Richter: Loutkářská Chrudim

neděle 30. června

62. loutkářská Chrudim začala – den prvý a tři prvé inscenace hlavního programu. Všechny tři o něčem, ba o něčem, co inscenátory pálí. A všechny tři tak trochu bloudí v tom co a jak. A my s nimi.

Mikulka: 7 Ways (Geumhyong Jeong)

Podruhé z Malty

Tak o tomhle představení se píše hodně těžko. Ale psát se chce, neboť to bylo tady v Poznani zatím nejpříjemnější překvapení. Korejka Geumhyong Jeong přišla s pozoruhodnou směsí jemné absurdní grotesky (která se nesnažila být za každou cenu veselá), výborné techniky (která na sebe nijak snaživě neupozorňovala), erotična (aniž by došlo na jakékoli obnažování) a téměř niklovského hračičkářství.

Páluš: Richard III. (Klicperovo divadlo)

Z Festivalu evropských regionů v Hradci Králové

Představení končí, na forbíně stojí Jan Sklenář a říká něco o tom, že na sebe máme být hodní. A že nám to neříká jeho postava, ale skutečný Jan Sklenář, herec Klicperova divadla. Následuje děkovačka, potlesk je mohutný, jakmile však na scénu vejde Richard, aplaus dosáhne nevídané intenzity a následuje dlouhá standing ovation…

Richarda hraje Pavlína Štorková, drobná třiadvacetiletá herečka. A jak! Po jevišti chodí energickými kroky, vypadá jako obludné bezpohlavní monstrum, kterému může být dvacet ale také klidně šedesát let. Zlý skřet, Kaliban (spíše ze Souboje titánů než ze Shakespeara), kterého vyvrhlo samo peklo. Přitom herečka postavu nestaví na základě prvoplánové masky, kostýmu či grimas, ale nesmírně přesnou mimikou a gestikulací, kterým pomáhá nesouměrný pohyb vycházející z Richardova fyzického postižení. Jenže ouvej.

Páluš: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (Klicperovo divadlo)

Z Festivalu evropských regionů v Hradci Králové

David Drábek si na Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho dle programu k inscenaci troufal dlouho. Snad proto, že jako režisér i dramatik se se surreálnem potýkal od začátků své kariéry, snad také proto, že i jeho civilní projev je plný asociačních eskapád a spletitých slovních konstrukcí. Plně si uvědomoval vnitřní spřízněnost s Burkem, potenciál Smočkova textu, vlastní afinitu ke všem druhům podivností a, řekl bych, i velkou míru obdivu a pevné rozhodnutí udělat to správně.

Mikulka: The Four Seasons Restaurant (Societas Raffaello Sanzio)

Poprvé z Malty

Původně jsem sice chtěl obšírně začít tím, že katalog poznaňského festivalu Malta je nejtlustší katalog, jaký jsem kdy viděl (tři sta stránek a asi tak tři čtvrtě kila), a že se mi moc nelíbí zdejší olbřímí kulturní centrum Zamek, ale hned první festivalové představení znamenalo takový náraz, že zůstanu hezky pokorně u něj.

Romeo Castellucci je hlavní hvězdou i supervizorem letošního ročníku Malty a taky má v programu svou inscenaci The Four Seasons Restaurant (pod hlavičkou proslulé Societas Raffaello Sanzio). Což byl onen náraz. Dlouho to vypadalo na zajímavě vykloubenou, ale ne zas tak úplně mimořádnou podívanou, ve které se ve volném tempu mísil hluk černých děr s renesančními pózami dam a s dialogy o filosofu Empedoklovi (který podle legendy skončil svou pozemskou pouť skokem do Etny – pozor, to je důležité). Jenže pak přišla čtvrthodinka, jakou jsem ještě v divadle nezažil.

Mikulka: Žebrácká opera (Klicperovo divadlo)

Tak trochu Havel

Jsou to paradoxy: zatímco se Dušan Pařízek v Národním divadle ze všech sil snaží zbavit Zahradní slavnost dobového zasazení, Daniel Špinar se v Hradci naopak rozhodl podstatně nadčasovější Žebráckou operu obdařit velmi konkrétním retro rámcem. I když zas tak úplně jednoduché to není: vedle charakteristicky zelených esenbáckých uniforem s červenými výložkami a zarostlého androše se tu objevují třeba klasičtí retro gangsteři. A taky diskokoule společně s figurkami jako z Horečky sobotní noci. Mihne se dokonce i na papírovou krabici na víno nacpanou bankovkami, ta ovšem vypadá poněkud nesystémově - režisér nejspíš neodolal drábkovskému pokušení v podobě prvoplánové aktualizace.

Zahálka: Višňový sad (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Paradoxní pocit: člověk tráví spoustu času tím, že vysvětluje svému laickému okolí, že klasickým dramatikům je jedno, jak s nimi který postmoderní režisér naloží, že ono okřídlené znásilňování herců režiséry je jen mýtus, který si vymysleli líní herci, že pojmenovat si po pěti minutách inscenaci jako cochcárnu a dál nehledat její smysl je špatný přístup a tak dál.

Švejda: Zahradní slavnost (Národní divadlo)

Tak dobře zahranou, či lépe řečeno rozehranou inscenaci hry Václava Havla nepamatuji od dob Grossmanových Larga desolata a Pokoušení v Divadle Na zábradlí zkraje devadesátých let. S injektovanou zábavou, která se stará o rozproudění publika, ale pohybuje se v intencích textu. Která je provedena s lehkostí a bez upatlaného psychologicko – realistického herectví. Která je, jaké překvapení!, schopna rozkrýt psychologii figur (zřejmě nejsilnější pasáž inscenace: celý proces „likvidace“ Ferdy Plzáka) a rozehrát vztahy mezi postavami pomocí prostředků, které předtím ještě nikoho nenapadli (motiv „tělesnosti“ postav a „tělesné“ agrese). Pařízek pracuje s obvyklým režijním arzenálem vzor PKD - a on, světe div se, funguje i na Havlově dramatu.

Mikulka: 121 (D'EPOG)

Šest tisíc i s cesťákem... mám ukázat kozy?

 

Někdy může být příjemné setkat se divadlem, které umí znejisťovat. Ale s informacemi v programové brožuře (konalo se v rámci hradeckého Open Airu) je dobré zacházet opatrně. Věta typu „Jazykově bezbariérová inscenace 121 vznikla z ambice prezentovat tvorbu divadla D'EPOG v širším evropském kontextu na mezinárodních festivalech. Inscenace se zabývá problémem odpovědnosti, sdělnosti a vzájemné komunikace.“ je vážně odrazující. A že to je míněno ironicky, zjistíte až na místě činu. Nebýt zrušeného sousedního představení s podstatně lepší anotací, vůbec bychom se na D‘EPOG nevydali. Celkem se v zatuchlém sklepení Dance Fabrique sešlo devět diváků - na pět účinkujících, což není poměr úplně ideální. To ovšem nic nemění na tom, že ti, kdo nepřišli, mohou litovat. Alespoň pokud mají rádi divadlo hodně divné a hodně nejisté.

Varyš: Spánek nikdo nevolá (neuskutečněné představení)

Tak jsem se těšil! Měl to být hřeb, ba spíš hlavní bod sobotního programu. A jakou to mělo masivní propagaci! Facebook, výzvy, mejly a dokonce i plakáty přímo ve městě na všech sloupích. Předvoj pražské kriticko-intelektuální úderky Mikulka byl spatřen již v pátek, Škropil se Švejdou si to s patřičně zachmuřenými výrazy v sobotu po poledni štrádovali festivalovým stanovým městečkem. Přesouvá se to z Pivovarskýho náměstí do Městské hudební síně, mimoděk mi sdělili. Uložil jsem si do paměti.

Varyš: Kde život náš je v půli se svou poutí (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Mám rád severní Čechy, tu krajinu se vší industriální podlomeností, se vší komplikovanou historií, s celou tou mnohosečnou atmosférou. Mám rád taky Josefa Jedličku, zvlášť jeho České typy, ale i uchvacující román Kde život náš je v půli se svou poutí. Padesátá léta v celé kráse.

Varyš: Zahradní slavnost (Národní divadlo)

Tak abych se k tomu snad taky vyjádřil. Regulérní recenze je zde, následuje pár osobních poznámek.

Přihrnul jsem si to v pondělí večer z (tentokrát fakt náročného, ale to sem nepatří) týdnu na Dream Factory Ostrava a ještě s baťohem na zádech a notebookem v podpaží se vecpal do Stavovského divadla na večerní generálku. Hned ve dveřích do sálu jsem věděl, že jsem tu správně: na scéně se skvěla obří Pařízkova krychle (zdaleka nejen ze Spílání, používá ji pravidelně, například i v curyšském (brzo düsseldorfském) Faustovi). Jestli mám rád nějakou metaforu, tak tu o starejch rockovejch kapelách, co vždycky přijedou zahrát svoje starý fláky.

Švejda: Potkají se empatický a neempatický kritik

Potkají se po představení empatický a neempatický divadelní kritik.
EK: Tak cos tomu říkal?
NEK: Sračka.
EK: No jo, ale už ten text. Ta odvaha, pustit se do něčeho takovýho aktuálního...
NEK: Sračka.
EK: A ten režijní koncept. Četl jsi program, jak to tam -
NEK: Sračka.
EK: A když vezmeš v potaz ty jeho předchozí skvělý věci -
NEK: Sračka.

Varyš: Král Lear (Národní divadlo)

Derniéra Leara v Národním; opět záležitost, u níž respektuji, že končí (rok a půl na repertoáru mi skutečně nepřijde málo, obecně pokládám spíš za skandál, že se jiné inscenace bez zjevného důvodu drží déle, odpovídá to ovšem struktuře premiér činohry) a neřeknu tedy, že mi je to líto, nicméně byl jsem nadšen ještě více než poprvé. Tehdy mě dojal útok na ND a jeho diváky, a samozřejmě geniální použití dvou "půlek" představení - jeden z mála případů, kdy mělo rozdělení inscenace přestávkou skutečné opodstatnění. Pak - pochopitelně- Nebeského jevištní poezie a černý humor.

Zahálka: Zahradní slavnost (ND)

Občas říkávám, že jsem vlastně nenáročný divák - a občas mi to někdo ani trochu nevěří. K Zahradní slavnosti už toho bylo napsáno tolik, že snad jen takto: je to z velké části svižné, zábavné, kontaktní divadlo, navíc na poměry domu opravdu nadstandardně dobře zahrané. Docela věřím tomu, že by se s ním ND mohlo objevit na nějakém zahraničním festivalu a že by to rozhodně nebyla žádná ostuda. Většině výhrad a pochybností kolegů Škorpila a dalších vlastně rozumím, ale... Je to vážně tak málo?

Mikulka: Zahradní slavnost (Národní divadlo)

S Havlovou Zahradní slavností to je těžké. I po padesáti letech zůstává nejslavnějším textem nejslavnějšího českého dramatika a dodnes je všude spousta nostalgiků či apologetů, kterým nezadržitelně zacukají koutky, kdykoli uslyší svou oblíbenou hlášku o věrtelu, který bez topůrka nezakopeš. A pak zasněně pohovoří o tom, jak je ta hra pořád aktuální. Případně i s temným dodatkem „zvláště dnes“.

Potíž je v tom, že Zahradní slavnost je - při vší úctě k jejímu postavení v dějinách českého divadla - jednou z nejčasovějších a tudíž nejvíce zestárnuvších Havlových her.

Mikulka: Vyhnanci (Buranteatr)

Po nezávazně rozverném Pánovi s kaméliemi se Buranteatr pustil do inscenace zcela opačného rázu. Joyceovi Vyhnanci jsou komplikovaná hra, která navíc mate tím, že nejednoznačně traktovanou změť témat, týkajících se mezí osobní svobody v nejširším slova smyslu, předvádí na půdorysu podivného manželského troj až čtyřúhelníku. A ještě ke všemu to celé balí do poněkud zastaralé ibsenovské rétoriky. Inscenátoři stojí před dramaturgicky i herecky hodně komplikovaným úkolem, jak to celé převést do divadelního tvaru, který by se nezhroutil pod svou vlastní vahou.

Mikulka: Divadelní svět Brno (pátek 14.6.)

Vojcek a Bystrouška (a ježeček)

Hlavní zahraniční hvězdou posledního dne Divadelního světa byl Woyzeck on the Highveld jihoafrické Handspring Puppet Company. V ani ne poloprázdném sále Městského divadla to ale zvlášť moc hvězdný zážitek nebyl. Jihoafričané převyprávějí zjednodušený děj slavné hry jako vcelku přímočarou historku o zrazené lásce a testu, přičemž velké loutky spíš jen tak postávají na scéně a čekají, až jejich vodič odříká své repliky, než že by něco oslnivého předvedly. Na zadním plátně k tomu téměř nepřetržitě běží projekce, která ze všeho nejvíc připomíná jednoduchý, černobílý animovaný film. Chvílemi neurčitě navozuje náladu jakéhosi slumu, jindy je vesmírně poetická a když se tu a tam setká s Vojckovým příběhem, prvoplánově ilustruje. Z Vojcka zůstalo v téhle úpravě jen málo (především poetický Büchnerův jazyk) a k tomu málu jihoafričané nic moc nového nepřidali.

Zahálka: Playing Cards 1: SPADES (Ex Machina - Robert Lepage)

Stalo se jedné noci

Není vždycky dobré mít na inscenaci hodně peněz - stávává se potom, že se tvůrce příliš soustředí na to, co si za ně může koupit, a na takové banality jako obsah už nezbývá mnoho času. Kanaďan Robert Lepage mívá hodně peněz a dost si na tom zakládá; českému operymilovnému divákovi bude možná známá jeho newyorská inscenace Wagnerova Ringu, která si dala natolik záležet na práci s projekcemi a obří soustavou nakloněných rovin spojených na ose táhnoucí se v několikametrové výšce napříč celým jevištěm, že něco jako výrazná herecká práce nebo dokonce i vynalézavější mizanscény nemohlo tvůrce zatěžovat (někteří kritici psali o "koncertním provedení opery se scénografií za desítky milionů" atp.) - a přesto to nebyla zcela marná podívaná.

Škorpil: Zahradní slavnost (Národní divadlo)

Na inscenacích Dušana Pařízka (a nejen jeho) v Pražském komorním divadle mi často vadilo, že jsou až příliš „o něčem“. Že jsou občas až příliš čitelné, že doslovují a vnucují svůj názor. Co jsem ale nemohl neobdivovat, byla jejich celistvost, „udělanost“, tah (často úmyslně zpomalovaný či tříštěný) a samozřejmě jinde nevídaná souhra všech – s odpuštěním – složek. Ty inscenace zkrátka měly styl.
Na jednu stranu bych tedy měl být po dnešní Zahradní slavnosti v Národním divadle spokojen. O onom „něčem“ totiž inscenace opravdu není. Tím méně nějak okatě. Ona vlastně, jak důvtipný čtenář již jistě vytušil, není o ničem.

Mikulka: Kabaret Wernisch (Husa na provázku)

Když má Divadelní svět volný čtvrtek...

Znalci brněnských poměrů hlásili, že Králova řeč je nejpovedenější inscenace v Mahenově divadle, a že se v ní v porovnání s těmi ostatními i docela slušně hraje. Pokud si znalci zlomyslně nevymýšleli, je to s NDB zlé. Ale opravdu hodně zlé: byla to nesnesitelná skládanka hereckých i režijních „starodivadelních“ klišé. Prchnul jsem o přestávce a se slzou v oku vzpomínal na Palmovku, kde z téhle dobře napsané hry dokázali udělat docela solidní, divácky chytlavý kus.

A protože večerní derniéra Dziadů v Buranteatru byla zrušena kvůli „zdravotní indispozici“ (hezký eufemismus pro ranní porod herečky, která ještě večer předtím hrála), vypravil jsem se na nefestivalové přestavení na Provázek.

Mikulka: Divadelní svět Brno (středa 12.6.)

Mechanický pomeranč (Theater der Altstadt Stuttgart)

Jsou divadelní inscenace, o kterých je nejlépe mlčet. A když pomlčíme o semaforském Hodiny jdou pozpátku, zůstává ze středečního programu pouze Mechanický pomeranč stuttgartského Theater der Altstadt. Kdybych z něj musel odejít po prvních dvaceti minutách, bylo by mi strašně líto, že přijdu o výborně vymyšlené a nápadité představení. Čtyři herci hráli s téměř kabaretním nasazením přímo na diváky, dokázali být nefalšovaně vtipní i sympatičtí – a současně si jen tak lehounce, jakoby mimochodem odskakovali do rolí brutálních násilníků, kteří „konají zlo, protože se jim chce“. Publikum tak bylo velmi šikovně vmanipulováno do situace, kdy nebylo zřejmé, je-li na místě se smát, nebo se spíš děsit.

Švejda: Vladimirova děvka (Švandovo divadlo)

Vladimirova děvka je typem dramatu, k němuž inscenačně jako by už nebylo potřeba nic dodávat. Jehož sdělení (i kvalita) je obsaženo v "samotných" slovech, která na scéně stačí pouze adekvátně "přetlumočit". Jde vlastně o podobný případ jako jsou hry Václava Havla, které, zvláště tedy Ztížená možnost soustředění, jako by byly jedním z autorových inspiračních zdrojů.
Dodo Gombár, zdá se, ale nevěří, že ten kompozičně (a snad i myšlenkově) poněkud komplikovanější text diváci úplně pochopí - a tak si "vymýšlí". Ornamentalizuje (etuda s varnou konvicí), zvýrazňuje (když divná doba, tak oškliví a zlí lidé), přidává písňová, téměř muzikálová intermezza, doslovuje (komplet finále!)... Ne že by to Kratochvílův text neunesl, i tahle inscenace má charakter docela napínavé detektivky o hledání pravdy - ale je tím vším jaksi rozředěn a zbanalizován.

Recenze vyjde ve Světě a divadle 4/2013

Mikulka: Divadelní svět – festival, který nikdo nemá rád?

Na Divadelním světě jsem poprvé a setkávám se tu s atmosférou, kterou jsem ještě na žádné podobné akci nezažil: jako kdyby tenhle festival vlastně nikdo neměl rád, nebral ho za svůj a nebyl si tak úplně jistý, co s ním.

Mikulka: Divadelní svět Brno (úterý 11.6.)

Staatsschauspiel Dresden - Familienbande

Familienbande drážďanské Staatsschauspiel bylo zatím nejrozporuplnější představení celého festivalu. Vlastně se jednalo o trochu odlehčenější hudební variantu oblíbené Rodinné oslavy: na oslavě dědečkových osmdesátých narozenin se sejde široká rodina, všichni se pohádají, ze skříní vypadne spousta kostlivců a vše skončí hodně ošklivou kocovinou (kromě toho, že tedy dědeček umře). To podstatné se ovšem odehrává formou hudebních parodií, od Brechta přes pop nejrůznějšího střihu až po operu - a zpívá se chvílemi skvěle a pak zase pěkně mizerně a pohromadě to celé drží spíš silou vůle než čehokoli jiného.

Varyš: On není jako on (Meetfactory)

Včera měla v Meetfactory derniéru inscenace On není jako on, hra Elfriede Jelinek v překladu Barbary Schnelle a režii Kathariny Schmitt. Všechny tři role sehrála Ivana Uhlířová. Jde o jednu z položek dlouholeté spolupráce této herečky s touto režisérkou, v Meetu také nastudovaly England Tima Crouche a ve Studiu Hrdinů Černá zrcadla Arna Schmidta. Premiéra byla 4. listopadu 2011, kus se tedy - za solidního zájmu diváků - udržel na repertoáru celkem dlouho.

Mikulka: Divadelní svět Brno (úterý 11.6.)

Balada pro režiséra, který neumí neřvat

Inscenace Vladimíra Morávka mi už před několika lety začaly připadat tak stejné, že jsem se jim začal skoro cíleně vyhýbat. Naprostá důslednost není samozřejmě nutná, ale festivalové setkání s Baladou pro banditu rozhodně ke změně názoru nevybízelo. Tahle verze Balady už pamatuje leccos, ale prázdného hlomozu se v ní nadělá, jako kdyby to byla nejžhavější novinka. Morávek je režisér, který dost dobře neumí neřvat - a jeho řev se mi zdá jednotvárný, planě efektní a ve vztahu k předlohám i k tématům bezohledně nivelizující.

Šotkovská: Opera mleczana (Narodowy Stary Teatr Kraków)

Po zážitku z žilinského představení, jehož účast v programu Divadelního světa ospravedlňuje jen fakt, že se jednalo o náhradu za jiné žilinské představení, které muselo být pro nemoc zrušeno, přišel zážitek v něčem obdobně kuriózní, ovšem pro mě suverénně aspirující na prozatímní vrchol festivalu.

Mikulka: Divadelní svět Brno (pondělí 10.6.)

Vaše deprese je směšná

O Klimáčkově a žilinském průšvihu jménem BEAT se skoro nechce psát, byla to sbírka klišé na normalizační motivy, zahraná a zrežírovaná bez valných stop invence. Bylo nás odpoledne v Redutě jen pár a ti kdo nebyli, dobře udělali. Jistou omluvou může být jen to, že to byla náhrada za původně plánovaného Jánošíka 007 (zrušeného kvůli nemoci), ale co s tím, že.

To krakovská Opera mleczana byla úplně jiná váhová kategorie. Sice se tu nesdělovalo nic zásadního a hlubokomyslného (v tom se ta inscenace podobala maďarskému Musik), ale říkalo se to tak pěkně a zábavně, že byla čirá radost se dívat. A poslouchat, samozřejmě.

Šotkovská: BEAT (každý má svoj rytmus) (Mestské divadlo Žilina)

Řada zelených židlí mezi šedými stěnami, postavy sedící po celé trvání představení jedna vedle druhé a adresující své monology přímo publiku dávají tušit, že okouzlení německým divadlem dorazilo i na slovenskou divadelní oblast.

Švejda: Drž mě pevně, miluj mě zlehka (MDP - Divadlo ABC)

Inscenace Miroslava Hanuše plyne / odtéká jako lehké šumivé víno. Režisér, zběhlý v žánru hudebně – pohybového divadla, „činoherního muzikálu“, si počíná suverénně a vkusně. Jištěn hudbou a hudebním nastudováním Milana Potočka, tedy jednoho z opěrných sloupů jeho domovského Divadla v Dlouhé, nabízí pásmo, „montáž atrakcí“, ve kterém má hlavní slovo vděčné prostředí tanečního sálu, především tedy jeho taneční lekce. Jistě, některé hrany by se daly dobrousit (či obrousit)  - např. přepjatě dramatizované exponování tématu, pěvecká kondice účinkujících, herecká prkennost Henrietty Hornáčkové (majitelka tančírny), komediální hlasová razance Jiřího Klema (otec hlavního hrdiny) -, ale to jsou myslím jen malé pihy na kráse téhle zábavné a na typického diváka MDP emocionálně přesně zacílené podívané.
(P.S.: Jako předloha inscenátorům posloužila próza Roberta Fulghuma)

Recenze vyšla v Lidových novinách 24. června

Patrick Fridrichovský tweetuje z Brna (neděle 9.6.)

Dylan. Časy se mění (Stadtheatre Ingolstadt) : Kdo chtěl vidět dylanovský biomuzikál, dostal málo. Nálada jako v 80kách, v prodejně LPček kdesi v DDR.

Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 9.6.)

Zlá neděle

První dva dny na Divadelním světě překvapovaly příjemně, zato neděle byla zlá. Nejdřív pohybové divadlo v té nejprotivnější možné poloze: pár nešťastníků se hodinu plazí po zemi, tváří se přitom vážně a existenciálně a vám se tak strašně chce spát. Zpestřením nezáživné podívané jménem Lamali Lokta bylo jen několik mikrospánků (teda doufám, že byly jen mikro), při kterých se dění na scéně prolínalo se sny. Nejlepší byl ten, ve kterém se tanečnice změnila v kaluž krve a vsákla se do podlahy. Pokud by k tomu nějaký freudista dodal něco moudrého, budu vděčný.

Mikulka: Divadelní svět Brno (sobota 8.6.)

József Katona Színház: Musik, Musikk, Musique

Devadesát minut se vlastně nedělo nic převratného, jen se na scéně v různých konstelacích střídala šestice herců v lehce rozehrávaných hudebních číslech. Občas to bylo veselé, ale nikdy moc křiklavě, mnohem více bylo nostalgie a dráždivé nedořečenosti. Zpívalo se kabaretně (vzor dvacátá a třicátá léta) a v mnoha evropských jazycích, herci byli kostýmování barvitě a trochu dekadentně, hudebníci v bílých námořnických uniformách hráli tak decentně, že ve velkém Mahenově divadle skoro ani nebyly potřeba mikroporty.

Patrick Fridrichovský tweetuje z Brna (sobota 8.6.)

Taneční maratón na Steel Pier (JAMU Brno) Skvělý dramaturgický výběr pro JAMU! Škoda, že se příběh odehrával v jazyce Czenglish, kterému nerozumí každý.

Musik, Musikk, Musique (Jószef Katona Színház). Hudebni globus na divadle v podani Joszef Kantona Szinhaz, aneb Kdyby ty Musique nebyly...temer Las Vegas pro intelektuály.

Švejda: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Zpráva z reprízy 8. června

O Pánovi z Prasečkova se tu krátce po premiéře psalo hned několikrát (Vladimír Mikulka, Martin J. Švejda, Tomáš Hájek). Hlavní výtky směřovaly k neživotnosti a akademičnosti inscenace; k tomu, že „divácky vstřícný“ kus nefunguje tak, jak se asi očekávalo, že fungovat bude. Jaká je tedy situace na konci sezóny, po čtrnácti představeních, kdy je dostatečně obehraná a měla by tedy mít již pevné kontury.

Mikulka: Divadelní svět Brno (pátek 7.6.)

Fxxxing weather

 

Brněnský festival Divadelní svět začal trochu kuriózně zrušením plenérového představení Lišky Bystroušky, které původně mělo celý týden s náležitou slávou odstartovat. Oficiálním důvodem byla špatná předpověď počasí - čemuž se páteční sluníčko jen tak shovívavě usmívalo pod vousy. Slavnostní zahájení nakonec obstarala dvojice komediantů, kteří se na chůdách přikolébali před diváky a prohlásili, že je teda zahájeno, a že se s námi budou rádi vídat i nadále. Ale navzdory tomu nebyl první den festivalu vůbec marný. Vedení i herci Reduty se v téměř dvouhodinové, snově surreálné a zálibně pokleslé taškařici Ende Gut, alles gut důstojně rozloučili s Brnem, načež na Moravském náměstí více než mile překvapili belgičtí cirkusáci, kteří operativně obsadili prestižní prostor i čas, původně určený pro nešťastnou Janáčkovu lišku.

Mikulka: Brian (Dejvické divadlo)

Jak důležité je mít Krobota

Není to samozřejmě žádný překvapující objev, ale při sledování reprízy Briana si lze v plné síle uvědomit, jak důležitou postavou pro Dejvické divadlo je Miroslav Krobot. A to paradoxně i navzdory tomu, že Brian je inscenace poněkud nevyrovnaná, v řadě ohledů nedotažená a ani zdaleka nepůsobí tak přesvědčivým a „dokonalým“ dojmem, jako aktuální hity Ucpanej systém nebo Racek. Podstatnější se zdá být, že to je další z řady Krobotových pokusů vychylovat soubor z cesty klasického hereckého/interpretačního divadla, po které umí dejvičtí kráčet s obdivuhodnou (a v českém kontextu ojedinělou) jistotou. S takovou jistotou, že by se mohlo trochu zrádně zdát, že k tomu vlastně svého uměleckého šéfa skoro ani nepotřebují.

Mikulka: Vladimirova děvka (Švandovo divadlo)

Jistě, může být hezké, když jsou věci přehledné a jasné. Jenže někdy může být jasnost a dořečenost taky na škodu. Třeba v onom tajemném příběhu, ve kterém se opilec Olov snaží dopátrat, co se to vlastně událo s ním a s Vladimirem, k jehož hospodářství kdysi přišla neznámá žena s malm dítětem v náručí. A úměrně postupnému odhalování pravdy se zamotává do pavučin podivných příběhů, u kterých si nikdo nemůže být ničím úplně jistý.

Švejda: Les (Divadlo na Vinohradech)

Vinohradský Les poskytuje vpravdě mystický zážitek: člověk jako by se propadl v divadelním čase o takových, dejme tomu, osmdesát let nazpět. Do dob, kdy se žádný režijní výklad textu nevyžadoval, kdy stačilo jeho prosté zaranžování, podtržení klíčových pasáží (Zuzanou Vejvodovou přepjatě prožívané zoufalství Axjuši; plakátově demaskující finále), herecká názornost, poctivě vyhrávající každé gesto... Z té inscenace mě přepadá zoufalství hned ze tří důvodů: že přesně tohle je ten způsob provedení, který pověstný "vinohradský divák" požaduje (soudě aspoň podle všech těch vstřícných reakcí na každý primitivní fórek); že tohle je ta jedna z "výkladních divadelních skříní" Prahy, která jen tak (soudě aspoň podle všech těch politických a společenských celebrit v hledišti při premiéře) nepadne; kam až to ten kdysi nadějný, rozpustilý komediograf Daniel Hrbek dopracoval - jaké míry konformity, přizpůsobení se požadavkům vinohradského divadla je schopen.

Recenze vyšla v Lidových novinách 6. června