poledne do jedné po půlnoci. Což vzhledem k okolnostem vůbec není marné, faktem ale je, že tu bývalo zvykem bezstarostně skotačit až do rána. A v divadlech roušky, rozestupy, to už všichni důvěrně znají na vlastní kůži. Nic moc, ale buďme rádi, že to jde aspoň takhle, loni musel být festival zrušen úplně.

Dubský: Festival Regiony 2021 (sobota 19.6.)

Úklady a láska (Klicperovo divadlo Hradec Králové
Lidé, místa, věci (Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Ženitba (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Dubský: Festival Regiony 2021 (pátek 18.6.)

Médeia - Slovensko narodno gledališče Maribor

Kontroverzní chorvatský režisér Oliver Frljić rozčeřil české divadelní vody v roce 2018. Tehdy se jeho dvěma inscenacím na festivalu Divadelní svět Brno dostalo nevídané pozornosti, když se v médiích začala přetřásat scéna, v níž Ježíš znásilňuje muslimku. Během představení vtrhli na jeviště členové obskurního spolku s názvem Slušní lidé, kardinál Duka podal na tvůrce i organizátory festivalu žalobu, aniž by inscenaci viděl. A tak Frljićova Médeia ze slovinského Mariboru, kterou zahájil na Hlavní scéně Klicperova divadla letošní festival Regiony, vzbuzovala očekávání, co balkánský provokatér zase vymyslel.

Švejda: Deník 1974-1989 (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni se po devíti letech vrátil k Juráčkovým deníkům a ve stejném týmu nastudoval inscenaci Deník 1974-1989, která (odečítám-li správně) vychází z k vydání se zatím chystajících zápisků ze závěrečného období Juráčkova života. Ale nejen z nich - v inscenaci zaznamenáme i úryvky z knihy Dani Horákové O Pavlovi, která nám poskytuje důležitý kontra-pohled.

Škorpil: Tesla (Městská divadla pražská - Divadlo Komedie)

Kdybych nebyl trávil s dětmi tolik hodin v nejrůznějších IQ-parcích, -mániích a -landiích a kdybych se nebyl kdysi – inspirován četbou Pynchonova Against A Day – zabýval životem Nikoly Tesly, byl bych si Teslu v Komedii užil asi ještě více. Naštěstí pro mne není inscenace Jakuba Maksymova „jen“ o tricích s Teslovým transformátorem a jejím základem není jen o Teslově životě.

Švejda: Druzí lidé (Divadlo X10)

Mladý manželský pár kdesi v Americe zastaví u benzínky, aby do svého auta natankoval pohonnou hmotu (a koupil si k snědku croissanty), ale místo na obvyklou obsluhu narazí na jakousi vědmu, která sdělí, že benzín není. A začnou se dít věci...

Švejda: Za Janem Císařem

Za generací teatrologů, zásadně určujících poválečné psaní a myšlení o českém divadle, se pomalu zavírají dveře. V požehnaném věku osmdesáti devíti let zemřel prof. Jan Císař. Byl ztělesněním četných paradoxů i dilemat (intelektuála, nuceného žít většinu dospělého života v totalitním režimu).

Švejda: Alena Zemančíková - Zpětné zakreslení cesty

Kniha Zpětné zakreslení cesty. Činohra Národního divadla v letech 1990-2015 Aleny Zemančíkové, vydaná na sklonku loňského roku, patří do ranku sumarizujících publikací, kterých se české teatrologii dlouhodobě nedostává, a proto každý nový přírůstek vzbuzuje zvýšený zájem. Jaké byly pohnutky k jejímu napsání či kdo si ji případně "objednal", se z knihy bohužel nedozvíme (z tiráže se pouze dozvíme, že byla vydána ve spolupráci s Národním divadlem); bylo by myslím fajn to vědět.