Mikulka: Óm jako Oblomov (Divadlo Na zábradlí) + Mlčení bobříků (Studio Palmoffka)

Dvakrát Jan Frič

Viděl jsem dvě inscenace Jana Friče po sobě a bylo to docela zajímavé srovnání. Dvakrát poněkud nejasně působící sled obrazů, efektní nápady, prolínání snů s realitou, ale taky parodické citace a spousta žertíků téměř pubertálního kalibru. Jenže v jednom případě to (spíš) vycházelo, zatímco v tom druhém (spíš) ne.

Pokorná: Holubina (Ódivadlo - festival Případ pro sociálku, No. 4)

Můžete hádat

Festival sociálního umění Případ pro sociálku vol. 2 tento čtvrtek skončil. Místo dění se na poslední dva dny přesunulo z divadelního prostoru Venuše ve Švehlovce do Autonomního centra Klinika, kde byla ve středu k vidění autorská inscenace Martiny Čurdové Holubina. Je to již třetí titul souboru Ódivadlo, jehož někteří členové mají vlastní zkušenost s duševní nemocí.

Pokorná: Co čumíš? (Venuše ve Švehlovce - festival Případ pro sociálku, No. 3)

Poezie i strachy města očima bez domova

Premiéra autorské inscenace režisérky Zuzany Burianové Co čumíš? v úterý zakončila první část festivalu sociálního umění Případ pro sociálku vol. 2., která probíhala ve Venuši ve Švehlovce. (Festival bude i nadále pokračovat, ale už v Autonomním centru Klinika.) Samotné inscenaci předcházela asi dvouhodinová prohlídka Prahy: městem provázely ženy, které si prošly životem na ulici a právě tomu odpovídala navštěvovaná místa.

Pokorná: Kalrs of Romové (Venuše ve Švehlovce - festival Případ pro sociálku, No. 2)

Ukaž, že nejsi rasista

Festival Případ pro sociálku nadále pokračuje. V pondělí měli diváci ve Venuši ve Švehlovce možnost zhlédnout inscenaci Kalrs of Romové, která vznikla ve spolupráci se Starou Arénou Ostrava, pracuje s principy „divadla utlačovaných“ a zároveň chce být i divadlem-fórem. Jinými slovy, snaží se aktivně zapojovat diváky do hry. Nejedná se ale o ledajaké interaktivní divadlo. "Divadlo utlačovaných" vzniklo jako princip v sedmdesátých letech a má svá přesná pravidla, které je nutno dodržovat.

Švejda: Tři sestry (Národní divadlo)

Špinarovy Tři sestry jako by cele, ve všech složkách, byly posunuty nepatřičně mimo gros Čechovovy poetiky. Počínajíce hudbou Jakuba Kudláče: moderně, až hororově pulsující a společensky "šumivé". Pokračujíce přes scénu Andreje Ďuríka: s režisérovou oblíbenou výstavní galerií (za průhlednou stěnou), tentokrát s rámy bez obrazů, která ovšem prostředí hry asociuje jen velmi velmi volně. Přes kostýmy Evy Jiříkovské: především s podivně lokalizovanými uniformami vojáků. A končíce třebas herectvím: zbytečně halasným a jednorozměrně komickým, které - pardon - psychologii postav odkrývá jen dosti omezeně.

Švejda: PAŠIJE / Fragmenty (Venuše ve Švehlovce)

Inscenace PAŠIJE / Fragmenty Jakuba Čermáka vznikla pro festival sociálního umění Případ pro sociálku a jejími protagonisty jsou dva HIV pozitivní lidé; z čehož snadno usoudíme, že má i svůj nezanedbatelný mimoumělecký aspekt. Dovolím si ale věnovat se pouze jeho umělecké - divadelní stránce.

Pokorná: PAŠIJE / Fragmenty (Venuše ve Švehlovce - festival Případ pro sociálku, No. 1)

Jste případ pro sociálku?

V neděli byl ve Venuši ve Švehlovce zahájen již druhý ročník festivalu sociálního umění Případ pro sociálku. Hlavní myšlenkou projektu je podpořit sociálně slabé skupiny pomocí umění, které díky svému osobnějšímu rázu může společnosti přiblížit život sociálně vyloučených skupin.

Mikulka: Tajemná záře nad VILOU (Divadlo Letí, Vila Štvanice)

POZOR! Článek obsahuje spoiler!

Někdy se glosu nechce psát úplně zoufale. Třeba když si v průběhu beznadějně únavného, dost špatně zahraného představení pořád dokola říkáte něco na způsob „Proboha, to je tak strašně hloupé a prvoplánové, že to snad ani nemůžou myslet vážně.“ Jenže se ukáže, že můžou. Takže tedy z ryzí povinnosti, a taky jako varování:

Škorpil: Tajemná záře nad VILOU (Divadlo Letí, Vila Štvanice)

Někdy se to bohužel stane. Sedíte na představení, během necelé čtvrthodinky vám dojde „o čem se tu hraje“ a po zbytek večera (většinou jako naschvál objektivně dlouhého) už jen marně doufáte, že se něco stane. Říkáte si, že autor, kterého si inscenátoři vybrali, přeci nemůže být tak slabý, aby vydržel jen u jediné myšlenky a tu omílal pořád a pořád dokola, aniž se jen náznakem pokusil o nějakou protitezi. Říkáte si, že ti herci přeci mají na víc, než aby celý večer vydrželi jen s jednou polohou, kterou jste u nich už několikrát viděli. A konečně si říkáte, že režisér a dramaturg přeci mají (ukázali to jindy) dost rozumu a citu na to, aby vám tohle nepředkládali jako regulérní celovečerní inscenaci. Vězte tedy, že my, lépe postavení a materiálně zabezpečení v honbě za ještě lepším postavením a materiálním zabezpečením ničíme a likvidujeme ty hůře postavené a materiálně zabezpečené. A prodáváme tak svou duši M(a)efistovi. Víc toho, věřte, o Tajemné záři nad Vilou Philipa Ridleyho vědět nepotřebujete.

Mikulka: Obchod na korze (Divadlo X10)

Ve strašnickém Divadle X10 nastudoval Jiří Pokorný (o kterém už hodně dlouho nebylo nic slyšet) inscenaci podle proslulého Obchodu na Korze. Výsledkem je zajímavý příspěvek k tématu, jak divadelně zpracovat obecně známý filmový příběh - jakkoli divadelní scénář odkazuje přinejmenším stejně silně k původnímu Grosmanovu románu jako ke Kadárovu a Klosovu oskarovému filmu.

Švejda: Asanace (Klicperovo divadlo)

Asanace Andreje Kroba v sobě nese dvojí nostalgii.
Nostalgii po činohře, ve které dominuje slovo a ten, kdo ho tlumočí - herec. Ne, že by šlo u Andreje Kroba o něco překvapivého, tvořil tak vždy, v invazi postdramatického a na obrazu postaveného divadla jde ale - v případě toho, kdo tak umí pracovat - o osvěživý závan čehosi starodávného.

Mikulka: Youarenowhere (Andrew Schneider, 4+4 dny v pohybu)

Od nezávazné legrace k vymýtání niterných traumat

Pod rafinovaně ambivalentním titulem Youarenowhere se na závěr festivalu 4+4 dny v pohybu představil americký performer Andrew Schneider s inscenací, kterou píár text doporučoval blábolivým slovním výronem „Jeho představení je multimediální, a přesto ne chladná existenciální meditace, ostrá jako žiletka. Používá v ní principy fyzické přednášky i pop kultury a slibuje za to osobní prozření. Používá k tomu tolik zvukových efektů, že čekejte totální přehlcení, které vás z jeviště přenese do úplně jiného světa, kde se možná dozvíte, proč žijete teď a tady.“ Jen o málo méně podezřele působil rozhovor se Schneiderem pro Český rozhlas a z traileru se jako obvykle nedalo odhadnout skoro nic... zkrátka klasický zajíc v pytli. O to příjemnější překvapení se pak v Arše odehrálo.

Švejda: Zítra to spustíme (Husa na provázku)

Pro Morávkovu inscenaci Havlovy maximálně střízlivé, antilizuzivně pojaté rekonstrukce 28. října 1918, Zítra to spustíme, jsou příznačné dva momenty.
V jednom okamžiku, když Alois Rašín (v podání Jana Kolaříka) osloví svou ženu Karlu, ji jakoby omylem řekne: "Olgo". A ve chvíli, kdy se jí rozhodne přečíst svůj návrh prvního zákona československého státu, herec, už tak v muzeálně tuhém realistickém projevu, nasadí sošný postoj a mluví vznešeně patetickým stylem, aby do toho ještě navíc v podkresu zněla československá hymna.

Mikulka: Miluji tě jak po smrti (Jan Nebeský, NoD ROXY)

Mnoho otázek, málo odpovědí

Nová "all-stars" inscenace Jana Nebeského, a taky Lucie Trmíkové (autorky scénáře), Emila Viklického a Martina Dohnala (autorů hudby), Petry Vlachynské (kostýmní výtvarnice) a samozřejmě i Karla Dobrého vyvolává především řadu otázek. Často docela nepříjemných. Odpovědi se hledají jen obtížně.

Etlíková: Mlčení bobříků (Studio Palmoffka)

Bobři nejsou, čím se zdají být

Jako hollywoodskou hororovou pohádku vypráví inscenace Mlčení bobříků příběh politické vězenkyně Bedřišky Synkové. Ta byla v padesátých letech minulého století odsouzena k trestu smrti, protože v ilegalitě vedla skautský oddíl. Vyšinuté obrazy, které používala komunistická propaganda k ospravedlnění tohoto soudního procesu, se na jevišti zhmotňují v podobě zvrácených filmově efektních fantazií.

Mikulka: 28 dní (Wariot Ideal, 4+4 dny v pohybu)

Trosečník bez návodu k použití...

Wariot Ideal mají na 4+4 dnech v pohybu podobu Vojta Švejda sólo – a je to, zcela dle očekávání,  hodně podivné přestavení. Kdyby tu a tam nedošlo na legračně absurdní a zcizující vsuvky (třeba vzteklé řvaní z otevřeného okna dolů na radniční dvůr) bylo by beznadějně groteskní ploužení temnou místností zaplněnou nezřetelným harampádím skoro beckettovské. Vlastně to bylo docela beckettovské i s žertovnými vsuvkami, zas tak moc se jich tu ostatně neobjevilo.

Mikulka: Sny o zapomenutých cestách (DakhaBrakha, Pražské křižovatky)

Je toho moc!

Tento týden je to fakt těžké, 4+4 dny v pohybu, Pražské křižovatky a do toho ještě navíc do Prahy přijíždí muzikanti, na které je úplný hřích nejít (kdybyste vy hudbymilovní neměli dnes a zítra večer co dělat, nezištně doporučuji Melanie Scholtz  a Bena Caplana). Začátek týdne jsem věnoval 4+4 dnům, včera jsem si s bolavým srdcem nedopřál zážitek v podobě živého poslechu narozeninové písně VH80 (doporučuji pouze těm nejotrlejším), a vypravil jsem se přes náměstí Václava Havla na Novou scénu na Křižovatky. Vlastně to byl taky koncert: hrála ukrajinská kapela DakhaBrakha, obalená divadelním představením Sny o zapomenutých cestách kyjevského souboru DAKH.

Mikulka: Lidový kousek (Masopust, 4+4 dny v pohybu)

Lidový kousek je ze všeho nejvíc cosi na způsob absurdní a abstraktní divadelní poezie. Ne snad, že by Ivana Uhlířová (ta byla vůdčí silou, pokud tomu rozumím správně), Michal Kern a Miloslav König něco v tradičním slova smyslu recitovali. Je to poesie v plném slova smyslu divadelní: souhra zvukomalebných slov, pohybů, podivných akcí (občas synchronizovaných), také zpěvu (občas trojhlasého) a především intenzivní „jevištní přítomnosti“. A k tomu výborně rozehrávaná atmosféra typu „Co to tu vlastně děláme? Jak jsme se sem dostali? Co vám to proboha vykládáme za nesmysly? Jsme velmi nesmělí a cítíme se značně nejistě.“

Mikulka: Extrakty a náhrady (SkRAT, 4+4 dny v pohybu)

Jsou divadla, která mají svou poetiku i své téma, opakují je už léta, a pořád se to neomrzí. Třeba bratislavský SkRAT (respektive Stoka, na kterou přímo navázal). Dalo by se to vznešeně pojmenovat třeba „trapnost lidského bytí“, a je to podívaná hrůzná i veselá současně. V polozaplněné Arše (tomu malému zájmu nerozumím, vždyť je to tzv. jistota) byl k vidění zatím poslední SkRATovský titul Extrakty a náhrady.

Mikulka: Archive (Arkadi Zaides, 4+4 dny v pohybu)

Opilé děti útočí na domy

Izraelské informační centrum Becelem se zabývá dokumentací izraelského násilí vůči Palestincům na tzv. okupovaných územích. Mimo jiné rozdává Palestincům kamery a shromažďuje jejich záběry. O vypovídací hodnotě takové dokumentační metody si lze myslet své, ale o to teď tolik nejde – zde bude řeč o divadelní inscenaci Archive, kterou na základě těchto záběrů vystavěl izraelský performer Arkadi Zaides. K vidění byla v Arše coby úvodní představení festivalu 4+4 dny v pohybu.

Etlíková: Nitranská úvaha o Slyšení

Tři čtvrtě roku po ostravarové repríze jsem se se Slyšením znovu setkala na Divadelné Nitře, ve střízlivé atmosféře, která měla daleko k tomu, co Vladimír Mikulka nazval festivalovou hysterií. Na mě osobně zde zapůsobilo jako balzám - ve srovnání s rozvleklou seriózně psychologizující martinskou inscenací Vtedy v Bratislavě nebo s často lacinou lokálně satirickou bratislavskou Jamou deravou. Pod tímto dojmem jsem začala znovu uvažovat nad otázkou (pro mě dosud nevyřešenou), jak se mohlo Slyšení stát inscenací roku 2015.