Varyš: Končí Činoherní studio?

Činoherní studio Ústí nad Labem dnes uvedlo na svém Facebooku:

• Vážení diváci a přátelé Činoherního studia. Dnes vás srdečně zveme na pohřeb Činoherního studia. Od 1. února nemáme žádné prostředky na provoz a díky tomu rušíme veškerá naše představení a zastavujeme provoz. Večer od 18.00 budeme všichni v divadle a zodpovíme veškeré dotazy, které případně budete mít. Romeo a Julie bude! Přijďte se s námi rozloučit.

Vychází přitom z aktuální situace, kdy magistrát Ústí nad Labem rozhodl rozdělit (a navíc pozdě) částku v grantovém řízení na dvě, 8 milionů pro "studiové formy činoherního divadla" a 4 miliony pro "činohru na velké scéně", tedy patrně pro Severočeské divadlo opery a baletu. Patřím sice k pravidelným příznivcům zániku různých divadel, v případě ústeckého Činoheráku by to ale byla velká škoda, neb jde o jedno z mála vyhraněných a dramaturgicky myslících divadel v ČR, navíc v kulturně podminovaném kraji severních Čech. podrobněji zde a zde, vyjádření města zde. 

Varyš: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Zásah. Dvě hodiny skvělé zábavy a mnoho esenciálních okamžiků, dotýkajících se podstaty věci. Jako vždy u Nebeského jde silně, trefně a stručně o vztah muže a ženy (v referencích Walsera-Rašilova, ale především v dialozích Trmíkové a Černého ("samozřejmě, i já jsem váhala. ale já můžu váhat, musím váhat, protože jsem žena!")), a v Pomocníkovi pak především o (sebe)pojetí umělce.

Mikulka: Luisa a Lotka (D21)

Navnaděn adventním zážitkem s inscenací Jana Kačeny Ďábel spí v kříži na kozách (v končící Eliadově knihovně), vypravil jsem se na jeho dětské představení Luisa a Lotka do vinohradského divadla D21. Dětí ve vymrzlém sále moc nebylo, nejspíš se rozkřiklo, co je tam může čekat. Čemuž i jako nerodič rozumím - ale stejně tak si nebylo možné nevšimnout, že se ona nezletilá menšina nijak viditelně nenudila. K čemu dění na scéně směřovalo, nejspíš děti moc nechápaly, jenže to my dospělí taky ne, tak co.

Totiková: Leni (SND)

Leni Riefenstahl a Johny Carson sa stretli v Bratislave
Činohra slovenského národného divadla otvorila minulú sezónu štvrtú scénu. Sála s poetickým názvom Modrý salón ponúka tri typy podujatí: Prezentujeme, Diskutujeme, Tvoríme. V sekcii Tvoríme vznikol fyzický aj mentálny priestor pre dramaturgické ambície členov činohry, ktorý v Modrom salóne môžu odprezentovať aj svoje autorské projekty. Rozruch /či skôr vlnu záujmu/ spôsobila nedávna premiéra inscenácie Leni z pera autorskej dvojice Schulczová- Olekšák.

Mikulka: Můj romantický příběh (Divadlo pod Palmovkou)

Občas se objeví dvojice inscenací, které by mohly sloužit coby důkazní materiál při opakování nikterak objevného tvrzení, jak důležité jsou v divadle všeliké detaily, atmosféra, herecké charisma a vůbec všechny ty záležitosti, které je tak strašně těžké racionálně popsat a pojmenovat. Třeba když se hraje „singles komedie“ Můj romantický příběh v Divadle Petra Bezruče a v Divadle Pod Palmovkou.

Varyš: Já na bráchu, brácha na mě (Divadlo na Vinohradech)

Divadlo na Vinohradech zahájilo pod vedením Tomáše Töpfera zajímavou strategii, kterou bych nazval zavazovací dramaturgií. Spočívá ve volbě hostujících režisérů.

V příslušné době zde režíroval ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek (Les), tehdejší ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik (To byla moje písnička!), kmenový režisér Činoherního klubu Martin Čičvák (Andorra) a nastupující umělecký šéf Dejvického divadla Michal Vajdička (Jindřich IV.) (Natálii Deákovou (Dva), šéfku činohry DJKT v Plzni, bych v tomto kontextu jen připomněl; s vinohradskou scénou opakovaně spolupracovala už v minulosti.)

Je jasné, že pozvaný režisér může být  zároveň někde umělecký šéfem či ředitelem, a není to samo o sobě důvod ho vyloučit ze spolupráce, i když je jeho divadlo ve stejném městě. Tahle systematická strategie, zvlášť když přinejmenším někteří zmínění skutečně nepatří k velkým režisérským esům, však zavání něčím trochu jiným než uměleckou spoluprací: snahou vytvořit vzájemně provázané souručenství divadelních šéfů. Uvidíme, jaké budou další kroky tohoto Volného sdružení režisérů.

Švejda: Týden s Karlem Dobrým

Středa 15.: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

KD jako Odysseus. První v řadě. Řečník. Stratég, který ví, co chce: chytrou zdrženlivou mluvou dovést lidi k názorům, které sám potřebuje; a několika ráznými, chlapskými slovy i rozpoutat peklo (nejsilnější scéna inscenace – přivítání, rozuměj znásilnění Kressidy).

Sobota 18.: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo)

KD jako Vincent van Gogh. Přeexponovaný, rozkolísávající už tak nevyrovnaný text. Psychotik, který sotva může přesvědčit o tom, že si zaslouží být propuštěn z blázince. A ve finální scéně ovečka, důvěřující dobrotivému panu řediteli (což ale není chyba KD, nýbrž textu a režisérky).

Neděle 19.: Strakonický dudák (Národní divadlo)

KD jako Vocilka. Hercův typ. Žádná bodrá, komická figurka, ale fantaskní, uhrančivý ďábel – elegán v červeném fráčku, s rozčepýřenými vlasy, s knírkem a hůlčičkou. Švandovo temné alter ego.

Úterý 21.: Církev (Studio Hrdinů)

KD jako Bardamu. Jako Ferdinand. Jako Céline. Až dětsky otevřený, radostný doktor a zanícený spisovatel (zprvu); štvanec a pária (vprostřed); sžíravý, sebevztahovačný, osamělý stařík – misantrop (v závěru). Herectví mnoha tváří. To nejlepší z celého týdne.


Herecký portrét Karla Dobrého vyjde v časopisu Svět a divadlo.

Švejda: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo - Kolowrat)

Šest pánů – šest různých hereckých stylů. Expresivní Karel Dobrý jako přeexponovaný Vincent van Gogh, u něhož ani na okamžik nezapochybujeme, že by nebyl psychicky nemocný. Civilistní David Matásek jako solidní, uhlazený Theo. Aristokratický František Němec jako bezmála pohádkově dobrotivý doktor Peyron. Mdlý, výrazově nijaký Filip Rajmont jako samolibý doktor Vernon – Lazare. A dvojice zřízenců: herecky drobivý Petr Motloch jako Gustave a zcela proti svému typu naturburše obsazený Radúz Mácha jako Roland. Jde to k sobě? Nejde. Jeden by si myslel, že dramaturgie Kolowratu je, kromě jiného, postavena právě na modelu „hereckého koncertu“, vhodně zvoleném výběru a souhře herců. Ale zdá se, že ne. Scházel už jen Miroslav Donutil...

Varyš: DNArt (Studio Hrdinů / Omnimusa)

V cyklu autorských životopisných kabaretů (či muzikálních biopisů) Miloše Orsona Štědroně došla řada na Gregora Mendela, českého rodáka a zakladatele genetiky. Po Janu Nebeském a Janu Fričovi vyzkoušel Štědroň dalšího režiséra - volba padla poněkud překvapivě na Veroniku Riedlbauchovou a na výsledku je to znát.

Varyš: Ne Já (Studio Hrdinů)

V zásadě stačí mít Samuela Becketta, jehož texty patří k tomu nejlepšímu, co bylo napsáno, a k tomu Lucii Trmíkovou, fenomenální herečku, a máte vyhráno. A taky že ano. Učinila tak Katharina Schmitt. Minimalistický žertík nebo performance ve dvoraně Veletržního paláce (Studio Hrdinů tak po dalších a dalších variacích, jak využít "vlastní" prostor, objevuje i jiná místa přímo v paláci - ale vlastně by se to klidně dalo hrát přímo ve Studiu) baví a fascinuje. V souladu s Beckettovým konceptem je monolog sdělovaný pouze ústy; na videu je ovšem Lucie Trmíková a i když vidíme jen její rty, zuby a jazyk, je to pořád dokonale ona. Živá herečka vlastně jen zvedá pěst proti vzduchu. A navzdory nebetyčným konstrukcím Veletržního paláce nelze odtrhnout oči od úst Trmíkové. Takže je to divadlo, kdyby chtěl někdo pochybovat...

Švejda: Strakonický dudák (Národní divadlo)

Ano, tříšť. „Tolik poloh, žánrů, stylů a proč vlastně.“ Inu proto, že už je takový Tylův text. Že jde o dramatickou báchorku, kde se na nějakou pravděpodobnost a logiku příliš nehledí. J. A. Pitinský postupuje v intencích hry, vytváří sled různorodých atrakcí a na divákovi je, aby přistoupil na skutečnost, že těžištěm této podívané jsou jednotlivosti, nikoli celek. A jak už to u takto koncipovaných podívaných bývá, některé jednotlivosti jsou silnější (pro mě např. e.f. burianovské pojetí úvodní, hospodské scény; výtvarné řešení divých žen; herecký výkon Antonie Talackové v roli eroticky „odbržděné“ Zuliky), některé slabší (obecně bych zcela oželel filmové projekce).
Otázkou skutečně zůstává, komu je inscenace určena. Předpokládám, že má jít o rodinné představení. V tom případě si ale zdaleka nejsem jistý, kolik jsou z těch různých žánrových a výtvarných aluzí malí diváci schopni pochopit (a tedy mít z oněch jednotlivostí nějaký zážitek). 

Totiková: Robert Wilson - Videoportréty (Slovenská národná galéria)

W-ideo Wilson

Do Bratislavy konečne dorazil Robert Wilson. Nebude reinterpretovať slovenskú dramatickú klasiku ani uzemňovať temperamnet slovenských hercov v excentrických slowmotion. Slovenská národná galéria prináša hi-tech výstavu jeho Voom portraits. Projekt, pôvodne objednávkový artikel americkej televízie, vypovedá o naše spoločnosti nečakane aktuálne.

Mikulka: V republice štěstí (Divadlo Letí)

V republice štěstí je hra docela zrádná. Dost dlouho to vypadá na cynickou legrácku o „obyčejné“ rodině, ve které to kapánek skřípe (tak trochu na způsob Rodinné slavnosti). Pak ale přijde několik dlouhých monologů, nebo spíš nedialogických pasáží, ve kterých témata velmi volně povlávají, tu a tam se vynoří cosi, co souvisí s něčím, o čem byla řeč v rodinném úvodu, a do toho se pletou oblíbená témata moderních levicových moralistů a kritiků stádně konzumního světa. Nakonec se všechno překlopí do depresivně vyznívajícího dialogu, v němž se Strýček Bob nedokáže vykroutit z toho, aby jej jeho žena nemilosrdně zatáhla do definitivního štěstí. Velmi nepohodlná hra; pro přihlížející i pro inscenátory (alespoň předpokládám). Ale má něco do sebe, a nejen onu velmi zábavnou první třetinu.

Šotkovská: Maryša (HaDivadlo)

Sezóna s názvem „Hrdinové a monstra“, kdy se HaDivadlo, běžně se orientující na autorskou nebo současnou dramatickou tvorbu, rozhodlo dát příležitost mladým režisérům a starým ověřeným textům, zatím vypadá jako trefa do černého.

Mikulka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Dost dlouho jsem si myslel, že se tentokrát pouze souhlasně připojím k oslavným reakcím, které zde na Termina napsali Michal Zahálka (zde) a Jakub Škorpil (zde). Nadšení mi ale vydrželo jen asi do dvou třetin představení. Pak jsem si bohužel připomenul svůj dávný dojem z četby hry - celá je trochu protivně vystavěná na efekt a finále je rozvleklé a upovídané. Němcova režie navíc v závěru začne silně tlačit na pilu, čímž tyhle slabiny ještě podtrhne. Nepřímá úměra „méně znamená více“ totiž platí v případě této inscenace naprosto ukázkově: čím hektičtěji a expresivněji chrlí v závěru Ladislav Hampl své repliky, čím přepjatější a naléhavější chce představení být (včetně protivného protisvětla), tím méně intenzivně mně to všechno oslovovalo.

To však stále mluvíme o té poslední třetině. V těch prvních dvou bylo v Celetné k vidění opravdu pozoruhodné divadlo, jaké v Česku zas tak často k vidění nebývá, a kvůli kterému bezpochyby stojí za to se na Termina vypravit, jak doporučují oba zmínění kolegové.

Totiková: Láskanie s rozhlasovými hrami

Nemám televízor. Mala som, ale zhorel. Asi vedel prečo. Televíziu pozerám iba v posilňovni a keďže sa nachádza v hoteli, oceňujem možnosť výberu zahraničných kanálov. TVP Polonia to istí. Radšej by som TVP Kultura ale tá nie je v ponuke a tak kvôli precvičovaniu /nielen tela na bežiacom páse/ susedného jazyka pozerám zásadne správy z Poľska. Čo je vo svete sa dozviem, nad tragickosťou havárií si môžem požialiť, aj keď sa stali tam a nie u nás. Zvieratko zo Zoo na koniec vysielanie niekedy tiež ukážu.
Kým som mala televízor, mala som aj dokonalý prehľad. V jednej zvláštnej veci. Kto v akom dennom seriálí hrá a bola som výborným poradcom televíznych produkčných. „Ahoj potrebovali by sme, že muž, štyridsiatnik, akože trochu drsňák s milým úsmevom a nech je z regionálneho divadla. “ V hlave som zoskenovala galériu fotografií webstránok slovenských divadiel a a vygenerovala dve- tri mená do niekoľkých minút. Odkedy nemám televízor volajú menej. Stratila som bezprostredný kontakt „s dennou realitou“, a tak sa môžem viac sústrediť na rady, kto by mal hrať v dnešnej dobe Valmonta, Soľoného, Katarínku z Heilbronu.
Predvčerom vo fitku TVP Polonia vypadla!

Škorpil: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Nedávno jsem si na jednom představení říkal, zda to nešlo udělat mnohem jednodušeji, bez zbytečného „vymýšlení“ – jen herci, jeviště a text. A přesvědčoval se, že asi ne, že takové herce a jeviště nemáme. A že takové texty nejspíš ani neexistují.

Pletl jsem se. Terminus v Celetné je právě takový.

Švejda: Čtvrtá hvězda (Česká televize)

Česká televize uvedla v pondělí první díl očekávaného seriálu (či sitcomu) Čtvrtá hvězda, na kterém hlavní měrou vedle Petra Kolečka a Jana Prušinovského participoval ansámbl Dejvického divadla.
Pro divadelní příznivce by se dal seriál, soudě podle úvodního dílu, nejsnáze popsat jako: český Ucpanej systém. Děj se odehrává primárně v prostředí hotelu/hotýlku „na okraji Prahy“ (v žižkovských exteriérech), který obývají či navštěvují lehce bizarní, „ulítlé“ postavičky. Nenápadným hlavním tématem prvé části bylo (nenásilně společensko – kritické): vítejte v Čechách, v zemi ušmudlaných pravidel a smradlavého teploučka.

Mikulka: Tři citáty aneb Nestačím zírat

1x Mikulka, 2x Just

 

Švejda: Bluff (Spolek Kašpar v Divadle v Celetné)

„Pantomimě se slovy, zpěvy a tanci“ Karla Krále nelze po řemeslné stránce téměř co vytknout. Příběh běží bez vážnějších zaškobrtnutí, herci – především tedy protagonista Matouš Ruml – předvádějí gagy, základní stavební kámen produkce, jak mají, s přesným časováním; oželel bych snad jen některé slovní vstupy – pouze ilustrují to, co je předvedeno neverbálně – a protagonistovo klaunské připodobňování se Borisi Hybnerovi (či obecně vžité představě klauna).
I tak má ale inscenace k ideálu, vytyčenému v nadsázce samotným režisérem („Držte nám palce. Když je budete držet dost silně, tak se dočkáte představení děsně veselého, při němž vám smíchem budou vstávat chlupy na těle“), soudě podle druhé premiéry, ještě docela daleko. Schází ji jednotný tah, kolísá – silná, zábavná čísla jsou střídána hluchými místy -, téměř negraduje, zážitek z ní je jaksi přerušovaný.