Mikulka: Před sebou neutečeš! (LÁHOR/Soundsystem)

Volíš Martu nebo Kamilu?!

Letí to. Na představení Láhor/Saundsystem jsem byl naposledy před deseti lety v Činoheráku. Parta kolem Petra Marka tehdy v inscenaci Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? připomínala výročí listopadu 1989 - s ironií, ale vlastně docela státotvorně. Na stejném místě a na politické téma se hrálo i tentokrát. Možná je to jen náhoda, ale posun vypadá docela příznačně: inscenace Před sebou neutečeš! sice zachovává důslednou žabí perspektivu, místo zlomové dějinné události však už sleduje vcelku banální politický provoz. Nejedná se tu o nic většího, než o dohadování, jestli má broumovská buňka nejmenovaného politického hnutí vyslat do senátních voleb Martu nebo Kamilu. Obě dámy (a nejen ony) přitom mají ve skříních nejrůznější kostlivce - a snaha udělat si na poslední chvíli ve věcech jasno není ani moc důstojná ani efektivní.

Mikulka: Fifty (Dejvické divadlo)

Umí psát, umějí hrát

Je radost setkat se dramatikem, který umí psát. A s herci, kteří to, co napíše, umějí zahrát. Zní to poněkud banálně, ale setkání s divadlem, které dokáže vrchovatě a s lehkostí dostát požadavkům toho, co bychom mohli označit za „tradiční formu interpretačního činoherního divadla“ zas tak častá bohužel nejsou. Vlastně jsou spíš docela vzácná. Tolik tedy před závorkou k nové inscenaci Petra Zelenky a Dejvického divadla. Lze pokračovat zkoumáním toho, o čem se se hraje, lze mít nejrůznější konkrétní potěšené poznámky nebo naopak výhrady, ale tuto kvalitu Zelenkově autorské inscenaci Fifty jednoduše upřít nelze (alespoň tedy doufám).

Dubský: Ostravar (sobota 3.12.)

Lásky jedné plavovlásky (Divadlo Petra Bezruče)
Hoří, má panenko (Národní divadlo moravskoslezské)
Konec hry (Komorní scéna Aréna)

Dubský: Ostravar (pátek 2.12.)

Zakázanou krajinou (Studio G)

Švejkův návrat (Komorní scéna Aréna)

Bratři Karamazovi (Divadlo Petra Bezruče)

Škorpil: Z osobní historie a teorie Nadivadla (též jako odpověď Ivě Mikulové a trochu i Martině Musilové)

Už to načal blahé paměti Martin Švejda ve svém příspěvku, ale neodpustím si, abych tuto „zakladatelskou historku“ nezopakoval: Nadivadlo vskutku vzniklo v Salmovské literární kavárně, kde jsme po zkoušce inscenace Spánek nikdo nevolá seděli a hudrovali nad stavem iDN a skutečností, že Vladimír bude nejspíš muset (z mnoha různých důvodů) svojí pozici v redakci DN opustit. Bylo nám toho prostoru, kde jsme se s chutí hádali o divadle líto, i padl nápad založit si něco vlastního. A ještě té noci jsem na platformě blogger vytvořil první „demo“ budoucího Nadivadla. Martin dodával „ideové vedení“, Vladimír obsah a já technické služby. Podařilo se nám získat řadu (tehdy) podobně naložených kolegů a „platformě“ nestálo nic v cestě. Původní závazek „overnight“ kritiky se časem rozvolnil (občas je přeci jen dobré přečíst svůj soud s odstupem alespoň pár hodin) a překvapivě záhy odpadla většina „otců a matek zakladatelů“. Proč vlastně dodnes netuším. Snad nechtěli být spojováni s těmi protivy z Nadivadla, či si nechtěli nechat po divadelních barech spílat za něco, co nenapsali (jak to občas musela strpět moje žena).

Škorpil: Fifty (Dejvické divadlo)

 Ve vztahu k Zelenkově novince Fifty, uvedené v autorově režii v Dejvickém divadle jsem – přiznávám – hned v několika (ne)výhodách. Redakčně připravuji hru k vydání jako přílohu letošního ročníku SADu a těžko si v takovém případě nevytvořit k textu vztah. Jsem také pamětníkem Příběhů obyčejného šílenství a tudíž tzv. zlaté éry Dejvického divadla. I tento sentiment jistě hraje při recepci Fifty svou roli. A do třetice: byť je Petr Zelenka o osm let starší než já, považuji ho za – víceméně: v některých názorech se s ním rozhodně neshodnu - svého generačního autora (a to počínaje jeho knihou Nové náboženství Kurta Vonneguta, kterou jsem četl snad ještě na gymnáziu). Jsem tedy – s odpouštěním – cílovka.

Dubský: Ostravar (čtvrtek 1.12.)

Venuše v kožichu (Divadlo Petra Bezruče)

Pan Ein a problém požární bezpečnosti (Komorní scéna Aréna)

Višňový sad (Národní divadlo moravskoslezské)

Dvě čárky (jednou, z.s.)

Dubský: Ostravar (středa 30.11.)

Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (Národní divadlo moravskoslezské)

Dramaturg Tomáš Vůjtek se regionálním tématům věnuje pravidelně, tentokrát se rozhodl dramatizovat román spisovatele Oty Filipa. Na pozadí divák sice sleduje (fiktivní) historii fotbalového klubu FC Slezská Ostrava, je to ale jen odrazový můstek k výpovědi o zhruba čtyřech dekádách české historie.

Dubský: Spáči (Divadlo pod Palmovkou)

"Chápete to?" ptala se během přestávky svého doprovodu divačka sedící v řadě za mnou. Myslím, že tak poměrně vystihla rozpoložení řady návštěvníků v poněkud prořídlém hledišti na první repríze inscenace Spáči.

Mikulová: Výzva směrem k Nadivadlu

Milý Vladimíre, 

již delší dobu se zamýšlím nad Tvými příspěvky na blogu Nadivadlo – a tato zamyšlení mě v poslední době vedou k úvaze další: nad smyslem a obhajitelností existence blogu Nadivadlo. A především se ptám sebe – a nyní už i Tebe, zda není nutná jeho reformace. Možná že desetileté výročí jeho existence je k tomu vhodným milníkem. 

Mikulka: Sluha dvou pánů (Berliner Ensemble, PDFNJ 2022)

Když se dramaturgie snaží sloužit zároveň divadlu a ideologii

Je to těžké pořízení: chcete, aby byl váš festival náležitě progresivní, takže si jako motto zvolíte absurdní novotvar Herr*in a vyhlásíte, že na programu budou pouze inscenace zabývající se ženskými tématy - načež kromě jiného pozvete berlínskou inscenaci Sluhy dvou pánů v ryze ženském obsazení. Tedy kus, o jehož dokonalém souladu s linií nemůže být nejmenších pochyb.

Mikulka: Už není třeba dělat vůbec nic (Divadlo v Dlouhé)

Začátek listopadu se nesl ve znamení tří se zájmem očekávaných pražských premiér. Na národnědivadelní Rej a Medvěda s motorovou pilou ze Zábradlí jsem si tu už stěžoval. V Divadle v Dlouhé, kde se poprvé představil režisér Jan Frič v tandemu s dramaturgyní Kateřinou Součkovou, jsem si dlouho říkal, že mi nezbude, než ve stížnostech pokračovat. Postupem doby se to ale tak trochu zkomplikovalo.

Škorpil: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Příznačně je jednou z postav, na kterou se čeká v inscenaci Medvěd s motorovou pilou, člen hudebního uskupení jménem Aki. Nejen znalci finské kinematografie již asi tuší kam mířím. Aki Kaurismäki je legenda, dokonale vládnoucí směsicí běžného s nevšedním a prostého s tragickým či směšným. (Kdesi v základu této poetiky má ostatně něco společného s Martinem McDnaghem.) Historky a figury Rosy Liksom jsou zjevně podobného ranku: prostým finským vesničanům se zkrátka dějí divné věci, vražda a kdejaký jiný hřích je tu na denním pořádku a není ani důvod se s nimi nějak zvlášť vzrušovat. Jak se říká v písni Peggy Lee Is That All There Is, která se inscenací v různých podobách prolíná – A to je jako všechno/ono?

Mikulka: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Po čtvrteční premiéře Reje v Národním divadle jsem si postěžoval, že to byl zážitek poněkud úmorný. V pátek jsem vyrazil na Zábradlí na Medvěda s motorovou pilou a postěžuji si trochu podobnými slovy. Obě inscenace se samosebou liší, ale mají i leccos společného. Také Jan Mikulášek s dramaturgem Borisem Jedinákem a scénografem Markem Cpinem (ten je podepsaný i pod Rejem) přišli se sledem víceméně samostatných výstupů, které propojuje pár motivů a především snově rozmlžená, groteskně hrozivá atmosféra spolu s výrazným prostředím. V prvním případě (spíš tušená) dekadentní Vídeň, ve druhém téměř realisticky vyvedené kaurismäkiovsky ošuntělé Finsko sedmdesátých let.

Mikulka: Rej (Národní divadlo)

Schnitzlerův Rej sice po sto letech od svého vzniku ztratil svou skandální auru, pořád je to ale dobrá a různým interpretacím otevřená hra. Erotické domino, ve kterém se setkávají dvojice tak dlouho, až se kruh uzavře, lze vidět jako komedii mravů, cynickou hříčku, pornografickou taškařici, ale taky třeba jako hru kritickou vůči moci peněz i nerovnému postavení žen a mužů. Francouzský režisér Arthur Nauzyciel byl při svém pražském hostování ještě ambicióznější: jeho inscenace chce být obrazem starého světa, hroutícího se s nástupem „nových pořádků“, tedy konkrétně nacismu.

Mikulka: Martin J. Švejda (30. 9. 1968 - 28. 10. 2022)

S Martinem jsme byli spolužáci na Divadelní vědě. Třicet let jsme spolu vedli Puchmajera a deset let psali na Nadivadlo. Nažvanili jsme toho - především o divadle - nekonečně mnoho, nikdy jsme ale nebyli kamarádi, kteří se spolu jen tak vydají do hospody (Martin byl ostatně zapřisáhlý abstinent) nebo nedejbože na výlet. Bylo to kamarádství téměř výhradně přes divadlo. A vlastně až teď mi došla jedna zásadní věc: přestože jsme se s Martinem leckdy na lecčems neshodli, byl to člověk, se kterým nám oběma bylo vždycky bez velkého vysvětlování jasné, co, jak a proč si ten druhý myslí. Co a proč se nám líbí, co a proč nám leze na nervy. A to už zdaleka ne jen na divadle. Obávám se, že tento typ porozumění, a vlastně i opory, je nenahraditelný. Ta mezera bude obrovská. I když samozřejmě nejen kvůli tomuhle.

Čermák: Zemřel kritik Martin J. Švejda

Bál jsem se ho. Pravidelně psal o Depresivních dětech a soustavně na nás chodil, kladl jsem si otázku, proč o nás píše, když mu od nás nepřijde nic dobré. Jeho recenze se hemžily slovy: amatérský, nedotažený, přepjatý. Trápil jsem se, když jsem četl jeho texty.
Pak najednou napsal v nějaké výroční anketě, že rád chodí do Venuše "a Jakub Čermák je mimořádně perspektivní režisér" (takhle si to pamatuju, ale možná napsal něco úplně jiného).
Nerozuměl jsem tomu, ale dalo mi to naději - bylo to v době, kdy o mě žádné divadlo neopřelo ani kolo a všichni se mě jenom báli. Říkal jsem si, že je schizofrenní.
Když seděl na naší Marii Stuartovně, můj německý kolega - ve scéně, kdy dostávám ponižující úkoly a plním je - ukázal na něj (netušil o koho jde) a řekl: Ukaž tomuto muži svůj penis. - Nu, Martin J. Švejda mne poznal do nejmenšího detailu.
Naposledy asi viděl a psal o Kdo zabil mého otce, moc ho to nebavilo.
Vždycky jsem si myslel, že kritici uchovají ve své paměti moje pomíjivé pokusy o umění, že oni jsou ta věčná paměť (a tento aspekt mě často děsil). Ale tady se to stane naopak. V mojí paměti zůstanou jeho texty, nebo jejich fragmenty. Neumím je zapomenout.
Nebyl mi blízký a přece je mi to líto, samotného mě překvapuje, jak moc mě jeho odchod zasáhl. Byl to souputník z druhé strany.
Rád bych napsal nějakou hezkou divadelní metaforu o smrti, ale všechno mi přijde banální.

Švejda: K počátkům Nadivadla (vzpomínka)

Kořeny Nadivadla tkví v 15. řádcích, rubrice internetových Divadelních novin, kterou na můj popud (vycházející z potřeby zkusit psát pro iDN v pro mě lákavém žánru glosy) zřídil v roce 2010 Vladimír Mikulka, tehdy ještě redaktor Divadelních novin. Napsal jsem těch glos tehdy tuším kolem deseti.
Má spolupráce s iDN skončila poté, co dal Vladimír v únoru 2011 z Divadelních novin výpověď a já k němu cítil loajalitu (iDN po něm převzal Vladimír Hulec). Touha psát na internet glosy se mě však nadále velmi držela. Virtuální prostor byl tehdy v tomto směru ještě velmi prázdný.
Trvalo nicméně ještě rok a půl, než jsme se jednou v říjnu 2012 s Vladimírem a Jakubem Škorpilem sešli po jedné zkoušce Puchmajera v jedné kavárně a já na ní opět zabrousil na dotyčné téma: jakým způsobem pro nás realizovat nějakou platformu pro psaní glos. Druhý den už to šlo díky technicky obratným Jakubovi a Vladimírovi ráz naráz - a blog Nadivadlo byl na světě!
Tak ať se mu nadále, v jakékoli podobě, daří. 

Mikulka: Tramtárie (Divadlo Minor)

Poezii neunikne nikdo

Už jsem to tu psal u příležitosti Očí v sloup ve Studiu Hrdinů, ale není na škodu trochu se opakovat i po zhlédnutí premiéry Tramtárie v Minoru: inscenacím Jiřího Austerlitze (Adámka) bývá výrazně ku prospěchu, pokud v nich dostanou větší prostor herci. Přesně vymyšlené akce i situace díky tomu ožijí a získají další rozměr. Samozřejmě za předpokladu, že jsou herci s režisérem naladěni na stejnou vlnu - ale to, alespoň pokud mohu soudit, bývá spíše pravidlem. Konec konců, Austerlitz má relativně stálý okruh srozuměných spolupracovníků, který postupně rozšiřuje a doplňuje, často o studenty, s nimiž se jako pedagog setkává na DAMU.

Švejda: Zápisky z blázince II (Nakladatelství Artur)

Nakladatelství Artur připravilo v létě k vydání dosud nepublikovanou část deníků režiséra a herce Miroslava Macháčka z roku 1975 Zápisky z blázince II. Nalezla je teprve nedávno v Macháčkově pozůstalosti jeho dcera a dědička Kateřina Macháčková; navazují na deník, který byl pod názvem Zápisky z blázince týmž nakladatelstvím vydán již v roce 1995.

Švejda: SAD spustil podcast

Časopis Svět a divadlo spustil vlastní podcast, nazvaný Záhledy. Konečně, chtělo by se říct na prvním místě, když už jej má kdejaká mediální platforma (Divadelní noviny ovšem ne); minutu po dvanácté.
První díl, jehož se účastnili redaktoři časopisu (vyjma Jitky Šotkovské), se věnoval zahraniční inscenaci Ukolébavka pro mrchožrouty, kterou před krátkým časem uvedl festival 4 + 4 dny v pohybu; psal o ní ostatně na Nadivadle kolega Mikulka (zde).

Švejda: Havel (film Slávka Horáka)

Jako dlouhodobému zájemci o život a tvorbu Václava Havla nemohl mé pozornosti pochopitelně uniknout ani film Slávka Horáka Havel (z roku 2020); dostal jsem se k jeho zhlédnutí až dnes.

Švejda: Dejvické divadlo oslavilo třicátiny

Dejvické divadlo oslavilo třicet let od svého založení. Při té příležitosti uvedlo svůj nepravidelně uváděný program Zítra to spustíme aneb Kdo je tady gentleman, "koncertní verzi" hry Václava Havla (poprvé anonymně uvedenou ještě za totality v rámci programu Divadla Na provázku a Hadivadla Rozrazil), po kterém nicméně tentokrát místo obvyklé besedy šéfredaktora Respektu Erika Taberyho s Petrem Pithartem (a jinými osobnostmi) následovala vespolná uvolněná beseda souboru o historii divadla (přenášená on-line).

Mikulka: Ukolébavka pro mrchožrotouty (Kim Noble)

„My fuckin‘ God!“ čili „Božínku!“

Divadelní program festivalu 4+4 dny v pohybu zahájil britský performer Kim Noble (pod hlavičkou divadla Campo), a byla to v Arše hodně ostrá jízda. I navzdory tomu, že zhruba v polovině představení přišlo několik rozpačitých minut, během kterých se technici snažili přímo na scéně opravit stávkující mikrofon, zatímco protagonista viditelně nevěděl, co si počít.

Mikulka: Já, kimči (Alfred ve dvoře)

Krátce o eliminaci diskomfortu

Petra Hůlová se sice v posledních letech na divadle angažuje docela intenzivně, tentokrát je však i ústřední performerkou. Za podpory projekce Jiřího Havlíčka a ve zvukovém designu Petra Vrby (a za supervize Johany Ožvold) necelou hodinu vypráví o tom, jak s přáteli připravuje korejské fermentované zelí kimči - a vyklube se z toho groteskní metafora poněkud zmatené české společnosti po roce 1989. Vyhlíží to sice jako poněkud kuriózní nápad, výsledkem je však inscenace až překvapivě silná. 

Mikulka: Musí se žít (Spolek Pomezí)

Lynch na Poříčí

Zdálo by se, že formát „domovního imerzivního divadla“ už má spolek Pomezí natolik promrskaný, že může  jen těžko přijít s něčím překvapivým. Ale ukázalo se, že může. I když je nová inscenace Musí se žít na první pohled podobná těm, které už v Baráku byly k vidění (především samotnému Pomezí).

Mikulka: Lidé chodí sem a tam (Alfred ve dvoře)

Jiří Austerlitz (a.k.a. Adámek) společně s dramaturgyní Klárou Hutečkovou přišli s dalším volným pokračováním svých abstraktních divadelních grotesek. Jen pro jistotu, mám na mysli sérii skončí to ústa (2017), Oči v sloup (2019) a 100 nejkrásnějších českých básní (2021). Ze všech zmíněných se jedná o dílo nejminimalističtější, nejradikálněji redukující použité výrazové prostředky: v podstatě se nemluví, scéna je barevně tlumená, jednoduchá a statická, hudební doprovod vesměs nenápadný, herectví osekané na dřeň. Děj nebo příběh by očekával jen naiva, tvůrci se však až na výjimky vyhýbají také všemu, co by mohlo připomínat tradiční divadelní situaci.

Dubský: Festival Divadlo (neděle 18.9.)

Baletky (Spitfire Company)
Burian (Divadlo F. X. Šaldy, Liberec)
Než přijdou Stouni… (Slovenské národní divadlo, Bratislava)

Dubský: Festival Divadlo (sobota 17.9.)

Zápas o generála (Komorní scéna Aréna Ostrava)
Shaxpearova myčka na ulici Kertész (Örkény Színház Budapešť)

Škorpil: Festival Divadlo 17.9.2022 (Zápas o generála, Chazarský slovník, Shaxpearova myčka na ulici Kertész)

Téma paměti a vzpomínání, které se pomalu začíná rýsovat jako stěžejní motiv letošního festivalu, se v sobotu znovu objevilo v Zápase o generála Tomáše Vůjtka i Chazarském slovníku Jana Mikuláška a Kateřiny Menclerové. Spíš drogovou haluzí než čímkoli jiným byla Shaxpearova myčka na ulici Kertész Viktora Bodóa.

Dubský: Festival Divadlo (pátek 16.9.)

Její pastorkyňa (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Králičí nora (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Povídky z Vídeňského lesa (Valstybinis jaunimo teatras, Vilnius)

Škorpil: Festival Divadlo 16.9.2022 (Její pastorkyňa a Povídky z Vídeňského lesa)

 Dvě páteční výrazné adaptace klasik. Zetelova uherskohradišťská Její pastorkyňa a variace na Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa vúpravě a režii Yanny Ross a podání vilniuského Valstybinis Jaunimo Teatras.

Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 15.9.)

Opera Ibsen / Přízraky (Jedl)
887 (Ex Machina, Robert Lepage)  
Ani ponětí (Théâtre Vidy-Lausanne)

Škorpil: Festival Divadlo 15.9.2022 (887 a Ani ponětí)

 Jedno nelze rozhodně Lepageovu (auto)biografickému opusu 887, ani dadaistické grotesce Ani ponětí Christopha Marthalera upřít: jsou to perfektně fungující jevištní tvary, v nichž nic nepřebývá ani v zásadě nechybí. Obě inscenace působí až vykalkulovaně: režiséři jsou natolik zkušení, že dobře vědí kdy vytáhnout nějaký ten očekávaný trademarkový trumf v podobě scénografického triku či „náhlé“ absurdity.

Mikulka: Trójanky (Depresivní děti touží po penězích)

Jakub Čermák nazkoušel pod hlavičkou Depresivních dětí Euripidovy Trójanky, a to se skupinou ukrajinských hereček. Výsledek je docela rozporuplný, i když z trochu jiných důvodů, než se dalo očekávat. A to zdaleka nejen proto, že inscenace kombinuje ne tak docela sourodou dvojici her: kromě Trójanek dojde i na Hekubé.

Švejda: Tak tiše až (MDP - Komedie & Orchestr Berg & Spitfire Company)

Tak tiše až je soudobá opera (skladatele Slavomíra Hořínky na libreto Jany Šrámkové v interpretaci Orchestru Berg), uchopená prostředky moderního tance (pod režijním vedením Petra Boháče a Miřenky Čechové, tedy Spitfire Company), která (retrospektivně) vypráví příběh dívky, zneužité knězem.

Škorpil: Terces (Johann Le Guillerm - Letní Letná 2022)

Kdysi jsem se mezi přáteli stal populárním výrokem, že se jdu podívat „Jak světský skáčou.“ Míněn byl nejmenovaný superpopulární český novocirkusový soubor. Jsem proto rád, že praxe v SADu mě letos přiměla zvolit na Letní Letné Johanna Le Guillerma a jeho Terces. Po skákání, kolech, závěsech, šálách a vůbec „silácích“ všeho druhu nebylo ani stopy.

Mikulka: Pes Baskervillský (TV záznam z otáčivého hlediště v Krumlově)

Lančmít nebyl marný

To se tak jednou jeden chce dívat večer v televizi na tenis a místo toho si víceméně omylem pustí čtyři roky starou divadelní konzervu - a ono je to navzdory všem očekáváním výborné. Nebo přinejmenším velmi dobré. Zkušenosti s letními inscenacemi a televizními záznamy představení nejsou zrovna povzbudivé, ale Zelenkův Pes Baskervillský mě i v televizně odmocněné podobě zaujal natolik, že jsem vydržel až do konce.

Dubský: Festival Regiony (pátek 1.7.)

Král Lear (Örebrö Teater)
Švédská inscenace režisérky Anny Pettersson představila Shakespearovu tragédie v podobě monodramatu pro jednu herečku. Scéna s minimálním mobiliářem, jemuž vévodí rudě čalouněný trůn, směruje diváckou pozornost na Hannu Lekander, která během představení ztvární 15 různých postav.
Přiznávám, že se mi během zhruba hodinového představení nepodařilo přijít na to, z jakého důvodu se v Örebrö Teater rozhodli inscenovat Krále Leara právě tímto způsobem.

Dubský: Festival Regiony (úterý 28.6.)

Strýček Váňa (Teatr Ludowy Krakov)

Vždycky, když na divadelních festivalech mířím na inscenace her klasiků jako Shakespeare, Ibsen nebo Čechov, podvědomě očekávám nějaké hodně neobvyklé zpracování. Strýček Váňa z krakovského Teatr Ludowy je vlastně překvapivý tím, že se jedná o zcela tradiční inscenaci. Což nemyslím jako kritiku, hlavně z hlediska hereckých výkonů jde o zdařilý kus.

Dubský: Festival Regiony (pondělí 27.6.)

Ruka je osamělý lovec (A Studio Rubín)
Zkrocení zlé ženy (Divadlo pod Palmovkou)

Dubský: Festival Regiony (neděle 26.6.)

Divadlo Polárka Brno: Proces
Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Tři sestry

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2022 (neděle 26.6.)

La Compagnie Bakelité: Hvězdná Show + Vetřelec
KALD DAMU: Lesem
ProFitArt Praha: Moetiv Caravan / Expedition Home
Divadlo Drak: Expedice: Má láska!
Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Tři sestry

Dubský: Festival Regiony (sobota 25.6.)

Klicperovo divadlo: Na koho to slovo padne
Klicperovo divadlo: Prolomit vlny
Klicperovo divadlo: Maryša

Festivalová sobota v Hradci Králové tradičně patří průřezu repertoárem místního Klicperova divadla. Letošní vybraný trojlístek inscenací měl kvalitativně vzestupnou tendenci.

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2022 (sobota 25.6.)

La Compagnie Bakelité: Nepřátelský (Hostile)
Klicperovo divadlo: Maryša
ProFitArt Praha: Roselyne

Loni jsem zprávy z hradeckého festivalu začínal psaním o covidových potížích, rouškách v sálech, omezené večerce v Žižkových sadech a tak podobně. Letos se tohle všechno zdá být úplně zapomenuté, a nijak viditelně se tu nepřipomínají ani ošklivé věci, které se odehrávají o pár set kilometrů dál na východ. No, uvidíme. Zatím je nálada na nezávazné veselení, budu se tedy veselit. A zkusím si nenechat zkazit optimismus ani tím, že se ceny za langoš nebo klobásu ustálily na hezky kulaté stovce.

Švejda: K situaci Činoherního klubu

Činoherní klub uvedl ve stávající sezóně, první naostro pod uměleckým vedením Martina Fingera, celkem pět inscenací (pomíjím přitom v září se zpožděním premiérovanou "covidovou" inscenaci Equus): Mayenburgova Ošklivce (prem. 21. 9. 2021; rež. Braňo Holiček), Lettsovo Linda Vista (prem. 21. 11. 2021, rež. Ondřej Sokol), Shakespearova Macbetha (prem. 21. 3. 2022, rež. Ondřej Sokol), Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše (prem. 19. 4. 2022, rež. Martin Čičvák) a Charmanův Večer na psích dostizích (prem. 17. 6. 2022, rež. David Šiktanc).
Co - alespoň telegraficky - o stávajícím Činoherním klubu vypovídají?

Škorpil: Všem se nám uleví (Národní divadlo Praha)

Kdybych byl viděl Všem se nám uleví autorky a režisérky Elišky Říhové na její ještě donedávna domovské scéně, totiž DISKU pražské DAMU, dokázal bych ledasco odpustit a nejspíš i pochvalně zmiňoval některé povedené momenty textu (zejména „středový“ trialog) i režie (dotažení motivu krabičky, některé mizanscény). Jenže v kontextu Národního divadla a jako řádná premiéra činohry inscenace ani text zkrátka neobstojí. A to ani jako prezentace nepochybně záslužné aktivity jménem Studio pro nové drama.

Mikulka: Manželka publikovaného básníka (Studio Hrdinů)

„A teď už tu zatracenou věc konečně napiš“

Myslím si to už dlouhá léta: Pavlína Štorková je nejnadanější herečka své generace. I když těch tzv. velkých příležitostí dostala za poslední roky až překvapivě málo. Nyní si tedy zahrála v monodramatu ve Studiu Hrdinů Sylvii Plath - a není důvod tohle přesvědčení nějak zásadně korigovat. Přestože mi inscenace Jana Horáka jako celek přišla spíš dobrá (nebo, jak se říkává, „zajímavá“) než úplně strhující.

Škorpil: Mnoho povyku pro nic (Národní divadlo Praha)

Že je humor nejlépe vážit na lékařských vahách dokazuje Mnoho povyku pro nic, poslední inscenace Daniely Špinar ve funkci šéfky činohry Národního divadla. Nejde přitom zdaleka o celkový ráz „třeskuté komedie“, jak samo divadlo inscenaci propaguje, či celkové „crazy“ naladění. Nakonec prvky odkazující k travesty show, rozbíjení divadelní iluze i komunikace s publikem jsou vlastně zábavné a jediné co jim chybí je vážnější, smutnější (však Povyk je komedie i hodně krutá a smutná) protiklad.

Mikulka: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

„Hned bych se tam vrátil“

„(Devadesátky) byly v zajetí pruderie mocensky vychýlené heteronormativity, která se děsí hlavně představy čehokoli jiného, neovládnutelného, paralelního, jakéhokoli trans, nebinarity, něčeho kam nedosáhne /…/ po dekády patriarchát „canceloval“ vše, co jej zneklidňovalo.“ Když jsem si před představením přečetl v programu úvahu Evy Klíčové o devadesátých letech, ovanul mně spíš duch doby, která devadesátým létům předcházela: i tehdy stačilo mít připravených pár správných termínů a ideologických pouček, na které se dalo spolehlivě a bez velké námahy narazit naprosto cokoli. Akorát, že tehdy to byl spíš třídní boj, imperialismus a vykořisťování pracujících. No nic. Moc vstřícně mě tahle četba vůči právě začínajícímu představení nenaladila.

Škorpil: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

 S klasikou žánru dokumentárního divadla, metodou verbatim, se již nesetkáváme tak často. Snad odtud pocházela moje počáteční nespokojenost s Discolandem Petra Erbese a Borise Jedináka. Na jazyk se mi dral můj starý argument, že sice byl shromážděn ultrazjímavý materiál, ale zda by nebylo pohodlnější přečíst si ho v časopise či knize. Zkrátka mi chvíli trvalo, než jsem se plně zasoustředil na reprodukované monologické výpovědi a přijal to, že obrazivostí se bude šetřit a že jen málokdy překročí tu více a tu méně povedenou ilustraci.

Mikulka: Burgán (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Rockeři na cestě do zapomnění

V programu se lze dočíst, že nová inscenace Handa Gote pojednává o tom, jak se příslušníci generace X dožadují práva na svět, „který byl podle jejich mínění v pořádku.“ Zní to bojovně, jenže samotné představení vypadalo mnohem spíš jako do sebe zavinutá pomalá retro groteska, ve které se po jevišti mátožně pohybuje trojice napůl senilních přestárlých rockerů (nebo snad rockových fanoušků) klasického střihu. Na takové typy lze jistě občas narazit, ovšem odečítat nějaké obecnější nebo hlubší významy z toho, co se reálně odehrálo během představení, se mi zdá hodně přehnané. Nic nového pod sluncem: proklamace v programu jsou jedna věc, inscenace věc docela jiná.

Mikulka: Romeo&Julie2022 (Divadlo pod Palmovkou)

Shakespeare v reality show

Vždycky jsem měl problémy s hrami (respektive inscenacemi), které se vyčerpaly tím, že více či méně přímočaře ilustrovaly nějakou tezi. Znovu se mi to potvrdilo na představení Romea&Julie2022, a to dokonce i navzdory tomu, že v tomto případě je ona teze poněkud mlhavá. Hraje se na žhavě aktuální (skeptik by řekl módní) téma on-line existence, která se stává důležitější než reálný život. Respektive o budování virtuálního obrazu sebe sama, který se snažíme podle svého ohýbat či přibarvovat, ale může se taky velmi snadno přihodit, že se virtuálně i reálně staneme bezmocnou hračkou v rukách zištných a ziskuchtivých manipulátorů.

Mikulka: Opera Ibsen – Přízraky (spolek Jedl)

S touhle inscenací se to má tak trochu jako s propagační fotografií, která detailně ukazuje povadlé poprsí a břicho jakési starší dámy. V programu to je zdůvodněno tím, že dotyčná fotografie působí provokativně - stejně, jako ve své době působila provokativně Ibsenova hra. To je nepochybně pravda, ale nevím, nevím, zda se nejedná o logiku poněkud vnějškovou, respektive o spojení spíše chtěné, než o čemsi podstatném vypovídající.

Dubský: Matka a Racek (Národní divadlo Brno)

Matka

Dramaturgické plány kamenných divadel vznikají s velkým předstihem, a tak obvykle nemohou reagovat na aktuální dění. V Redutě se ovšem brněnské Národní divadlo tentokrát skutečně trefilo, když naplánovalo uvedení protiválečné hry Matka od Karla Čapka. Hlavně na začátku druhé půle si člověk uvědomí, že z televize znějící zpráva o invazi cizích vojsk může být stejně dobře Čapkův text jako i pár dní stará reportáž z Ukrajiny.

Mikulka: Náhradní existence (Divadlo 3+kk, A Studio Rubín)

S Janem Zábranou, tedy především s tou jeho podobou, jaká se až dlouho po jeho smrti vyloupla zásluhou skvělého deníku, je na divadle tak trochu potíž. Stejně jako s deníkem samotným. Sdělení je tu až příliš jednoznačné, příliš doslovené - a přijít s přímočarou antikomunistickou a antinormalizační obžalobou se dnes už zdá být tak trochu zbytečné. I když, pokud se bude „revizionistická“ skupina českých historiků snažit stejně usilovně jako dosud, třeba i na to ještě časem znovu dojde.

Mikulka: Otevřený dopis ministrovi kultury

Myslet inovativně a radostně

„Chceme přivést pozornost k principům, které jsou součástí odborných diskursů již několik desítek let a které formuluje idea nerůstu. Alternativu vůči současnému stavu, který plošně uplatňuje ekonomické náhledy, vidíme v důrazu na životní prostředí, spokojený život, smysluplnou práci, vzájemnou péči a kvalitu vztahů /…/ Význam pokroku je potřeba nanovo definovat. Věříme, že otázky, které nerůst a nerůstová kultura předkládají, jsou především pozitivní příležitostí myslet inovativně a radostně v zájmu spravedlivé a demokratické budoucnosti pro nás všechny.“ Otevřený dopis ministrovi kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře vytrvale krouží kolem dobře znějícího, leč značně vágního výrazu „nerůst“. Zároveň neméně vytrvale sugeruje, že autorům vlastně nejde o něco tak přízemního, jako jsou peníze, ale o jakési vyšší, nově nahlédnuté dobro.

Mikulka: Obscura (Divadlo Na zábradlí)

Prokletí očekávatelnosti

Dlouho očekávaná inscenace tria Mikulášek-Viceníková-Cpin vzbudila spíš než co jiného rozpaky. Aplikace osvědčené „scénkové“ struktury na téma, které vypadá docela dobře (psychologické pokusy a obecněji nejistota lidské psychiky) vedla k výsledku, u kterého je zásadní otázkou, proč vlastně vůbec tohle všechno muselo vzniknout.

Mikulka: Showcase Jana Mocka (Alfred ve dvoře, Archa)

Čas od času se stane, že si jeden pro sebe se zahanbujícím zpožděním „objeví“ divadlo nebo divadelníka, který mu takříkajíc sedí. Nemusí to nutně znamenat, že by jeden o existenci dotyčného souboru vůbec netušil a opožděné první setkání bylo jakýmsi bleskem z čistého nebe. Onen jeden (tedy já, samozřejmě) od dotyčných tvůrců třeba i něco viděl a líbilo se mu to, ale zas ne tak strašně moc, aby si je zařadil na privátní seznam těch, které je nezbytné a hlavně příjemné sledovat pravidelně a pečlivě. No a pak to prostě v nějaký šťastný okamžik secvakne. Pokud mě paměť neklame, přihodilo se mi to zatím pouze třikrát: s Krepskem, Buranteatrem a Janem Kačenou. Frekvence zhruba jedou za sedm let, pokaždé s úplně jiným typem divadla (což se mi zdá fajn). Teď to vypadá, že si na tento pomyslný seznam přidám Jana Mocka, tedy divadelníka, kterého „tak nějak“ znám už léta a jehož některé inscenace jsem viděl dokonce už v dobách, kdy ještě býval amatérem.

Mikulka: Dinopera (KHWOSHCH group)

Hanďáci a buchťáci

Dinopera se původně měla hrát v Alfredovi ve Dvoře třikrát, ale byl o ní takový zájem, že kdyby na poslední chvíli nepřibyl ještě čtvrtý termín v sobotu odpoledne, vůbec bychom se nedostali dovnitř. Hrálo se sice v malém sále s kapacitou zhruba třicet diváků, ale stejně: kdo to má. A přímo na místě se pak potvrdilo, že si tamtamy nevymýšlely, kousek je to opravdu povedený.

Švejda: Dinopera (KHWOSHCH group)

Karel Zeman, Handa Gote, a ovšem - Monty Python; ti všichni jako by stáli za "tragickou loutkovou operou" Dinopera mezinárodního projektu KHWOSHCH group, propojujícího studenty KALD DAMU a hudebníky z Německa.

Švejda: A se mnou zmizel svět (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

A se mnou zmizel svět Sibylle Berg je monologem ženy, která byla v mládí levicovým radikálem, snažícím se změnit svět, posléze dělala kariéru (ale bylo jí to umožněno jen do té míry, do jaké jí to dovolili společensky dominující muži), a nyní, kdy již má, doslova, život za sebou, rekapituluje: vanitas vanitatum. Berg během monologu průběžně střídá časovou optiku, její hru zásadně nese tíživý, melancholický spodní proud uplývajícího času, který nabývá velice sugestivního účinku.

Švejda: Baletky (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Miřenka Čechová nabízí v Paláci Akropolis, po knižním vydání a multimediálním zpracování, třetí verzi svých Baletek. Uvádím tuto skutečnost nikoli kvůli samotným faktům, ale proto, že divadelní nastudování již vstupuje do nějakého kontextu.
Kniha Čechové se stala v jistém směru průkopnickým činem. Ozřejmila skutečnosti, o nichž se dosud (nahlas) nemluvilo; měla svůj, jak to říct, osvětový charakter. A nyní Čechová přichází se zpracováním téhož (včetně záměrů, které lze z inscenace odečíst) - i když, jen s malou nadsázkou řečeno, prakticky každý, kdo se v oblasti kultury orientuje, ví, o čem Baletky jsou.

Škorpil: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novinka Ondřeje Novotného (a Jana Friče a Jana Tošovského) Otec hlídá dceru je možná do velké míry generační záležitost. Je dobré mít zkušenost s rodičovstvím, dětskými hřišti, partnerskými vztahy, stárnoucími rodiči a nakonec i vzpomínky na pionýrsko/skautské tábory či vůbec „lesní život“. Je to výhodné pro větší emoční vazbu k tomu, co se na jevišti říká a často mimoslovně děje. To poslední mnohdy na ideální hraně postřehnutelnosti, viz třeba mužův plamenný proslov, který žena doprovází mlčenlivým složením jeho oblečení do úhledné hromádky u manželových nohou ad.

Švejda: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novotného a Fričovo Otec hlídá dceru chce zpřítomnit, odečítám-li z inscenace správně (text jsem nečetl), ubíjející banalitu všedního života, která může pod povrchem skrývat velká dramata a vést i k velkým hořím.

Švejda: Ruka je osamělý lovec (A studio Rubín)

Švýcarská dramatička a performerka Katja Brunner v postdramatickém textu Ruka je osamělý lovec obhlíží svým svébytným a vynalézavým jazykem různé formy ujařmování ženy v dnešní společnosti. Počínaje přežívajícími stereotypy v chápání její společenské role a konče - třeba - sexuálním ponižováním a zneužíváním. Nic proti příhodným konkrétním postřehům, svým jednostranným a černobílým pohledem, paušálně odsuzujícím - ano, vytáhněme ta správná slova - odcházející patriarchální řád, ale neomylně zabředává do ideologizujícího vidění světa; příbuznost s Elfriede Jelinek se okamžitě nabízí.

Škorpil: Galapágy (Městská divadla pražská - Komedie)

 O zajících a pěnkavách a mozku a želvách a terejích a genech a válce a...
Někdy se zkrátka nelze vyhnout otřepaným rčením, jako třeba tomu o honění mnoha zajíců naráz. Jistě že tradičně mnohovrstevnaté romány Kurta Vonneguta samy nahání nejednoho zajíce, ale kniha není divadlo a naopak. Byť je inscenace Galapág bezmála dvouhodinová, nemá z principu šanci šíři a rozlet Vonnegutovy předlohy obsáhnout. Ani by se o to neměla pokoušet.

Mikulka: Malý pán prstenů (Buchty a loutky + Športniki)

Už jsem to při různých příležitostech napsal vícekrát, takže nezbývá než zopakovat sebe sama: Buchty a loutky mají svůj dobře usazený styl (který mám osobně velmi rád) a v posledních letech z něj nijak zvlášť nevybočují. Otázkou tak obvykle je, jak moc dobře se jim ho podaří v tom kterém konkrétním případě prodat. Platilo to to i tentokrát, jakkoli se před premiérou zdálo, že spojení s generačně mladším uskupením Šprortniki by mohlo některé jistoty narušit.

Dubský: Zbabělci (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Román Josefa Škvoreckého Zbabělci vypráví o posledních dnech druhé světové války ve východočeském Náchodě (v knize pojmenován jako Kostelec). V Klicperově divadle tak využívají regionálního zakotvení a hlavně velkého hudebního nadání hereckého souboru.

Švejda: Kohlhaas (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Zhruba prvních třicet minut hraje Michal Hába se svými Lachende Bestien (Simona Hába Zmrzlá, Jindřich Čížek, Šimon Spišák a on) Kleistova Michaela Kohlhaase. Střídmě, antiiluzivně, bez odboček a kudrlinek - jako anatomii nespravedlnosti. Lze si představit, že v podobném duchu by inscenace mohla dospět až do konce a nebylo/nemuselo by to být málo.

Mikulka: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

Ó, měj mě ráda…

Je to zvláštní, ale nikoli úplně nová zkušenost. Číst si dobře vypravený divadelní program s řadou chytrých statí, v nichž se členové inscenačního týmu (plus mnozí jiní) vyjadřují na konto příslušné inscenace. Je jasné, že o své inscenaci přemýšleli a diskutovali, a že to nebyly úvahy banálně prvoplánové. Je tu ale drobná potíž. Najít odraz všech těch úvah v příslušné inscenaci je skoro nemožné. Dokonce i když díky četbě programu víte, co hledáte.

Švejda: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

První a poslední dramatický moment Špinarovy inscenace Kráska a zvíře nastane zhruba po hodině, když Zvíře vyzve Krásku, aby se na něj podívala. Jinak ale spíš než divadlo připomíná inscenace vizuální show, sled scénograficky efektních obrazů, které chladně, nezúčastněně předvádějí, nebo lépe řečeno demonstrují dějově vykastrovanou pohádku. Špinar scénicky oslňuje - ale kde zůstal příběh, na který by se diváci (má jít přitom o rodinné představení) mohli nějak napojit? Jde o skořápku bez obsahu.