Král: Optimalizace pražské divadelní sítě

1. Příspěvek do diskuse od oponenta studie "Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě" Karla Krále

Tak mě napadlo, že když Marie Reslová, kolegyně oponentka "Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě", zveřejnila svůj názor (Začíná bitva o dotovaná pražská divadla), mohu vyvěsit i já svůj první komentář k témuž, adresován byl Ondřejovi Černému a poslán i oponentům. Zde je:

Milý Ondřeji,
dřív než začnu spisovat svůj komentář k otázkám, poskytnutým k tzv. konceptu veřejné diskuze, dovol obecnější poznámku.
Vypracování studie „Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě“ naráží podle mého soudu na dva problémy.

První je otázka, co vlastně očekává Hl. město Praha. Bohumil Nekolný asi trefně soudí, že mluvit o transformaci je matoucí, že jde ve skutečnosti o redukci. Ale redukci čeho?
Chce město snížit počet příspěvkových organizací (neřku-li je všechny proměnit v jiné právní subjekty), nebo chce ubrat z financí vynakládaných na kulturu, respektive divadlo?

Mikulka: Život Galileiho (Divadlo Na zábradlí)

Jen málokdy se přihodí, aby byl tou nejpovedenější součástí inscenace divadelní program. Onou smutnou výjimkou je Galileo: dobře poskládaná sestava textů nabízí pohled na hru, autora i jeho hrdinu z několika různých úhlů. Poučná a chytrá četba, navíc ukrytá v nezvykle elegantním černém přebalu (nebo má být ta čerň významná?).

O inscenaci se něco takového bohužel nedá napsat ani s maximální dávkou dobré vůle - spolehlivě totiž zbavuje text veškerého kouzla.

Varyš: Účtování v domě božím (Dámský krejčí Jana Friče na Kladně)

Zastávám názor, že Georges Feydeau je jedna z největších tragédií, které kdy potkaly lidstvo, a na rozdíl od povodní nebo teroristů bohužel nemá jednorázové, ale stále se opakující následky, je tudíž daleko horší a ničivější. Zařazováním Feydeauových her na repertoár by se měl zabývat zákoník (nejlépe trestní); a to minimálně stejnou sazbou, jako popírání holocaustu. Jsou samozřejmě výjimky, jednou z nich je právě Fričova inscenace Dámského krejčího v Městském divadle Kladno, která se hře samé i její inscenační tradici v českém pojetí důkladně a od podlahy vysmívá.

Kyselová: Pohania/Aj kone sa strieľajú (SND)

Dvakrát SND alebo na čo sa chodí!

Kožušinky a ikonky

Pohania predčasne tragicky zosnulej mladej autorky Anny Jablonskej sa zaoberajú relativitou viery, na príklade rodinného príbehu hra ukazuje a ironizuje, že boh je len taký, akého si ho urobíme. V réžii Mariána Amslera sledujeme smutno-smiešnu "story" v klišé obrazoch predstavujúcich ukrajinský nevkus a krikľavosť. Podobne je to i s hereckou interpretáciou, excentrizmus Zuzany Fialovej konvenuje s outfitom prestarnutej luxusnej prostitútky, "rádoby" minimalizmus Božidary Turzonovovej zasa neprinesie nič nové okrem celkom solídneho prejavu falošne bigotnej kresťanky.

Mikulka: England (Studio Hrdinů)

Měl jsem pocit...

Umístit do sálu se Slovanskou epopejí divadelní kus, ve kterém hraje tak zásadní roli ironizované moderní umění, je vlastně ironie na druhou. Ale vážně: od Národní galerie je v každém případě hezké, že dala divadlu Orlík k takovéto vylomenině svolení.

Paradoxně jsem ale neměl pocit, že by se poněkud bizarně působící prostředí na vyznění představení nějak zvlášť podílelo. A co víc, vlastně jsem měl pocit, že jediné, co se na vyznění představení doopravdy podílí, je to, jak hraje Ivana Uhlířová.

Švejda: Ucpanej systém (Dejvické divadlo)

K herectví Ivana Trojana a Miroslava Krobota

Jedním z nejčastějších epitet, které se v případě Dejvického divadla používají, je herecká sehranost. Zkusme ale nahlédnout za něj.
Herci a herečky mají v souboru pevné postavení, většina z nich si našla svůj typus, se kterým pravidelně pracuje: hejsek (Václav Neužil), dobrák (David Novotný), inteligent (Martin Myšička), primitiv (Hynek Čermák), cynik (Klára Melíšková) apod. (poněkud zjednodušeně řečeno). Jejich výkony lze v jednotlivých inscenacích považovat většinou za výborné, ale stále jde pouze (či přesněji „pouze“) o interpretační herectví.
A pak jsou v souboru lídři. Herci, kteří nevytváří pouze charakter postav, ale kteří nesou i téma inscenace.

Zahálka: Pěna dní (Bezruči)

Mládí, láska a Duke Ellington

Je to zjevně jen náhoda, ale v odstupu necelých tří týdnů měly premiéru dva pokusy o jevištní uchopení Vianova románu Pěna dní, jemuž ono nadužívané adjektivum kultovní náleží snad právem. Na Havelkovu verzi v La Fabrice se chystám v lednu, ohlasy se různí (Vladimír Hulec ji v deníku E15 označil za nepovedenou a nedokončenou, moje kolegyně Magdaléna Čechlovská v HN byla o poznání vstřícněji nakloněná) - a včera měla u Bezručů premiéru inscenace v režii Anny Petrželkové a dramatizaci Petra Mašky.

Mikulka: Divadlo Gočár (Komedie)

Takže po dvou dnech znovu na premiéru do Komedie - a byl z toho zážitek úplně opačného typu než na Naší třídě.

Není snadné jednoduše zformulovat, o čem že se to tu hodinku hrálo. Samozřejmě, o třech slavných prvorepublikových architektech, o jejich rivalitě a rozdílných přístupech k tvorbě. A o jejich třech pražských kostelech. A taky tak trochu o první republice samotné. Jenže to všechno byly jen nezřetelné útržky, průhledy podivné a podivně pokroucené. A vždycky když se objevilo nějaké uchopitelnější téma, inscenace nemilosrně odbočila stranou.

Mikulka: Naše třída (Komedie)

Nová Komedie začala lépe, než by mohli skeptici očekávat na základě posledních výkonů Strašnického divadla. Slobodzianekova Naše třída nabízí krutý pohled na polské dějiny poledních osmdesáti let, ve kterých nelze pořádně odlišit oběti a viníky, a jakés takés smíření je možné snad až kdesi na druhém břehu - tady na zemi je jen směšnou iluzí. Téma je to v Polsku poslední dobou populární, Slobodzianek však nenapsal klopotný historický pamflet (na způsob trochu příbuzných dramatických pokusů Miroslava Bambuška), ale kvalitní a silnou divadelní hru. 

Hájek: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

K muzeálním funkcím divadla

Dvě premiéry činohry Národního divadla (aktuální Troilus a Kressida a před pár dny premiérovaný Pán z Prasečkova) navozují koncepční otázku po významu muzeálních funkcí divadla. Připusťme, že Troilus a Kressida je hra umělecky spíše průměrná, ale je to hra s významnou historickou hodnotou, danou Shakespearovým autorstvím. Totéž platí i pro Molièrova Pána z Prasečkova.

Škorpil: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Já vim proč to nefunguje

Je takový vtip: skupinka pánů opravuje auto a neví si rady. Marně hledají poruchu. Dohadují se a okolo pobíhá blbý Pepíček a neustále opakuje: „Já vím ploč to nefunguje. Já vim ploč to nefunguje...“ Nakonec pánům dojde trpělivost a nechají Pepíčka, ať jim tedy řekne „proč to nefunguje“. A Pepíček vítězoslavně praví: „Je to lozbitý.“
 O tom, že Radokův Troilus a Kressida nefunguje a je „lozbitý“ je to jediné co o inscenaci mohu s určitostí říct. Vše ostatní je v mlhách. Je chyba v úpravě redukující text na digset zdůrazňující nakonec jen mlživost a neurčitost veškerého dění? A opakování marných figur, postojů a blábolů? Je chyba ve scénografickém řešení, které odkrývá scénu tak, že sice nabízí „hezký obraz“ ale akusticky podráží hercům tak zásadně nohy, že jakmile kdokoli zajde za portál, přestane mu být rozumět? Je chyba v tom, že herci neumí přednést monolog (a někteří ani milostný dialog aby nevapadal jako ze špatného Romea a Julie)? Ale proč by to měli dělat? Čemu má taková promluva sloužit? Demonstraci vyprázdněnosti? Ale pak je možná dobře, že to není „dobře“ předneseno a nakonec ani slyšet, ne? Je chyba...
Nepopírám vizuální působivost úvodního a závěrečného obrazu (a moc se mi líbily), a ač to tak možná nevypadá, je mi to všechno především líto. Být svědkem prohry není nikdy příjemná věc.

Švejda: Krvik Totr dvacetiletí

Divadlo Krvik Totr, stálice pražského autorského divadla, oslavilo v sobotu a neděli v Divadle Kampa dvěma představeními, nazvanými 20 let Krvik Totr (amorální kabaret), kulaté výročí působení. S dvaceti lety je to sice třeba brát u tohoto souboru s jistou rezervou - ústřední aktéři Petr J. Novotný a Tomáš Kout jej zakládali jako třináctiletí (spolužáci základní školy), přesto pro ně, tak jako pro další uskupení tohoto typu, platí: žijeme ve výjimečné době, která jejich dlouhověkosti přeje. Krvik Totr museli/musí vzdorovat jen sami sobě, svému stárnutí.

Mikulka: Horský hotel (Buchty a loutky)

Při četbě většiny Havlových her mě pronásledoval pocit, že by musely výborně vyznít v loutkové podobě. Natěšen touto představou, vypravil jsem se na Horský hotel v podání Buchet a loutek - a ukázalo se, že to asi nebude tak snadné. 

Švejda: Pokus (Divadlo Stoka)

Blaho Uhlár, klíčová osobnost slovenského (nejen nezávislého) divadla, představil v Praze v Divadle Archa v rámci minipřehlídky slovenských divadel Nová dráma inscenaci Divadla Stoka Pokus.
Uhlár je bernhardovský typ tvůrce. Jeho setrvalým uměleckým (a životním) rozpoložením je nespokojenost se stavem vlastní země. Prezentuje ho nicméně v důmyslném, neplakátovém šklebu, s ironickou sebereflexí  a - nikoli na posledním místě - se schopností jít "za hranu", šokovat (úkaz, kterého je dnes v umění jen málokdo skutečně schopen).

Kyselová: Mraky (Handa Gote)

Pečte mraky, voňajú!

Veronika Švábová sa spolu s Handa Gote postarala o príjemný divadelný večer. Príjemný v tom najobyčajnejšom slova zmysle. Na prvý pohľad, respektíve započúvanie sa do  rozprávania o vlastnej rodine, doplneného o (zrejme!) autentické domáce relikvie, fotografie príbuzných zaujme svojskou rétorikou. Švábová k rodinnýcm historkám pristupuje nezaujate, nejde o zbytočný spomienkový sentiment ani o prehnaný emocionálny storytelling. Celkom priamočiaro oznamuje, kto z rodiny bol v KSČ, koho zasa komunisti väznili, pomerne vážne až tragické momenty prekladá priam ironickými poznámkami na rodiné zlozvyky. Zaujímavú atmosféru podfarbuje pečenie babičkinho receptu, divadlom vanie vôňa sladkého cesta a vlastne diváka "oklame" formálnym prístupom k vážnej téme, ktorá je servírovaná po kúskoch (alebo rezoch?). Divák môže byť o to viac pripútaný k torzovitej ukážke rodostromu a možno si vďaka tomu aj miestami uvedomí, že je to v podstate v každej "normálnej" rodine dosť podobné. A toto potenciálne stotožnenie je vlastne i tou najväčšou prednosťou inscenácie. Recept na Mraky totiž nie je výsadou len babičky Veroniky Švábovej....

Varyš: Blaho Uhlár - Pokus

Nejsem pamětníkem nejslavnějších časů Stoky či znalcem Uhlárova díla jako celku, ale ten zlomek z pozdní tvorby, co znám, mě fascinuje, stejně jako Uhlár sám. Na Pokus jsem byl nesmírně zvědav; rozhodně jsem nebyl zklamán. Jistě, de facto nejde o divadlo, ale o film. Těch několik živých vsuvek v vyprávění, z nichž skutečně půvabná je vlastně jen ta poslední, kdy se potlesk proměňuje v chytání much, by se klidně dalo vypustit. Ostatně podezřívám režiséra, že performativní prvek má promítání proto, aby se dalo zařazovat na divadelní festivaly a přehlídky. Ostatně, podobně jako Čím víc nás bude, tím rychleji dosáhneme svého cíle slovinské party umělců kolem Janeza Janši. Pokus je hlavně autentickým dokumentárním autoportrétem - hodně vtipným, hodně výstižným a také příjemně sentimentálním - autor se obnažuje (doslova), nebojí se být trapný, pátrá po příčinách toho, proč dopadl tak, jak dopadl, ukazuje svoje nekompromisní postoje současné i minulé. Prolnuto pár náhledy do bratislavské kulturní scény a několika vzpomínkami na rodinnou historii. Skvostné! Uměl by o sobě něco takového natočit Jiří Suchý, Jan Schmid, Arnošt Goldflam, Zdeněk Svěrák?

Žantovská: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Politické a válečné machinace a manipulace jako zdroj deprimujícího koloběhu, ze kterého není cesty ven, i následné zničující apatie a všeobecného rozkladu, společenského, morálního, psycho-fyzického - tak nějak si asi David Radok interpretoval Shakesperova Troila a Kressidu. Hru seškrtal skutečně na dřeň, čímž se ochudil o množství „podvratností“ , které hra obsahuje, o jakýsi až groteskní škleb, který je jí vlastní. To lze ovšem v rámci zvolené koncepce pochopit. Těžko říct, zda je tedy na vině přísná naaranžovanost či sami herci, že výsledný tvar působí zcela neživotně. Osobně jsem měla pocit, že sleduji množství sošných, deklamujících panáků, kteří se mnou – ani s ničím jiným – v podstatě nesouvisí.

Švejda: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Několik postřehů ke kauze "nezdar inscenace"

Kritický jednohlas je v principu podezřelý. Recenzenta, který hodnocené dílo dosud neviděl, při sledování jaksi ve zvýšené míře nutí zaujmout k němu vlastní/odlišné stanovisko, hledat pro ně "polehčující okolnosti" - zvláště když se jedná o práci režisérky, které si váží a u které až dosud nebylo zvykem, aby sklízela tak negativní reakce.
Předně: nejde o momentální nezdar.

Mikulka: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Shakespeare dostává v Národním divadle pořádné kapky. Po Nebeského Learovi se do zásadní úpravy klasiky pustil i David Radok - z Troila a Kressidy nechal v podstatě jenom expozici (i když to jsou v tomto případě dobré dvě třetiny hry), titulní „love story“ obrátil naruby a hlavně válčení o Tróju důkladně zacyklil. Výsledkem je vcelku tradiční protiválečné poselství: války jsou zároveň banální i strašlivé, jejich příčiny mohou být stupidní nebo malicherné a ti dole to nejspíš odskáčou hůř než ti nahoře. A samozřejmě, politici jsou darebáci.

Machalická: To byla moje písnička! & Troilus a Kressida

Zdravím všechny diskutéry a zkusím přijít se svou troškou do mlýna.
Stran skvělé dramaturgie Vinohradského divadla jsem již vychladla, ale pan Kracik s panem Vedralem mohli klidně ty své "slavné báby" v inscenaci To byla moje písnička! ukazovat jen tak na jevišti, dámy by si nemusely tejrat paměť a vyšlo by to levněji.
Včerejší premiéra Troila a Kressidy v Národním divadle byla zvláštní úkaz - inscenace je postavená, vymyšlená, nejsou tam žádné nesmysly, i výpověď je zřetelná a nějak funguje, ale přes rampu to absolutně nepřeleze, jako kdyby člověk nahlížel z dálky do nějaké expozice, která cosi sděluje, ale na něj to nepůsobí.

Šotkovský: Není Arnošt jako Filip

GLOSA LEHCE AUTORSKOPRÁVNÍ

Petr Pavlovský se s zuřivou energií hodnou lepší věci (což je momentálně stav provázející většinu jeho – hlavně diskusních – vystoupení) pustil na iDN do „causy“ týkající se překladu Wildovy hry The Importance of Being Earnest (přečíst si jeho názory můžete zde, zde, zde a zde). To by ovšem za glosu nestálo, byť jeho patetické moralizující úvahy na toto téma jsou věru pozoruhodné.

Varyš: Je opravdu důležité míti Filipa?

Závěrečným představením Ost-ra-var-u byla inscenace Víta Vencla s činohrou NDM (v budově DAD) Jak důležité je mít Filipa, která si připsala velmi pozitivní ohlas. Jako obvykle trochu podezřívám nadšené festivalové hosty, že z větší části šlo o úlevu spojenou s tím, že poslední kousek je takový mile odlehčený a nemusí se na něm nic moc řešit - tipuji, že kdyby Filip přehlídku zahajoval, ohlasy přinejmenším na semináři by byly daleko ostřejší. Filip patří k oblíbeným repertoárovým kusům oblastních divadel; panuje jakási obecná shoda, že záleží vlastně jen na tom, jak moc dobře se udělá řemeslně.

Urbanová: Shakespearovy Sonety (Berliner Ensemble)

Byla jsem zvědavá, jak bude fungovat spojení Robert Wilson a poezie. Wilsonův režijní rukopis je zcela nezaměnitelný a pracuje s přesností matematické rovnice: výrazný světelný design plus opulentně manýristické kostýmy, plus bílé líčení obličejů à la maska z Commedia dell arte, plus živá hudba, která rytmizuje hru herců. To všechno rovná se úchvatná vizuální podívaná a nevšední divadelní zážitek. Wilsonovo výrazné vidění bude pro inscenování Shakespearových Sonetů to pravé, říkala jsem si.

Mikulka: Vladimír Just o Ostravaru

NESOLIDNOST JAKO METODA, AROGANCE JAKO STYL

„Letos došlo k pozorovatelné změně, když diskuse místo olomouckého Štefanidese moderoval brněnský Drozd. Patrně větši obměnou byla však absence některých známých firem z předchozích let, díky čemuž byla diskuse věcnější a snad i kultivovanější.“ …pochvaloval si v neděli kolega Varyš v posledním čísle Zpravodaje letošního Ostravaru. Potěšení to ovšem bylo poněkud předčasné: Vladimír Just sice na diskusích chyběl, ve svém shrnujícím článku o Ostravaru v Lidových novinách však s dvoudenním zpožděním názorně předvedl, o čem byla ve Varyšově článku řeč.

Felsberg: Shakespeare. Hry pro vrahy, oběti a další (Deutsches Theater Berlin)

Nuda a její oběti

V listopadu měla v berlínském Deutsches Theater premiéru inscenace Shakespeare. Spiele für Mörder, Opfer und Sonstige (Shakespeare. Hry pro vrahy, oběti a další) v režii Dimitera Gotscheffa. Dramaturgický nápad začíná a končí u propojení vražedných scén z Shakespearových dramat a textů Heinera Müllera. Představení má rámec hamletovské divadelní slavnosti na které jsou slavné postavy zároveň diváky v první řadě a krvavými aktéry na rozsáhlé poloprázdné scéně. Středobodem dění je zde dle potřeby vyjíždějící a do propadla zapadající trůn – symbol moci a potěšení, pro který se vyplatí vraždit. Bez ladu a skladu se tady střídají groteskně nastínění Caesar, Richard, Jindřich, Titus, Macbeth, Hamlet a další. Jednotlivé části oddělují pěvecké party zpěvačky a monology Yoricka.

Mikulka: Ostravar

Herci v malém i velkém

Nahlédnuto z lepší stránky, byla nejpříjemnějším zážitkem letošního Ostravaru „rehabilitace“ Arény. Na minulých ročnících mne zdejší inscenace skoro pravidelně zklamávaly (včetně těch zhusta oceňovaných, Brenpartii nebo Blechy) a obligátní tvrzení o ostravském Činoheráku se mi zdálo hodně přitažené za vlasy. Letos hrála Aréna čtyřikrát a přes veškeré výhrady k Plešaté zpěvačce nebo Amigovi (ale toho jsem viděl jen částečně) bylo jejich silnou stránkou právě herectví.

Urbanová: Děti slunce (Deutsches Theater Berlin)

Deutsches Theater si ve svém aktuálním měsíčníku klade otázku, zdali jsme spokojeni s demokracií v Německu. Uvedení hry Děti slunce od Maxima Gorkého lze chápat jako příspěvek do diskuse, kterou místní dramaturgie otevírá (byť měla hra premiéru už v roce 2010). Jak neopomněla zdůraznit dramaturgyně Sonja Anders v přednášce, jež repríze dne 30. listopadu předcházela, Gorkij napsal Děti slunce za svého pobytu ve vězení během revoluce roku 1905.

Mikulka: O ozvláštňování

OST-RA-VAR, den třetí

Ozvláštňování je jeden z nejohavnějších termínů českého divadelně kritického žargonu, snad ještě ohavnější než právem vysmívaný temporytmus. Jenže ozvláštňovat se nemusí jen v kritice. Pokud začne ozvláštňovat režisér, vznikají ornamenty, jejichž smysl je z valné části vyčerpán tím, že se objeví. V řádu věci samozřejmě je, že se ve své planosti tváří neobyčejně hlubokomyslně. 

Žantovská: Církev (Studio Hrdinů)

Célinova Církev v pojetí Studia Hrdinů je skutečnou pastvou pro intelekt. Množství myšlenek, názorů, postřehů a více či méně rozhořčených či nenávistných obžalob společnosti, které tu uhrančivě zaujatý až neúprosný, tu ironicky odtažitý lékař Bardamu (částečně splývající se samotným Célinem) ve fascinujícím podání Karla Dobrého předhodí světu – v podstatě nic jiného se tu nestane a v podstatě to stačí.

Škorpil: Církev (Studio Hrdinů)

V Célinově Církvi ve Studiu Hrdinů se znovu se ukazuje (stejný pocit jsem měl ze Samoty... v Komedii), jak se Michal Pěchouček dokáže podřídit tématu, textu i prostoru. Vše na jevišti se zdá být logické, přirozené a nenásilné. Opět jsem obdivoval, jak se nebojí ticha, prostého gesta nebo zastavení herce v akci i prostoru. Jak dokáže vybraně, s patrným výtvarným cítěním, stavět mizanscénu a jak zvládá i velký a ne zrovna vlídný prostor, který nezaplňuje, ale vyplňuje a doplňuje s použitím jeho přirozených dispozic.
Pěchouček v Církvi staví zejména na civilním (nikoli civilistním) výkonu Karla Dobrého.