Král: Optimalizace pražské divadelní sítě

1. Příspěvek do diskuse od oponenta studie "Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě" Karla Krále

Tak mě napadlo, že když Marie Reslová, kolegyně oponentka "Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě", zveřejnila svůj názor (Začíná bitva o dotovaná pražská divadla), mohu vyvěsit i já svůj první komentář k témuž, adresován byl Ondřejovi Černému a poslán i oponentům. Zde je:

Milý Ondřeji,
dřív než začnu spisovat svůj komentář k otázkám, poskytnutým k tzv. konceptu veřejné diskuze, dovol obecnější poznámku.
Vypracování studie „Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě“ naráží podle mého soudu na dva problémy.

První je otázka, co vlastně očekává Hl. město Praha. Bohumil Nekolný asi trefně soudí, že mluvit o transformaci je matoucí, že jde ve skutečnosti o redukci. Ale redukci čeho?
Chce město snížit počet příspěvkových organizací (neřku-li je všechny proměnit v jiné právní subjekty), nebo chce ubrat z financí vynakládaných na kulturu, respektive divadlo?

Mikulka: Život Galileiho (Divadlo Na zábradlí)

Jen málokdy se přihodí, aby byl tou nejpovedenější součástí inscenace divadelní program. Onou smutnou výjimkou je Galileo: dobře poskládaná sestava textů nabízí pohled na hru, autora i jeho hrdinu z několika různých úhlů. Poučná a chytrá četba, navíc ukrytá v nezvykle elegantním černém přebalu (nebo má být ta čerň významná?).

O inscenaci se něco takového bohužel nedá napsat ani s maximální dávkou dobré vůle - spolehlivě totiž zbavuje text veškerého kouzla.

Varyš: Účtování v domě božím (Dámský krejčí Jana Friče na Kladně)

Zastávám názor, že Georges Feydeau je jedna z největších tragédií, které kdy potkaly lidstvo, a na rozdíl od povodní nebo teroristů bohužel nemá jednorázové, ale stále se opakující následky, je tudíž daleko horší a ničivější. Zařazováním Feydeauových her na repertoár by se měl zabývat zákoník (nejlépe trestní); a to minimálně stejnou sazbou, jako popírání holocaustu. Jsou samozřejmě výjimky, jednou z nich je právě Fričova inscenace Dámského krejčího v Městském divadle Kladno, která se hře samé i její inscenační tradici v českém pojetí důkladně a od podlahy vysmívá.

Kyselová: Pohania/Aj kone sa strieľajú (SND)

Dvakrát SND alebo na čo sa chodí!

Kožušinky a ikonky

Pohania predčasne tragicky zosnulej mladej autorky Anny Jablonskej sa zaoberajú relativitou viery, na príklade rodinného príbehu hra ukazuje a ironizuje, že boh je len taký, akého si ho urobíme. V réžii Mariána Amslera sledujeme smutno-smiešnu "story" v klišé obrazoch predstavujúcich ukrajinský nevkus a krikľavosť. Podobne je to i s hereckou interpretáciou, excentrizmus Zuzany Fialovej konvenuje s outfitom prestarnutej luxusnej prostitútky, "rádoby" minimalizmus Božidary Turzonovovej zasa neprinesie nič nové okrem celkom solídneho prejavu falošne bigotnej kresťanky.

Mikulka: England (Studio Hrdinů)

Měl jsem pocit...

Umístit do sálu se Slovanskou epopejí divadelní kus, ve kterém hraje tak zásadní roli ironizované moderní umění, je vlastně ironie na druhou. Ale vážně: od Národní galerie je v každém případě hezké, že dala divadlu Orlík k takovéto vylomenině svolení.

Paradoxně jsem ale neměl pocit, že by se poněkud bizarně působící prostředí na vyznění představení nějak zvlášť podílelo. A co víc, vlastně jsem měl pocit, že jediné, co se na vyznění představení doopravdy podílí, je to, jak hraje Ivana Uhlířová.

Švejda: Ucpanej systém (Dejvické divadlo)

K herectví Ivana Trojana a Miroslava Krobota

Jedním z nejčastějších epitet, které se v případě Dejvického divadla používají, je herecká sehranost. Zkusme ale nahlédnout za něj.
Herci a herečky mají v souboru pevné postavení, většina z nich si našla svůj typus, se kterým pravidelně pracuje: hejsek (Václav Neužil), dobrák (David Novotný), inteligent (Martin Myšička), primitiv (Hynek Čermák), cynik (Klára Melíšková) apod. (poněkud zjednodušeně řečeno). Jejich výkony lze v jednotlivých inscenacích považovat většinou za výborné, ale stále jde pouze (či přesněji „pouze“) o interpretační herectví.
A pak jsou v souboru lídři. Herci, kteří nevytváří pouze charakter postav, ale kteří nesou i téma inscenace.

Zahálka: Pěna dní (Bezruči)

Mládí, láska a Duke Ellington

Je to zjevně jen náhoda, ale v odstupu necelých tří týdnů měly premiéru dva pokusy o jevištní uchopení Vianova románu Pěna dní, jemuž ono nadužívané adjektivum kultovní náleží snad právem. Na Havelkovu verzi v La Fabrice se chystám v lednu, ohlasy se různí (Vladimír Hulec ji v deníku E15 označil za nepovedenou a nedokončenou, moje kolegyně Magdaléna Čechlovská v HN byla o poznání vstřícněji nakloněná) - a včera měla u Bezručů premiéru inscenace v režii Anny Petrželkové a dramatizaci Petra Mašky.

Mikulka: Divadlo Gočár (Komedie)

Takže po dvou dnech znovu na premiéru do Komedie - a byl z toho zážitek úplně opačného typu než na Naší třídě.

Není snadné jednoduše zformulovat, o čem že se to tu hodinku hrálo. Samozřejmě, o třech slavných prvorepublikových architektech, o jejich rivalitě a rozdílných přístupech k tvorbě. A o jejich třech pražských kostelech. A taky tak trochu o první republice samotné. Jenže to všechno byly jen nezřetelné útržky, průhledy podivné a podivně pokroucené. A vždycky když se objevilo nějaké uchopitelnější téma, inscenace nemilosrně odbočila stranou.

Mikulka: Naše třída (Komedie)

Nová Komedie začala lépe, než by mohli skeptici očekávat na základě posledních výkonů Strašnického divadla. Slobodzianekova Naše třída nabízí krutý pohled na polské dějiny poledních osmdesáti let, ve kterých nelze pořádně odlišit oběti a viníky, a jakés takés smíření je možné snad až kdesi na druhém břehu - tady na zemi je jen směšnou iluzí. Téma je to v Polsku poslední dobou populární, Slobodzianek však nenapsal klopotný historický pamflet (na způsob trochu příbuzných dramatických pokusů Miroslava Bambuška), ale kvalitní a silnou divadelní hru. 

Hájek: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

K muzeálním funkcím divadla

Dvě premiéry činohry Národního divadla (aktuální Troilus a Kressida a před pár dny premiérovaný Pán z Prasečkova) navozují koncepční otázku po významu muzeálních funkcí divadla. Připusťme, že Troilus a Kressida je hra umělecky spíše průměrná, ale je to hra s významnou historickou hodnotou, danou Shakespearovým autorstvím. Totéž platí i pro Molièrova Pána z Prasečkova.

Škorpil: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Já vim proč to nefunguje

Je takový vtip: skupinka pánů opravuje auto a neví si rady. Marně hledají poruchu. Dohadují se a okolo pobíhá blbý Pepíček a neustále opakuje: „Já vím ploč to nefunguje. Já vim ploč to nefunguje...“ Nakonec pánům dojde trpělivost a nechají Pepíčka, ať jim tedy řekne „proč to nefunguje“. A Pepíček vítězoslavně praví: „Je to lozbitý.“
 O tom, že Radokův Troilus a Kressida nefunguje a je „lozbitý“ je to jediné co o inscenaci mohu s určitostí říct. Vše ostatní je v mlhách. Je chyba v úpravě redukující text na digset zdůrazňující nakonec jen mlživost a neurčitost veškerého dění? A opakování marných figur, postojů a blábolů? Je chyba ve scénografickém řešení, které odkrývá scénu tak, že sice nabízí „hezký obraz“ ale akusticky podráží hercům tak zásadně nohy, že jakmile kdokoli zajde za portál, přestane mu být rozumět? Je chyba v tom, že herci neumí přednést monolog (a někteří ani milostný dialog aby nevapadal jako ze špatného Romea a Julie)? Ale proč by to měli dělat? Čemu má taková promluva sloužit? Demonstraci vyprázdněnosti? Ale pak je možná dobře, že to není „dobře“ předneseno a nakonec ani slyšet, ne? Je chyba...
Nepopírám vizuální působivost úvodního a závěrečného obrazu (a moc se mi líbily), a ač to tak možná nevypadá, je mi to všechno především líto. Být svědkem prohry není nikdy příjemná věc.

Švejda: Krvik Totr dvacetiletí

Divadlo Krvik Totr, stálice pražského autorského divadla, oslavilo v sobotu a neděli v Divadle Kampa dvěma představeními, nazvanými 20 let Krvik Totr (amorální kabaret), kulaté výročí působení. S dvaceti lety je to sice třeba brát u tohoto souboru s jistou rezervou - ústřední aktéři Petr J. Novotný a Tomáš Kout jej zakládali jako třináctiletí (spolužáci základní školy), přesto pro ně, tak jako pro další uskupení tohoto typu, platí: žijeme ve výjimečné době, která jejich dlouhověkosti přeje. Krvik Totr museli/musí vzdorovat jen sami sobě, svému stárnutí.

Mikulka: Horský hotel (Buchty a loutky)

Při četbě většiny Havlových her mě pronásledoval pocit, že by musely výborně vyznít v loutkové podobě. Natěšen touto představou, vypravil jsem se na Horský hotel v podání Buchet a loutek - a ukázalo se, že to asi nebude tak snadné. 

Švejda: Pokus (Divadlo Stoka)

Blaho Uhlár, klíčová osobnost slovenského (nejen nezávislého) divadla, představil v Praze v Divadle Archa v rámci minipřehlídky slovenských divadel Nová dráma inscenaci Divadla Stoka Pokus.
Uhlár je bernhardovský typ tvůrce. Jeho setrvalým uměleckým (a životním) rozpoložením je nespokojenost se stavem vlastní země. Prezentuje ho nicméně v důmyslném, neplakátovém šklebu, s ironickou sebereflexí  a - nikoli na posledním místě - se schopností jít "za hranu", šokovat (úkaz, kterého je dnes v umění jen málokdo skutečně schopen).

Kyselová: Mraky (Handa Gote)

Pečte mraky, voňajú!

Veronika Švábová sa spolu s Handa Gote postarala o príjemný divadelný večer. Príjemný v tom najobyčajnejšom slova zmysle. Na prvý pohľad, respektíve započúvanie sa do  rozprávania o vlastnej rodine, doplneného o (zrejme!) autentické domáce relikvie, fotografie príbuzných zaujme svojskou rétorikou. Švábová k rodinnýcm historkám pristupuje nezaujate, nejde o zbytočný spomienkový sentiment ani o prehnaný emocionálny storytelling. Celkom priamočiaro oznamuje, kto z rodiny bol v KSČ, koho zasa komunisti väznili, pomerne vážne až tragické momenty prekladá priam ironickými poznámkami na rodiné zlozvyky. Zaujímavú atmosféru podfarbuje pečenie babičkinho receptu, divadlom vanie vôňa sladkého cesta a vlastne diváka "oklame" formálnym prístupom k vážnej téme, ktorá je servírovaná po kúskoch (alebo rezoch?). Divák môže byť o to viac pripútaný k torzovitej ukážke rodostromu a možno si vďaka tomu aj miestami uvedomí, že je to v podstate v každej "normálnej" rodine dosť podobné. A toto potenciálne stotožnenie je vlastne i tou najväčšou prednosťou inscenácie. Recept na Mraky totiž nie je výsadou len babičky Veroniky Švábovej....

Varyš: Blaho Uhlár - Pokus

Nejsem pamětníkem nejslavnějších časů Stoky či znalcem Uhlárova díla jako celku, ale ten zlomek z pozdní tvorby, co znám, mě fascinuje, stejně jako Uhlár sám. Na Pokus jsem byl nesmírně zvědav; rozhodně jsem nebyl zklamán. Jistě, de facto nejde o divadlo, ale o film. Těch několik živých vsuvek v vyprávění, z nichž skutečně půvabná je vlastně jen ta poslední, kdy se potlesk proměňuje v chytání much, by se klidně dalo vypustit. Ostatně podezřívám režiséra, že performativní prvek má promítání proto, aby se dalo zařazovat na divadelní festivaly a přehlídky. Ostatně, podobně jako Čím víc nás bude, tím rychleji dosáhneme svého cíle slovinské party umělců kolem Janeza Janši. Pokus je hlavně autentickým dokumentárním autoportrétem - hodně vtipným, hodně výstižným a také příjemně sentimentálním - autor se obnažuje (doslova), nebojí se být trapný, pátrá po příčinách toho, proč dopadl tak, jak dopadl, ukazuje svoje nekompromisní postoje současné i minulé. Prolnuto pár náhledy do bratislavské kulturní scény a několika vzpomínkami na rodinnou historii. Skvostné! Uměl by o sobě něco takového natočit Jiří Suchý, Jan Schmid, Arnošt Goldflam, Zdeněk Svěrák?

Žantovská: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Politické a válečné machinace a manipulace jako zdroj deprimujícího koloběhu, ze kterého není cesty ven, i následné zničující apatie a všeobecného rozkladu, společenského, morálního, psycho-fyzického - tak nějak si asi David Radok interpretoval Shakesperova Troila a Kressidu. Hru seškrtal skutečně na dřeň, čímž se ochudil o množství „podvratností“ , které hra obsahuje, o jakýsi až groteskní škleb, který je jí vlastní. To lze ovšem v rámci zvolené koncepce pochopit. Těžko říct, zda je tedy na vině přísná naaranžovanost či sami herci, že výsledný tvar působí zcela neživotně. Osobně jsem měla pocit, že sleduji množství sošných, deklamujících panáků, kteří se mnou – ani s ničím jiným – v podstatě nesouvisí.

Švejda: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Několik postřehů ke kauze "nezdar inscenace"

Kritický jednohlas je v principu podezřelý. Recenzenta, který hodnocené dílo dosud neviděl, při sledování jaksi ve zvýšené míře nutí zaujmout k němu vlastní/odlišné stanovisko, hledat pro ně "polehčující okolnosti" - zvláště když se jedná o práci režisérky, které si váží a u které až dosud nebylo zvykem, aby sklízela tak negativní reakce.
Předně: nejde o momentální nezdar.

Mikulka: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Shakespeare dostává v Národním divadle pořádné kapky. Po Nebeského Learovi se do zásadní úpravy klasiky pustil i David Radok - z Troila a Kressidy nechal v podstatě jenom expozici (i když to jsou v tomto případě dobré dvě třetiny hry), titulní „love story“ obrátil naruby a hlavně válčení o Tróju důkladně zacyklil. Výsledkem je vcelku tradiční protiválečné poselství: války jsou zároveň banální i strašlivé, jejich příčiny mohou být stupidní nebo malicherné a ti dole to nejspíš odskáčou hůř než ti nahoře. A samozřejmě, politici jsou darebáci.

Machalická: To byla moje písnička! & Troilus a Kressida

Zdravím všechny diskutéry a zkusím přijít se svou troškou do mlýna.
Stran skvělé dramaturgie Vinohradského divadla jsem již vychladla, ale pan Kracik s panem Vedralem mohli klidně ty své "slavné báby" v inscenaci To byla moje písnička! ukazovat jen tak na jevišti, dámy by si nemusely tejrat paměť a vyšlo by to levněji.
Včerejší premiéra Troila a Kressidy v Národním divadle byla zvláštní úkaz - inscenace je postavená, vymyšlená, nejsou tam žádné nesmysly, i výpověď je zřetelná a nějak funguje, ale přes rampu to absolutně nepřeleze, jako kdyby člověk nahlížel z dálky do nějaké expozice, která cosi sděluje, ale na něj to nepůsobí.

Šotkovský: Není Arnošt jako Filip

GLOSA LEHCE AUTORSKOPRÁVNÍ

Petr Pavlovský se s zuřivou energií hodnou lepší věci (což je momentálně stav provázející většinu jeho – hlavně diskusních – vystoupení) pustil na iDN do „causy“ týkající se překladu Wildovy hry The Importance of Being Earnest (přečíst si jeho názory můžete zde, zde, zde a zde). To by ovšem za glosu nestálo, byť jeho patetické moralizující úvahy na toto téma jsou věru pozoruhodné.

Varyš: Je opravdu důležité míti Filipa?

Závěrečným představením Ost-ra-var-u byla inscenace Víta Vencla s činohrou NDM (v budově DAD) Jak důležité je mít Filipa, která si připsala velmi pozitivní ohlas. Jako obvykle trochu podezřívám nadšené festivalové hosty, že z větší části šlo o úlevu spojenou s tím, že poslední kousek je takový mile odlehčený a nemusí se na něm nic moc řešit - tipuji, že kdyby Filip přehlídku zahajoval, ohlasy přinejmenším na semináři by byly daleko ostřejší. Filip patří k oblíbeným repertoárovým kusům oblastních divadel; panuje jakási obecná shoda, že záleží vlastně jen na tom, jak moc dobře se udělá řemeslně.

Urbanová: Shakespearovy Sonety (Berliner Ensemble)

Byla jsem zvědavá, jak bude fungovat spojení Robert Wilson a poezie. Wilsonův režijní rukopis je zcela nezaměnitelný a pracuje s přesností matematické rovnice: výrazný světelný design plus opulentně manýristické kostýmy, plus bílé líčení obličejů à la maska z Commedia dell arte, plus živá hudba, která rytmizuje hru herců. To všechno rovná se úchvatná vizuální podívaná a nevšední divadelní zážitek. Wilsonovo výrazné vidění bude pro inscenování Shakespearových Sonetů to pravé, říkala jsem si.

Mikulka: Vladimír Just o Ostravaru

NESOLIDNOST JAKO METODA, AROGANCE JAKO STYL

„Letos došlo k pozorovatelné změně, když diskuse místo olomouckého Štefanidese moderoval brněnský Drozd. Patrně větši obměnou byla však absence některých známých firem z předchozích let, díky čemuž byla diskuse věcnější a snad i kultivovanější.“ …pochvaloval si v neděli kolega Varyš v posledním čísle Zpravodaje letošního Ostravaru. Potěšení to ovšem bylo poněkud předčasné: Vladimír Just sice na diskusích chyběl, ve svém shrnujícím článku o Ostravaru v Lidových novinách však s dvoudenním zpožděním názorně předvedl, o čem byla ve Varyšově článku řeč.

Felsberg: Shakespeare. Hry pro vrahy, oběti a další (Deutsches Theater Berlin)

Nuda a její oběti

V listopadu měla v berlínském Deutsches Theater premiéru inscenace Shakespeare. Spiele für Mörder, Opfer und Sonstige (Shakespeare. Hry pro vrahy, oběti a další) v režii Dimitera Gotscheffa. Dramaturgický nápad začíná a končí u propojení vražedných scén z Shakespearových dramat a textů Heinera Müllera. Představení má rámec hamletovské divadelní slavnosti na které jsou slavné postavy zároveň diváky v první řadě a krvavými aktéry na rozsáhlé poloprázdné scéně. Středobodem dění je zde dle potřeby vyjíždějící a do propadla zapadající trůn – symbol moci a potěšení, pro který se vyplatí vraždit. Bez ladu a skladu se tady střídají groteskně nastínění Caesar, Richard, Jindřich, Titus, Macbeth, Hamlet a další. Jednotlivé části oddělují pěvecké party zpěvačky a monology Yoricka.

Mikulka: Ostravar

Herci v malém i velkém

Nahlédnuto z lepší stránky, byla nejpříjemnějším zážitkem letošního Ostravaru „rehabilitace“ Arény. Na minulých ročnících mne zdejší inscenace skoro pravidelně zklamávaly (včetně těch zhusta oceňovaných, Brenpartii nebo Blechy) a obligátní tvrzení o ostravském Činoheráku se mi zdálo hodně přitažené za vlasy. Letos hrála Aréna čtyřikrát a přes veškeré výhrady k Plešaté zpěvačce nebo Amigovi (ale toho jsem viděl jen částečně) bylo jejich silnou stránkou právě herectví.

Urbanová: Děti slunce (Deutsches Theater Berlin)

Deutsches Theater si ve svém aktuálním měsíčníku klade otázku, zdali jsme spokojeni s demokracií v Německu. Uvedení hry Děti slunce od Maxima Gorkého lze chápat jako příspěvek do diskuse, kterou místní dramaturgie otevírá (byť měla hra premiéru už v roce 2010). Jak neopomněla zdůraznit dramaturgyně Sonja Anders v přednášce, jež repríze dne 30. listopadu předcházela, Gorkij napsal Děti slunce za svého pobytu ve vězení během revoluce roku 1905.

Mikulka: O ozvláštňování

OST-RA-VAR, den třetí

Ozvláštňování je jeden z nejohavnějších termínů českého divadelně kritického žargonu, snad ještě ohavnější než právem vysmívaný temporytmus. Jenže ozvláštňovat se nemusí jen v kritice. Pokud začne ozvláštňovat režisér, vznikají ornamenty, jejichž smysl je z valné části vyčerpán tím, že se objeví. V řádu věci samozřejmě je, že se ve své planosti tváří neobyčejně hlubokomyslně. 

Žantovská: Církev (Studio Hrdinů)

Célinova Církev v pojetí Studia Hrdinů je skutečnou pastvou pro intelekt. Množství myšlenek, názorů, postřehů a více či méně rozhořčených či nenávistných obžalob společnosti, které tu uhrančivě zaujatý až neúprosný, tu ironicky odtažitý lékař Bardamu (částečně splývající se samotným Célinem) ve fascinujícím podání Karla Dobrého předhodí světu – v podstatě nic jiného se tu nestane a v podstatě to stačí.

Škorpil: Církev (Studio Hrdinů)

V Célinově Církvi ve Studiu Hrdinů se znovu se ukazuje (stejný pocit jsem měl ze Samoty... v Komedii), jak se Michal Pěchouček dokáže podřídit tématu, textu i prostoru. Vše na jevišti se zdá být logické, přirozené a nenásilné. Opět jsem obdivoval, jak se nebojí ticha, prostého gesta nebo zastavení herce v akci i prostoru. Jak dokáže vybraně, s patrným výtvarným cítěním, stavět mizanscénu a jak zvládá i velký a ne zrovna vlídný prostor, který nezaplňuje, ale vyplňuje a doplňuje s použitím jeho přirozených dispozic.
Pěchouček v Církvi staví zejména na civilním (nikoli civilistním) výkonu Karla Dobrého.

Mikulka: Kuřačky (Národní divadlo moravskoslezské)

OST-RA-VAR, den druhý

 

Zajímavostí druhého dnu OST-RA-VARu bylo čechovovské derby v rámci Národního divadla moravskoslezského. Festivaloví bookmakeři to sice odhadovali jinak, ale v přímém souboji těsně zvítězila Ryšánkové komorní variace na Tři sestry nad Páclovým herecky i režijně nevýrazným Ivanovem.

Švejda: Sedm psychopatů

Nový film Martina McDonagha

Martin McDonagh, ikona světového dramatu přelomu tisíciletí, v posledních letech pravidelně střídá práci v divadle a ve filmu. Po divadelní hře Ujetá ruka ve Spokane (2010) přišel letos v říjnu, jako scénárista i jako režisér, s novým filmem Sedm psychopatů, který se od tohoto čtvrtka promítá i v českých kinech.

Mikulka: Sajns fikšn (Národní divadlo moravskoslezské)

Začal OST-RA-VAR...

Minimálně v jednom ohledu je Sajns fikšn mimořádná inscenace: tak zbytečné, marné a nejapné divadlo se hned tak nevidí. Chvíli se hraje televizně banální komedie typů (pitomá modelka, vyčůraný podnikatel, rozevlátý umělec, úplatný a hloupý policajt), pak snaživě absurdní sci-fi, potom zas cosi všeobecně politicko-sociálně kritického (k tomu pro jistotu zabliká mapa Česka a portrét Václava Klause) a na konci se pro větší legraci objeví tři kosmonauti v žertovných nafukovacích skafandrech. Tempo vázne, děj se neděje, ale podivně bují (jenže Twin Peaks to nejsou, to tedy opravdu ne), režijní nápady se ztrácejí v nedohlednu, herci bez valného zájmu předvádějí nízkoenergetický derivát rutinní konverzačky, publikum pospává.

Ostravar začal zostra. Jedinou výhodou je, že dál už se to tu může jen zlepšovat.

 

oficiální info zde

 

Mikulka: Pestré vrstvy (Divadlo Petra Bezruče)

Pokud se na divadle některé pravdy řeknou moc natvrdo, může to být horší, než kdyby se neřekly vůbec. A pokud se navíc ony pravdy vyřknou v poslední scéně, po dvou hodinách hraní, které k jejich sdělení nijak zvlášť nesměřovalo, je to ještě horší. Nepomůže ani to, že to mohou být pravdy samy sobě veskrze schváleníhodné.

Mikulka: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Pokud se vám v divadle přihodí, že se nejdřív podvědomě a pak už i úplně přiznaně těšíte, kdy už konečně dojde na nějaký řachavě laciný výstup, je cosi v nepořádku. Mně se to stalo na Pánovi z Prasečkova. Inscenace se sice vytrvale tváří, jako že si bude s ironickým nadhledem pohrávat s pokleslou fraškou, jenže pohrávat si vlastně není s čím.

Kyselová: „K metodologii divadelního výzkumu: analýzy inscenací malých scén“

No tak sme sa sekli, no! A čo ako?!

To tak človek ide  na teatrologický (teda vedecký) seminár o výskume českého divadla a zistí, že skoro prázdny Malý sál IDU okupuje nejaká prednáška o ázijskom divadle. Presunie sa teda do knižnice IDU - áno, tam, kde sa požičiavajú knižky, tam kde je zima a málo miesta a áno, tam sa nasúkalo asi 20 stoličiek, pult s občerstvením a kolovala prezenčka. A tu prichádza rozuzlenie - zo semináru sa stala vlastne PR akcia DiFa JAMU. Kde Josef Kovalčuk priniesol mikulášske dárky (nesúvisí to s jeho bradkou) v podobe všetkých titulov, ktoré im nedávno vyšli a že ich nebolo málo.

Švejda: Ke grafické podobě Amatérské scény

Již bezmála dva roky funguje Amatérská scéna pod novým vedením Michala Drtiny, který časopis převzal po Milanu Strotzerovi (osobě, která Amatérskou scénu v polistopadových časech de facto nově konstituovala). Drtina pozměnil jak obsahovou, tak grafickou podobu časopisu. Zatímco v prvém případě by pořád, myslím, bylo ještě unáhlené nějak zásadně hodnotit její současný stav, v druhém případě není proč čekat.

Šotkovský: Škola pro ženy (Teatr Stary Kraków)

Molièrova Škola pro ženy se hraje v krakovském Teatru Starym již desátou sezonu a je to na ní poněkud znát. Bylo to vidět nejen na evidentní laxní rutině, s níž byly sehrány vedlejší role Chrysalda a Oronta, která slouží jen uvedení do příběhu a značně nevěrohodnému happyendu (který režisérka Ewa Kutryš nechal jak leží a běží, bez snahy o zřetelnější parodickou nadsázku nebo naopak důkladnější rozehrání, které by nás přimělo jej vzít alespoň z části vážně) – i ten, za nímž jsem vyrazil především, jedna z hvězd „Starego“ Krzysztof Globisz, zpočátku vypadal, že se na cestě za nadšením publika (které se nakonec dostavilo) nehodlá a ani nebude muset předřít. 

Zahálka: Chudí v Lodži (Činoherní studio)

Příjemný večer v ghettu

"Vážení diváci, vítám vás v Činoherním studiu. Prosím, abyste si vypnuli své mobilní telefony, a přeji příjemný večer," pravila bezelstně slečna uvaděčka. Jezdím do Činoherního studia rád (a rád ho navštěvuji na hostovačkách v Celetné) a většina z toho, co jsem z jeho repertoáru viděl, by se dala za příjemný večer označit jen s notnou dávkou ironie - to je asi taky důvod, proč ho mám tak rád. Ani Chudí v Lodži nejsou vskutku nijak příjemnou zábavou, ale o to ani nešlo: inscenace, na níž s protagonistou Jaroslavem Achabem Haidlerem spolupracoval dramaturg a režisér Vojtěch Bárta, vychází ze stejnojmenného románu Stevea Sam-Sandberga a nahrazuje Haidlerovo čerstvě odderniérovaného Pana Theodora Mundstocka coby monodrama nahlížející holokaust.

Kyselová: Error (A studio Rubín)

No tak kancelária no, a čo teraz?

Jednoducho "klasika" - officovské prostredie musí byť nesmierne príťažlivé pre divadlo, keď sa okolo neho točí alebo sa do neho (niekedy nevedome) naváža súčasné divadlo možno až zbytočne často. Error v Rubíne napĺňa túto líniu takmer ideálne. Dve ženy v kostýmčekoch, dvaja muži v oblekoch, ako inak v šedej farbe. Každý a každá so svojím vlastným komplexom, ktorý nemá na svedomí nič iné ako nezdravé pracovné prostredie, komunikácia s klávesnicou a sluchátkom. Neprítomné výbušné monológy sa striedajú s modelovými dialógmi o pauzičke, obedíku, teambuildingoch, centrále, ktorej identitu nikto nepozná.

Šotkovská: Višňový sad (DHNP)

Mikuláškův Višňový sad v Huse na provázku je vyškrtaný na dřeň a většina pozornosti se soustředí k mimoslovnímu jednání. Postavy, které už nemůžou schovat své skutečné pohnutky, emoce, touhy za mnohamluvné žvanění o ničem, dostávají od začátku velmi ostré kontury a dávají divákovi hned na srozuměnou, co jsou zač a jak to s nimi je. Důvod, proč se tedy další dvě hodiny zabývat jejich osudy, mi uniká.

Šotkovský: Případ Danton. Rozhovor se sebou (Teatr Malabar Hotel)

Forum Młodej Reżyserii je festival pořádaný krakovskou divadelní akademií jako přehlídka režijních debutů studentů či absolventů režie na profesionálních jevištích (letos jej navíc doprovázela poměrně pozoruhodná diskuse pedagogů polských škol a divadelních ředitelů na téma "jak vůbec učit režii", ale to sem nepatří).  Magdalena Miklasz, studentka pátého ročníku téže akademie se stala vítězkou loňského Fora a stipendistkou ministerstva kultury za inscenaci Kafkovy Proměny, uvedenou na studiové scéně krakovského Teatru Starego (to, že v Krakově dostanou na jevišti první městské scény, byť na studiové scéně příležitost k debutu studenti čtvrtého ročníku režie, mě takřka fascinuje, ale to sem také nepatří). Magdalena Miklasz se letos na Forum vrátila jako host s inscenací Případ Danton. Rozhovor se sebou, založenou na historickém dramatu Stanisławy Przybyszewské z roku 1929 Případ Danton, kterou realizovala s mladým, nezávislým, činoherně-loutkářským souborem Teatr Malabar Hotel z Varšavy. Přiznávám, že mě okouzlila nebývalou rovnováhou toho, co mám v divadle rád – věcnost a konkrétnost v herectví, imaginace a nepopisnost v scénografii a důslednost v interpretaci.

Škorpil: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? (Láhor/Soundsystém)

Tíha příběhu
Na typu improvizace, který praktikuje Láhor/ Soundsystém, tedy na práci s předem daným bodovým scénářem mi vždy něco vadilo. Jaroslav Dušek v totální improvizaci volně rozvíjí náhodná, momentální témata a představení tak jsou (a samozřejmě někdy i ne) plná zvratů a překvapení. Vyskočilovské Nedivadlo rozvíjelo a variovalo předem (dobře) napsaný příběh a bylo tak jakousi naživo produkovanou metahrou s odkazy a jednotlivými asociacemi. Tedy vlastně live-dramaturgií či live-kritikou.

Mikulka: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? (Láhor/Soundsystem)

Pokud pomineme hlasitě povykující dítě, které matka (nebo co to bylo za dámu) s nepochopitelnou bezohledností nechávala v hledišti, bylo představení Láhor/Soundsystemu v Činoherním klubu velmi příjemným zážitkem. Navzdory všemu šumlování a silně kolísavému tempu.

Mám pro tento typ improvizace nad předem domluveným příběhem slabost.

Švejda: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? (Láhor / Soundsystem)

Filmař, hudebník a divadelník Petr Marek vytváří s příležitostně sestaveným souborem  Láhor / Soundsystem na poloimprovizovaných základech (s předem domluveným bodovým scénářem) již několik let, rok co rok, novou inscenaci. Zkouší velmi málo (či dokonce vůbec), zahraje ji většinou jen párkrát, samotná představení vyjdou někdy lépe, někdy hůř (jak už to u tohoto typu produkcí bývá) - a přesto, celkově vzato: jde o fascinující počínání. Marek a spol. dokážou předvést nosný příběh na současné téma, dokážou přesně postihnout prostředí (i figury s ním související), zkrátka: dokážou zahrát regulérní současné české drama, kterých jinak člověk v divadle za sezonu napočítá na prstech jedné ruky.

Zahálka: Višňový sad (DHNP)

Višňová redukce

Četl jsem nedávno zajímavý článek o molekulární gastronomii - oboru, který si (jak jsem vyrozuměl) pohrává se vztahem chutě a tvaru, případně chutě a skupenství. A vzpomněl jsem si na něj včera v hledišti Husy na premiéře Mikuláškova Višňového sadu: jeho inscenační princip je vlastně svým způsobem podobný. Sotva by asi někdo tvrdil, že Čechovovy "velké" hry (a Višňový sad především) stojí na zápletce a ději - to podstatné, to "čechovovské" (ať už si pod tím představujeme cokoliv) se odehrává mezi tím, v dlouhých dialozích, pauzách a zámlkách, ve zvucích prasklých strun, impresi, náladě, jak kdo chce.

Varyš: Soukromá vichřice (Činoherní studio Ústí n/L)

Možná byla tahle vichřice až příliš soukromá; energie jako by se z ní totiž pomalu vytrácela - alespoň př pohledu zvenku. Zvláštně introvertní adaptace Páralova románu z roku 1967 (a kde jinde by se měla odehrát? Na místní reálie reagovali diváci zvýšeným šumem) začíná jako drastický živočichopis, který se blíží oficiálnímu podtitulu inscenace ("o žraní, sraní a rozmnožování" - nevypůjčili si to od Marca Ferreriho?)(dramatizace: Veronika Musilová Kyrianová, režie Thomas Zielinski).

Zahálka: Sirotci (Divadlo Letí)

 Chvála čtení

Mám rád scénická čtení. Obzvlášť rád mám dobrá, neodfláklá scénická čtení. A vlastně asi úplně nejradši mám ony "scénické skicy", které pravidelně chystá Divadlo Letí. Včera byla v režii Daniela Špinara ve studiu Švandova divadla naskicována tři roky stará hra Dennise Kellyho Sirotci v překladu Ester Žantovské - popravdě poněkud vykonstruovaný text, z nějž tak trochu čouhá teze a dobrý úmysl: do romantické večeře mladého manželského páru vpadne manželčin bratr, zbrocený cizí krví, a vypráví o přepadení mladého kluka na ulici, jehož byl svědkem. Mladý manželský pár zrovna zjistil, že čeká dítě, a začne rozjímat o tom, jestli je dobré přivádět dítě na tenhle zkažený svět.

Šotkovská: Jana Eyrová (Divadlo Tramtarie)

Jedna z okřídlených divadelních frází tvrdí, že všechny škatulky, které se snaží nějak třídit divadlo, jsou zbytečné, protože divadlo se dělá jen dobré a špatné (a v Brně – ale to pro tentokrát ponechejme stranou). V nejobecnější rovině se s ní asi dá souhlasit – buď nás představení z nějakého důvodu zajímá, nebo ne, ale přesto bude problém poněkud složitější. Ke každé inscenaci přistupujeme předem s jistými očekáváními, s určitým horizontem předporozumění, řadíme si ji do kontextu své divácké zkušenosti, v dění na scéně se snažíme zorientovat podle jakéhosi „mustru“, který si v sobě nosíme a který se s každou novou diváckou zkušeností znovuutváří a proměňuje.

Zahálka: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

O velkých očekáváních

Stalo se mi to letos už (přinejmenším) podruhé: přečetl (či slyšel) jsem o inscenaci zajímavé líčení a vysloveně jsem se do divadla těšil, což je pochopitelně vždycky ošidné. Na jaře jsem na jedné konferenci vyslechl příspěvek, který se poměrně obšírně věnoval Serbanovým Šepotům a výkřikům - a v Plzni jsem si potom s hrůzou uvědomil, že dopředu docela přesně vím, jak je to dělané, a že slyšet o tom někoho vyprávět bylo vlastně zajímavější, než to dvě hodiny sledovat.

Škorpil: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

S hysterií jsme začali, s hysterií končíme. Vlastně není mezi Hořkými slzami Petry von Kant a Fritschovou radikální úpravou Španělské mušky zas tak velký rozdíl. Obě inscenace přináší silně vnějškové, nástrojné a demonstrující herectví. Obě, jak trefně postřehl Michal Zahálka, znesnadňují hercům pohyb po jevišti. Jedni bloudí mezi lahvemi, druzí skáčou na trampolíně a marně naskakují na zdánlivě nepřekonatelnou hradbu zvlněného koberce. A ti i oni vlastně v permanentní křeči. A bez – tragického i komického – kašpárkování.
Proč mi tedy – ptám se sám sebe – přišli jedni k nepřečkání dlouzí a nabubřelí a druzí místy dokázali donutit k slzám smíchu?

Mikulka: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

Při sledování Španělské mušky se mi vytrvale vracela dávná vzpomínka na jakousi obskurní, ale vlastně docela vtipnou televizní reklamu: byla barevná, dost dlouhá, snaživě vtipná, cosi se tam kácelo a nakonec řekli, že pokud si nekoupíme jejich výrobek, budeme se na tohle muset dívat každý večer. Fritschova inscenace vypadá trochu podobně. Má to být legrace na druhou nebo na třetí; zábavná tím, že se konvence staromódní zápletkové frašky doženou ad absurdum, gagy se rozloží do nesmyslně dlouhých sekvencí a ty jsou ještě navíc několikrát zopakované. Spousta pádů, směšně stylizovaných pohybů, kopanců, barevných paruk, nalíčených obličejů a tak dál.

Varyš: Hořčice mi stoupá do nosu (Španělská mu(š)ka)

Nad Španělskou mu(š)kou mám jen jednu otázku, takříkajíc greenblattovskou: podmanil si Herbert Fritsch žánr podbízivé frašky, nebo si ta podmanila jej? Podle mého pocitu se nechala berlínská Volksbühne mámivou atmosférou divadelního bulváru, třebaže v hávu letité, tudíž roztomile-retro-dekadentní záležitosti, jednoduše sežrat. Záliba v nechutném, a přece tak neodolatelném uchvácení banálními vtipy byla - a nutno říct, že ne nesympaticky- přímo vidět na představiteli ústřední role Wolframu Kochovi. Intelektuálové se řehtali zakopávání a grimasám. Jistě, je to všechno špičkově udělané. A možná to o nás všech říká víc, než leccos jiného. Ne že by mi šlo právě o tohle: jak kdysi řekl Bernátek, divadlo, které se tváří, že si podvratně hraje s tradicí, a přitom na ni důsledně navazuje, je perverzní.

Šotkovský: Popelka Rakovník (krátké zamyšlení nad divadlem pro děti)

Svět divadla je pestrý – zatímco někteří tráví čas sledováním špiček německého divadla, já vyrazil opět na Popelku Rakovník, národní přehlídku amatérského divadla pro děti. Název přehlídky je poměrně symbolický – zmíněná divadelní oblast je mezi amatéry skutečně popelkou, prostorem, v němž přežívají zdegenerovaná a vyprázdněná klišé a konvence s houževnatostí v divadle pro dospělé takřka nemyslitelnou.

Klíčovou devízou Popelky jsou tzv. dětské poroty – dvě hodnotící skupiny, u nichž je nepřímými metodami zjišťováno, jak představení vnímali, co je upoutalo, čemu porozuměly, čeho se jim nedostávalo atd. Jde o pokus dostat se za základní polaritu „líbí/nelíbí“, která v divadle pro děti nemá valné hodnoty – minimálně do jistého věku je dítě vděčno za samotný fakt, že mu dospělí věnují svůj čas hraním divadla a neodmítne ani to sebehorší.

Mikulka: Arabská noc (Moravské divadlo Olomouc)

Na závěr představení olomoucké Arabské noci předstoupili před mělký rybníček, ve kterém se to předtím všechno odehrávalo, zástupci festivalu, předali režisérovi cenu Josefa Balvína za nejlepší českou inscenaci německojazyčného textu a poděkovali (mimo jiné) tvůrcům za odvahu. V tomto ohledu není nejmenšího sporu: vyrukovat na pověstně konzervativní olomoucké publikum s takovouto inscenací je opravdu odvážné a opravdu oceněníhodné.

Zahálka: Rozbitý džbán (Burgtheater)

O nesamozřejmé chůzi

Blesklo mi včera ve Stavovském divadle hlavou, že jedním z pojítek programu letošního PDFNJ je omezení pohybu: podlaha plná skleněných lahví (Petra von Kant), bílý čtverec v moři bahna (Rozbitý džbán), herci uzavření v plexisklových boxech (Arabská noc), obří zvlněný koberec skrývající trampolíny (Arabská mu(š)ka) - všechno vymyšlené tak, aby se pohyb po jevišti stal co nejméně samozřejmým. Sledovat, jak se v Hartmannově inscenaci Rozbitého džbánu všemi možnými způsoby tematizuje chůze ve dvou diametrálně odlišných prostředích, to je jeden z mých vrcholných diváckých zážitků poslední doby. Napadá mě: není trochu škoda, jak snadno se v divadlech obvykle chodí?

Škorpil: Rozbitý džbán (Burgtheater)

Časy se mění…

Dlouho to vypadlo, že vídeňský Rozbitý džbán bude jen tak “normální činohra”. Pravda, odehrávající se kdesi v opuštěném chlívě a v záplavě bahna (neodkázal jsem nevzpomínat na dávnou ruskou Ženitbu viděnou na plzeňském festivalu, kde – jak zaznělo na památné diskusi – se bahno dostávalo postavám až do duší). Vídeňští hráli spolehlivě, byť trochu nadbíhali divákům a bylo patrné, že vědí jak spolehlivě vyvolat smích. Gagy (většinou spojenými právě s oním bahnem) však zbytečně neplýtvali a navzdory všemu tu dlouho v popředí byla Kleistova komedie.
Až do onoho klíčového okamžiku, kdy se má podle Kleista vše “urovnat”. Kdysi byl jistě soudní rada Walther svého druhu “deus ex machina”, osvícená vrchnost která přinese řešení: odhalí záletného Adama využívajícího situace ke svému prospěchu a Evě pomůže vykoupit Ruprechta z vojenské služby. Jen furianství (nebo rovnou zabedněnost) Marty, která chce spravedlnost pro svůj džbán, mu to vše trochu kazí.
Časy se ale mění a ulice vrchnosti nevěří.

Mikulka: Rozbitý džbán (Burgtheater)

Politici - banda jedna zatracená a pokrytecká. Kleist to sice myslel úplně opačně, jeho inspektor shora osvícenecky napravuje pokažené lokální pořádky, ale koho by dnes zajímaly happyendy, že ano. A tak viník v klidu odejde a nebohá Eva v tom na konci inscenace Burgtheateru zůstane úplně sama, všemi opuštěná, navíc jen o vlásek unikne podezřelým návrhům samotného inspektora. Ten sice odhalí a donutí k rezignaci místního kmotra, ovšem s dovětkem, že se pro něj „nějaké místečko najde“.

Varyš: Der Zerbrochne Krug (Burgtheater)

"A nakonec jsme skutečně šli do Burghtheateru na Rozbitý džbán. Představení bylo strašlivé". Takhle nějak končí próza Thomase Bernharda Staří mistři. Takže když si jeden může dopřát to potěšeníčko, že i když je v Praze, smí si zajít do Burghteateru na Rozbitý džbán, bylo by hříchem si to nechat ujít. Už za tohle mají letošní organizátoři PDFNJ bod. Klasická Kleistova taškařice o ztracené paruce, kulhavém soudci a jedné nešťastně načasované kontrolní cestě je něco mezi Revizorem, detektivkou a satirou.

Kyselová: War Horse (New London Theatre)

Len sa dívať...

Predstaveniu jednej z najoslavovanejších londýnskych produkcií predchádzala dávka skepsy. Vraj je to dojímavé, krásne, doháňa to k slzám - znelo to odpudzujúco, priznávam sa, že som do divadla vchádzala s nedôverou. A pravda je, že to vlastne nič extra ani nebolo, nekonali sa žiadne citové vydieračky, žiadne za srdce chytajúce emočne vypäté scény, ktoré by zaváňali falošným pátosom. Inscenácii dominujú obrovské bábky koní, ktoré dokonale simulujú najjemnejšie odtienky správania a pohybov zvieraťa  a súčasne majú paradoxne podobu zhrdzavenej kovovej konštrukcie, ktorá na prvý pohľad vyzerá neforemne a ťažkopádne.

Švejda: Ad L. Rieger - J. Šotkovský: Kristus bez evangelistů (Divadelní revue 2/2012)

V novém čísle Divadelní revue Lukáš Rieger a Jan Šotkovský recenzují publikaci Divadlo jsou herci, kterou z textů Otomara Krejči sestavili Helena Glancová a Karel Kraus. Stať se věnuje nejen knize, ale i samotnému režisérovi, jeho uměleckým postojům, a jako jedna z mála nabízí skutečně kritický pohled na tvorbu tohoto tvůrce. V recenzi také padne na adresu dnes nejzasvěcenějších a nejerudovanějších vykladačů Krejčova díla, Karla Krause a Jany Patočkové (píšící již řadu let krejčovskou monografii), klíčové slovo: apologeti. Není myšleno pejorativně, upozorňuje pouze na fakt, že na nestrannou, nemýtotvornou reflexi Krejčovy osobnosti teprve čekáme. Recenzi Lukáše Riegera a Jana Šotkovského považujme za jakousi z prvních současných vlaštovek.

Švejda: Anna Karenina (Reduta Brno)

Daniel Špinar, stejně jako Jan Frič nebo Petr Kolečko, je divadelník své doby. Jeho inscenace jsou prolezlé jejími pop-kulturními znaky a fenomény, vším tím nicotným blbnutím, které je tak zábavné, tak cool, které tvoří tak šikovnou ochranou (cynickou) masku před skutečností. A diváci (jeho generace) na to slyší - a režisér si nemůže a nemůže (ať už jde třeba jen o drobnou hereckou akci) pomoc...

Mikulka: Anna Karenina (Reduta Brno)

Hezky vymyšlená stylizace v první polovině, při které se do zdánlivě banálně a parodicky aktualizované legrácky prolamují temnější tóny. Na domácí poměry velmi přesní herci, kteří dokážou zvolenou stylizaci uhrát s potřebnou nadsázkou, ale přitom bez zbytečných ornamentů. Před přestávkou dokonce i inteligentně použité mikrofony (když už je tedy používání mikrofonů v činohře povinné).

Švejda: Pohřbívání (Roman Sikora)

Viděno očima Romana Sikory, je vina Václava Klause na současném stavu společnosti takového rozsahu, že ji stačí v uměleckém díle toliko registrovat. Jeho hra Pohřbívání má charakter obžalovacího spisu. Autor se zaťatou důsledností předvádí nekonečný zástup názorově a eticky „podezřelých“ osob, které se tak či onak vyskytly či vyskytují v zorném poli Klausovy osobnosti, aby s jistým satirickým nápřahem (koná se „zprivatizovaný“ Klausův pohřeb) nelítostně ukázal, kdo tady za to všechno může.

Šotkovská: Na Kukuru na Kukuru

Dnes jsem po delší době vyrazila sama do divadla, takže oproštěná od společenské konverzace o přestávce jsem se mohla věnovat oblíbené kratochvíli „šmírování“ publika. Zvlášť u inscenace, jako je Čičvákův Kukura Činoherního klubu (host Redfestu brněnské Reduty), kde je publikum výrazně tematizováno, to dává dění na scéně další rozměr.

Švejda: Budulínek (Naivní divadlo)

Dítě je nekompromisní divák. Dokáže inscenaci odpískat během deseti minut – také ale o ní nadšeně vyprávět a citovat její repliky ještě druhý den... Viděno těmato očima (mého syna), získává Budulínek Naivního divadla absolutorium. Vít Peřina (věren autorsky svému rodu) modernizuje notoricky známou pohádku s citem a inteligencí. Z babičky a dědečka dělá nedoslýchavé rockery a tím pěkně vyvažuje Budulínkovo „osudové“ neposlouchání. Pohádku to sice, kupodivu a bohužel, významově nikam neposouvá, jako zdroj četných vtipů to ale funguje spolehlivě. Tvůrcům slouží zejména ke cti, že humor, který ironicky vážou na konto klasického příběhu, drží v rozumných mezích, že své vtipkování nesměřují přes hlavy dětských diváků toliko k dospělému publiku (jak se to v současném českém divadle pro děti mnohokrát děje).
Jak se to říká? Inteligentní zábava.      

Varyš: Já často myslet na pif paf (Humanisti)

Ernst Jandl, nezaslouženě opomíjený rakouský dramatik, opět na českých jevištích, jakkoli v - eufemisticky řečeno - nedokonalém překladu Zuzany Augustové. Humanisty nastudoval před léty v Divadle Komedie Jan Nebeský; teď se inscenace vrací v revivalu na scéně Studia Hrdinů. Výrazně se zkrátila úvodní část, kde si Nebeský s Lucií Trmíkovou autorsky zařádili na haldě jiných Jandlových textů - tato špičková pasáž byla tenkrát nepochopitelně kritizována, nyní téměř celá chybí, což je škoda. A ve vlastních Humanistech se vrací jen Milan Stehlík, druhého muže místo Jana Kačera hraje Alois Švehlík. Výsledkem je kratičká, ale nesmírně vtipná a inteligentní divadelní hříčka, která nám opět připomíná jandlovskou větu, že ostrý myšlení být kultura.

Varyš: Hořké slzy nad necitelnými pány kritiky (Petra von Kant)

Úvodem malou poznámku: jedna z věcí, která mi na tzv. německém festivalu vždy přináší radost, je prostá skutečnost, že se na jevišti používá němčina. Přitom si vždy bolestně připomenu, že národní obrození byl sice pěkný happening, ale vzal nám jednou pro vždy možnost být součástí nějaké skutečně významné kultury; nehledě na to, že jevištní němčina prostě dobře zní. Hořké slzy Petry von Kantové se u našich přispěvatelů setkaly s neporozuměním; domnívám se, že tak trochu vyplývá už z předsudků vůči předloze. Fassbinderův text je přímočarý jako dálnice: jedna se zamiluje, druhá jí podlehne, ale trochu toho využívá; až ji pak odmrští a ta první se s tím smiřuje těžce, i proto, že stárne. do toho má problémy s matkou (kdo ne?) a dcerou (dtto). Kušejova inscenace je také prostá, jakkoli efektní scénické řešení může naznačovat rafinovanost. Rafinovaná je v inscenaci spíš práce s tělem a spodním prádlem; je to cudné, je to dráždivé. Herečky hrají inteligentně, snad až na šaržovitou matku. ani stopy po hysterii, přepjatosti či nivelizujícím forte. Prostě slušně zahraný pěkný text, žádná těžká avantgarda, ale solidní měšťanské divadlo.

Mikulka: Zlato Rýna (Kaminski ON AIR)

Stefan Kaminski je nepochybně charismatický herec, a nápad dělat divadlo jako živé rozhlasové vysílání (včetně všelijakých zvukových efektů či ruchů) není vůbec marný. Když se loni věnoval volné tvorbě v podobě jakési absurdní sci-fi, bylo to neobyčejně zábavné. Pokud se ale pustí do parafráze (nebo spíš parodie) Wágnerovy tetralogie, ocitá se v nebezpečně úzkém koridoru.

Švejda: Nenápadný půvab buržoazie (Reduta)

Proč Nenápadný půvab buržoazie nefunguje? Doře Viceníkové a Janu Mikuláškovi se přitom daří vyhmátnout ducha Buňuelových filmů, daří se jim se surreálnou upřímností (vycházející začasté z vlastních nápadů) pohlédnout za "kulisy" fungování společnosti. Jenže tak činí bez buňuelovské lehkosti, samozřejmosti, elegance! To, co sledujeme, je pracně vytvořené. Upachtěné. Herci na sebe upozorňují víc než je potřeba. Vnímáme, jak je to uděláno než co je uděláno. Zážitek se smrskává do stručné informace: na společnost, zbavenou závoje konvencí není věru hezký pohled. Jenže kvůli tomu nemusíme chodit do divadla na osmdesátiminutové představení.    
Pondělní ne-událost divadelní Prahy.

Švejda: Gagarin! (Športniki)

Športniki si ve své druhé práci, Gagarinovi!, ukrajují podstatně větší krajíc než v debutovém (hojně aplaudovaném) Back to Bullerbyn. Na podkladě nablble apologetického spisu Juraje Nagibina Úsměv a hvězdy vyprávějí nejen o Juriji Gagarinovi, ale i o jeho době. Hrdina jim vlastně slouží jako vhodný průsečík pro prezentaci různých zhůvěřilých tváří dvacátého století. Byť si ale soubor ve své nápaditosti nijak nezadá s Buchtami a loutkami a byť si dokáže poradit i se ztišenými, vážnými polohami (které nepůsobí plakátově či jinak trapně), hlavní téma se mu z té osmdesátiminutové stopáže (bezmála dvakrát tak dlouhé jako Back to Bullerbyn) nedaří vyloupnout. Inscenace má stále odstředivé tendence, těká od jednoho možného centrálního tématu k druhému, ulpívá na jednotlivostech (vzorový příklad: hit večera o krávě Krasavě)... trpí prostě standardní nemocí českých loutkářských hračičkářů.

Škorpil: Gagarin! (Športniki)

Příběh (?) opravdového (?) kosmonauta (?)

Není nejmenších pochyb o tom, že Športniki dokážou vymyslet výborný detail, gag, vtípek nebo napsat a zahrát písničku. V Gagarinovi je tak třeba vynikající let nebohé Lajky do kosmu, trénink budoucích kosmonautů, esesák pálící z kazeťáku (včetně charakteristického poplácání „hlavně“ při odchodu) a dojemná je i finální vrtulníková scéna. Na čem ale v této inscenaci bohužel troskotají je dramaturgie celku.

Škorpil: Hořké slzy Petry von Kant (Residenztheater München)

poznámky na okraj

Rozhodčím bývá přičítáno ke cti, když hru tzv. nechávají plynout a zbytečně do ní nezasahují. Co si ale myslet o režisérovi, který inscenaci kouskuje s umanutostí šíleného střihače. Chce-li vytvořit na jevišti erotické a milostné dusno, chce-li aby divák uvěřil, že Petra von Kant prochází něčím, co ji může zničit, musí takovému sdělení dát prostor. A ne co pět minut zhasnout a nutit obecenstvo aby se čím dál znuděněji prohlíželo v plexiskle.

Kyselová: Wind (420 People)

Aj budík je len človek?

Scénický koncept Václava Kuneša je vlastne presný ako hodinky. Skupinové choreografie síce nie sú úplne synchronizované (v konkrétnom predstavení!), akoby zámerne sa jeden - dvaja tanečníci oneskoria, nedotiahnu pohyb do dokonalosti. V prejave Jussiho Nousiainena je to dokonca priznané, tanečník od začiatku vyčnieva z kolektívu svojím vlažným, naoko až nezaujatým postojom, čo ešte podčiarkuje laxným ale veľvravným výrazom tváre.

Švejda: Kalibův zločin (Slovácké divadlo)

J. A. Pitínský se v Kalibově zločinu představuje tak, jak ho důvěrně známe (za co je ctěn - i co mu je vyčítáno). Podle japonských vzorů vyřezává ostře stylizované figury, které Raisův vesnický příběh nejen sem tam posouvají k hranicím grotesky, ale - a především - ukotvují jej v žánru hororu.

Mikulka: Hořké slzy Petry von Kant (Residenztheater München)

Ať už bývaly inscenace v rámci „německého“ festivalu povedené nebo ne, vždy nabízely jednu jistotu: přesné a kvalitní herecké výkony. V případě Hořkých slz Petry von Kant se bohužel nelze utěšovat ani tím. Dvě hodiny jednotvárně hysterické přepjatosti, setrvávající u nivelizujícího forte.

Varyš: Kabaret Kafka (Reduta Brno)

Třetí práce Daniela Špinara v brněnské Redutě v rozmezí pouhého roku; vykazuje jisté styčné rysy s předchozí, znamenitou Annou Kareninou (pro pražské diváky, kteří ještě neviděli: hostuje 8. listopadu ve Švanďáku), zejména co se neuspořádané estetiky týče. V popředí je téma vztahu k otci, který možná nebyl až takový grázl, ale jak nás učí psychologie, spor tam bude stejně.

Švejda: Ctibor Turba vzpomíná

V Divadelních novinách vycházejí od letošního šestnáctého čísla na poslední straně vzpomínky Ctibora Turby na existenci čtyř společností Alfred a na jejich aktivity, nazvané Alfrédův překážkový běh. Věcné, bohatou češtinou psané paměti, které zaujmou především autorovým podrobným vhledem do vlastní tvorby (toho, jak vznikala) a naplno sice nevyřčenou, ale naléhavě přítomnou skutečností, jak osudovým uměleckým partnerem (a soupeřem) byl Ctiboru Turbovi Boris Hybner. Prostě: bohatý rezervoár informací k dějinám českého divadla. Po předchozím sebezpytném bilancování Milana Uhdeho Co na sebe vím další užitečné čtení v Divadelních novinách.    

Varyš: Církev (Býti Célinem)

Studio Hrdinů vstoupilo do pražského divadelního prostoru sebevědomě, jasně a suverénně: jeho první inscenace, Církev, je pořádná pecka. Vynikající francouzský autor, lékař a fašista (což mu na rozdíl od jiných přičítám k dobru) L. F. Céline je nejen autorem, ale také hlavní postavou mocně se valícího proudu slov, obratů a obrazů. Všudypřítomné nadávání na všechno a všechny, nemilosrdné, ostré a vtipné, se snoubí s poznáním stavu věci - nakonec přijde kruciální otázka: proč jsem si ze všech nadělal nepřátele? A to je všechno, řekne Dobrý do ztemnělého sálu. Není to všechno. Chci to vidět zas.

Kyselová: Větrná hůrka alebo Návod na použitie?!

Kam až môže siahať "originalita" pretalentovaného režiséra? Napríklad tam, že použije klasickú prozaickú predlohu, resp. jej dramatizáciu, pekne si rozloží na papieri kto?, s kým?, ako? a takto jednoducho to prenesie na javisko. Ale hlavne tak, aby to pochopil úplne ale úplne každý! Slepý si z podrobných opisov vypočuje ako to bolo s Catherine, Heatcliffom a tými ostatnými (samozrejme podfarbené drsným šumom prírody), hluchý zasa pochopí, že keď prinesú na scénu spustošeného vypchatého bociana, a žena v bielych šatách rytmicky rozťahuje nohy, tak asi budú na ceste detičky (alebo snaha o ne), že by?

Švejda: Zveme Vás do divadla typ Vinohrady

Ve vestibulech pražského metra je k vidění plakát, zvoucí na nejnovější premiéru Divadla na Vinohradech, inscenaci hry Noëla Cowarda To byla moje písnička! Na sytě barevném plakátu jukají na kolemjdoucí čtyři herecké protagonistky, u jejichž portrétů na první pohled nepoznáte, jedná-li se o fotografie, které jsou jednotlivě vmontovány do pozadí, jež tvoří vinohradská opona a klavír, či jde-li o jakési hyperrealistické kresby. Ať tak či tak, z těch vytřeštěných tváří dam jde strach! Nikoli postavy, které byly, slovy dramaturga inscenace Jana Vedrala, napsány „s porozuměním tomu, co znamená stárnutí a odchod z jeviště“, ale zlomyslné figurky z Městečka South Park!
Tomáš Töpfer, zdá se, začíná na Vinohradech pěkně zostra... 

Plakát k vidění též zde: http://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/To_byla_moje_pisnicka

Varyš: Soundtrack roku (Osamělá srdce)

Scénická hudba je u nás celkem přehlížená forma tvorby; uvidíme, zda se něco změní, pokud se její prominentní autor stane prezidentem. Ale asi nemá smysl si dělat marné naděje: prezidentem už byl i autor absurdních dramat a k větší vážnosti tohoto žánru to také nevedlo. Ivan Acher sice na prezidenta nekandiduje, jeho tvorbu sleduji však s nadšením a nesmírně si ho vážím. Acherovy kompozice a zvukové instalace patří k tomu typu hudby, který stojí za to poslouchat, i když vás dění na jevišti pranic nezajímá: což naštěstí nebyl obvyklý případ, neboť poslední dobou pracoval hlavně pro Divadlo Komedie. Leč v Jařabově Utěšitelce na Zábradlí není nic tak výrazné jako právě Acherova hudba (v trojjediném provedení autorově, Jany Vébrové a Romana Zacha). Tolik rozkošných motivů, narážek a hudebních vtipů, tolik nápadů, jak vytvořit atmosféru dvěma takty! Smekám.

Mikulka: Divadlo Na zábradlí - Osamělá srdce

Westova novela Přítelkyně osamělých srdcí je vzácným úkazem. Je ironicky zábavná a součaně z ní mrazí - ironická zpráva o světě, kterému není pomoci. A když se někdo o něco takového pokusí, nejenže špatně skončí, ale taky napáchá spoustu zla a ještě navíc se beznadějně zesměšní. David Jařab se zběsilý vír v hlavě samozvaného spasitele pokusil poctivě zachytit,

Varyš: Trvání jako smrt, smrt jako vysvobození (k financování Ateliéru, Tvaru a Divadelních novin)

Nedávno mne roztrpčila série akcí na podporu časopisu Ateliér. Z dlouhosáhlých debat o DN a Tvaru tuším, že s Ateliérem je to dost podobné: redakce si časopis za neradostné finanční situace bere za rukojmí a pod záminkou kulturní činnosti si snaží zachránit svá, jakkoli bídně placená místečka.

Mikulka: Wariot Ideal - Super Natural

Alfrédem prochází zástup nešťastníků, počínaje Markem Pivovarem, přes Krakonoše a Bee Gees až po přeborníka v přežívání v divoké přírodě, všichni si dělají plány do budoucna, nikdo jim nemůže uvěřit a nakonec taky všichni skončí v čirém zoufalství nekonečným čekáním na záchranu shůry.

Kolegyně Kyselová píše: Mein Kampf...

Mein Kampf s blogom prekonal boj s pračkou ale v zásade po včerajšej premiére v Disku

Mikulka: Aréna Ostrava - S nadějí, i bez ní

Vůjtek, respektive Aréna zkusili zkombinovat dokumentární hru o procesu se Slánským s groteskním kabaretem a vyšlo jim to docela dobře.

Zahálka: Cena pro Budulínka

Cenu Divadelních novin pro nejlepší počin v oblasti alternativního divadla získala inscenace Budulínek libereckého Naivního divadla (zajisté pod vlivem úspěšného hostování na festivalu Divadlo). Jakkoliv sympatický, milý a vtipný kousek to je, v kontextu českého loutkového divadla představuje jakýsi vyšší autorský mainstream.

Zahálka: Drábkův Richard III.

V sobotu měl v Klicperově divadle premiéru další přepis divadelní klasiky z dílny Davida Drábka - tentokrát Shakespearův Richard III. Všechno to, co mě na Drábkovi obvykle štvává, tu zůstává přítomno: náchylnost k lacinému moralizování (tentokrát přichází mimo jiné s pronikavým postřehem, že se moc díváme na televizi a málo se milujeme s partnery a vychováváme děti) i značně nevybíravý smysl pro humor, který se neostýchá vedle skutečně povedené slovní hříčky či gagu postavit švandu na první dobrou jak ze silvestrovské estrády.

Švejda: Ad V. Mikulka: Jednou ufounkou kariéru neuděláš (Lidové noviny 23. 10. 2012)

Divadla Na Vinohradech pod vedením Tomáše Töpfera zahájilo svůj provoz inscenací Jak udělat kariéru snadno a rychle.
Vladimír Mikulka ve své recenzi její hodnocení uvozuje slovy: „Navzdory intenzivním mediálním přestřelkám však zdejší novou sezonu odstartovala inscenace, kterou připravilo ještě to minulé vedení. Paradoxem je, že to ve výsledku vyjde vlastně skoro nastejno. Reálný rozdíl mezi vinohradskými odvážlivci a středoproudaři je zřejmě menší, než by se mohlo po všech silných slovech zdát.“ Ano, ta veskrze komerční inscenace – jak Mikulka svoji recenzi i končí – by opravdu na dotovaných Vinohradech neměla co dělat, jenže recenzent si východisko své úvahy až příliš zjednodušil.

Mikulka: Kariéra snadno a rychle

Muzikál ve Vinohradském divadle je zvláštní zážitek. Strašně rádi by byli ironicky nad věcí a stejně jim z toho nakonec vyleze upachtěná starokomická taškařice.