Etlíková: něco z ...příští vlna/next wave...

Přehlídka divadelních glos

Letošní festival …příští vlna/next wave… jsem nesledovala zcela soustavně, i tak mě ale upoutal jeden rys, který navštívená představení propojoval. Všechna měla formát divadelních glos, tj. důsledně se držela jednoho tematizovaného vyjadřovacího prostředku, i když to vedlo k opomíjení mnohých očekávání odborné veřejnosti a tím pádem i ke snadné napadnutelnosti většiny děl. Festivalové dramaturgii se díky takovému výběru daří obhájit slovo „alternativa“, které ve své propagaci často používá a které snadno vzbudí nedůvěřivý úsměv i nechuť se akce zúčastnit.

Mikulka: Orfeus (VILA Štvanice)

Začnu figurou, kterou jsem včera skončil: na plenérové představení Orfea na Štvanici jsem šel s jistou dávkou nedůvěry – a byl z toho zážitek nadmíru příjemný. I když s Orfeem a jeho mýtem souvisela Nebeského inscenace dost volně. Barvitou a rozevlátou podívanou se spíš ne úplně zřetelně prodírají dvě základní linie: orfeovská, spojená s láskou i smrtí, a – řekněme - myrrhovská, ve které je dominantním motivem incest.

Mikulka: Chyba (Vít Neznal & kolektiv - Jatka78)

POŘÁDNÁ CHYBA

Tak tohle bylo představení, o kterém se píše zatraceně špatně. To podstatné se totiž odehrávalo na poli slovy těžko zachytitelné divadelní magie, jemného a ironického rozehrávání banálních situací a neustálého zpochybňování toho, co se na scéně děje. Chyba se sice hlásí k novému cirkusu, spíš to ale je napůl pohybová a napůl verbální klaunérie s několika artistickými čísly a se spoustou absurdních (ale přitom originálních) nápadů.

Škorpil: Divadlo Plzeň (Teatr Laznia Nowa: Vše o mé matce)

Do namnoze panychidní linie zahraničního programu letošního plzeňského festivalu přibyla v sobotu večer další položka – inscenace s almódovarovským titulem Vše o mé matce. Pro krakovský Teatr Laznia Nowa ji připravil režisér Michał Borczuch s dramaturgem a autorem textu Tomaszem Śpiewakem. Mezi tvůrce je však třeba připočíst ještě alespoň (jde o namnoze kolektivní dílo) Krzystofa Zarzeckiego. Protože právě jeho a Borczuchově matce, které obě zemřely předčasně na rakovinu, je tu stavěn jevištní pomník. Nenapadá mne jiné slovo, ale podotýkám, že ho nemyslím jenom pejorativně.

Mikulka: Divadlo Plzeň 3 (sobota 16.9.2017)

Das Fräulein (Kompanie): Smutek

Začínám mít pomalu dojem, že jsem letos v Plzni poněkud negativistický, ale co s tím… moc mě totiž nenadchla ani Avignonem oslavovaná inscenace belgického souboru na motivy žhavě současné. Když si to tak probírám, dva hlavní důvody jsou asi tyto:

Mikulka: Divadlo Plzeň 2 (pátek 15.9.2017)

Bratislavské bábkové divadlo: Na slepičích křídlech (režie Katarína Aulitisová)
Naivní divadlo Liberec: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (režie Filip Homola)
Národní divadlo Târgu-Mureș: Klid (režie Radu Afrim)

Mikulka: Divadlo Plzeň 1 (čtvrtek 14. 9. 2017)

Katona József Színház: Bláznovy zápisky (režie Viktor Bodó)
TR Warszawa: Holzwege (režie Katarzyna Kalwat)

Bláznovy zápisky Hezkou tradicí plzeňského festivalu je, že maďarská divadla přivážejí divokosti. Na Bláznových zápiscích jsem ale nestačil zírat. I na české poměry to totiž bylo divadlo v jádru nevynalézavě stařičké, byť tedy na povrchu trochu nakašírované namoderno.

Mikulka: Macocha (HaDivadlo & Studio Hrdinů)

Přiznám se, že  jsem nečetl román Petry Hůlové, podle kterého režisérka a spoluautorka adaptace Kamila Polívková nastudovala inscenaci v HaDivadle (ve Studiu Hrdinů byla nyní uvedena v pražské premiéře). Ale obecně řečeno, Hůlovou mám rád, líbí se mi, jak umí vyprávět i to, jak dokáže zacházet s jazykem. Jenže v téhle inscenaci to bylo obé paradoxně spíš nevýhodou. Verbální zaumnosti, které při čtení působí zajímavě, totiž převedeny do divadelních replik vyznívají dost chtěně a křečovitě.

Čumba: Phasma Dionysiacum Pragense

Výstava divadelního Dionýského zjevení

Když se 5. února 1617 na Pražském Hradě konalo představení Phasma Dionysiacum, mohlo se říct, že to, co bude po následující čtyři století označováno jako „opera“, se právě poprvé vydalo na svou pouť mimo Itálii. Každý student divadelních oborů to od přípravy na státnice zná: akademické Dějiny českého divadla, díl I., a tři nebo čtyři obrázky.

Mikulka: Letní Letná 4 (Losers Cirque Company: Kolaps)

Loseři jsou (na rozdíl třeba od Putyky) sympatičtí v tom, že si na nic nehrají, nepředstírají nedozírné hlubiny a drží se primárně toho, co je jejich hlavní silou, to jest „obyčejné“ akrobacie, tu a tam doplněné rozehráváním vcelku jednoduchých situací. V Kolapsu mi však dlouho chybělo ono nezbytné „něco“, které by dokázalo strhnout (nebo alespoň zaujmout, pokud bychom nechtěli být maximalisty). Jistě, objeví se řada hezkých triků z oboru pozemní akrobacie, salta, pyramidy, pohazování dámami, ale nic natolik dechberoucího, aby to stačilo samo o sobě. Tím spíš, že je tu taky spousta pseudotaneční vaty, banálních projekcí či poněkud protivně unylé ambientní hudby. Efektní svícení nemůže zachránit všechno.

Mikulka: Silvrr - plavba psychomagická (Theaterr na lodi Tajemství)

Někdy je to jasné, ale leckdy taky ne. Po některém hodně nepovedeném představení nemusí být vůbec snadné ujasnit si, v čem vlastně vězel ten největší průšvih, v čem onen nešťastný pokus o divadlo selhal nejvíc. V případě Silvrru se sešlo problémů docela dost: počínaje zimou, za kterou tvůrci nemohli, přes skoro dvouhodinovou stopáž, kterou nedokázali naplnit rozumným obsahem, až po nepříjemně působící srážku převelikých ambicí s poněkud ochotnicky vyhlížejícím provedením.

Čumba: l'Amfiparnaso (Victoria Ensemble na lodi Avoid)

Sláva Parnasanům!

Jmenuje se to radost z hudby a začíná se to opět rozlézat po Čechách i Moravě. Vyznačuje se to tím, že na to nikdo nechodí, v novinách se o tom prakticky nedočtete, v televizi to neuvidíte, odehrává se to nezávisle na tom, co se děje byť i jen dvě stě metrů kolem. Přítomní se s tím však nikdy nesmíří a dělají vše, co je v jejich silách, ba někdy i víc. Během posledního srpnového večera se to vše odehrálo v centru hlavního města. Na lodi.