sobota 31. května 2014

Mikulka: Proměna (Švandovo divadlo)

Při sledování Proměny se mi připomněla dávná historka o profesovi matematiky, který na široké tabuli jednou rukou rovnice psal, ve druhé ruce třímal upatlanou houbu a vše napsané za sebou „v reálném čase“ mazal. Gombárova inscenace pracuje trochu podobně: v rychlém sledu nadhazuje témata, motivy i symboly, načež je vzápětí všechny zpochybní, převrátí nebo zparoduje. Kromě základní linky, která velmi volně sleduje Kafkovu povídku, dojde na křesťanskou symboliku (Řehoř je pojat jako Kristus), Kafkův vztah k otci nebo vražedné měšťáctví Řehořovy rodiny; významné jsou nejrůznější snové „závorky“, ale dějem prochází třeba i dvojice godotovských klaunů, kteří vytrvale exhibují svou homosexualitu. Předmětem ironických komentářů se stává i představení samotné. Po chvíli není možné být si čímkoli jist - a také už nic nemůže překvapit.

Švejda: Proměna (Švandovo divadlo)

V Gombárově inscenaci Kafkovy Proměny dochází ke dvojí změně optiky: diváci jednak sedí na jevišti a dění probíhá hlavně v hledišti, což přináší řadu hezkých vizuálních momentů (prázdné řady modrých sedadel např. působí vyloženě krásně), a jednak - a především – nehraje se o Řehoři Samsovi, ale jeho rodině. Rekonstruuje se vše, co potenciálně zapříčinilo, že se Řehoř jednoho dne probudil v „nestvůrný hmyz“ a co nakonec vedlo k jeho smrti. A tak tu před diváky defiluje dvojice citově vyprahlých rodičů, zakomplexovaná, sadistická sestra, nadržená ordinérní služebná, homosexuální  pár beckettovských (když to přeženu) klaunů – nájemníků, zkrátka balábile groteskně odpudivých typů. S Řehořem – Kafkou (ano, dojde i na Dopis otci) – obětním beránkem (ano, dojde i na biblickou symboliku) to nemohlo jinak dopadnout.
Samozřejmě netrvám na tom, aby inscenace, byť se jmenuje stejně jako práce, podle níž je udělána, nutně usilovala o vystižení jejího ducha, přeci ale jen: to má opravdu ta série banalit a obehraných vzorců nahradit Kafkův hrůzně věcný popis jedné absurdní situace a to, jak se s ní stejně hrůzně věcně vypořádala jedna rodina?

čtvrtek 29. května 2014

Mikulka: Naše romantická Cena Marka Ravenhilla

Kam kráčíš, Ceno Marka Ravenhilla?


Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci nové hry dostal Můj romantický příběh Divadla Petra Bezruče. A včera se s ním ostraváci představili při předávání cen v pražské Komedii. Jsem členem komise, která vítěznou inscenaci vybírala, Romantický příběh jsem viděl na Ostravaru a s potěšením jsem pro něj hlasoval. Jedním dechem ale musím dodat, že kdyby to domácí ostravské představení vypadalo tak jako to včerejší v Komedii, vůbec by mě to nenapadlo.

úterý 27. května 2014

Mikulka: Svěcení jara (Handa Gote)

Divných divadel je v Česku řada, ale Handa Gote je mezi nimi asi nejdůslednější a nejvytrvalejší. Což potvrdilo i Svěcení jara. Výraz „potvrdit“ je docela důležitý; u představení tohoto typu není od věci vzdát se co nejdřív snahy hledat logiku či spojitosti se slavnou předlohou, a vychutnávat si dění stylem „čím větší podivnost, tím líp“.

pondělí 26. května 2014

Mikulka: Horáková, Gottwald (Západočeské divadlo Cheb)

Vy jste to s tím komunismem mysleli doopravdy?!


Přijet na představení Horáková, Gottwald metrem oblepeným eurovolebními plakáty s usměvavými komunisty je podivný zážitek. Při hledání odpovědi na otázku, proč a pro koho tuhle deset let starou hru vlastně hrát, ale zvlášť moc nepomůže. Možná spíš naopak, dnešní komunisté, jakkoli odpudiví, jsou zkrátka cosi trochu jiného (a jinak nebezpečného) než ti, o kterých píše Karel Steigerwald. Poslankyně Semelová je v dnešní situaci - naštěstí - pouhý exot, jakého je asi nejlépe nechat jednoduše vyžvanit - ať už si je její žvanění na téma Gottwald (které chebská inscenace aktualizovaně cituje) jak chce prolhané a jak chce ohyzdné. Tak už to holt u extremistů bývá, bez toho by to konec konců nebyli žádní extremisté. 

neděle 25. května 2014

Mikulka: Soudný den (Tygr v tísni)

Sajt nespecifik nádraží


Nelze se vyhnout trochu nepříjemnému srovnávání: když přišlo loni na podzim divadelní sdružení Tygr v tísni s Golemem, byl to učebnicový případ dobře vymyšleného i provedeného site specific divadla. Prostředí tu mělo zcela zásadní roli, opuštěná štvanická vila nebyla okrasou, ale divadlo jí ku prospěchu věci doslova prorostlo. Když se nyní skupina kolem Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové pokusila navázat uvedením Horváthova Soudného dne na žižkovském nákladovém nádraží, je to bohužel právě naopak.

neděle 18. května 2014

Varyš: Mlčení (Handa Gote & Divadlo na cucky)

Hoši z Handa Gote si vyrazili na Hanou a secvičili s olomouckým studentským ansámblem Divadla na cucky takovou taškařici. Něco jako když přijel Robert Wilson do Národního divadla (nutno dodat, že Handa Gote v ND by mělo větší smysl. Možná ani Wilson na cucky by nebyl k zahození...) Bane. Na cuckách je symaptická umanutá touha zkoušet nové a jiné věci a ne jen hrát pořád dokola činohru. Taky kdo by se na to furt  díval, že jo. Mlčení zahajovalo letošní Divadelní Floru a šlo o nadmíru zajímavou podívanou.

pátek 16. května 2014

Mikulka: Posvícení v Hudlicích (Buchty a loutky)

Jsem rozrušena, kreténe


Cyklus překopávek klasických obrozeneckých loutkových her pokračoval (poněkud v utajení) druhým dílem. Po Jenovéfě se dostalo na Posvícení v Hudlicích a byla z toho silně ironická oslava češství, žravosti a buranství, ale také schopnosti kombinovat obrozeneckou naivitu s absurdními nebo záměrně hrubozrnnými vtipy. A vlastně by se dalo mluvit i o svérázné poctě tradiční loutkové technice. Což je u Buchet nevídané: hrálo se s loutkami, které vcelku odpovídaly představovaným postavám, a které mezi malovanými kulisami prováděly víceméně to, co se od marionet očekává.

úterý 13. května 2014

Mikulka: Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu (Meetfactory)

Při sledování představení Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu jsem se ocitl v trochu nezvyklé situaci: Murakamiho novelu V polévce miso, podle které inscenace vnikla, jsem dočetl jen do poloviny. A vyšel z toho docela rozlomený zážitek i v divadle.

pondělí 12. května 2014

Škorpil: 1914 (Národní divadlo Praha)

„Ve Švejkovi, románu z války, se hlavně někdo někam přesouvá a u toho mluví. Hašek si jako klíčový prostředek vzal právě nekončící transport a nudu ředěnou slovem.“ To jsou slova Marty Ljubkové z programu inscenace 1914. Slova v mnohém prorocká, protože kromě jednoho z dramaturgických principů v sobě skrývají i velmi trefný popis výsledného inscenačního tvaru.

sobota 10. května 2014

Mikulka: Job Interviews (Jihočeské divadlo)

Všelikému moralizování se sice dnes daří výtečně (jako ostatně asi vždycky), moralita jako žánr však na růžích ustláno rozhodně nemá. Rozhodnutí Petra Zelenky napsat moralitu se vším všudy je tak svým způsobem docela odvážné. Jiná věc, zda taková odvaha musí vést k divadlu, které bude ke koukání a sdělí cosi zásadního.

úterý 6. května 2014

Mikulka: Šest miliard sluncí (NoD Roxy)

Pokud bych měl své pocity na konci Šesti miliard sluncí shrnout do jedné věty, zněla by: „Je to inscenace, která si neví rady sama se sebou.“ Ke svému tématu - Alzheimerově chorobě a obecněji stárnutí a odumírání - se snaží přiblížit z několika stran a v několika různých náladách, jenže ani v jedné to tak úplně nevychází a navíc si ty stylově nesourodé pasáže navzájem spíš překážejí, než aby si pomáhaly. A ještě ke všemu se do toho nadbytečně (a s efektností dohnanou na hranu banality) motá paralelní motiv vzniku vesmíru a černých děr a tak dál. Odtud i onen tajuplný titul.

Šotkovská: Za vodou (Dokud nás smrt...) (NDM Ostrava)

Na inscenaci Za vodou činohry Národního divadla moravskoslezského je nejvíc iritující, jak smrtelně vážně se bere.

čtvrtek 1. května 2014

Jan Vedral: Sbírka na ústecký Činoherák

Zdravím,

dávám Vám touto cestou k úvaze, zda by pan Domácí laskavě neuvážil možnost na webu namísto obvyklých textů výjimečně publikovat užitečnou informaci o sbírce na spolek Činoherák v Ústí nad Labem. Informace lze najít na na www.cinoherak-usti.cz . Zde je odkaz na transparentní účet sbírky. Zde lze českému divadlu napomoci nejen slovy.

Předem děkuje
bývalý dramaturg Činoheráku Jan Vedral