Pokorná: Vnitřní nepřítel (festival Sněz tu žábu)

Hra francouzské dramatičky Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel nabízí silné téma, které v kontextu se současnou situací nechá asi jen málokoho chladného. Šestnáctiletý Max zmizí. Zbydou po něm jen dvě věci: video na jeho facebookovém profilu, na němž popravuje muže v oranžovém a dva osamělí „parťáci“ Simon a George, které Max pravděpodobně šikanoval. Ti se ze strachu (a naočkování svým vychovatelem Eddym) rozhodnou zajmout Maxovu přítelkyni Selmu, aby zabránili šíření zla, kterým ji Max před svým zmizením určitě nakazil. V noci ji přepadnou v parku a zabalí do pytle na odpadky. Bohužel na světle zjistí, že na zemi bezvládně ležící dívka není Selma, ale to už je příliš pozdě na to nevinnou pustit.

Etlíková: Sezuan (Lachende Bestien)

Průzračně brechtovské dobrodružství

Divadelní skupina okolo Michala Háby má tak silnou schopnost držet se ústřední myšlenky, že si může dovolit (a také dovoluje) mimořádně mnoho meandrujících intelektuálních komentářů a odlehčení, aniž by inscenace ztrácely zřetelný tah. V Sezuanu se tyto dva principy doplňují snad nejlépe, jak jsem to kdy u těchto tvůrců viděla (i když ve starém titulu Othello Is Black se to také povedlo velmi dobře).

Švejda: Mlynářova opička (Národní divadlo)

V montáži z Klicperových textů Mlynářova opička je víc než Klicperův rukopis vidět rukopis sestavovatele Milana Šotka. I Klicperovy hry skrývají slovní hříčky, mají sklony k parodii, absurditě či kritice planého češství, zde je to však až příliš zřetelně přefiltrováno "calembourskou" poetikou. Okatě - a zbytečně - se tu pracuje s žánrovostí, hraje se tu jakási "hra s Klicperou" - proč vlastně? Páclova režie k tomu pak přidává notnou dávku situačního humoru "ber kde ber"; koncem letošní sezony má ve Stavovském divadle derniéru Drábkovo Jedenácté přikázání, odhaduji tedy, že tu dochází k cílené směně kusu za kusu.
Činohra končí sezonu - vezmeme-li též v potaz nedávnou premiéru Křehkosti, tvé jméno je žena - hodně nenáročně...

foto Patrik Borecký

  

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 5

GUILHERME MIOTTO, MENNO VAN GORP: RISE UP

RODRIGO SOBARZO: PRINS OF NE†WORKS

KEREN LEVI: THE DRY PIECE (XL EDITION)

IVAN BURAJ: NÁMĚSÍČNÍCI (IMITACE A TUŠENÍ)

Divadelní Flora končila tituly z dramaturgické linky Pestré Nizozemsko, kterou jsem si spolu s řadou Visegrad Performing Arts na festivalu oblíbila nejvíc (Tekutou Evropu jsem ovšem z časových důvodů sledovala jen nesoustavně). Potěšilo mě, že se tu bylo možné setkat s tvorbou, která se vymykala mým představám o tom, co mohou nabídnout české divadelní festivaly. Někdy se na nich musím utěšovat, že přinášejí alespoň zběžný kontext a umožňují nečekaná setkání. Tentokrát to ale byla především čistě divadelní radost a překvapení. A to i přesto, že mě některé projekty ne zcela přesvědčily.

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 4

FERNANDO BELFIORE: D3US/x\M4CIN4
OLIVER FRLJIĆ: BALKAN MACHT FREI
JIŘÍ HAVELKA: ELITY - KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH S POLITICKÝM POZADÍM

Divadelní Flora se letos kryje s pražskou konferencí Perspektivy teatrologie, a protože jsem nechtěla o „panteatrologické“ setkání přijít, musela jsem na chvíli přestat psát o dění v Olomouci. Teď je už ale v plném proudu druhý víkend Divadelní Flory a přede mnou několik inscenací, o kterých jsem před odjezdem napsat nestihla…

Mikulka: Pomezí

Dvě a půl hodiny (příjemné) frustrace

Rozepisovat se o tom, že je Pomezí po výtvarné stránce působivé a s nevídanou pečlivostí vyvedené imerzivní divadlo, by bylo rok po premiéře a řadě ocenění nošením dříví do lesa. Stejně tak, že na jedno zhlédnutí není šance pořádně vysledovat, o čem se tu vlastně hraje a že si divák odnese především náladu a pár střípků tajemně nezřetelného příběhu (který si pak může v baru zkusit zkompletovat s pomocí známých, potká-li je). Takže alespoň pár zcela subjektivních poznámek na okraj, protože to bylo divadlo (nebo spíš cosi divadlu blízkého) natolik působivé, že by mi bylo líto o zážitku ve vybydleném baráku na Florenci pomlčet úplně.

Mikulka: Projektil (Stoka)

Jít na Stoku, potažmo „na Uhlára“, když už se jednou za čas objeví v Praze, mi přijde jako věc tak trochu povinná. Kupodivu se ale ukazuje, že těch, kteří to berou takhle, zas tak moc není: nevelký sál Strašnického divadla přecpaný rozhodně nebyl. Ale i tak, je více než chvályhodné, že dramaturgie festivalu StrašNICE legendu slovenské alternativy pozvala. Tolik tedy na okraj a teď k tomu, co bylo k vidění.

Mikulka: Letci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tohle bylo hodně rozpačité. Raději hned na úvod připomenout mantru „hluboké cíle a respektuhodné téma nejsou ničeho zárukou“, ale zůstat u ní nestačí: pokus Wariot Idealu přijít s inscenací o českých válečných letcích v Anglii v sobě nese několik skoro exemplárních zádrhelů, které projekty tohoto typu trápí téměř pravidelně.

Švejda: Křehkosti, tvé jméno je žena (Národní divadlo)

Křehkosti, tvé jméno je žena je kolektivní hereckou beneficí ženské "seniorské" části činoherního souboru (Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová, Eva Salzmannová, Johanna Tesařová). Vzhledem k tomu, že Národní divadlo v současné chvíli nedisponuje komorní scénou, lze toto řešení, jak dát prostor "zasloužilým" členkám (inscenace je uváděna na Nové scéně), považovat za pragmatickou "z nouze ctnost".

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 3

KAŠIAROVÁ-ŠAVEL-VTÍPIL: EAU DE VIE - (MO)MENTÁLNÍ TANEC

OLA MACIEJEWSKA: BOMBYX MORI

Vykřesat přelom

Psát o Eau de vie – (Mo)mentální tanec po návštěvě jediné reprízy je trochu nebezpečné. Název se vztahuje k řadě konceptuálně ukotvených událostí, které se nechtějí opírat o pevný inscenační tvar. Připomínají workshopy, při nichž aktéři (návštěvníci mohou dění ovlivňovat skoro ve stejné míře jako tanečníci) zkoumají zákony divadelní situace.

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 2

THE SYMPTOMS: LOOP

JIJA SOHN: GEISHA´S MIRACLE

JAN MOCEK - TÁŇA ŠVEHLOVÁ: ZÁŘÍCÍ MĚSTO

Přivázaný k hlubinám

Maďarský tanečník Daniel Szász pracuje v sólové inscenaci Loop s upomínkami k hrubé síle, jež vyvolává už samotný pohled na jeho svalnaté tělo. S náporem neurčitých agresivních emocí postava svádí niterný boj. Při pomalých, ale pevných pohybech tanečníka vyniká postupné zatínání svalů, zdá se, že sledujeme živý svazek uzlů, které protagonistu stále pevněji poutají k animálním propastem vědomí.

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 1

ZA HRANOU/OVER THE EDGE
KALD DAMU: MOMOTARÓ

Je nám spolu dobře, a to není dobře

Můj pobyt na Divadelní Floře v Olomouci začal snově. Ráno jsem se chtěla na chvíli stavit na konferenci Za hranou/Over the Edge, která patří částečně pod patronaci festivalu. Na místě mě okamžitě obklopili moji známí i kamarádi z Prahy, konferenční hosté, o nichž jsem netušila, že je v Olomouci potkám. Dostala jsem provizorní jmenovku a zjistila, že se budu celé dopoledne účastnit jedné z osmi odborných diskusí u kulatého stolu (konkrétně té, kterou moderuje holandský divadelní kritik Joost Ramaer).

Pokorná: Makový mužíček (Drak)

Moc máku uspává

Na námět Františka Nepila (a v úpravě dramaturga Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka) vytvořil hradecký Drak inscenaci, která pracuje s tradičním činoherním herectvím, i s náznaky loutkoherectví, přičemž účinkující velmi šikovně a až s chameleonskou nenápadností přecházejí z jednoho do druhého.