Šotkovský: Cyrano z Bergeracu (Jamie Lloyd Company)

Co máte všichni s těmi slovy?

A přihlédnete-li blíže, uvědomíte si brzo, že to všechno je pokaždé zavěšeno na jedné a téže věci, hodně nápadné sice, ale přece jen trochu vnější, aby vytvářela charakter: na Cyranově nosu!, napsal ve své studii Rostandův Cyrano z Bergeracu roku 1958 Václav Černý. Inscenace pana Jamie Lloyda, předního avantgardisty londýnského činoherního mainstreamu, která byla na přelomu loňska a letoška k vidění v londýnském Playhouse Theatre (a prostřednictvím cyklu NT Live pak i v tuzemských kinech), se v tomhle předloze i její inscenační tradici značně vymyká. Cyranův nos v ní není žádné nevzhledné monstrum uprostřed obličeje, ale pohledný civilní nos jeho představitele Jamese McAvoye, muže, v němž má zmíněná produkce svou hvězdu i oporu.

Mikulka: Ztroskotání vzducholodi Italia (Divadlo Minor)

Nevstoupíš dvakrát na stejnou kru

Vzpomínáte si ještě na Wanted Welzla v Dejvickém divadle? Před devíti lety přišel Jiří Havelka společně se scénáristou Karlem Františkem Tománkem s docela povedeným kusem, velmi volně vycházejícím z osudů známého arktického dobrodruha českého původu. Pomocí pomalého tempa, krátkých, jasně ohraničených „průhledů“ a náladotvorné hudby dokázal vykouzlit náladu napůl sugestivní, napůl groteskní.

Švejda: K jedné scéně z Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland

Zásadní scéna k pochopení režijní tvorby Jakuba Čermáka přijde téměř v samém závěru Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland. Je jí "Věčná smrt", ve které je dobrovolně se nabídnuvší divák neosobní ošetřovatelkou položen na nemocniční lůžko, nakrmen (tekutou stravou pomocí lžičky), umyt (ošetřovatelka zjistí, že došlo k pacientově inkontinenci, vysvlékne mu spodní část oblečení, zbaví ho pomocí papírových ubrousků zbytků stolice - rozuměj hořčice, kterou na něj předtím vychrstla - otřením intimních partií těla), oblečen do inkontinenční pleny - aby se o něj následně - tím, že u něj sedí, občas s ním prohodí nějaké slovo, zabývajíc se přitom především sledování svého mobilu - postarala do té chvíle, dokud nezemře (rozuměj, dokud mu přes obličej nepřetáhne prostěradlo).
Scénu lze nazřít dvojím způsobem.

Mikulka: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

A jak byste si přáli zemřít vy?

Na tuhle velkolepou akci Depresivních dětí a Jakuba Čermáka jsem šel se smíšenými pocity. Dílem se zvědavostí na prostory kláštera Sv. Gabriela, dílem trochu s obavami, jak to dopadne s divadlem. Klášter má očekávání naplnil, divadlo mě mile překvapilo. Přičemž jsem to měl trochu jinak než kolega Švejda, který tu o Happy Endu psal v pátek - první třetina mě příliš nenadchla, ale dál už to bylo jen lepší a lepší.

Etlíková čtenářům Nadivadla

Čas jít dál

Milí čtenáři Nadivadla, během posledních pěti let jsem považovala tento blog za jedno ze svých nejoblíbenějších míst, kam psát. I když jsem si dávala dlouhé pauzy, cítila jsem k Nadivadlu zodpovědnost, která se často projevovala především výčitkami svědomí, že nezvládám publikovat tak moc, jak bych chtěla. V posledních letech nastalo několik období, kdy jsem vyvěsila pár článků a věřila, že odteď budu psát stále častěji. A nikdy mi to bohužel nevyšlo. Taková situace nastala i před pár týdny, tentokrát mi však plány zkřížilo zamyšlení, k němuž mě přimělo udílení Poct na festivalu … přístí vlna / next wave … .

Švejda: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

Režisér Jakub Čermák je v inscenaci Happy End v hotelu Chateau Switzerland oproti Bordelu L´Amour, na něhož zejména navazuje, poučenější, suverénnější i opulentnější.
Inscenace, mající charakter imerzivního divadla, probíhá ve vybydlených rozlehlých prostorách kláštera sv. Gabriela na Smíchově. Prostředí je to stejně magické jako Venuše ve Švehlovce a Čermák, finančně předpokládám štědřeji podepřen než jindy (inscenace vznikla v koprodukci s festivalem ... příští vlna / next wave), si oné rozlehlosti i finanční štědrosti užívá: prostor bohatě zabydluje (dodávaje mu vskutku charakter hotelu), počet účinkujících (dominují dívky - andělé ve spodním prádle, kombinovaném nemocničními doplňky) se blíží ke čtyřicítce.

Škorpil: Tři Heteráni (Divadlo Maso, NoD Roxy)

 Pro poslední premiéru režiséra Adama Skaly a Divadla Maso nazvanou Tři Heteráni se těžko hledá jiné označení než píčovina. Což je jen o trošku hrubší označení toho, co Jiří Šlitr kdysi nazval slovy „ptákovina ze všech ptákovin nejptákovinovatější“.

Mikulka: Tři heteráni (Divadlo Maso, NoD Roxy)

Mezi námi heterány

Před rokem jsem tu pobaveně chválil inscenaci Všechno, co v nás zkurvili komunisti, teď přišlo Divadlo Maso s dalším provokativním titulem Tři heteráni. Co si mají počít tři herci, které představitelka Fifinky vyhodila z natáčení Čtyřlístku a kteří bolestně cítí, že je starý dobrý heterosexuální svět ve smrtelném ohrožení?

Švejda: Hrdinové kapitalistické práce (MDP - Komedie)

Na knize Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce, shrnující její reportáže pro A2larm, vidím sympatické především dvě věci: jak se v ní věnuje sociální problematice (špatným pracovním podmínkám v některých provozech), aniž by utíkala k nějakým zobecňujícím (ideologizujícím) závěrům (potřebné zasazení jim dodávají pouze vložené mezitexty), a jak je píše nikoli z pozice nezainteresovaného žurnalistického pozorovatele, nýbrž toho, kdo se této práci cele, osobně dává: volí formu deníku, ve kterém zveřejňuje nejen to, co v provozovnách vidí a jaké jsou osudy lidí, které potkává, ale jaké jsou i její vlastní pocity a trable, co sama na základě tohoto „angažmá“ zažívá. Z knihy pak vyvstává především jako ta, která se umí na lidi „napojit“ a soucítit s nimi.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (neděle 13.9.)

Městské divadlo Brno: Žebrácká opera

Takže naposledy z Plzně. Neděle nasadila letošnímu koronavirově podivnému ročníku korunu: MDP musela zrušit nejen původně plánovaného Krále Otokara, ale pak i náhradní Hrdiny kapitalistické práce, a na poslední chvíli odpadla i domácí Alfa s Nejmenším ze Sámů (což mi bylo opravdu líto). Nakonec jsem viděl jen závěrečnou Žebráckou operu, kterou následoval tradiční raut, tentokrát ovšem openairový; bylo hezky, takže žádný problém. Když ale předtím Jan Burian při slavnostním proslovu prohlásil, že se organizátoři museli vyrovnat s problémy, které si ani nedovedeme představit, nebyl nejmenší důvod o jeho slovech pochybovat.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (sobota 12.9.)

Naivní divadlo Liberec: O hodině navíc aneb Potlach v hustníku
Divadlo pod Palmovkou: Bezruký Frantík
Husa na provázku: Don Quijote
Festival d´Avignon: Triumf lásky

Je příjemné začít optimistickým konstatováním, že v Plzni to jde den ode dne lépe. V sobotu bylo celý den krásně, až bylo jednomu líto, že to musí prosedět v divadle a ne jako obvykle doma u počítače; také zážitky se docela výrazně polepšily. V Depu volně dozrávají rajčata a nikdo je nekrade. Nebo alespoň ne tak nešikovně, abych si toho všimnul.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (pátek 11. 9.)

Hadivadlo Brno: Prezidentky
Divadlo J.K.Tyla Plzeň: Middletown
Slovenské národné divadlo Bratislava: Nepolepšený svätec

Tenhle festival je opravdu svérázný. Houf orouškovaných festivalových hostů připomíná bandu desperátů připravujících přepadení bůhví čeho, a nikdo si nemůže být jist dnem ani hodinou, kdy kvůli viru něco někde zmizí. Což se v pátek docela příznačně týkalo Havelkovy bratislavské inscenace Dnes večer nehráme. Ve čtvrtek kromě již dříve zmíněných odpadlo též divadlo Feste, což dodávám spíš pro pořádek, na Sikorovo Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem s Petrem Kellnere jsem se nechystal tak jako tak.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (čtvrtek 10.9.)

Klicperovo divadlo: Ptákovina

První festivalový den se mi tedy zrovna moc nevyvedl. A to i když nechám stranou změnu programu v podobě zrušeného Lepage. Dobu, kdy jsem hodlal v Alfě sledovat naplánovaného Zorra jsem strávil v bouračkové koloně na dálnici, Prefaby byly beznadějně přeplněné, a než jsem to všechno vyřídil, utekly mi i buchtoloutkovské Vítězné svině, které bych s chutí viděl i podruhé.

Švejda: Perníková chaloupka (A studio Rubín)

Perníková chaloupka (čekání na lopatu) A studia Rubín je po Domovu na konci světa Husy na provázku a Koncovém světle Národního divadla již třetím autorským projektem letošního roku (o němž vím), který se věnuje umírání a smrti (a 17. září k nim přibyde ještě Happy end v hotelu Chateau Switzerland Depresivních dětí...). Téma evidentně visí ve vzduchu. Ale opět - je mi líto - jde o velký nepodarek.
Tak jako režijní obrazoborci Anna Davidová (režisérka Domova na konci světa) a Jan Frič (Koncové světlo), je i Jiří Ondra schopen vtisknout předváděnému elementární divadelnost, nabídnout silné a zábavné (odlehčující) nápady, které - když tak člověk představení sleduje, napadá ho - by se vlastně klidně obešly i bez textové doprovodu - natolik jsou významonosné.

Etlíková: Lodžie Worldfest 2020

Víkendové hýčkání památky

Jičínský objekt Valdštejnská lodžie mě okouzlil ještě předtím, než jsem se sem vydala s kamarády na třídenní festival worldmusic a divadla. Atmosféra i historie této barokní budovy je totiž velmi dramatická. Letohrádek vznikl jako součást geometricko-duchovního plánu Albrechta z Vladštejna, který byl zavražděn dřív, než projekt dotáhl do konce. Současný návštěvník všemi smysly vnímá vodorovné linie cest, které z budovy vystřelují k významným bodům v krajině a mají jí dodávat vyšší smysl. Jak konstatoval festivalový průvodce, paradoxní pravdou je, že si tato monumentální stavba nikdy nezískala důstojné místo v žádném společenském uspořádání.

Mikulka: Zlatá pláž (Divadlo Na zábradlí)

O inscenacích a divadelních hrách

Občas na to téma dojde k nedorozumění, ale jinak je to otázka dávno zodpovězená a nemá valný smysl nad ní diskutovat: vidět inscenaci je něco úplně jiného, než číst divadelní hru. Nebo jinými slovy, usuzovat z inscenace na kvality hry jako takové znamená výpravu na neobyčejně tenký led. Pokud by někdo chtěl (kolikátý už) praktický důkaz, nechť si zajde na Zábradlí na Zlatou pláž.

Etlíková: Vejšlap (Divadlo Ungelt)

Hloubka v mainstreamu

Už asi rok navštěvuji skoro každou premiéru divadla Ungelt. Když mě zval umělecký šéf Pavel Ondruch na tu první, upozornila jsem ho, že inscenace nejspíš nebudu stíhat reflektovat. Odpověděl, že to je v pořádku, a zval mě dál. Dnes přišel ten čas, kdy mám chvíli a chuť něco napsat.