Škorpil: Filipika proti kulturnímu lančmítu

Je to fráze notně otřepaná, ale realita předbíhá (už zase) fantazii: v liduprázdném sále Rudolfina se střídají filharmonici v rouškách tak, aby náhodu neporušili limity výnosu vlády o maximálním možném počtu lidí, kteří se smí potkat na veřejnosti a mezi jednotlivými sóly a duety je dezinfikována klávesnice klavíru. Živá kultura? Ani náhodou! Kultura? No, možná.
Divadelníci se celosvětově předbíhají v tom, kdo vytáhne z archivu více záznamů lepší či horší kvality, které pak slavnostně a s poníženou prosbou o nějaký ten bakšiš od ctěného internetového publika odvysílá pod značkou „live stream“.
Živá kultura je první a totální obětí pandemických opatření. Obětí odříznutou bez mrknutí oka a bez výjimek. Obětí, která - protože je tak nějak zvyklá se přizpůsobit a radši moc neprovokovat - svůj úděl nese víceméně tiše a spořádaně.

Mikulka: Rozmáhá se nám tady takový nešvar…

Kolega Škorpil v podobných případech na rádio křičí, já spíš rezignovaně vypínám živé vysílání a hledám v archivu něco přijatelnějšího. Teď si tedy návdavkem ulevím veřejným povzdychnutím. Všimli jste si, jak poslední dobou bují pseudodokumentární scénky, jejichž smyslem je tzv. oživit „neumělecké“ formáty, třeba pořady zabývající se historií? Typicky to vypadá tak, že chvilku mluví redaktor, pak se vyjádří někdo, kdo o tématu něco ví – a pokud máte smůlu, celé to oživí scénka. Toporně napsaná, šmírácky zahraná. Zparchantělá odnož rozhlasové hry, která změní libovolné téma na banalitu.

Raiterová: A jakou barvu roušky máte vy?

Fascinuje mě, jak rychle se dokáže trh přizpůsobit aktuální situaci. Ať už mluvíme o narychlo „spíchnutých“ okénkách zavřených hospod nebo prodejní strategii RegioJetu, který nabízí ve vlacích místa vzdálená od sebe dva metry, objevily se tyto důmyslné improvizace zkrátka ze dne na den. RegioJet stihl dokonce už i natisknout a vyvěsit plakáty (fotky kvalitou vypadají, pravda, že jsou focené telefonem), stejně tak České dráhy, které se nesmí nechat zahanbit a vybízí k nákupu jízdenek v aplikaci Můj vlak, neboť tím „pomůžete účinně bránit šíření koronaviru,“ jak hrdě hlásá plakát přímo naproti tomu konkurenčnímu ve vylidněné chodbě na Hlavním nádraží.

Raiterová: Historie se odehrává dvakrát

Rozhodla jsem se v rámci domácí karantény sáhnout po nějaké bytelné knize a rozečetla Dekameron. Ze střední školy si pamatuju jen tu věčně omílanou maturitní mantru „deset příběhů vyprávěných deseti lidmi v deseti dnech,“ která mi přišla vždycky dost komplikovaná a nebylo mi úplně jasné, kolik těch lidí tam vlastně bylo a kolik příběhů že si to řekli.

Švejda: Předávání Cen divadelní kritiky (redakce časopisu Svět a divadlo)

Vivat ceremoniál

Redakce časopisu Svět a divadlo zvolila pro udílení Cen divadelní kritiky za rok 2019 podobu, která přesně vystihla atmosféru doby. Homemade. Ale stejně mi to nedá: bylo to nejpovedenější předávání cen tohoto typu, kam až mi paměť sahá. (Jasně, uznávám, neviděl jsem všechna).

Švejda: Jenom matky vědí, o čem ten život je (A studio Rubín)

Necelý rok po premiéře Promiňte, že rodim sdružení MAnaMA je v Praze k dispozici další inscenace, věnující se tématu "ženy na mateřské". Barbara Herz a spol. v A studiu Rubín na to ale jde oproti osobnějším MAnaMA vědečtěji a téma uchopuje ve velké sociologické šíři, všímajíc si jeho nejrůznějších aspektů - otázkou uplatnění po rodičovské dovolené počínaje a rolí otce konče.

Švejda: Kabaret proti nám! (Kočovné divadlo Ad Hoc)

Kočovné divadlo Ad Hoc přišlo po třech letech s novým kabaretem, Kabaretem proti nám! 
Ač na premiéře v Divadle DISK ještě nebylo úplně všechno vychytáno, udržuje si soubor, zejména po hudební stránce, na amatérské - a nejen na ně! - poměry interpretačně nadále nadstandardní úroveň. Přihoďme k tomu i přesné scénografické vyladění inscenace (blyštivá scéna a kostýmy). Oboje přináší na amatérské - a opět nejen na ně - poměry už jaksi před závorkou nesporné výhody: produkce drží celou dobu tvar, nepadá jí řemen, není třeba se zatěžovat tím, jak je to uděláno - je možné se soustředit na to, co je uděláno.

Švejda: Přijde kůň do baru (Městská divadla pražská - Rokoko)

Necelé dva roky po Pařízkově nastudování v Burgtheatru uvádějí adaptaci románu Davida Grossmana Přijde kůň do baru Městská divadla pražská (o rakouské inscenaci tehdy, mimochodem, referoval i současný ředitel MDP Daniel Přibyl).
Jde o svůdně vypadající látku: vystoupení standupového izraelského komika v místním provinčním městě, který však v průběhu odhodí bavičskou masku a začne divákům sdělovat svůj formující příběh z dětství. Potíž je však v tom, že Grossman tuhle situaci přibližuje prostřednictvím druhé osoby - pozorovatele.

Zahálka: Jan H. Vitvar píše o divadle

Je to smutně paradoxní situace. Už docela dlouhou dobu doufám, že se v týdeníku Respekt, jehož jsem dlouholetým předplatitelem, bude o oboru, jemuž se věnuji, psát co možná nejméně. Už řadu let tu totiž o divadle píše výhradně vedoucí kulturní rubriky Jan H. Vitvar, který se tu ocitá mimo svou odbornost. A naneštěstí je to znát.