Švejda: SKUTR povede činohru ND

Rozhodnutí Jana Buriana zvolit (dle doporučení odborné komise) do čela činohry Národního divadla duo SKUTR (Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského) je - abych začal svoji glosu velice podobně jako v případě zvolení Daniela Špinara před sedmi lety -  myslím celkem předpokládanou volbou... nikoli ovšem jen zlaté střední cesty, ale i poučením se ze Špinarovy éry a jistým zacouváním zpět.

Mikulka: Linda Vista (Činoherní klub)

Kolega Švejda v neděli napsal glosu o inscenacích, které „drží prst na tepu doby“, a jmenoval přitom Století ryb z A-Studia, která se nám oběma líbilo (Švejdovi takto a mně takhle). Večer jsme pak shodou okolností seděli vedle sebe v Činoherním klubu na premiéře Linda Vista - a úplně nezávisle na sobě nás napadlo to samé: Ondřej Sokol přišel s kusem, který je čímsi jako Století ryb pro starší a pokročilé. 

Švejda: Linda Vista (Činoherní klub)

Jít den po Na konci století ryb v A studiu Rubín do Činoherního klubu na premiéru Lettsovy Linda Vista v režii Ondřeje Sokola znamená dívat se na tutéž věc... po dvaceti letech. Výsledek je ovšem stejně vynikající.

Švejda: Na ose A studio Rubín - Národní divadlo

Inscenaci Na konci století ryb A studia Rubín potkal ten nešťastný osud, že byla premiérovaná krátce před druhým lockdownem (30. září 2020), a tak prakticky prošuměla a její reprízy, nečetné, se objevily až s letošní sezonou. Viděl jsem ji teprve nyní, Vladimír Mikulka naštěstí stihl její premiéru, a tak k jeho velice pochvalným slovům, s nimiž plně souzním, stačí dodat jen něco.

Dubský: Benátský kupec (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Už první scéna, ve které parta opilých mladých lidí pověsí Šajlokovi na dveře plakát s karikaturou žida a nasprejuje přes něj Davidovu hvězdu, ukazuje, co režiséra Petra Svojtku na Shakespearově Benátském kupci zajímá. Je to rozdělená společnost, ve které spolu znepřátelené skupiny lidí nemohou najít společnou řeč, a tak radši „nálepkují“. Vždy je jednoduší někoho označit jako žida nebo křesťana, než s ním diskutovat.

Švejda: Kdo zabil mého otce (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Podobně jako v případě inscenace Mašíni, dá se i u Kdo zabil mého otce Depresivních dětí docela dobře odhadnout, co hlavní strůjce kusu, Daniela Krejčíka (hereckého protagonistu) a Jakuba Čermáka (režiséra), vedlo k uvedení prózy Éduarda Luise: téma vztahu dominantního, předsudečného otce a homosexuálně orientovaného syna (vztahu, který se začne proměňovat po rodinné tragédii).

Škorpil: Mistr a Markétka (Divadlo v Dlouhé) a Ptáci (Schauspiel Köln)

Dvakrát v záplavě
Kdybych byl syntetikem, měl rád velká slova a oblibu vynášet soudy na statisticky nepodstatném vzorku, prohlásil bych, že divadlo škrcené covidem si libuje v mnohosti. Ale protože nejsem… (Znalci a pamětníci jistě rozeznali typicky zemanovskou figuru.) Pravdou ovšem je, že setkat se ve dvou po sobě následujících večerech s divadlem, jež v mnohosti obrazů, slov i stopáže skýtá tak málo myšlenek a nakonec i divadelní zajímavosti, jednomu na optimismu nepřidá. Zvláště, jde-li o tak na první pohled protichůdné „vzorky“ jako je Divadlo v Dlouhé a Shauspiel Köln.

Mikulka: Mistr a Markétka (Divadlo v Dlouhé)

Žbluňk, čvacht, šplouch

Nápad udělat ze slavného Bulgakovova románu Mistr a Markétka jakýsi pokleslý kabaret, místy přepjatě groteskní a místy záměrně laciný, nevypadá úplně marně. Jenže, aby to vedlo k přijatelnému výsledku, musel by být onen záměr podepřen opravdovým divadelním drajvem. V Dlouhé to skončí spíš u nemasných neslaných scének natahovaných do neúnosné délky rozehráváním pramálo vtipných a mdle groteskních nápadů-nenápadů. (Setrvale rozverné skotačení ďábelské družiny je doslova nesnesitelné.)

Švejda: Lidé v situaci (Akolektiv Helmut - Venuše ve Švehlovce)

Dala-li se jako klíčová zvolit pro úspěšnou inscenaci Akolektivu Helmut S čaganem lamag nohy slova poučenost a nenucenost (prostřednictvím které se na podloží dokumentárního divadla vrstvily další významy), pro novou inscenaci Lidé v situaci by se jako příhodná hodila slova: poučenost, vymyšlenost a chtěnost.

Mikulka: Should I Stay or Should I go? (11:55 v NoD Roxy)

Máme škrtat nebo to nechat takhle?

Po dejvické Terapii se v Praze objevil další „terapeutický“ divadelní kus. Stojí za ním režisérka Anna Klimešová s dramaturgem Petrem Erbesem, kteří s uskupením 11:55 nazkoušeli inscenaci poněkud punkově znějícího jména Should I Stay or Should I go? O dávný hit skupiny Clash tu však nejde, hraje se opravdu o neschopnosti rozhodnout se. Respektive o tom, jak se několik různých postav plácá ve svých nespokojenostech či traumatech a nikdo z nich nedokáže najít cestu ven. Nebo se přinejmenším nedokáže odhodlat k tomu, aby učinil první krok ke změně - a to bez ohledu na to, jakým by měl vést směrem.

Mikulka: Hostina (My kluci, co spolu chodíme, Jatka78)

O divadelní skupině My kluci, co spolu chodíme jsem psal po zhlédnutí sympatické improvizace na ostravském festivalu Dream Factory. S postesknutím, že o improvizaci se dost dobře psát nedá. Teď tahle parta přišla se svou vůbec první premiérou kusu, který je (víceméně) nazkoušený a tudíž o něco málo lépe popsatelný. I když improvizace zůstalo docela dost i v Hostině.