Švejda: Pravda o 17/11 (11:55 - Divadlo NoD)

Když divadlo ustoupí občanské angažovanosti

Scénář Jana Tošovského, Petry Tejnorové a kolektivu 11:55 má dystopický charakter: slaví se páté výročí 17. listopadu 2018, vládne Andrej Babiš a hnutí ANO, na Hradě je nadále Miloš Zeman a země pokročila o notný kus k autoritativnímu a nacionalistickému režimu. Reinterpretuje se historie (zvláště události listopadové revoluce ´89), zastánci liberální demokracie jsou označováni pohrdlivým termínem havloidi, vítězí institut přímé demokracie. Atd. atd.

Švejda: K několika slovům Jana Tošovského

Potisící a prvé

Dramaturg Národního divadla Jan Tošovský v reakci na glosu Jakuba Škorpila o Faustovi píše mimo jiné toto:
"Pro mě kritika může být tím, co si od ní už roky slibuju: obohacením mé práce, tvůrčím dialogem, kdy od zúčastněného a fundovaného pozorovatele dostávám smysluplnou a použitelnou zpětnou vazbu, která mi pomáhá kultivovat to, o co se pokouším. Vždy jsem věřil, že to je pravým smyslem kritiky."
Řekněme si to tedy po tisící a prvé: kritik nikdy netvoří pro tvůrce/divadelníka, ale pro čtenáře. Smyslem kritiky je sloužit čtenáři - podat mu co nejpřesvědčivější zprávu o tom, co viděl. A je jedno, děje-li se tak prostřednictvím tweetu, glosy, recenze nebo obsáhlé kritiky. Co si z takové zprávy odnese divadelník, je jen a jen jeho věc. Divadelníkovi má zpětnou vazbu poskytovat především dramaturg, nikoli kritik.

Mikulka: Mýcení (Divadlo Na zábradlí)

Thomas Bernhard na Příkopech 

Při sledování Mikuláškova Mýcení se ve mně setkávaly dva protichůdné pocity, sice s různou intenzitou, ale vlastně pořád: výborně zahrané a vizuálně působivé představení tak trochu postrádalo pevnou půdu pod nohama. Výroky tohoto typu se v případě inscenací DNZ objevovaly v posledních letech docela často, v tomto případě jsou ale důvody trochu jiné, souvisí spíš s ošemetností přenášení Bernharda mimo jeho prostředí, než s typem divadla, ke kterému Mikulášek a jeho tým tíhne.

Mikulka: Maryša LIVE (Damúza Praha)

O kavárenské Maryše se šířily skoro samé dobré zvěsti, jen kolega Švejda poněkud zapochyboval, na základě výhrady, že to vlastně není Maryša, ale jen jakýsi digest. Což je svatá pravda, na žádné jemnosti v nuselském Ňákém kafi nedojde – inscenátoři vyberou pár klíčových situaci, ty víceméně vážně rozehrají a doplní žertovně ironizující, zhusta interaktivní kavárenskou oblohou. Stačí na to pouhá pětice herců plus reálně vyhlížející barman, který je, jak se postupně ukazuje, taky herec.

Švejda: Krása střídá nádheru (Geisslers Hofcomoedianten - Vila Štvanice)

Inscenace v Čechách dosud neuvedené (a dříve ani nepřeložené) Molièrovy (a také Corneillovy, Quinaultovy a Lullyho) tragikomedie - baletu Psyché je dalším z titulů, kterým se Geisslers Hofcomoedianten snaží upozornit na (u nás) neznámá či málo známá díla barokní kultury. I před tímto jistě záslužným úsilím ale stojí, tak jako před nastudováním kteréhokoliv jiného díla, otázka: proč jej vlastně uvádět? Čím v současnosti rezonuje? Anebo také: v čem konkrétně je ten "všeplatný" mytologický příběh o Amorovi a Psyché právě dnes zajímavý.

Škorpil: Faust (Národní divadlo)

Fričův Faust je beze vší pochybnosti velkolepý spektákl ozdobený řadou skvělých (Rašilov, Štorková, Pechlát) i velmi přijatelných hereckých výkonů. Frič vrší nápady ve velkém stylu a sluší se přiznat, že většina mu vychází. Neustále je tedy na co se dívat: ať už na „velká plátna“, nebo množství drobných (někdy i jen sotva postřehnutelných) detailů i vyložených poťouchlostí.

Mikulka: Zářez (DAMU - DISK)

K příjemným překvapením loňského divadelního podzimu patřila groteska Žranice, kterou uvedli studenti činohry DAMU v DISKu. Teď jsem se konečně dostal k tomu, jít se podívat na Zářez, titul, který jí předcházel - a ani tentokrát to nebylo marné. I když je to inscenace menší (hraje se ve zkušebně v prvním patře) a celkově o poznání „studentštější“ než zmíněná Žranice.

Švejda: Milan Šotek šéfem činohry Národního divadla v Brně

Stávající dramaturg pražského Národního divadla Milan Šotek se stane od roku 2019 šéfem činohry Národního divadla v Brně. "Rád bych v činohře brněnského Národního divadla pěstoval činohru. Činohru, která pro mě není myslitelná bez práce se slovem – se slovem chápaným nikoliv jako literatura, ale jako impuls k herecké tvorbě /,,,/ Chci hledat podoby současné, sebevědomé činohry, která nepošilhává po jiných formách divadla," řekl.
A tak zatímco se pražské Národní divadlo před nedávnem - odchodem režiséra Štěpána Pácla - jednoho takového režijně-dramaturgického sloupu (myslícího na "tradičnějšího" diváka) zbavilo, hodlá jej brněnské Národní divadlo, jak se zdá, učinit sloupem jediným, či přinejmenším klíčovým. Nevím, která z těch dvou variant je horší.

Mikulka: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v listopadu 2014 uvedl Jiří Adámek na Nové scéně inscenaci Po sametu (k pětadvacátému výročí konce komunismu v Česku), dost intenzivně se o ní na Nadivadle diskutovalo. Autoři glos se víceméně shodli, že zůstalo u poněkud laciného a zkreslujícího výsměchu politikům, inscenátoři tvrdili, že to tak nemysleli a že je to interpretace příliš jednostranná. (viz tady: Mikulka, Škorpil, Švejda, Brederová). No a po čtyřech letech si můžeme, zdá se, klidně dát druhé kolo.

Škorpil: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v roce 2014 připravoval Jiří Adámek pro Novou scénu inscenaci Po sametu, vycházel z rubriky Ivana Lampera, jež vychází na poslední stránce Respektu. Tentokrát, při přípravě Nové Atlandidy, jakoby s dramaturgem Janem Tošovským přelistovali o řadu stránek dopředu, do míst, kde v rámci bloku Fokus:Agenda Respekt uveřejňuje krátké zprávy, citáty a komentáře. V Atlantidě, která je prý složena jen z originálních citací, textů přibylo a (nepřímo) úměrně s tím ubylo akce. Je evidentní, že Adámek tíhne k minimalismu a tak osm herců doplněných o jejich dětské protějšky spíše jen aranžuje do obrazů a uskupení. Do popředí se tak logicky dostávají jednotlivé promluvy, jež zřejmě mají tvořit koláž reflektující naší dobu. Jenže co se tu vlastně říká?