Zahálka: Toufar (ND Praha - Divadelná Nitra)

Besedy s tvůrci bývají ošemetné: někdy se člověk dozví i věci, které vlastně vůbec vědět nechtěl. O Březinově a Zelenkově Toufarovi jsem například nechtěl vědět, že...

Zahálka píše z Nitry (podruhé)

Tedy přesněji řečeno: napsal ve vlaku z Nitry.

Racek v režii Bobo Jelčiće a v podání Záhřebského divadla mladých je docela podnětným příspěvkem k tomu, kam až se dá v onom výstředním závodě o co nejsvébytnější naložení s klasickým textem zajít. Z Čechova inscenuje Jelčić jen kus prvního a kus třetího dějství, které ovšem zásadně přepisuje, rozbíjí, rozmělňuje a domýšlí, a když už náhodou zní nějaká pasáž původního textu, zpravidla je tak oddrmolená, že titulkovací zařízení nestíhá. Je to především velice plánovitý útok na diváka: znamenití záhřebští herci střídají civilnost a podehrávání s okamžiky vrcholně okázalého patetického afektu (skvělý přiznaně divadelní hysterák Ksenije Marinkovićové v roli Arkadiny, včetně pěstiček bušících do sofa) tak, že žádnou z postav nelze brát jakkoliv vážně,

Švejda: Skif (Divadlo Na tahu)

Skif je hra, která se z dosavadní tvorby René Levínského vymyká. V souladu s podtitulem „pokus o vaňkovku“, vyznačuje se především odvozeností. Zasazena do prostředí Lukašenkova Běloruska, napodobuje model Havlovy Audience: domácí disident, respektive disidentka (Alena Běleňkaja) a její hostitel, český přítel (autobiograficky laděný Miroslav Bludný), o němž ale nakonec nezjistíme, zdali byl (jak se domnívá sveřepá disidentka) skutečně mefistofelský pokušitel či nikoli. Odvozenost by nemusela být hře tolik na překážku, vadit by nemuselo ani její "pro domo" (odpovídající ostatně faktu, že byla napsána Andreji Krobovi k pětasedmdesátinám), problém je, že jí schází svébytný dramatický nerv. Nabízí útržky postřehů ze současné běloruské reality, ale téma, k němuž se nakonec dobelhá (jedním ze zrůdných rysů totalitních režimů je podněcování lidské podezřívavosti) je jen mechanicky navěšeno na cizí model.

Mikulka: Krakatit (Švandovo divadlo)

Literární předloha, která hodně zastarala. Bezradná dramatizace, která místo zachycení nadčasového jádra románu mechanicky a nepřehledně převypráví jeho základní příběh. Režie, která se ve snaze o efektnost nedostane dál, než k banálním „muzikálovým“ trikům. Herci, kteří si se svými osudovými postavami viditelně nevědí rady, a jejichž snaha o expresi končí nechtěnou parodií. Příšerná závěrečná scéna, ve které bíle oděný žoviální dědeček objasňuje zkrotlému geniálnímu vědci půvab malých činů způsobem nutkavě připomínajícím televizní pohádky.

Varyš: Co s Plzní

Vida, než jsem se odhodlal napsat něco k Plzni, už se nám tu rozpoutaly pěkné debaty. Tam i jinde mě vcelku zaujalo, jak všichni ubezpečují, že udělat fetsival je velká práce a že nemají nic proti němu, jen by sem tam něco změnili... a pak vlastně napíšou, že je všechno úplně špatně.

K plzeňskému festivalu jsem byl vždycky velmi kritický a letos jsem to rovnou vyřešil tím, že jsem valnou většinu festivalu vynechal. Obecně nemám pocit, že má smysl se bavit o tom, zda tam měla nebo neměla být konkrétní inscenace, tam už narážíme na hodně osobní vkus; já bych třeba viděl ze Studia Hrdinů raději místo Opričníka Černá zrcadla (nebo Církev, ta nese velký politický náboj, po mém soudu silnější než Opričník), nerozumím tonu, proč byla na festivalu S nadějí i bez ní (navíc s takovým zpožděním) a když Špinar, místo úhledné Žebrácké opery bych zvolil třeba Dresscode: Amis a Amil z Rubínu. No a? O tom se dá mluvit donekonečna, Just by tam chtěl Burešovou místo Nebeského a Hulec Pařízka z Národního atd. Dosti o tom.

Po mém soudu má plzeňský festival tři hlavní bolesti:
1. český program
2. off-program
3. zahraniční program

Mikulka: To tam (X10 - Strašnické divadlo)

Co nového (a co starého) ve Strašnicích

Zatímco Company.cz odešla ze Strašnického divadla do centra za doprovodu mohutného mediálního halasu (jehož oprávněnost se bohužel stále víc potvrzuje), její strašnický nástupce se v bývalé Solidaritě zabydluje nenápadně a bez fanfár. Evidentní přitom je, že se přinejmenším co do programového zaměření oba soubory liší naprosto zásadně. Na rozdíl od spíše konzervativní, „herecky orientované“ Company.cz se totiž Divadlo X10 výslovně hlásí k moderní, mladé, společensky průbojné dramatice a tomu odpovídajícímu inscenačnímu stylu. Plně to platí to i pro první strašnickou premiéru nové sezóny. Českou premiéru hry současného německého autora Philippa Löhle režíroval Jiří Honzírek z brněnského divadla Feste, které patří v českých krajích k těm úplně nejangažovanějším.

Zahálka píše z Nitry (poprvé)

Jistý přední český režisér mi na plzeňském festivalu mezi dveřmi oznámil, že to Hermanisovo Černé mléko bylo jak klauzury v prváku na DAMU. Jako festivalovému dramaturgovi mi tenhle cynický přístup přišel dost nefér, jako festivalový divák mu zase začínám přicházet na chuť.

Šotkovská: Velemarš (HaDivadlo)

Na Velemarš do HaDivadla jsem šla s obavami. Prý současná německá groteska. Postdramatická. Hm. Jenže inscenace Filipa Nuckollse celou dobu tu více tu jemněji dnešní divadelní  bláznění po všem německém, politickém a groteskním ironizuje.

Mikulka: Panzerfaust (Kabaret Caligula)

Proti a pro 

Nepatřím k jednoznačným fanouškům Kabaretu Caligula, dokonce bych mnohem snáze dokázal vyjmenovat, co mi na téhle partě vadí, než co na nich mám rád. V řadě věcí se opakují, legrace často míří do hodně nízkých pater a inscenace bývají zhruba dvakrát tak dlouhé, než kolik příběh i herectví unese. Jenže navzdory tomu všemu mě ani na nevím už kolikátý pokus neopustila chuť jít se na jejich nové kousky podívat. Takže teď opačně: co je na Kabaretu Caligula, přitažlivé?

Pokud ponecháme stranou olbřímí výstřih hostující hvězdy Kláry Issové, je většina přednosti nové inscenace Panzerfaust - stejně jako její problémy - dobře známá ze starších caligulovských titulů. Tedy:

Kyselová: Golem na Štvanici (Tygr v tísni)

Už len kvôli tomu klobúku....

....by som si Golema šla pozrieť/navštíviť/odchodiť/odsedieť. Napriek masívnej a atraktívnej propagácii, som si nechávala predstavenie až na poslednú chvíľu, úprimne skôr z pocitu akejsi solidarity a falošnej povinnosti. Na dernériu som prišla naladená "tak snáď to nebude dlhé, snáď to nebude zas velké umenie". Moje túžby sa ale nenaplnili. Dlhé to veru bolo a nielen to - fyzicky a psychicky náročné, vlastne by som povedala, že si to tam oddrel úplne každý herec ale aj divák. A umenie? Golem na Štvanici je skôr dôkazom, že zorganizovať tak veľký projekt zasa také veľké umenie nie je - zrejme ak sa chce. A to bol asi ten najintenzívnejší pocit z predstavenia, aký som si okrem tej únavy odniesla - im sa to chcelo robiť, im sa to chcelo skúšať, im sa chcelo nemať prázdniny a im sa chcelo do toho ísť dvadsať dní v kuse.

Mikulka: Andorra (Divadlo na Vinohradech)

Tři problémy na Vinohradech

Problémem Andorry je, že v ní Frisch do formátu modelové celovečerní hry urputně a bez valného dramatického talentu rozvádí vlastní jednostránkovou povídku. Přesněji řečeno, že toho navzdory záplavě slov nedokáže říct o mnoho víc, než co jako prozaik úderně a pregnantně sdělí na oné jediné stránce. Marné jsou pak všechny řeči o tom, jak nadčasové a obecně platné je podobenství o mladíkovi, který se stal židem pouze proto, že ho jeho okolí za žida považovalo. (Nelze přehlédnout ani to, že mimo původní švýcarsko-poválečný kontext ztrácí údernost Andorry prudce na síle; to teď ale nechme stranou).

Problémem režiséra Čičváka je, že by zjevně rád dospěl k divadlu obrazivému a metaforickému, jenže se dost dobře neumí a nejspíš ani nemůže zbavit závaží jménem Vinohradské divadlo.

Škorpil: Plzeň vs. Divadlo – druhá půlka a stručný pozápasový rozbor

Loutky hledají talent (Divadlo Alfa) – Zpočátku zajímavé herní kombinace se záhy okoukají a s postupujícím časem poněkud zjednotvární. Tu tam se sice i tak objeví záblesk tvořivé akce, ale výsledek je spíše mdlý a dohrává se spíš z povinnosti.

Černé mléko (Jaunais Rigas Teatris) – Pravidelný účastník ligy mistrů tentokrát se prezentoval spíše opatrnou hrou, která stavěla především na variacích pro kouče typických řešení standardních situací a nacvičených signálů. Výkon je to nicméně stále sympatický, který diváka domácí ligy rozhodně neurazí.

Divadlo Gočár (Omnimusa a.s.) – Velice zábavný a chytlavý výkon, který bezpochyby patří k tomu nejlepšímu, co je našich hřištích k vidění.

Šotkovský: Divadlo Plzeň 2013 (5+5+5)

Dvě TOPky a hrst postřehů

TOP 5 inscenací
Eyolfek (Divadlo v Dlouhé)

POKUS (v hľadaní spirituality) (S.T.O.K.A. Bratislava)

Divadlo Gočár (Omnimusa)

a s mírným odstupem

Kabaret Shakespeare (Studio Damúza)

Magor (Divadlo U stolu)

Škorpil: Plzeň vs. Divadlo – poločasový rozbor ve studiu

Deštivé dny (Ungelt) – Nevzrušivá, trochu akademická hra ze spolehlivě zajištěné obrany. Dobře zahraná dobře napsaná hra. Kultivovaná zábava s přesnou dávkou drsnosti i sladkobolu.

Žebrácká opera (Klicperovo divadlo) – Snaha o razantní změnu herního stylu. Spousta kliček, technických parádiček a žonglování s míčem na hranici šestnáctky. Schází však produktivita a míč se hráčům v klíčových okamžicích trochu plete pod nohy. Jinak řečeno: zdá se mi, že texty Václava Havla vyžadují maximální opatrnost, a když je do nich příliš zasahováno (viz i Pařízkova Zahradní slavnost) nebo když je slovo upozaděno, snadno sklouzávají ve vyznění k banalitě. Ta je do nich samozřejmě cíleně zakódována, ale porušením autorské vykombinované struktury má tendenci se jakoby osamostatňovat.

Princ Bhadra a princezna Vasantaséna... (Alfa) – Hra nabírá spád, většina hráčů ukazuje kvalitní pohybové dispozice, chybí však více kontroly míče a jeho podržení ve středu hřiště. Hra se místy stává chaotickou, a byť někteří poctivě „jezdí“, ve výsledku se nedaří udržet herní převahu a více těžit z nadějných situací.

Kabaret Shakespeare (Damúza) – Na hřiště nastupuje hvězdná sestava

Škorpil: Mileniny recepty (Studio hrdinů)

„Já se řítím“, říká o sobě Milena Jesenská, když popisuje svůj styl chůze, tolik odlišný od cupitavých krůčků vídeňských dámiček. Podobně se dlouho řítí i Mileniny recepty. Zejména díky Ivaně Uhlířové (Milena), která znovu prokazuje svůj komický talent a zálibu v klaunské až slapstickové expresi. Naďa Kovářová jako Krejcarová je usedlejší, zemitější a méně stylizovaná. Uhlířová Kovářovou dlouho přehrává a byť Simona Petrů s Kamilou Polívkovou evidentně zamýšlely vytvořit mezi nimi rovný vztah ženského srozumění (jako dospělé ženy se Jesenská s Krejcarovou nikdy nepotkaly), o vyrovnání sil lze hovořit jen v okamžicích kdy herečky „vypadnou z role“ (rozlišit míru improvizace po jediném zhlédnutí samozřejmě nejde). Stačilo by přitom na straně Ivany Uhlířové v první půlce jen trochu ubrat a divák by měl více příležitostí nesledovat jen akce (jakkoli zábavné), ale i text. Na premiéře i proto patřily k nejlepším momentům vězeňské scény a zejména pak vyznání Krejcarové Egonu Bondymu a vzpomínky Jesenské na vztah s Kafkou. Čisté, ztišené a přitom nesamozřejmé a osobité. Jen škoda že Kamila Polívková neodolala – podle mne pro ni bohužel tradiční – potřebě ilustrovat a doslovovat a tak jednak nechá Uhlířovou zbytečně se „převléknout“ za Bondyho a dohrávat (a zároveň na jevišti rušit) Krejcarové vyznání. Za stejně zbytnou považuji i celou závěrečnou scénu, kdy již dříve vyřčený a několikrát zopakovaný vztah obou žen k mužům, ještě musí znovu názorně předvést, tentokrát dokonce s nešťastným figurantem.  

Mikulka: Golem (Štvanice)

Kolega Zahálka se ve své poznámce ke Golemovi tajuplně omezil na několik praktických rad, zakončených doporučením dotyčné představení navštívit. V tomto bodu s ním nemohu než souhlasit, ale kromě toho, že se připojím s doporučením, zkusím doplnit též pár o malinko konkrétnějších bodů.

Na Štvanici je to podivné, dráždivě neuspořádané a obtížně sledovatelné divadlo-nedivadlo, a právě to je jeho hlavním půvabem. Jako kdybyste se snažili usilovně odhadovat napínavý příběh podle listů, vytrhaných z knihy a rozházených po prostoru poněkud vybydlené vily. A přitom by dělal své i vytrvalý průvan.

Velemanová: O malém arogantním „Z“

Divadlo Na zábradlí změnilo své logo

Divadlo Na zábradlí se zbavilo svého „rodinného stříbra“, odhodilo nestárnoucí a nezapomenutelné logo, vytvořené před půlstoletím grafikem, malířem a scénografem Liborem Fárou a nahradilo je novým (jeho autorem je Pavel Lukáš). Do důvodů, proč tak divadlo učinilo, mi nic není (i když by mě sakra zajímaly), určitě má na to právo. Dokonce jsem v té „fárovské“ lince, do níž je vetknut versálkami název divadla, našla i jakousi kontinuitu. Dekorativnější, komplikovanější motiv „zábradlí“, vystupující z Fárovy legendární značky, je minimalizován do oné strohé čisté linky. Ovšem „Z“ v kruhu, kutálejícím se po tom strohém zábradlí, evokuje logo „Zetoru“„Barumu“, nemá vtip ani přesah (jako např. logo-kolečko německého divadla Volksbühne),  působí na té docela půvabné kolejničce nějak jalově, osaměle, Začátečnicky, neváhala bych říci, až připitoměle.

Zahálka: Golem na Štvanici (Tygr v tísni)

U málokteré inscenace jsem si tak jistý, že čím méně člověk dopředu ví, tím lépe, než u nového meyrinkovského projektu spolku Tygr v tísni (v čele s režisérem Kristiánem Kubákem a dramaturgyní Marií Novákovou) - takže namísto recenzní glosy pár věcí, které byste podle mě asi vědět měli.

Mikulka: Letní Letná (Cirkör & Les Colporteurs)

Vážný pohled přímo do očí

Obě hlavní hvězdy letošní Letní Letné si byly v čemsi podobné: jak Cirkör, tak Les Colporteurs se snaží kombinovat ryzí cirkusácká čísla s pokusy o vytváření čehosi hlubšího. V obou představeních se tak pravidelně objevovaly pasáže, které působily asi jako když se vám někdo uprostřed vyprávění dobrodružných historek upřeně zadívá zblízka do očí, chytne vás za ruce a na pár vět přejde do smrtelně vážného tónu. Pokud se mu přitom přes veškerou snahu nepodaří říci cosi opravdu zásadního, není to úplně příjemné, snad se lze cítit i trošinku trapně. Ale lze to vidět i z lepší strany: pokud tomuto zlozvyku holduje vypravěč jinak zábavný a sympatický, dá se to bez velké újmy vydržet.