Mikulka: Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí)

Proč, proč, proč?

Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Jiří Kolář a Bohumil Hrabal. Pár notoricky známých historek, biografických faktů a událostí, sesypaných bez valné logiky a soudržnosti na jednu hromadu. Citáty, které napsané vyhlížejí dobře, ale „zahrané“ znějí v lepším případě nijace, v horším hloupě. Tradičně „škobrtavě nelibozvučné“ písně, u kterých se ale tentokrát nedá chytit takřka ničeho - tím spíš, že hudebníci sedí kdesi za rohem a celé to tudíž zní podivně utlumeně a neosobně.

Škorpil: Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí)

Krásné psací stroje! především zoufale hledají své téma. Jako připomínka či reminiscence výjimečné doby a výjimečného tvůrčího kolektivu nefungují tak jako kdysi Divadlo Gočár, protože se odehrávají v dosti klišovitých či ohraných „kulisách“ (Odeon, nezbytné Sběrné suroviny, hospody atp.) a zároveň lze předpokládat přeci jen větší obecnou obeznámenost s hlavními postavami. A tak se trochu na sílu snaží budovat téma nebo konflikt v autorství či pokrývačství Prezydenta Krokadýlů, respektive vztahu Zábrana/Škvorecký a v interpretaci Škvoreckého emigrace jako jisté osobní slabosti.

Mikulka: Capilotractées (Galapiat Circus - festival Cirkopolis)

Zavěsíme se, pobavíme se

Představení Galapiat Cirque lákalo především na efektní techniku věšení za vlasy, přímo na místě se ale ukázalo, že hlavní zbraní dvojice performerek je docela klasická klauniáda s vážnou tváří. Klasická ovšem nikoli ve smyslu běžně vídaná, obě dámy jí zvládaly více než skvěle a byla to s nimi hodinka veskrze zábavná. A k tomu jako bonus česky zpívaný úvod (s verši podobnými tomu z titulku) a samozřejmě i ono slibované věšení za vlasy… v souhrnu nejlepší a nejvyrovnanější inscenace letošního Cirkopolis.

Mikulka: Leo (La Fabrika - Festival Cirkopolis)

Dvakrát tak dlouhý Leo

Odehrálo se to v La Fabrice, bylo to v rámci off programu novocirkusového festivalu Cirkopolis, trvalo to zhruba hodinu a vlastně to bylo docela milé. Ale taky to bylo kabinetním příkladem toho, jak mrzuté je, když se nápad, který by vystačil na skvělou dvacetiminutovou miniaturu, musí roztáhnout do rozměrů celovečerní inscenace.

Švejda: Zabiják Joe (Divadlo Kalich)

Publikum Divadla Kalich (alespoň to premiérové) se chce především bavit. Na tom není u tohoto typu (komerčního) divadla nic nepochopitelného. Zajímavé ale je, jak tato potřeba "manipuluje" inscenací, která jít divákům vyloženě na ruku nechce...
Petr Svojtka nerežíruje Lettsova Zabijáka Joea jako "starou dobrou českou grotesku" (jak této hře dal inscenační podobu její první český režisér Michal Lang před dvaceti lety v Činoherním klubu a jak to pojmenovala Jitka Sloupová), nesnaží se z ní udělat nějakou vyloženou "řachandu", postupuje spíš tak nějak povšechně, neurčitě, tu s dramatičtějšími (vážnějšími), tu s komičtějšími akcenty.

Švejda: Lipany (Divadlo Minor)

Jan Jirků si ve své inscenaci (vycházející ze stejného vlastního textu, jaký před osmi lety inscenoval v Divadle Polárka) neklade lehké otázky. Na životním příběhu (smyšleného) prostého Jana Tlamky, který se stane příznivcem Jana Husa, posléze se přidá k husitům, projde s nimi všechny bitvy, aby se po smrti svého syna „utekl do soukromí“, ale nakonec se přeci jen znovu ocitl „uprostřed dějin“, v bitvě u Lipan, se zamýšlí, obecně řečeno, nad způsobem naplňování různých lidských či společenských ideálů, nad tím, jaké tyto ideály mají smysl, pokud jsou prosazovány násilím; a jaké jsou za tím vším vlastně „boží plány“, když se toto děje.

Etlíková: Mulo na mě dává strach (Kartel)

Síla negativu

Tvůrci Mulo na mě dává strach určitě nechtěli vytvořit inscenaci s vycizelovanou strukturou. Skoro po celé představení spolu rozprávějí postavy, z nichž jedna ztělesňuje jakéhosi boha-superego (Matěj Nechvátal) a druhá ego (Norbert Žid), a tyto rozmluvy lze velmi těžko naplno sledovat a orientovat se v nich. Vedle sugestivních obrazů, které mají podíl na silné atmosféře inscenace, obsahují mnoho komplikovaných myšlenek, které spolu navíc souvisejí jen asociativně. Často se ale v proudu řeči objevují záchytné body, díky nimž se odhaluje hrubá struktura inscenace. Ego sužují bolesti a strach a zpovídá se bohu-superegu, který mu na oplátku dává filozoficko-pýtické rady. Společně svádějí vnitřní boj proti nepojmenované temnotě, ale jejich snažení nemá žádný praktický dopad. Občas se jim cynicky směje třetí postava vizuálně podobná kresbě krále Ubu Alfreda Jarryho, nejspíš zosobnění ID (Pavel Little Krejčí). Situace se nikdy nikam neposune.

Mikulka: All the Fun (Compagnie Ea Eo - festival Cirkopolis)

Zimní Akropolis

Za synonymum nového cirkusu sice Pražáci pořád považují Letní Letnou, festival Cirkopolis jí ale už několik let tvoří velmi důstojnou komorní zimní konkurenci. Přestože se tu objevují soubory co do rozměrů podstatně skromnější a také mediální masáž je nesrovnatelná, úroveň samotné produkce nijak nezaostává.

Švejda: Manon Lescaut (Národní divadlo)

Několik souvislých výkřiků

* vlajkovou lodí nastupujícího K. H. Hilara byl Coriolanus, Otomara Krejči Srpnová neděle, Ivana Rajmonta Strýček Váňa, Michala Dočekala Cyrano z Bergeracu - a teď tedy Manon Lescaut,,,

* když krev, tak pochopitelně bílé šaty

* lartpourlartismus

* proč nikdo předtím Manon Lescaut v Národním divadle neinscenoval? No proč asi

* hudba a herecký patos mi připomněly Zázračného mága Hany Burešové (z roku 1995) tamtéž - no jo, ale to byl Calderón

* tomu říkám dobře zvládnutý a využitý prostor historické budovy

* a taky dobrý přednes veršů (jen ty sykavky Matyáše Řezníčka...)

* samozřejmě že Tiberge Des Grieuxe milenecky políbí

* z hovna bič neupleteš

Mikulka: Manon Lescaut (Národní divadlo)

Špinar je motýl

Po zhlédnutí Manon Lescaut se nemohu ubránit dojmu, že je to ten asi nejšpinarovštější Špinar, jakého jsem kdy viděl. V dobrém i v tom horším. Sice se nepoužívaly mikrofony, ale jinak zdejší umělecký šéf předvedl ve zlaté kapličce téměř kompletní arzenál. Počínaje diskokoulí a přehlídkou svalnatých pánských hrudí, přes všelijaká blýskátka a zbytné ornamenty (hlouček eroticko-dekadentních statistů mi setrvale pil krev), několik velmi dobrých hereckých výkonů, opulentní výtvarno a dobře zvládnutý velký prostor. (V posledním zmíněném ohledu je ostatně Špinar jedním z mála českých režisérů, v jehož inscenacích se to daří pravidelně). Též ironii, drženou s ohledem na předlohu docela citlivě na uzdě a postupně nemilosrdně převálcovanou záplavou melodramatických líbivostí a slzavého kýče, jak už si to tak tahle Nezvalova přeceňovaná divadelní cukrárna vynucuje.

Mikulka: Láska a informace (Národní divadlo)

Svým způsobem by se nová premiéra Národního divadla dala odbýt dvěma větami. Režisérka Petra Tejnorová se pokusila ze sledu víceméně samostatných miniatur udělat ucelenou polodetektivní inscenaci – a moc se jí to nepovedlo. Vytratil se téměř všechen půvab předlohy a nenahradilo ho nic, co by stálo za řeč. Láska a informace nicméně může sloužit jako příklad dvou obecnějších problémů, se kterými se lze v českém divadle setkat docela často.

Švejda: Láska a informace (Národní divadlo - Nová scéna)

Série samostatných výstupů na téma (hrubě řečeno) "informace - a co s ní", jejichž inscenační seřazení ponechává Caryl Churchillová na vůli inscenátorů, skládá Petra Tejnorová do detektivního příběhu. Proč ne. Jen by přitom ale člověk nesměl nabýt dojmu, že tahle detektivka, při níž se ptáme nejen kdo je vrahem Petra Vančury, ale i proč David Matásek ztrácí paměť, koho vlastně představuje Pavla Beretová nebo co se to sakra děje se Sašou Rašilovem, je jen sama sobě účelem a nějaké závažnější sdělení - pomineme-li tedy banalitu, že informace je veličina dosti relativní - nenabízí.
Inscenace je výpravná, na jevišti se objeví i malá loď s kajutou; režisérka volí filmový styl vyprávění, na scéně je tedy několik realisticky vyvedených prostředí (laboratoř, kriminalistické pracoviště), používají se různé audiovizuální přístroje, pořád se něco někam přemisťuje a herci odněkud někam chodí - kromě několika dosti jednoduchých vtípků se ale v téhle "poctě žánru mysteriózní detektivky" (jak to pojmenovávají sami inscenátoři) něco opravdu zajímavého a podstatného neuděje. Trvá to dvě a čtvrt hodiny bez přestávky.