Škorpil: Směšná temnota (Burgtheater - PDFNJ 2015)

Vidět dvě inscenace téhož režiséra s výrazným rukopisem ve dvou večerech za sebou je samozřejmě zrádné. Metoda (perfektně zvládnutá) se dere do popředí: relativně nezávazná delší první polovina, rozehrávaná pauza a pak kratší a podstatně vážnější „ťafka“. Svícení meotary (nahradí jejich čtverhranná projekce emblematickou dřevěnou kostku?). Výrazně odcizené herectví překračující libovolně rampu. Civilistní projev kombinovaný s demonstrativní a demonstrovanou emocí a využívání poloh spíše komentujících a vyprávěcích. Atd.

Mikulka: Směšná temnota (Burgtheater, PDFNJ 2015)

Kde jsem včera se Švejkem skončil, tam musím dnes se Směšnou samotou začít: je to suverénně, snad až obdivuhodně dobře udělané divadlo, režijně, herecky i scénograficky. Docela jiná věc je, že se mi dost nelíbí, co ta inscenace vlastně sděluje. A ještě jiná, že sděluje přesně to, co je mezi evropskými liberály v kursu sdělovat. Sečteno a podtrženo: vůbec se té záplavě cen nedivím, je naprosto zasloužená, v lepším i v horším smyslu slova.

Mikulka: Kauza Schwejk (WienerFestwochen-Theater Bremen-Studio Hrdinů)

Jednou z vlastností dobrých uměleckých děl bývá, že je lze chápat nebo interpretovat velmi různě. Někdy může úspěšná interpretace dokonce zastínit původní dílo. Typickým příkladem je Švejk. Dosti přihlouplý Steklého film s přehrávajícím Rudolfem Hrušínským je pro domácí představu o Haškově románu dodnes určující. Svým okázalým pacifismem a podprahovou komunistickou ideologizací přitom vypovídá mnohem víc o post-stalinistické době svého vzniku (nebo o nadčasové potřebě banality) než o své předloze.

Škorpil: Kauza Schwejk (WienerFestwochen-Theater Bremen-Studio Hrdinů)

Jednou za čas není od věci to přiznat. Ano, z Pařízkovy Kauzy Švejk jsem zmatený. Nikoli „na rozpacích“ (což je kódové označení pro „nelíbilo se, ale takhle natvrdo to nechci napsat“), ale zmatený. Ale třeba to byl cíl. Nebo mne příliš ovlivňuje vědomí, že jde jen o „úryvek z rozsáhlejšího cyklu“ (chytá se, tuším, tetralogie) a tudíž se povědomě bráním dávat viděnému definitivní významy a nahlížet inscenaci jako uzavřenou výpověď a sdělení.

Mikulka: KING SIZE (Théâtre de Vidy Lausanne, PDFNJ 2015)

Určitě to nebyl (a to ani zdaleka) ten nejlepší Marthaler, jakého jsem viděl, ale v kodrcavém běhu letošního německého festivalu konečně přišlo pár svižnějších krůčků. I když samozřejmě v marthalerovsky neurčitém bezčasí, bezdějovosti a zpomalenosti. 

Švejda: Kontrola kvality (Rimini Protokoll - PDFNJ 2015)

Potíž Kontroly kvality je po mém soudu ponejvíce dramaturgického rázu: co a jak bylo z CV Marie-Christiny Hallwachsové sestaveno. Inscenace působila na můj vkus až příliš sebestředně, věnovala se jen konkrétnímu (byť zde pochopitelně, dá-li se to tak říct, zajímavému) lidskému osudu, nevyvíjela mnoho úsilí po nějakém zobecnění; a pokud už se v ní objevily věci nějakého obecnějšího rázu, působily buď nenově, obnošeně (pasáž o nacistickém zacházení s duševně a fyzicky postiženými) či odstředivě (celá závěrečná část o testování nenarozených dětí a potratech). Díky přemíře konkrétních informací jsem byl osudem protagonistky vlastně až jaksi zavalen a zhruba po pětatřiceti minutách (kdy se začalo hovořit o Mariině sestře Isabel) jsem ve své pozornosti a svém napojení se na protagonistku tak trochu "vypnul". Přitom scénické provedení bylo zdařilé. Šikovně, nikoli jen ilustrativně, ozvláštňovalo proud výpovědi protagonistky (odmyslím-li si tedy opakované hraní různých her Hallwachsové se svou asistentkou). Marná hodina a tři čtvrtě, souhrnně řečeno, to ale myslím nebyla.   

Škorpil: Kontrola kvality (Rimini Protokoll - PDFNJ 2015)

Opět se prokázala stará pravda, že je výhodou chodit do divadla s podstatně sníženým očekáváním. Konstatuji tedy rovnou, že stran Kontroly kvality nesdílím skepsi (až znechucení?) Vladimíra Mikulky. A zajdu dokonce tak daleko, že (s vědomím odpadnutí nešťastného Der Die Mann) ji označím za dosud divadelně nejvyrovnanější a nejzajímavější představení letošního festivalu.

Švejda: S úsměvy idiotů (Divadlo v Dlouhé)

Ano, i já, tak jako Vladimír Mikulka, předpokládám, že "V Dlouhé mají nejspíš zaděláno na další divácký hit." Suverénní, důmyslné a přitom scénicky (režijně) úsporné zpracování zvoleného materiálu (písně Vodňanského a Skoumala, verše Jana Borny, kresby Jaroslava Milfajta, anonymní poezie a nápisy ze zdí) - a přesto ve mně tanula jedna pochybnost: vždyť v té Dlouhé vlastně předvádějí docela obyčejný mainstream, který by se dal klidně provozovat v takovém ABC. Jak to? Zdá se mi totiž, že inscenace postrádá jistou "přidanou hodnotu", jistý hlubší, závažnější tón.

Mikulka: Kontrola kvality (Rimini Protokoll, PDFNJ 2015)

Když je potřeba napsat, že se vám nelíbilo (a předesílám - docela dost nelíbilo) dokumentární představení, jehož protagonistkou je neherečka upoutaná na vozíček, mění se recenze v pohyb po minovém poli. Takže, pochodem vchod.

Mikulka: Zámek (Schauspiel Frankfurt - PDFNJ 2015)

Dlouho jsem čekal, zdali se představení dopracuje k nějakému jinému sdělení, než k úplně nejbanálněji podanému kafkovsky-digestovému boji zeměměřiče s neproniknutelnou byrokracií.
Dlouho jsem čekal, zda se objeví nějaký důvod, proč všechny postavy vypadají jako přerostlé děti.
Dlouho jsem čekal, jestli herci dokážou vytřeštěně zírající hlavové masky využít k čemusi „magickému". 
A až do konce jsem čekal, jestli to třeba nezačne být aspoň trochu vtipné, když už to tedy slibují v anotaci.

Škorpil: Zámek (Schauspiel Frankfurt - PDFNJ 2015)

Zámek frankfurtského Schauspielu nejlépe charakterizuje jeho ústřední (protože byla zhruba uprostřed) scéna: v mihotu stroboskopu se potácí tři figury v lehce vytahaném jägerově spodním prádle s velkými „dětskými“ hlavami a dosti naturalisticky vyvedenými odepínacími pohlavími. Sněží, zní hlasitá nekonkrétní hluková hudba a ony postavy cosi neartikulovaně skučí a kňučí. A na plátnech po stranách jeviště skví nápis „Chci svá práva!“. Ano, okolí zámku je divné, děsivé, záhadné a všichni jsou patřičně tajemní a odcizení. Jenže to v tu chvíli víme už asi tak půl hodiny.

Mikulka: S úsměvy idiotů (Divadlo v Dlouhé)

Představení S úsměvy idiotů začne trochu nezvykle. Hned v úvodu se totiž v sále rozsvítí a Miroslav Hanuš coby konferenciér vyzve diváky, že mají poslední možnost odejít, pokud by se měli cítit zklamaní tím, že to dnes nebude žádné divadlo. Samozřejmě nikdo neodešel, ale je pravda, že kdo se těšil na pokračování zdejších trademarkových kabaretů, nedočkal se. Opravdu to byly jen Vodňanského a Skoumalovy písně, prokládané básněmi Jana Borny a tu a tam razantnějšími „nápisy ze zdí“.

Etlíková: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Spí, když bdí

První část inscenace Marbacka se odehrává pod širým nočním nebem na dvoře starého vršovického domu. Na scéně v pozadí stojí akvárium symbolizující vodstvo, bílý lampion zavěšený na šňůře na prádlo je Sluncem, štafle zastupují horu a svíčky na nich rozmístěné připomínají hvězdy. V centru se vypíná dřevěná kostra týpí jako nebe a v něm je umístěná vana plná řeřavých uhlíků, což evokuje zemské hlubiny. Dvě víly, které v tomto světě bydlí, krajinu poničí hned v prvních scénách. Jedna znečistí vodu v akváriu černou tekutinou, druhá zhasí násadou od lopaty lampion-Slunce. Pak víly seznají, že ztratily domov a nyní musejí putovat za novým.

Mikulka: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Horor, horor, otevři se

Sdružení Kartel skončilo své roční působení v Podniku (klub je zavřený) a následně se rozpadlo. Jan Kačena a jeho lidé se přesunuli – netuším, za jakých podmínek a na jak dlouho – do Vršovic, konkrétně do (zatím?) bezejmenného prostoru kousek od nádraží. Napůl utajená repríza (nebo to byla oficiální premiéra?) inscenace Marbacka proběhla v podmínkách, vyhlížejících dost amatérsky, ale tak už to v případě tohoto souboru občas chodí, a nemusí to být z hlediska výsledku na škodu.

Škorpil: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Srovnání Hamletů s Požitkáři se nelze vyhnout: podobná „etudová“ struktura; podobná směs fixovaných improvizací ze zkoušek, okamžitých nápadů i více či méně ironických interpretací cizích textů; podobná cpinovsko-viebrockovská „místnost“ a dokonce i podobně velmi solidní herectví nepadající do vyslovených manýr ani podbízivosti. Rozdíl tu ale přeci je:

Mikulka: Spolu/Sami (Národní divadlo)

Daniel Špinar po představení prohlásil, že inscenovat tenhle text bylo jeho dávnou touhou. Není důvod mu nevěřit, o to víc je ale s podivem, že výsledek působí dojmem, jako kdyby si s textem Anji Hilling vlastně nevěděl rady. Nebo ještě spíš, jako kdyby inscenaci bez ladu a skladu sestavil z několika hodně nesourodých klišé.

Mikulka: Mezi námi redaktory

Tak tomu byste nevěřili: redaktorka Taneční zóny Nina Vangeli nazkouší divadelní inscenaci a její kolega šéfredaktor (a taky dlouholetý kamarád) o ní napíše celostránkovou recenzi do Divadelních novin. Další kolega z Taneční zóny přidá nadšenou relaci do rádia (Martinovi Macháčkovi je ovšem nutno přiznat, že má dost vkusu na to, aby se netvářil, že to je hodnotící recenze). Mně osobně se na tom zdá neuvěřitelné hlavně to, že se v Divadelních novinách nenašel žádný soudnější kolega redaktor, který by Vladimírovi Hulcovi něco tak křiklavě neetického rozmluvil.

Škorpil: kaFka - Hrůza pouhé schematičnosti (Martin Engler - PDFNJ 2015)

Nejsem z těch, kterým by vadilo, když si z nich tvůrci tak trochu dělají legraci. Dokonce mne taková hra většinou baví. Dost mne ale vždycky naštve, když se mne někdo snaží v divadle poučovat (největší mučitelé světa: Korea, USA a Saudové…) a když jeho „hra“ otravně ulpívá na opakování jednoho a téhož motivu. Englerův Kafka přitom začal celkem nadějně. Na velkém bílém plátně lezly promítané mouchy (dost jsem i věřil, že v přímém přenosu) a pod nimi byl dlouhý citát – podepsaný TK – který vypočítával zhoubné důsledky průmyslové revoluce. Zatrnulo mi. Pak se ale objevil citát jiný – tentokrát signovaný FK – a ten říkal: „Žerte hovna. Miliony much se nemohou mýlit.“ Vida, bude legrace, tenhle člověk se nebere vážně. Jenže potom začalo dlouhé citování z Kafkových deníků podkreslované záhy dosti otravnou abstraktní elektronickou hudbou,

Mikulka: Návštěva staré dámy (Deutsches Theater - PDFNJ 2015)

Při pohledu do programu vypadal letošní „německý festival“ na jeden z nejsilnějších ročníků za celou dobu existence PDFNJ. Vypadá stále, abychom nebyli nespravedliví, faktem ale je, že první dvě položky se dost výrazně nepovedly. Nejdřív zranění herce a redukce Fritschovy grotesky der die mann na hodně únavné kino. Naživo by to bylo určitě snesitelnější, jenže i tak; obávám se, že režisérovu dost křečovitou snahu o humor by nejspíš úplně nepřebilo ani živé hraní. (Tím spíš, že si dobře pamatuji na jeho oceňovanou Španělskou mušku, která se potýkala s úplně stejným problémem.) Ale v každém případě to byla především smůla a nad nouzovým řešením v podobě projekce nemá valný smysl dále spekulovat.