Švejda: Putin a Bilak u trezoru (Švandovo divadlo)

Přízrak Vasila Bilaka navštíví Vladimira Putina s žádostí o vydání tzv. zvacího dopisu z roku 1968. Jenže Putin nemá na neodbytného staříka náladu, koho mají zajímat nějaké padesát let staré záležitosti, osud stejně už zaniklé zemičky po roce osmdesát devět či staříkovo věčné popotahování soudy, sám má starostí dost a i když je to velkej sportsman, jde mu ze všeho hlava kolem a je z něj spíš takovej ustrašenej uzlíček nervů. Zneškodnit ho! Jenže zasáhne Putinova věrná pomocnice Anna, která odhalí svou pravou tvář (je ostatně sestrou jedné z členek Pussy Riot) a povolávajíc na Vladimira Vladimiroviče Erýnie, zastřelí ho. Bilak zůstává v Putinově sídle sám, zvací dopis nachází v kleci potkana Angely (Merkelové), omylem zavadí o jakési tlačítko na pracovním stole, dochází k (zřejmě jadernému) výbuchu, načež se rozhostí ticho a Bilak, přemítaje nad zbytečností svého pátrání po originále dopisu, cituje slova Bible: "Dej mi milost svou a uchovej ve mně obraz své podoby."
Takové (v lepším případě) opáčko z dějepisu. A nebo také holčičí představa o angažovaném politickém dramatu. Napsala a zrežírovala Viktorie Čermáková.


Podrobnější reflexi (spolu s Lenkou Jungmannovou) vizte v pořadu Josefa Chuchmy Jasná řeč 2. 2 na ČT Art (k vidění zde)

Škorpil: Hodní chlapci (11:55)

Na úvod nezbývá než zopakovat citát (jen teď rychle nevím odkud, takže se nejmenovanému autorovi omlouvám), který praví, že Hodní chlapci jsou „bezpochyby nejveselejší Mikulášek jakého jsem viděl“. Opravdu si nepamatuji, že bych kdy měl při Mikuláškově inscenaci tolik chuti se od srdce smát. Od srdce patřičně černého a zlomyslného.

Mikulka: Přirození (A Studio Rubín)

Petr Kolečko, protože o něj jde v inscenaci s příšerným názvem Přirození především, je fenomén svého druhu. Vlastně nemá v českých krajích konkurenci. Umí lehkým perem napsat příběh, který má vzdor absurdně parodickému ladění hlavu a patu, zamotat ho do trochu moralizující smyčky a mocně vyfutrovat hláškami a slovními žertíky velmi rozdílného kalibru. Počínaje těmi, za které by se by nemuseli stydět ani Monty Pythoni, až po ty hodně přímočaré, kterými zas (bohužel) nejvíc potěší svoje publikum v Rubínu.

Šotkovský: Polnočná omša (SND)

Půlnoční mše Petera Karvaše byla na přelomu 50 a 60. let považována všeobecně za jeden z vrcholů československého poválečného dramatu, kterou během několika let hrála většina tuzemských scén, aby se pak vcelku vytratila z obecného povědomí. V Čechách ještě zaznamenala nečekaný boom v roce 1970 (čtyři uvedení, motivy této „vlny“ by byly zajímavým tématem pro divadelní historiky), v roce 1989 ji uvedlo olomoucké divadlo – a to je vše. Na Slovensku se pak všechna dosavadní uvedení zkoncentrovala ve dvouletce 1959-60, následovala filmová verze Jiřího Krejčíka (1962) a pak dvaapadesát let do inscenace Lukáše Brutovského ve Štúdiu SND (která zahájila "slovenskou sezónu" Slovenského národného divadla). Pauza, kterou nelze vysvětlit jen Karvašovým normalizačním „distancem“, ale asi i porevolučním pocitem, že jde o dobově podmíněnou „hru o SNP“.

Brederová: Kopanec (Činoherák Ústí)

Ústecký Činoherák sa slávnostne vrátil na svoju pôvodnú scénu a pre svoj úvodný "výkop" si zvolil príznačný titul Kopanec.

Švejda: Po sametu (Národní divadlo)

Hlavní sdělení, které inscenace Jiřího Adámka přináší, je: jsou tu Oni, ta jedna velká opovrženíhodná masa politiků, podnikatelů, šéfů televizí apod... Klaus, Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Nečas, Babiš ("Chcem všetko!"), Kožený, Železný (jediný z této party vyjmutý je Václav Havel)..., co si nezaslouží nic než posměch; a jsme tu My, občané této země (či konkrétně diváci této inscenace), kteří (byť se občas chovající jako tupý dav) s těmi "Oněmi" nejsou nijak svázáni a přitom jsou jejich chování a jednání trpce vystaveni....
Hm, pozoruhodný bipolární pohled na společnost, způsob vyrovnávání se s problémy jejich delegováním na druhé.
Mnohem víc bych však ocenil, kdyby inscenace (vzniklá, připomínám, na půdě Národního divadla) spíš než o (imaginárních) "Oněch" byla o "My".

Švejda: iDN na dno

Příspěvek Přestanu se na nějaký čas angažovat na iDN z 8. ledna t.r. pro mě představuje pověstnou poslední kapku, symbolizující pád internetové verze Divadelních novin na dno. Ne že bych proti Stanislavu Pencovi něco měl, naopak - ale probůh: jak tento příspěvek jakkoli souvisí s oblastí divadla? Že má dotyčný přibližně stejně dlouhé vlasy jako jeden z redaktorů iDN?

Švejda: Mrtvé duše (Městské divadlo Brno)

Na hostujících režiích Hany Burešové v Městském divadle v Brně mě opakovaně znepokojuje táž věc: jak nikoli aby režisérka přizpůsobovala (kultivovala) "mainstreamovější" styl zdejšího souboru svému stylu „vyššímu“, nýbrž naopak. Zdá se být přitom vše jak v Divadle v Dlouhé: režijní konstrukt je z inscenace patrný, inscenace si drží kontury režisérčina rukopisu, a přece: jako by se pod tlakem stylu brněnského divadla rozmlžoval a rozpouštěl, ponořoval se do nálevu nenáročné zábavy. Přehrávající herci (kterým začasté schází osobnostní/autorský fundament herců z Dlouhé), a obecně jakési popouštění jim uzdy víc než je zdrávo; povolování i těch hodně jednoduchých fórů (které by si režisérka, zdá se mi, doma nedovolila), to vše navléká její práci do šatů zbytečné líbivosti, „populárnosti“.
Je tomu tak i u Mrtvých duší. Inscenace má otupený společensko – kritický osten, nepříjemná zlověstnost, plynoucí z dění, které sledujeme, je přítomna jen stopově (např. na plese u gubernátora) a celkový dojem nemůže zvrátit ani silně aktuálně rezonující, „protiputinovský“ závěr. 

Mikulka: Deník 1959-1974 (Tygr v tísni)

Spolek Tygr v tísni se v svém (stále ještě novém) působišti ve štvanické Vile bude, zdá se, soustředit na životopisné projekty. Je tudíž logické, že sem byla přenesena i více než dva roky stará inscenace Deník 1959-1974¸podle proslulých zápisků Pavla Juráčka. Premiéru měla o půl roku dříve než její slavnější brněnská následovnice, v Rock Café ale zůstala poněkud stranou pozornosti. Nutno dodat, že nezaslouženě.

Švejda: Ad Ceny divadelní kritiky

Otevřený dopis redakci SaDu

Milá redakce,
dostal jsem od Vás dopis, ve kterém mě vyzýváte, abych svými hlasy přispěl do ankety Cen divadelní kritiky. Vaší výzvy si vážím, dalo by se říct, že v jistém smyslu legitimizuje mé kritické úsilí, vystavuje mu „potvrzení“, že snad není úplně marné a že si zaslouží být bráno v potaz.
Viděl jsem v loňském roce celkem čtyřicet pět představení. Z nich inscenací, premiérovaných toho roku bylo dvacet. Anketa nese od letošního roku (ze známých důvodů) nový název. A tak si říkám, že je to zároveň dobrý důvod podrobit revizi svůj hlas, kterým do ankety přispívám. Zeptat se na relevanci tohoto hlasu. O čem může svědčit. O tom, co se v loňském roce v českém divadle událo? Jak si ta která inscenace či jednotlivý umělecký výkon ve srovnání s jinými stály – a nabídnout tak veřejnosti svůj obraz českého divadla v roce 2014? Myslím, že ne. Myslím, že může tak maximálně svědčit o mém kritickém postoji k té které konkrétní inscenaci. Což smyslem této ankety, předpokládám, není.

Šotkovský: Ježková - Obležen národem dramatiků (o jednom nepochopitelném mlčení)

Začátkem nového roku se sluší vyrovnat resty roku starého – a tenhle není zdaleka jen můj. Nicméně pro jistotu začnu omluvou – že tam, kde by byla na místě podrobná analytická recenze, nabízím jen propagačně/udivenou glosu.

Začátkem loňských prázdnin vyšla kniha Petry Ježkové Obležen národem dramatiků, monografie věnovaná výrazné, leč pozapomenuté postavě české kultury přelomu 19. a 20. století – fejetonistovi, kritikovi a prozaikovi Janu Lierovi (1852-1917), s důrazem na jeho působení coby dramaturga a lektora Národního divadla. Kniha snad očekávaná – vycházela ostatně z disertace, za níž Ježková loni získala Cenu Václava Königsmarka. Kniha, která nevyšla péčí některého fakultního nakladatelství coby typický „sami sobě si“ produkt, ale objevila se v rámci poměrně prestižní edice Historie nakladatelství Academia. Kniha – událost, završení detailního výzkumu poutavou, čtivou a tematicky originální monografií, kniha, která pro mě představuje spolu s Drábkovými Českými pokusy o Shakespeara vrcholný výkon české teatrologie posledních řekněme patnácti let. A…a nic.