Švejda: Bolest (Studio Hrdinů)

Radikální minimalismus - nebo literární čtení? 

Režisér Ladislav Babuščák zvolil pro inscenování výrazně introspektivní Bolesti Marguerite Duras - stylizovaných deníkových záznamů z konce války, ve kterých popisuje trýznivé čekání na návrat partnera z koncentračního tábora a jeho následnou rekonvalescenci - řešení, které bylo jaksi nabíledni: co nejprostší, kontemplativní podobu.

Mikulka: Úklady a láska (Švandovo divadlo)

Jen s malou nadsázkou je možné napsat, že Františákova inscenace Schillerovy klasické měšťanské tragédie je téměř klasickou ukázkou ambice, která se režisérovi vymkla z ruky a po cimrmanovsku zasypala sama sebe. Základnímu záměru lze rozumět: hrát dílem vážně, dílem groteskně, přijít s tvarem, ve kterém vedle sebe může stát procítěná deklamace vcelku tradičního střihu i – dejme tomu - Luisina bojovně zaťatá pěst a výkřik „Jmenuji se Louisa Millerová, vy čuráci!“.

Švejda: Úklady a láska (Švandovo divadlo)

Příznačný výstup Františákova nastudování Schillerovy "občanské tragédie" je tento: Wurm vydírá Luisu, aby napsala kompromitující dopis, kterým dopomůže svému otci z vězení - a Denisa Barešová jakožto Luisa se do tohoto dialogu opakovaně ze scény rozbíhá do hlediště a jakoby páchá sebevraždu a projekce snímá loutkové jevišťátko, kde jeden z živých herců - Walterových přisluhovačů mučí pájkou loutku Luisina otce.

Mikulka: Divadelní svět Brno (pondělí 28.5.)

Manual Cinema: Lula Del Ray
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom
Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.

Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 27. 5.)

Manual Cinema: Ada/Ava
Teatro Tatro Štúdio: Stalker

Takže Frjliće máme šťastně z krku a můžeme se zas trochu věnovat i divadlu. V neděli jsem viděl dvě představení, která – jakkoli rozdílná byla – měla leccos společného. Inscenace výtvarného chicagského souboru Manual Cinema i „poctivě hereckého“ slovenského Teatro Tatro kreativně pracovaly s napětím, tajemnem, tak trochu i s hororovou náladou, a v obou případech to bylo příležitostně odlehčeno občasným groteskně spikleneckým pomrkáváním do diváků.

Mikulka: Skandální představení Naše násilí a vaše násilí

Slušní lidé vs. Oliver Frjlić

O nepokojích a bitkách v hledišti jsem slýchával pouze na přednáškách z divadelní historie, a teď jsem si to tedy konečně mohl užít naživo v Brně na festivalu Divadelní svět. Na předem vykřičené představení Naše násilí a vaše násilí režiséra Frjliće přišli nejen demonstranti na Zelňák (kromě hloučků evidentních magorů bylo možné zahlédnout i pohotového Miroslava Sládka neblahé paměti), ale především docela početná skupina diváků v bleděmodrých tričkách „Slušní lidé“ s platnými vstupenkami. Slušných lidí bylo asi čtyřicet a převládali mezi nimi vyholení a potetovaní svalovci jako z nějaké posilovny. Zabrali levou část jeviště Husy na provázku a vyhlíželi odhodlaně. My neslušní lidé jsme se tvářili, jako že nic, ale nervozita v sále se dala krájet.

Škorpil: Nová dráma III. (Postfaktótum - Byť mnou byť vami)

Začínám mít pocit, že o (slovenském) divadle platí to, co se kdysi říkalo o fotbale: „Hraje ho 22 lidí hodinu a půl. A vždycky vyhraje Německo.“ Jen si místo Německa dosaďte Blaho Uhlára a jeho obrozenou Stoku.

Škorpil: Nová dráma II. (Hra na budúcnosť - Lásky jednej plavovlásky - Oidipus Rex)

Kde jsme včera skončili, tam jsme dnes i začali. Opět svěřovacím představením, tentokrát ovšem v podstatně rafinovanějším podání - Hrou na budúcnosť_SF (Subjective Future)  Petry Fornayové. Ta umístila sebe samu, výtvarnici Natálii Okolicsányiovou, režiséra Jána Šimka a dokumentaristu Adama Haduljaka – všechno představitele jedné výrazné generace – do jakéhosi fiktivního domu důchodců (či snad nápravného zařízení) budoucnosti, kde je (sebeironicky i vážně) nechává vzpomínat na reálnou i vymyšlenou minulost hrdinného boje proti neoliberalismu i sdělovat celkem prozaické postřehy o životě. To vše je zabalené v lákavém a fungujícím kabátku kombinujícím videomapping s virtuální realitou. Nechybí vtip i trocha té lidské upřímnosti, jen jaksi vše vede do prázdna a obecnosti. Koncept a forma jsou zajímavé, jen jejich naplnění už není tak stoprocentní.
Přiznávám rovnou, že nepatřím k fanouškům režijního dua SKUTR, ale – jak říkají Angličané – jsem schopen „dát kredit, kde je třeba“ (třeba naposled u plzeňského Vojcka). To však rozhodně nemůže být případ jejich adaptace Lásek jedné plavovlásky v Astorce.

Škorpil: Nová dráma 2018 I. (Kabaret normalizácia, Elity, HRANICE_92)

Když jsem si objednával vstupenku na inscenaci Matúše Bachynce Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu, měl jsem celkem představu, co mne asi tak čeká. Jak snadno jednoho ten Štědroň zmate. Nic podobného jeho „kabaretům“ se nakonec samozřejmě nekonalo. Inscenace mechanicky a chronologicky projde kariéru Marty Kubišové od jejích počátků po vystoupení na melantrišském balkóně v listopadu 1989 (tato událost zároveň inscenaci rámuje). Informačně nepřináší nic nového a zařazené písně (v – pravda – velmi dobrém podání představitelky titulní role Moniky Potokárové) slouží k těm nejprimitivnějším ilustracím zlomových okamžiků –Lampa vs. podvržené fotografie a konec Golden Kids s následující Magdalénou atp. 

Švejda: Bordel L'Amour (Depresivní děti touží po penězích a Taupunkt e.V - Venuše ve Švehlovce)

Bordel L'Amour je dosavadním vyvrcholením zájmu Jakuba Čermáka o sociologické a psychologické aspekty divadla. Pasáže, kde se divadlo setkává/protíná s těmito společenskými disciplínami, tvoří stěžejní část inscenace (či lépe řečeno projektu).
V prvé, seznamovací fázi si diváci, jejichž počet je omezen na pouhých čtrnáct, vyberou (či jsou jim přiděleny) tři druhy lásky, které pak ve druhé fázi v hodinovém hotelu lásky - v krátké, cca pětiminutové "proceduře" - prožijí jen sami s jedním z účinkujících ("zaměstnancem" hotelu) na vlastní kůži v jednom z oddělených "pokojíků". Že jde o hraniční zážitek, při kterém je váha přenesena spíš na samotného diváka, nemusím asi upozorňovat.