středa 30. října 2019

Mikulka: Maďarský akát (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Bylo to představení, které mělo jisté cimrmanovské rysy, i když spíš jen vnějškově; Maďarský akát totiž není nějaká nezávazná mystifikační legrácka, ale v jádru docela vážně míněné politické divadlo, zřetelně vyrůstající z aktuální politické situace. Tu ovšem dokáže komentovat s pobavenou a často dosti jedovatou ironií.

čtvrtek 24. října 2019

Švejda: Vražda u katedrály (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen se ve své nejnovější inscenaci pouští na pole politického divadla. Macháčkova hra, rekonstruující známý útok ruských příslušníků GRU na dvojitého agenta Sergeje Skripala, je především kritikou putinovského Ruska (a vlastně "ruské duše", před níž - jako by Macháček říkal - je třeba se mít na pozoru, jako takové).

středa 23. října 2019

Švejda: Klešice (Nejhodnější medvídci & Divadlo na tahu)

Před těmi, kdo chtějí inscenovat Klešice Reného Levínského (ale de facto i kterýkoliv jiný dramatikův text), vyvstává jako kardinální otázka: jak zdolat tu masu slovního obrazoborectví, tu opulentní výsostně zábavnou a duchaplnou fasádu zdánlivé konverzační hlušiny, pod níž autor přitom otevírá zcela zásadní otázky (zejména - zdá se mi - týkající se situace společnosti, nacházející se po dějinném převratu - a jedno, zdali jako zde po konci prvé světové války nebo třeba po pádu komunistického režimu v roce 1989 - v jakémsi "roce jedna")?

neděle 13. října 2019

Mikulka: Lazarus (Městská divadla pražská - Komedie)

Čekání na písničku


Ohledně muzikálu Lazarus se Městským divadlům pražským podařilo vytvořit dojem, že to bude jedna z událostí sezóny. Konec konců proč ne: jedná se o světový hit a David Bowie se i u nás těší značnému renomé. Velmi solidně vyhlíželo také obsazení hudebně kompetentních účinkujících, což (obávám se) není u „činoherních muzikálů“ v Česku vždy tak úplně pravidlem. Mimochodem, písně jsou v angličtině a výslovnost zpěváků sympaticky netahá za uši.

pondělí 7. října 2019

Mikulka: Maryša mlčí (Depresivní děti touží po penězích)

Jak mlčky zničit ženu


Takže popořádku: v prologu Maryša zazpívá jako zcela nevinná holčička, potom se sice trochu pornograficky, ale stále dost nevinně miluje s Franckem, pak je jí násilím vnucen za manžela Vávra, který v kontrastu k její nevinnosti vypadá jako ztělesnění samčí zvířeckosti. Však také hned po svatbě (a těsně před přestávkou) vyděšenou dívenku brutálně znásilní.

pátek 4. října 2019

Etlíková: Happy New Fear (Rima Najdi - Pražské křižovatky 2019)

Politický rozměr inscenace Happy New Fear libanonské umělkyně Rimy Najdi se rozhodně nevyčerpává pouhým faktem, že se inspiruje autorčinými osobními zkušenostmi z života v Bejrútu. Riziko, že se v tomto městě odehraje teroristický útok, je mnohonásobně vyšší než v jakémkoliv evropském městě. Pro Evropany však není snadné si tento nepoměr názorně představit, protože mívají jen velice zkreslenou představu o tom, co to obnáší žít pod intenzivní hrozbou smrti. Najdi s pomocí svého alter-ega Madame Bomba publiku přibližuje, co se za takových okolností děje v lidské psychice.

čtvrtek 3. října 2019

Etlíková: Fantasia (TR Warszawa - Pražské křižovatky 2019)

Psaní o prvních dvou inscenacích Pražských křižovatek jsem odkládala až na dobu poté, co mě do pořadu Reflexe: Divadlo! vyzpovídá Ondřej Škrabal. Během rozhovoru padla i otázka, jestli tituly uvedené na festivalu vnímám jako politické a případně v čem. Ráda bych se na ni pokusila odpovědět ještě jednou, v souvislosti s polským titulem Fantasia. Inscenaci Anny Karasińské totiž považuji v tomto ohledu za charakteristickou.

Mikulka: Pan Pros (Spolek Jedl - DOX)

Pan Pros je přesně ten typ představení, ze kterých odcházívám v rozpacích. Ty plynou z neschopnosti sám sobě odpovědět na základní otázky typu „o čem že to bylo?“ , „líbilo se mi to?“ nebo „oslovilo mě to?“ Přičemž ta poslední je samo sebou nejpodstatnější: inscenací, kterým jsem moc nerozuměl, a přesto mě dokázaly zaujmout nebo přímo strhnout, už byla spousta.

středa 2. října 2019

Etlíková: Zem pamätá (Slovenské komorné divadlo Martin - Pražské křižovatky 2019)

Když se koncept vzpříčí v hrdle


Ústřední metaforou inscenace Zem pamätá je výjev, kde hlavní (anti)hrdina zpěvák Karol Duchoň dlouho bez přestání kráčí po běžeckém pásu. Trvá devadesát minut a je obdivuhodné, že herec Tomáš Grega během tohoto pochodování skoro neustále zpívá. Rytmu a stylu jeho hry se přizpůsobují i ostatní herci a vše tak působí velmi soustředěným a sevřeným dojmem. Jakkoliv lze oceňovat dobré technické začlenění "pásové" metafory do struktury díla, je obtížné se vyrovnat se skutečností, že tvoří takřka jediný výkladový pilíř. Dvouhodinové dění se neustále točí kolem jednoduché představy zpěváka jako štvance pozvolného a nenápadného tlaku okolí. Může se jednat o všudypřítomné povzbuzování ke společenskému alkoholismu, které se mu stane osudným, lákání ke spolupráci s komunisty nebo o zneužívání jeho niterné posedlosti zpěvem. Raději, než bych se nekonečně dlouho a stále stejným způsobem dojímala nad bezbranností postavy vůči těmto vlivům, jsem se usilovně snažila zaposlouchat do úryvků z Duchoňova repertoáru a představení si sice povrchně, ale alespoň trochu užít.

Mikulka: Všechno, co v nás zkurvili Komunisti (Divadlo Maso - NoD Roxy)

Jebni se hlavou do zdi!


Politické divadlo, kterým do diváků buší Divadlo Maso, se hraje podle trochu jiných not, než je dnes v kraji zvykem. Pokud za sebou máte dlouhou řadu divadelních inscenací, které se s planoucím zrakem berou za „správnou věc“ – a přitom jsou jen divadelním odvarem pateticky pobouřených, človíčkujících nebo okázale ušlechtilých statusů, valících se naší bublinou na sociálních sítích, je neobyčejně úlevné, když se tomu všemu někdo dokáže hodně drsně vysmát. Což se tady děje s koňskou dávkou humoru černého, místy i zálibně cynického, a také za podpory spousty absurdních dějových vykloubenin a bizarních odboček.

Švejda: Zem pamätá (Slovenské komorné divadlo Martin - Pražské křižovatky 2019)

Tak tohle bylo velké zklamání. Jiří Havelka před dvěma lety na festivalu Pražské křižovatky upoutal pozornost s inscenaci Elity, kterou nastudoval ve Slovenském národním divadle, vynalézavou a nelítostnou sondou do slovenského (i českého) polistopadového establishmentu, zhoubně poznamenaného komunistickým režimem (s StB v čele).