Dubský: Grand Festival smíchu (pátek 25.1. + sobota 26.1. + neděle 27.1.)

Pořádající Východočeské divadlo Pardubice má tu výhodu, že nasazuje soutěžní komedii každý festivalový ročník. Letos padla volba na hru Alana Ayckburna Z postele do postele. Festivalové představení jsem neviděl, inscenaci jsem měl ale možnost zhlédnout při premiéře.

Z postele do postele není zápletkovou komedií plnou záměn a omylů. Největším zdrojem humoru tu jsou drobná nedorozumění v partnerských vztazích, u některých neshody na nepodstatných drobnostech, zatímco u jiných hádky svědčící o vážné manželské krizi.

Dubský: Grand Festival smíchu (středa 23.1 + čtvrtek 24.1.)

Po delší době se na pardubickém festivalu představila také inscenace ze sousedního Hradce Králové. Klicperovo divadlo přijelo s Drábkovou variací na Labichovu komedii s detektivními prvky s názvem Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala!. O inscenaci jsem už psal zde. Součástí pardubického festivalu je také doprovodný program, který se obvykle odehrává na Malé scéně ve dvoře. Středeční večer nabízel komedii skotského dramatika Daniela Craiga Jacksona Můj romantický příběh. V provedení Bezručů slavila v roce 2015 tato hra úspěch v soutěžní části festivalu, ostravská inscenace tehdy získala čtyři ceny včetně Komedie roku.

Švejda: Přesně 42 zubů (Divadlo Kámen)

Petr Macháček deklaroval před premiérou nové inscenace Divadla Kámen Přesně 42 zubů, jejímž východiskem se stal (podobně jako u před dvěma lety vzniklé Přibližně dvaatřicet zubů) román Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka, snahu divadla více se "otevřít světu", učinit jeho dosud až příliš výlučnou tvorbu přístupnější "obyčejnějším" divákům. Nešlo o mystifikaci. Přesně 42 zubů je v některých aspektech divácky skutečně přístupnější - aniž by se ovšem soubor vzdával určitých "základních komponentů" své tvorby. Je nicméně otázka, zdali právě ony nejsou tím, co "hranici (ne)přístupnosti" nadále fundamentálně nedrží - a zdali je šéf Divadla Kámen schopen (či ochoten) se jich vzdát,,,

Dubský: Grand Festival smíchu (pondělí 21.1. + úterý 22.1.)

Pardubické divadlo hostí již po devatenácté Grand Festival smíchu, soutěžní přehlídku nejlepších komedií, které v českých repertoárových divadlech vznikly zhruba za poslední rok. Dramaturgyně festivalu Jana Uherová každoročně vybírá z přibližně 50 zhlédnutých inscenací nejlepší sedmičku.
Poměrně konzervativní pardubické publikum mělo hned na úvod festivalu možnost vidět dvě inscenace, které se pohybují na okraji komediálního žánru.

Blatný: Zahrada (Laterna magika)

Show v Zahradě 

Laterna magika hraje inscenaci volně inspirovanou Zahradou Jiřího Trnky a také vzpomínkami a zážitky z dětství celého tvůrčího kolektivu. Na scénáři se kromě trojice domácích choreografů (Knolle–Pechar–Stránský) podílel i SKUTRácký režisér Lukáš Trpišovský.

Švejda: Nepřítel lidu (MDP - Komedie)

Neuralgickým bodem Nepřítele lidu Michala Háby se stává, podobně jako u Jana Klaty či Thomase Ostermaiera (jejichž nastudování Ibsenovy hry měl český divák v minulých letech též možnost zhlédnout) řeč Dr. Stockmanna na veřejném shromáždění ve čtvrtém dějství. I Hába tu inscenaci dovádí jaksi na samu mez divadla a nechává ji "zastavit": dává jí přímočarý politicky angažovaný (agitační) ráz, přičemž si vypomáhá - při Stockmannově kritice stávajících pořádků - slovy patnáctileté švédské školačky Grety Thunbergové, pronesené na nedávné katovické konferenci o klimatu, která "obletěla svět".

Švejda: Fantasy! (Divadlo NoD)

Inscenace Fantasy! dua Janek Lesák - Natálie Preslová je postavena na využití binaurálního zvuku. Ve zkratce: na scéně stojí prostorový mikrofon, který snímá zvuk vytvářený na jevišti herci a ten je pak přenášen (spolu s přimíchanými zvuky od mixážního pultu) divákům do sluchátek, které mají během produkce - jejíž těžiště spočívá právě v auditivní složce - nasazeny na uších.

Švejda: S úsměvem nepilota (Kočovné divadlo Ad Hoc)

S notným zpožděním, de facto víc než šestiletým, jsem se konečně dostal na jeden z hitů amatérského (dá-li se to tedy tak říct) divadla, kabaret S úsměvem nepilota souboru Ad Hoc, Ad Hoc s ním v roce 2015 slavil úspěch na Jiráskově Hronově a společně s operním pastišem Zmrazovač - Il Congelatore, stejně oslnivě bodujícím na Hronově rok předtím, mu pomohl dostat se takříkajíc na výsluní amatérského divadla - na němž (a nejen na něm) se vlastně drží dodnes, neboť s oběma inscenacemi nadále úspěšně objíždí republiku. Třeba však dodat, že soubor S úsměvem nepilota - jak z představení patrno - průběžně updatuje, jeho satirická linka tedy nezastarává, a mé opožděné zhlédnutí není proto nijak fatální (což lze vzít i jako doporučení pro ty, kteří by ho chtěli vidět).

Švejda: Švandovo divadlo střídá uměleckého šéfa

Martin Františák střídá od ledna na pozici uměleckého šéfa Švandova divadla Dodo Gombára. (Daniel Hrbek, jeden z pražských ředitelských matadorů, ve funkci dále zůstává.) Jakých bylo Gombárových devět let - a co lze očekávat (a co si přát) od Martina Františáka?

Mikulka: Vítězné svině (Buchty a loutky)

Tumáš, Klímo 

Před závorkou: dívat se na tuhle inscenaci klímovskou optikou by mělo jen o málo větší smysl, než zkoumat perspektivou svalnatého akčního filmu dávný buchtovský hit Rocky IX. Dokonce i navzdory tomu, že se tu v jedné z klíčových scén z Ladislava Klímy přímo cituje a že se tu taky několikrát objeví - tak trochu mimo kontext - loutka opičáka, která „autorsky“ pronese pár profláklých filosofických i jiných sentencí. Podstatnější je, že Buchty a loutky pracují svou oblíbenou a mnohokrát osvědčenou metodou: vzít „velký“ příběh, roztřískat ho na kusy a pak to všechno znovu složit do poněkud kuriózní, leč zábavné a výsostně osobité podoby.

Švejda: pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky (Chemické divadlo)

Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky Vojtěcha Bárty a jeho Chemického divadla, inspirovaný románem Vegetariánka jihokorejské spisovatelky Han Kang, je - chápu-li to správně - jakousi jinou verzí inscenace K antropocénu, kterou připravil s prakticky totožným týmem (dramaturg a spoluautor Matěj Nytra, scénograf Matěj Sýkora, soundesigner Ladislav Mirvald, lightdesigner Martin Bitala) v březnu loňského roku v HaDivadle. Stejně tak má ale inscenace blízko i k druhé loňské práci Chemického divadla, dramatizaci románu Anny Bolavé Do tmy: Společné je všem stejné ideové východisko: potřeba hrdinů, a tím i tvůrců inscenací, vystoupit z civilizačního samopohybu a začít se chovat (vůči přírodě/planetě) zodpovědněji, ekologičtěji.