Leška: Palackého truchlivý konec (Ensemble Opera Diversa)

Ensemble Opera Diversa je mi sympatický svojou vytrvalou snahou robiť operu inak, než je u nás zvykom – hravo, zábavne, divadelne, hoci v malom. Dnes (27. 1. 2013) uviedli v rámci festivalu Opera v Kolowrate svetovú premiéru bábkovej opery Miloša Štědroňa Palackého truchlivý konec podľa hry Huberta Krejčího. Krejčího „vlastenecké leporelo pro loutky“ sa šťastne zišlo so Štědroňovou šantivou, citáciami pretkanou hudbou. Čarom okamihu pôsobili slová o českých vodcoch ako grobianoch holdujúcich alkoholu, za ktorými pobavené publikum rado videlo prezidentskú voľbu. Vôbec sa ku gaudiu publika ťalo do živého a národovectvo flagelantsky šľahalo. Mrzelo ma len, že môj inak obľúbený režisér Tomáš Studený nevedel využiť potenciál, aký mu v tejto persifláži ponúkali bábky – s babrácky pôsobiacimi manekýnmi Sylvy Markovej sa na javisku len formálne mávalo, ale veľmi nehralo. Palacký, ktorý sa stal upírom a aj po smrti hryzie deti v okolí Vyšehradu, takže sa mu musí hlava od tela oddeliť a do srdca osikový hrot zabodnúť, to je predsa téma pre bábkové divadlo!

Mikulka: Rozrazil 5/2013

Čtyři hodiny frustrace

Z čistě logistického hlediska je to ohromující akce: Rozrazil trvá skoro čtyři hodiny, diváci rozdělení do několika skupinek putují celým Domem pánů z Fanalu a na různých místech jim zahraje snad čtyřicítka účinkujících. Co do sdělení a divadelní imaginace je to ovšem zážitek poněkud jednotvárný a s přibývajícími hodinami doslova ubíjející: na různých stanovištích se lze v prvoplánovém a divadelně nenápaditém balení dozvědět víceméně totéž, co od rozčilených přátel na Facebooku nebo na nejrůznějších internetových serverech. Korupce, špatná politika, morální úpadek, tupost. A taky bída, developeři, exekutoři, kapitalismus (kterýžto termín je již běžně používán jako hanlivé slovo). V každé druhé scéně se objeví ďábelská figura Václava Klause a ve dvou scénách ze tří na všechno to dopuštění z fotografií smutně hledí Václav Havel s Tomášem Garrigue Masarykem (jenž je zároveň přítomen i jako živá postava).

Varyš: Jidášovi bratři (Erml)

Tak jako se někteří kolegové zde pouštějí do úvah o teatrologických knihách, není jistě mimo mísu připomenout, že se někteří divadelní kritici věnují i literatuře. Dlouholetý zástupce šéfredaktora Divadelních novin Richard Erml není, co se romanopisu týče, žádný nováček: svědčí o tom i jeho nejnovější kniha Jidášovi bratři s podtitulem Libeňský román, kterou vydala Paseka.

Domnívám se, že Ermlovi jde lépe psaní beletrie než kritik, o tzv. publicistice pak nemluvě; Jidášovi bratři jsou dobré a silné čtení i pro ty, co se s Ermlem jinak moc nemusejí (což je, jak známo, i můj případ).

Zahálka: Proti pokroku (Divadlo Letí)

Do debat o tom, nakolik lze na kvalitu textu usuzovat z jeho scénického provedení, kuriózním způsobem přispělo Divadlo Letí: po každé scénické skice z cyklu 8v8 mají diváci nově možnost známkou ohodnotit představovaný text. Je to samozřejmě ošidné, ale zrovna v případě tohoto cyklu o něco spolehlivější, než bývá u inscenací běžné - coby čtenář Solerova textu Proti pokroku, jejž Letí scénicky naskicovalo naposledy, mohu dosvědčit, že se tvůrci (režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špalová) v rámci technických možností opravdu snažili především sloužit autorovi. Proti pokroku je zábavný text: skládá se ze sedmi krátkých her (skečů, scének, výstupů?), vtipných, absurdních a zpravidla nemálo krutých; něco mezi kondenzovaným Ioneskem, Pierrem-Henrim Camim, kabaretním výstupem a Televarieté.

Mikulka: Metamorphósis Famfuláre (Vojtěch Švejda a Jan Kalivoda)

Je divadlo, o kterém se dá psát dobře, divadlo, o kterém se dá psát špatně, a divadlo, o kterém se psát jednoduše nedá. Třeba improvizace. Racionálně uchopitelný smysl volná improvizace obvykle nemívá a pokus popisovat, co se na scéně konkrétně dělo, nevyhnutelně končí trapností. Takže jen jednoduché konstatování. Metamorphósis Famfuláre, „improvizované autorské divadlo alias jazykově bariérová dumbpunkshow“ Jana Kalivody a Vojty Švejdy byla mým zatím nejpříjemnějším divadelně hudebním zážitkem roku 2013. Konalo se v Café V lese.

Více zde

Švejda: Co se děje se "zlatou kapličkou" amatérského divadla?

V zákrytu za děním kolem Národního divadla probíhá paralelně již delší dobu boj o jinou „zlatou kapličku“ českého divadla - Jiráskův Hronov. Diskuse nad budoucí podobou vrcholné přehlídky amatérského divadla se naplno otevřela po nástupu Simony Bezouškové do funkce programové ředitelky JH v roce 2011 a akceleruje od loňského JH, zejména prostřednictvím říjnového návrhu starostky města Hronov Hany Nedvědové a ředitelky Kulturního a informačního střediska Hronova Marcely Kollertové, aby se zrušil JH jakožto mezidruhová přehlídka a byl nahrazen celostátní přehlídkou činoherního divadla, či snahou o "pozitivní diskriminaci" činoherního divadla, změnu způsobu výběru inscenací pro JH a přesunutím celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla z Volyně do samotného Hronova. Nejnovější vývoj událostí popisuje sama programová ředitelka v článku Kudy povedou cesty Jiráskova Hronova? pro internetové Divadelní noviny.

Varyš: Nebe nad Smíchovem (Gombár - Štindl)

Švandovo divadlo na Smíchově uvedlo adaptaci Wendersova filmu Nebe nad Berlínem. Na rozdíl od jiných mě to nijak masivně nepobouřilo.

Baví mě dlouhodobá spolupráce Petra Štindla s Dodem Gombárem. Která má navíc různé styčné rysy, třeba anděly. Ve Zlíně režíroval Štindl Anděly všedního dne, adaptaci novely Michala Viewegha (autorem adaptace byl Gombár). Společně zdramatizovali nejen Nebe nad Berlínem, ale také Szczygielův Gottland nebo, na což by se nemělo zapomínat, Diskusi o Divadelních novinách. Všechny tři kusy režíroval Štindl ve Švanďáku.

Varyš: Když Burian řídil Národní

Ani já si nemyslím, že by Jan Burian měl být ředitelem Národního divadla a Tomáš Töpfer DnV. Vtip je v tom, že to v příslušných kruzích nechali dojít tak daleko, že už nebylo moc koho jiného vybrat. Po blamáži s odvoláním Černého (který měl být sesazen už dávno, ovšem jinými metodami, s řádným zdůvodněním a především s již uzavřeným konkurzem na jeho nástupce) a vypsaným a zrušeným konkurzem by ministerstvu kultury už utrhli hlavu, kdyby se do čela ND nedostal někdo, kdo má alespoň elementární předpoklady.

Mikulka: Nebe nad Berlínem (Švandovo divadlo)

Proč, proč, proč? 

Otázky „proč“ se při sledování téhle inscenace prakticky nelze zbavit. Proč se ten vypjatě berlínský film pokoušejí s podivnou polovičatostí a upachtěností přenést z Berlína na Smíchov? A když už ho přenášejí, proč se pokoušejí doslova – navíc mizerně – citovat některé filmové scény? Proč se pouštějí do inscenace, ve které herci nemají co hrát a tak jen opakují jednu přibližnou šarži za druhou?

Zahálka: Risk (La Putyka)

Že se pauza využívá nejen ke zvýšení obratu divadelních občerstvoven, ale i ke změně směru v inscenaci, na tom není vcelku nic zvláštního - málokdy to je ale tak výrazné jako u nového kusu z dílny La Putyky. První polovina je sympatická tím, že se ve volně vymezeném tematickém rámci (a "risk" opravdu není téma, které by v novém cirkusu svazovalo ruce) pohybuje s jistou nevypočitatelností a nesrozumitelností; s trochou nadsázky jakási novocirkusová variace na metodu Divadla Gočár, viz. V té druhé se změní výtvarné ladění, ale i míra polopatičnosti:

Mikulka: Příštím prezidentem ND bude… Jan Fischer!

Nechci se zamotávat do vášní kolem prezidentských voleb, ale paralela je to docela nápadná. Jako hlavní adept na ředitele Národního divadla byl doporučen Jan Burian. Je to tak trochu, jako kdyby byl za příštího prezidenta zvolen Jan Fischer, kandidát všeobjímající nevýraznosti.

Mikulka: Risk (La Putyka)

Špatné konce dobrých úmyslů

Jeden si tak při závěrečných standing ovations zarytě sedí (široko daleko sám), cítí se hloupě a říká si přitom něco na způsob: „To jsem jenom já tak cynickej nebo v sobě ty lidi prostě nemají cosi jako přirozenou nechuť ke kýči? Nebo je jim jenom trapné si nestoupnout, když si stoupají ti okolo?“

Ale možná je to jenom tím, že kýč a drastické citové vydírání zde zcela vůčihledně sloužilo dobré věci (což nemyslím nijak ironicky). Snowboardista Petr Valchář je po sportovním úrazu upoutaný na vozík; v Risku jej nejenže učinili hlavním hrdinou druhé poloviny inscenace, ale ještě ho docela výrazně zapojili do hry.

Švejda: Na okraj portrétu Romana Sikory

Dramatik, kritik a publicista Roman Sikora přispěl do novoroční ankety Divadelních novin o nejlepší inscenaci roku 2012 následujícími slovy: „Letos to tipuju na Ucpanej systém. Taková řachanda by prostě první cenu dostat měla.“ Pokusme se jeho příspěvek zevrubně analyzovat.

Varyš: Válka s mloky (Franz - Drábek)

Do opery chodím sporadicky, protože mě nudí, že se v českém pojetí málokdy děje něco zajímavého na jevišti a jen zavřít oči a poslouchat hudbu se mi u většiny českého standardního operního repertoáru, kde se jen kombinují Verdi, Puccini a Donizetti a případně Dvořák se Smetanou, opravdu nechce. U člověka, jehož nejoblíbenějším skladatelem je John Adams, to asi ani nepřekvapí. Za poslední větší hudební zážitek z opery tak pokládám Glorianu Benjamina Brittena a Wagnerova Parsifala v pražském Národním a Hindemithova Cardillaca z Ostravy. Z hlediska divadelnického mě pak před časem nadchl Lékárník brněnské Reduty v režii Tomáše Studeného (kde ovšem podle znalců haprovala hudební složka). Cením si každého vybočení, zejména pak původních operních projektů. Z tohoto hlediska lze objednání a následné uvedení Franzovy Války s mloky jen vítat. U Franze mě mrzí, že je velmi konvenční, tradicionalistický skladatel, který spíš poučeně navazuje na kánon 19. století, než že by přicházel s něčím novým.

Škorpil: Naše třída (Company.cz)

„Jak je možné, že si lidé – spolužáci - navzájem mohou takto ubližovat? Odkud se to bere?“ ptá se Eva Bergerová na webových stránkách Słobodzianekovy Naší třídy. Odpovídá si přitom jen o větu dříve, když tvrdí že „Ani nejde o polsko-židovský konflikt.“ Ale právě že jde. Nikde jinde než v Polsku by se ten krutý a fascinující příběh odehrát nemohl. Je to zkrátka polská hra. Hledat v ní jakési obecné pravdy je stejně tak marné, jako hledat je v izraelsko-palestinském konfliktu, poválečném odsunu Němců nebo vztahu generace mých rodičů ke všemu Ruskému. Konstatování že lidé jsou na sebe zlí, krutí a že si křivdí je totiž s odpuštěním banální. Słobodzianekova hra je strhující, ale mimo Polsko jen sotva z poloviny účinná.

Urbanová: Demence, deprese a revoluce (Maxim Gorki Theater Berlin)

V Berlíně se hrají zdramatizované deníky Pavla Juráčka

V Gorkého v divadle měla v sobotu světovou premiéru hra Fritze Katera Demence, deprese a revoluce. Tato témata, kterým autor dal podtitul „studie ke třem mýtům současnosti“, stojí podle něj v centru veřejného zájmu, protože se tyto motivy objevují v novinách nejčastěji. Hra se skládá ze tří samostatných částí, což ještě výrazněji posiluje inscenace samotná, neboť režijní (Armin Petras) a scénografické pojetí jednotlivých dílů je zcela odlišné.

Škorpil: Bestie v blázinci (Kabaret Blonďatá bestie + ČT)

Česká televize se místo „standardního“ záznamu kabaretu z cyklu Blonďatá bestie rozhodla natočit „speciál“ Bestie v blázinci. Zhruba 40ti minutový pořad má rámec reportáže z nově otevřeného pavilonu zaměřeného na léčbu korupce. To scénáristům (Svoboda, Pavelka, Steigerwald) umožňuje zařadit doplněný výběr z Bestií divadelních a zároveň dodržet osvědčenou formu střídání scének s písněmi a výstup hosta (zde kouzelník měnící víno v peníze). Výsledek bohužel zůstal pověsti Bestií i jejich autorů mnoho dlužen.

Mikulka: Kabaret Kainar - Kainar (Divadlo v Dlouhé)

V prvním přiblížení jsou to úplně jednoduché počty: v Dlouhé (všichni) očekávatelně spolehlivě hrají, (vesměs) dobře zpívají, navíc až překvapivě dobře recitují. Vybrané Kainarovy písně jsou chytlavé, básně nesporné, dojde na řadu hezkých inscenačních nápadů a Miroslav Hanuš to všechno sympatickým způsobem, lehce poklesle a s vlídnou ironií uvádí. Kabaret Kainar – Kainar zkrátka nabízí dvě půl hodiny velmi příjemného a vstřícného divadla, napůl veselého a napůl posmutněle nostalgického; lze jej se zcela klidným svědomím doporučit v podstatě komukoli.

Šotkovský: David Mamet - Divadlo

Útlou knihu Davida Mameta Divadlo, kterou vydal Svět a divadlo jako neprodejnou prémii pro své předplatitele, je možno číst dvěma způsoby – jako protijed a jako návod.

Jako protijed může být středoEvropanovi, který považuje divadlo za umění, které nemůže snést podmínky volného trhu, neboť ty jej nutí ke komerční podbízivosti, který uznává režiséra jako nezpochybnitelného pána divadelní tvorby, jemuž jsou autor i herec zcela podřízeni, který si cení divadelní teorie i divadelního školství, dost užitečná. Mametovy nekompromisní, vyhrocené, aforisticky formulované teze podrývají dost našich intelektuálních návyků.