Švejda: Libor Vodička - Vyjádřit hrou

Libor Vodička v úvodním slovu své monografie dramatické (a nejen dramatické) tvorby Václava Havla – první, která u nás vznikla – píše, že „téměř nelze sdělit nic nového“. A skutečně: jeho práce čtenářům znalým havlovské literatury prakticky nenabízí nic, co by již nevěděli. Sumarizuje poznatky: pečlivě, čtivě, zkušenou rukou (je patrné, že autor se podílel na obdobně sumarizujících, před časem vyšlých poválečných Dějinách české literatury). Více se zaměřuje na tvorbu šedesátých let, tu pozdější (zvláště velké hry sedmdesátých a osmdesátých let) bere na můj vkus trochu zkrátka.
Autorův přístup k Havlovu dílu je apologetický, téměř prostý hodnocení; Vodička nejednou přejímá Havlův pohled na vlastní tvorbu. Kniha má patrný didaktický ráz, což ji někdy činí až nechtěně směšnou: zejména když „vzorovým“ (a obsáhlým) způsobem převypravuje obsahy her včetně popisu charakterů postav a motivací jejich jednání. Důležité je její důsledné zasazování Havlova díla do literárního, společenského i politického kontextu. Škoda zbytečných překlepů, knize jako by scházelo „poslední“ redakční čtení.
Komu je určena? Mohla by třeba být studentům uměnovědných oborů nebo pilným středoškolským pedagogům.
Jedním slovem: užitečná práce.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (resumé a omluva)

Omluva: Všem, kteří chtěli číst mé zpravodajství z Jiráskova Hronova, patří velké promiňte. Kombinace běhání po divadlech, mudrování o nich, společenského života a rodinných povinností (a technologických trablů) byla tak zničující, že na reportování už nezbyl čas.

TOP 6+2 (se záměrným pořadím)
Il Congelatore - Zmrazovač (Kočovné divadlo Ad Hoc)
Charmsovy pašije (Ruský kroužek při V.A.D. Kladno)
Solitudo (DISK Trnava)
Pochyby (SoLiTEAter Praha)
A teď tu tvou slabomyslnou... (Jednabáseň Praha)
O Jančuškovi a Marčušce (BUDDETO! Plzeň)
+
Jednou v Chelmu (Divadlo Vydýcháno ZUŠ Liberec)
Medvěd!?! (Bubliny - DŠ Svitavy)

Švejda: Můj romantický příběh (Buranteatr)

Ano, Hájkova inscenace postrádá oproti Špinarově u Bezručů razantní režijní gesto, které by ji činilo jednoznačně dnešní, „in“. Které by Jacksonovu hru jasně představilo jako (teritoriálně univerzálně platnou) hořkou komedii o dnešních singles. Nejvíc za to, poněkud paradoxně, může scéna Davea Bensona – nesmyslně popisně zaplňující prostor, bezčasá, potápějící inscenaci téměř na roveň upatlaných „televizní her o mladých lidech“. V té neprůraznosti, či chcete-li usedlosti, jste ale na druhou stranu (oproti Špinarově práci) lépe provedeni zákrutami příběhu, lépe se můžete seznámit s psychologií postav (byť jsou figury primárně postaveny, tak jako u Špinara, na přesně odpozorované dikci a gestech dnešních mladých lidí) – mezi nimiž díky výtečnému hereckému výkonu Jaroslava Matějky nejsilněji poutá pozornost Tom: sobecký hajzlík, proplouvající životem s kvantem sebeobranných masek, které začne postupně odkládat až po klíčové události příběhu (informaci o těhotenství Amy) a poznání sebe samého, svého zoufalého osobního životního postavení, se dobere v nejsilnější scéně večera – v Tomově znovushledání se se školní láskou Alison, jež ústí do alkoholické i duševní kocoviny postavy.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 4. 8.)

V životě se stávají smutné věci. Někdy i tak smutné, jako je zmizení takřka dopsaného textu z vašeho tabletu. A jelikož Hronov je událostmi nabitý a psát podrobná hlášení podruhé není kdy, vezmeme pondělí hopem.

Švejda: Domeček (Buranteatr)

Na začátku přijde žena za svým bývalým manželem, který řeší krizi středního věku, do jeho prázdného domu. Přibližně v pětadvacáté minutě dojde k drobnému dramatickému vzruchu, když žena vytáhne revolver. A zhruba po hodině nastane rozuzlení – muž svolí, aby se k němu žena i s dcerou vrátily. Načež následuje hezká, sugestivní pointa, kterou pochopitelně nebudu prozrazovat.
Vše ostatní, co se v Michálkově hře děje, je ale pouhé žonglování se stokrát obehranými motivy, jaké vás jenom mohou s tématy krize partnerského a rodinného vztahu a krize středního věku napadnout. A čím usilovněji a bohatěji autor a inscenátoři žonglují - rozuměj čím frekventovanější jsou Michálkovy bonmoty  a čím víc je dění ozvláštňováno písničkami či různými zcizovacími efekty -, tím víc prozrazují, jak je hra vlastně prázdná: jak jí schází nosný (neopotřebovaný) příběh, jak je chudá na (neočekávané) dramatické situace.
Někdy si říkám, že by měl být – po Albeeho „Virginii Woolfové“ – vydán zákaz autorům na dané téma psát. 

Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 3. 8.)

O Šakalích letech rakovnického Tylu psát vlastně nechci, protože se coby původce myšlenky tento titul v Rakovníku nasadit cítím za výsledek lehce spoluzodpovědný - a protože mě mrzí, jak při lehkém poklesu nasazení souboru už inscenaci nedrží ona nekompromisní mladistvá energie a odhalí své (najmě dramaturgické) limity. Už podruhé po Všechno není košer z Klapý se zdálo, jako by velký prostor Jiráskova divadla vybízel k patřičnému šlápnutí do komických scény - s výsledkem v obou případech dost neradostným.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 2. 8.)

Jednoznačným vrcholem prvního hronovského dne pro mě byly Charmsovy pašije Ruského kroužku při V.A.D. Kladno. Zdar kladenských je pro mě o to větší, že zabodovali v oblíbeném, leč nejednoduchém žánru divadla poezie, kde se zdivadelnění básníkova díla kombinuje s životopisnými fakty. Obvyklá otázka, co proboha má život umělce společného s jeho dílem, zde padnout nemusela - v absurdních Charmsových hříčkách sílí zlověstný spodní tón paralelně s tím, jak sovětský režim utahuje smyčku kolem básníkova krku (aniž by to celé přestalo být takřka po celou dobu podivně, vykloubeně veselé). Obraz Charmse jako mučedníka, evokovaný názvem i užitím Bachovy hudby, je pak účinně relativizován tím, že jej nahlížíme očima jeho manželky, postupně stále víc utrápené mužovými milostnými avantýrami i pitkami s rozličnými veselými kumpány.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pátek 1. 8.)

Tento příspěvek je (řečeno s Ivem Osolsobě) bytostně ostenzivní.