Dubský: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské) 

Inscenace Klimáčkovy hry Sissi začíná v Divadle Jiřího Myrona velmi nadějně soubojem svobodomyslné královny Alžběty s těžkopádností a pokrytectvím habsburského dvora. Obzvlášť zajímavé jsou střety mladé císařovny s dominantní matkou Františka Josefa I., arcivévodkyní Žofií (Marie Logojdová). Takový střet silné osobnosti s neporozuměním okolí by klidně vystačil na celou inscenaci (namátkou mě napadá třeba pardubické Hej, Mistře! o skladateli Rybovi).

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)
Komorní scéna Aréna: Obraz

Je to tady. Další porce ostravského divadla. První den festivalu, a já už zase cítím tu nespravedlnost diváckého rozpoložení (a očekávání), s jakou přistupuji k jednotlivým představením. Jsem spíše ranní ptáče: kolem půlnoci jsem v hledišti Arény v předchozích ročnících pravidelně pospávala, a mohlo jít třeba o divadelní událost sezóny. V posledních letech dosáhl nabitý festivalový program meze únosnosti, a tak se pořadatelé rozhodli pro změnu – letos žádné noční produkce a jedeme na pohodu.

Mikulka: Městečko Fake News (11:55 na Jatkách 78)

Jen málokdy narazíte na představení, u kterého panuje taková shoda mezi obsahem a formou jako u Městečka Fake News. Což je bohužel asi jediné pozitivum, které se dá napsat o titulu se zjevnou ambicí vyjádřit cosi zásadního o špatném stavu současného Česka. Snůška nejotřepanějších banalit, které se dají na tohle téma vymyslet (nebo spíš poskládat při brouzdání na Facebooku), jde ruku v ruce s neschopností vystavět nějaký ucelenější tvar nebo vykřesat vtipnou scénku či smysluplný postřeh (a že se tvůrci o to všechno zjevně pokoušeli). A k tomu upachtěná stylizace do tajemnosti Městečka Twin Peaks, prokládaná snaživě ironickými veršovánkami typu „ať normální můžou v klidu žít, na ostatní máme yperit“.

Míšková: Dobrý bůh z Manhattanu (Český rozhlas Vltava)

Dramaturgie Českého rozhlasu Vltava, jež je letos zasvěcena aktuálně vrcholícímu Rakouskému roku, se právě v tyto dny příjemně doplňuje s PDFNJ 2017. Původní rozhlasovou hru Ingeborg Bachmannové Dobrý bůh z Manhattanu v novém českém překladu natočil Český rozhlas poprvé od jejího rakouského vydání na konci padesátých let.

Švejda: Soucit (Schaubühne am Lehniner Platz Berlin - PDFNJ 2017)

V zážitku ze Soucitu jako by se koncentrovala veškerá moje pochybnost nad žánrem dokumentárního divadla. Dvě ženy (herečky) vyprávějí (hrají) zážitky, související s děním ve Rwandě devadesátých let. Afričanka (Consolate Sipérius), která rámuje inscenaci, jako ta, která přežila genocidu, Evropanka (Ursina Lardi) jako tehdy dvacetiletá naivní dobrovolnice (dnes skeptická čtyřicátnice, konfrontující nadto své tehdejší zážitky s dnešním stavem humanitárního "průmyslu"), bezradně této genocidě přihlížející.

Mikulka: Moc a vzdor (Schauspiel Hannover – PDFNJ 2017)

Pelíšky po bulharsku

Svým způsobem to připomíná základní situaci z Pelíšků, přesunutou do Bulharska devadesátých let: dva staří muži žijí v zajetí minulosti a svého vlastního pohledu na svět. Ten první byl dlouholetým politickým vězněm, ten druhý jeho mučitelem, později vysokým důstojníkem komunistické tajné policie. Oba se prostřednictví dávných kontaktů snaží dosáhnout svých cílů: jeden bojuje za odkrytí informací z policejních archivů, ten druhý se mu v tom pokouší zabránit. Svým způsobem je lze vidět jako pokřivené zrcadlové odrazy, jistě ne náhodou se jmenují Konstantin a Metoděj.

Švejda: Maryša (Národní divadlo)

Odtažitost, nezúčastněnost Mikuláškovy Maryši - to, jak nepřestupuje přes rampu - je až nesnesitelná. Problém vidím ve dvou věcech. Jednak v hraní pouhé dřeně dramaturgií osekaného dramatu, a jednak - a především - ve vedení herců  Mikulášek po celou dobu, až na jednu dvě výjimky (krátký úsek dialogu Maryši a Strouhalky a Lízala a Lízalky) nedá hercům šanci hrát "normálně" (realisticky). Jejich projev nejrůzněji "deformuje" (ironizování postav, protahování výslovnosti některých slov, přepjaté dbaní na nářečí apod.), převádí jej do různých symbolických pohybových akcí či jej činí zřetelně "demonstrativním" (ve smyslu "dělám, že předvádím") - což ale vede pouze a jen k tomu, že herci nemají téměř vůbec žádnou možnost "vstoupit" do postavy a rozkrýt její charakter. A o to by snad v tomto, to prosím zdůrazněme, klasickém realistickém dramatu mělo jít, ne?
Mikuláškova Maryša pro mě dopadá vlastně velmi podobě jako nedávná Krvavá svatba SKUTRu tamtéž. Všelijaký ornament a doprovodná akce - a dramatická figura žádná. 
 

Králík: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno – PDFNJ 2017)

Příběh Fasbinderova filmu Strach jíst duše z roku 1974 o stárnoucí uklízečce, která se zamiluje do marockého gastarbeitera Aliho, mladšího o dvacet let, vezme si ho a společně následně vzdorují předsudkům a nenávisti svého okolí (včetně jejích dětí), pro které je takový vztah nepřijatelný, je nejen jímavý, ale také silný a nadčasový. Nelze přehlédnout, že popis závistí a xenofobií prosyceného světa jako by se inspiroval jevy pozorovatelnými v naší aktuální současnosti.

Škorpil: Maryša (Národní divadlo Praha)

Mikuláškova (a podstatně jistě též i Ljubkové a Tošovského) Maryša je osekaná na dramatickou dřeň – na nešťastnou lásku a vynucený sňatek s někým, o kom se zde dost otevřeně naznačuje, že je nejspíš tyran. Hodně zápornou roli hraje v tom všem velmi chladná a necitlivá Lízalka. Lehce podpantofelní Lízal tradičně časem měkne (a hledá útěchu v alkoholu) a Vávrovi není upřen finální pokus smíření (když se ovšem byl chvíli předtím dosti agresivně – ale zároveň i trochu neobratně – vyřádil na ženě i služce). Francek je frajírek (taky ovšem bez kouska citu) a Maryša se v tom všem chuděra tak trochu, s odpuštěním, plácá. Vůbec aby v tom obrovitém nahrávacím studiu jeden trochu té vřelosti a lásky pohledal. Snad jen Maryša má zpočátku chvíli šanci a naději, byť její cit k Franckovi působí v té chvíli hodně nevyzrále a spíš jako vzdor vůči rodičům a okolí.

Švejda: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno - PDFNJ 2017)

Sdělení až průzračně proklamativního filmu Strach jíst duše R. W. Fassbindera z roku 1974 o německé xenofobii (aneb - mohli bychom říct - "Jak se správně chovat k cizincům") je následující: nestačí v případě přistěhovalců chtít, aby se integrovali, tak jak nám to vyhovuje, nýbrž je třeba, abychom nejprve akceptovali jejich odlišnou mentalitu - a pak teprve vyvstává možnost společného, rovnocenného soužití.

Mikulka: Obrazy tvé velké lásky (Theater Neumarkt Zurych - PDFNJ 2017)

Význam charismatického herce nelze přecenit, to není nic objevného. Ale jen málokdy je to patrné tak zřetelně, jako v případě Obrazů tvé velké lásky. Sandra Hüller je hvězda - píár pochopitelně zdůrazňuje, že je to ta herečka z filmu Toni Erdmann, pilní návštěvníci německého festivalu si mohou vzpomenout, že byla v Praze před pár lety k vidění v Polleschově úletu Gasoline Bill. No výborně. Jenže z Gasoline Billa si vybavuji hlavně podivné kovbojské oblečky a nekonečné rozbíhavé řeči, Toni Erdmann mi byl značně protivný a považuji ten film za snad vůbec nejpřeceňovanější snímek posledních let. Ale tady se potvrdilo, že Hüller není slavná náhodou: v představení byla skvělá a především díky ní tohle hudební monodrama postoupilo ze šuplíčku „povedené představení“ do kategorie „zážitek“.

Mikulka: Světlo v krabici (Düsseldorfer Schauspielhaus - PDFNJ 2017)

Nejsem ctitelem Elfriede Jelinek, Světlo v krabici Düsseldorfského Schauspielhausu ale dokázalo zklamat i hodně obezřetného návštěvníka. Nikoli tématem či formou, kombinace politické angažovanosti a osobních motivů je stejně jako nedramatičnost pro rakouskou dramatičku standardem. Zarážející byla spíš úmornost a nenápaditost, s jakou autorka i inscenátoři svá témata znovu a znovu propírají, nebo záplava banalit, kterým se horem dolem snaží dodat zdání hlubokomyslné závažnosti.

Škorpil: Jas.Okamžik (Theater Dortmund - PDFNJ 2017)

Jas.Okamžik přinesl ohlušující divadelní zážitek, který se divákům nadlouho vypálí na zřítelnici. Doslova. Oslepujícím zábleskům šlo naštěstí časem přivyknout a i se zvýšenou zvukovou hladinu (která občas spolehlivě vymazávala komentář se sluchátkách) se bylo lze smířit. Asi tak jako s celým představením. Což tedy není pochvala. Jak už se tak inscenacím postaveným na výrazném scénografickém či technickém nápadu stává, „wow efekt“ poměrně záhy pomine, princip je prohlédnut a nezbývá než už tak nějak útrpně dočkat konce. V tomto případě tedy – pochopitelně – různých variant zapomínání a umírání. (Začne-li inscenace zrozením a hovoří-li se neustále o čase, plynutí atp., těžko očekávat, že se dospěje někam jinam). Technickému provedení toho všeho přitom nelze nic vytýkat a esteticky inscenace působivá je. Vnucuje se mi tak vzpomínka na Castellucciho Democracy in America, která je podobně obrazivě opulentní i technicky bezchybná. Jeden rozdíl tu ale je: Castellucci se mi jeví spíše jako surrealista, který spíše mate a spoléhá na náznaky. Jas.Okamžik je naproti tomu – doslova i obrazně – převážně černobílý a studeně jasný. Motto letošního PDFNJ „Alles klar?“ bylo tu bohužel zbaveno otazníku.

Mikulka: Žranice (DISK)

Z karnivora koprofágem

Zase jednou potvrzení osvědčeného moudra, že čím menší jsou očekávání, tím příjemnější překvapení z toho může být. Na Žranici jsem se do DISKu chtěl původně vydat v mylném domění, že to je adaptace mého oblíbeného filmu Velká žranice, a příliš pozdě jsem zjistil, že inscenace vychází z dosti otravné hry Egona Bondyho Ministryně výživy. Na místě se ovšem ukázalo, že inscenátoři, jmenovitě Adam Skala a Kamila Krbcová, si z Bondyho vzali jen postavy a pár základních situací (z Velké žranice tu viditelného není vůbec nic) a napsali de facto novou hru. Kterážto je, na rozdíl od upovídaného a křečovitě ironického opusu undergroundového guru, opravdu povedená.

Švejda: Ztracená čest Kateřiny Blumové (Švandovo divadlo)

Proč dnes adaptaci povídky Heinricha Bölla z roku 1974, reagující na protilevicové tažení (západo)německé společnosti v souvislosti s teroristickou činností Frakce Rudé armády vlastně uvádět? A jak se dokonce třeba i vyrovnat s jejím známým filmovým přetlumočením Margarety von Trotta a Volkera Schlöndorffa, které z ní udělalo explicitní kritiku kapitalistického systému a de facto, prostřednictvím vražedného aktu hrdinky prózy, ospravedlňovalo činnost Baadera, Meinhofové a spol.?

Mikulka: Honey (Dejvické divadlo + Cirk La Putyka)

Je to písnička hodně obehraná, ale nezbývá, než jí připomenout i tentokrát: spojení cirkusu s divadlem je věc nadmíru obtížná. V případě Honey je ovšem pozoruhodné především to, že trochu nepravděpodobně vyhlížející skupina vedená Miroslavem Krobotem šla na věc z opačné strany, než bývá zvykem, tedy od činohry.

Švejda: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Divadelník Agnieszky Olsten představuje ten typ současné evropské činohry, jaký byl u nás ve vrcholné podobě k vidění především díky německým inscenacím Thomase Ostermaiera. Divadlo s performativními rysy, interaktivními prvky, s textovou předlohou (jejím tématem), která slouží jako ohnisko, kolem kterého inscenace osciluje; divadlo jako určitá montáž atrakcí.
Divadelník začíná už na cestě, vedoucí do prostoru, ve kterém se hraje - divák se na ní potkává s jednotlivými účinkujícími. Samotný prostor, ohraničený nevzhlednou plechovou ohradou, pak má neformální uspořádání (hraje se uprostřed, diváci sedí kolem na volně rozmístěných židlích). Jak nenuceně inscenace začíná, tak i končí (postavy zaregistrují, že hoří fara - a tedy představení Brusconiho společnosti nebude, herci to opakovaně přečtou z promítaných titulků - a "rozejdou se").

Mikulka: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Takže na závěr festivalu to nejlepší. Nápad zahrát Divadelníka s ženou v titulní roli Bruscona, autoritativního principála kočovné společnosti, sice vyhlíží trochu samoúčelně, a vlastně ani po zhlédnutí představení není tak úplně zřejmé, proč k takovému rozhodnutí došlo, podstatnější však je, že Agnieszka Kwietniewska byla výborná. A že celá inscenace disponovala svůdně perverzním, hrozivě surreálných šarmem.