Činoherní klub uvedl jako první premiéru pod svým novým uměleckým šéfem Martinem Fingrem (hle: po Martinu Myšičkovi a Miloslavu Königovi již třetí umělecký šéf pražské komorní činohry herec - znamená to něco?) hru Maria von Mayenburga Ošklivec. Tedy žádné razantně jiné vykročení jako pod předchozím "zimním králem" Ondřejem Sokolem, jenž zahajoval Sopranistkami (aby pak pokorně "zacouval" s K.Š.E.F.T.E.M.), nýbrž navázání na tradici "starého dobrého Činoheráku" - inscenace postavená na textu a jeho promyšlené herecké interpretaci.
Miloslav König si pro svou první režii ve funkci šéfa divadla Masopust (původní premiéra měla být téměř přesně před rokem!) vybral hru Alberta Camuse Nedorozumění. Jde na první pohled o přitažlivou, existencialistickou volbu. Druhý pohled je už ale rezervovanější: text je psán à la these a na chytlavou morbidní historku o matčině a dceřině vraždě domů se po mnoha letech navrátivšího nepoznaného syna, resp. bratra autor okatě navěšuje hlubší (existenciální) významy o odcizení apod.... ta hra zkrátka nežije, slouží jen k demonstraci určitých sdělení.
Divadlo Feste uvedlo v prostorách Knihovny Václava Havla, pořádající od tohoto měsíce při příležitosti Havlových nedožitých pětaosmdesátin a desátého výročí jeho úmrtí cyklus inscenací jeho her, opožděnou "živou" premiéru na jaře pouze streamované inscenace Pokoušení. Limitující, nedivadelní prostředí pochopitelně poněkud stěžovalo provedení, ovšem již sama inscenace je (z vícero důvodů) realizovaná v jaksi limitované variantě. Personální (hraje pouze pětice herců) i prostorové. Nemůže to nemít na celkový výsledek vliv.
Martin Čičvák žene Čechovův text vpřed, jak je dnes zvykem. Žádné lyrizování, žádné dumání, ale komedie, ba groteska. Výhodou je, že to není nuda, že vše běží svižně a v rozumné časové stopáži, nevýhodou - zvláště v prvé části večera -, že mnohé zůstává jen nahozeno či spadá pod stůl, že postavy se zužují více méně na typy. Zkrátka: dlouho to vypadá, že půjde o sice energický, ale vlastně nemasný neslaný průlet hrou. Zaujmou spíš jen náznaky: civilistní pojetí Ani Annou Kameníkovou, ta holka jako by opravdu byla z jiné generace, praktičnost, zaťatost i melancholie Varji Pavly Gajdošíkové, u ní jediné se dá hovořit o nějakém rozvinutí charakteru postavy, intelektuálská žvanivost a vemlouvavost Trofimova v podání Jana Teplého.
Konec srandy
Dlouho to vypadá, že Jiří Adámek půjde v inscenaci 100 nejkrásnějších českých básní víceméně ve šlépějích svých Očí v sloup či Skončí to ústa. Scénografie sama ožívá a vstupuje do děje, herci
občas provádí zcela nelogické a mimoběžné akce. Jen se zde – samozřejmě – častěji mluví,
respektive zaznívají nejrůznější „remixy“ více i méně známých básní. Někdy
asociativní, jindy tematické.
Handa Gote Research & Development si ve své nejnovější inscenaci Vzpomínky na Togoland utahuje ze zhoubného trendu tzv. euroinscenací, postavených na „správných“ a „záslužných“ tématech, na které se dobře získává grantová podpora a s nimiž pak divadla směle obrážejí nejrůznější mezinárodní festivaly. Soubor upíná pozornost zejména na dnes velmi oblíbené dokumentární divadlo, které se – stručně řečeno – snaží o co nejvěrohodnější a nejautentičtější postižení reality. Jako prostředek mu k tomu slouží mystifikace o československé kolonii v Africe, Československém Togu, od jehož vzniku loni údajně uběhlo sto let.