Mikulka: OST-RA-VAR (sobota 30.12.)

Den čtvrtý aneb Tři euronápady

A na závěr festivalu dvě představení, která byla taková… taková třívykřičníková, říkali jsme v redakci. Král Lear u Bezručů a Balada pro banditu v Národním. Takže raději několik nápadů na okraj. Především na okraj těch dvou třívykřičníkových kousků, ale nejen těch.

Mikulka: OST-RA-VAR (pátek 29.11.)

Den třetí aneb Na vážkách

Z hlediska hodnocení se mi letošní ostravarovské inscenace zatím zdály být docela jednoduché: jednoznačný úspěch nebo naopak stejně jednoznačný průšvih. Do jisté míry to platilo i pro pátek: Klimszova nezamýšlená parodie Tristana a Isoldy v NDM byla zatím vůbec nejslabším festivalovým titulem, obě představení Bezručů zazářila. (Tak upřímně jako na Mém romantickém příběhu jsem se ještě letos v divadle nebavil. A myslím rok kalendářní, nikoli školní.)

Axiologické pohodlí narušila až Aréna s Ruskou zavařeninou. Tady už si zdaleka tak jistý nejsem.

Mikulka: OST-RA-VAR (čtvrtek 28.11.)

Druhý den aneb Sprcha

Druhý den Ost-ra-varu snad ani být neměl. Přinesl totiž jedno zklamání za druhým. Nejdřív Zajíc v pytli, sympaticky rozjetý hostující kabaret, který se bohužel záhy překlopil do banálních parodií, podbízivého „cikánského“ humoru nebo do výstupu, jehož hlavním vtipem bylo načůrat do piva divačce se zavázanýma očima. A pak dvě hlavní položky odpoledního programu. Nešťastný pokus Arény o „odvázanou“ inscenaci Ženy a panenky na téma ženského údělu následoval neméně nešťastný pokus NDM o vážnou a inscenačně umírněnou „problémovku“ Smrtihlav o zamlčené vině celé jedné generace.

Švejda: České století (Česká televize)

K herectví

Pozoru a respektu hodný televizní seriál Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka České století není zajímavý jen v kontextu české televizní tvorby, ale také českého divadla. Žánr, který tvůrci zvolili – minimalismus „mluvících hlav“ ozvlášťňovaný drobnými významotvornými akcemi – totiž zároveň nabízí vpravdě moderní herectví: zbavené zbytečné psychologizující vnějškovosti, s podstatně omezenou mimikou a gestikou herců, soustředěné na přesně pronášené slovo – a vnitřní stav postav. Netřeba asi zdůrazňovat, že volba takového typu herectví klade zvýšené nároky jak na režiséra (koho si do rolí zvolí, jak je bude vést), tak na samotné herce – České století, myslím, o kondici účinkujících herců prozradí jako málokteré dílo.

Švejda: Dabing Street (Dejvické divadlo)

V březnu tohoto roku jsme se zde hned několikrát (Švejda, Mikulka, Škorpil, Varyš a opět Švejda) věnovali inscenaci Racka Michala Vajdičky v Dejvickém divadle – a přitom nedlouho předtím opomněli zaznamenat předchozí kus divadla, Dabing Street Petra Zelenka. Byla to na jedné straně škoda, Zelenkův text tu myslím neměl uniknout pozornosti; na straně druhé, tím že se mu (a jeho jevištnímu provedení) nyní věnuji jaksi až ve druhém sledu, nám docela dobře může posloužit jako vhodný nový argument do debaty, která se rozpoutala nad Rackem.

Mikulka: OST-RA-VAR (středa 27.11.)

Den první aneb Sauna

První den Ost-ra-varu měl, jistě neúmyslně, ráz jakési divácko-divadelní sauny: nuda/zážitek/nuda/zážitek. Pravidelně se totiž střídaly inscenace NDM (konkrétně zdejšího šéfa Petra Gábora) a Arény (konkrétně zdejšího šéfa Ivana Krejčího). NDM v obou dvou (Sen noci svatojánské a Pozvání na zámek) předvedlo ohavný „osmdesátkový vizuál“, kombinovaný s nepřesvědčivým herectvím a zástupem protivných klišé. Péra a flitry na kloboucích dam, vlezlé dotváření atmosféry hudbou a doměle erotické obkročmé skákání dam na pány lze uvést jen namátkou. A proti tomu stála Aréna s dvojicí samozřejmě plynoucích, groteskních a výsostně hereckých inscenací.

Mikulka: Hráči (Aréna Ostrava)

OST-RA-VAR (středa) aneb Promiň, Michale

Není to žádný velký objev, ale stejně mě nepřestává překvapovat, jak moc se mohou lišit představení jedné a téže inscenace v závislosti na tom, kde se hraje.

Po premiéře dělal kolega Michal Zahálka Hráčům takovou reklamu (zde), že jsem byl v pokušení mu spíš nevěřit. A když v červnu Aréna s touto inscenací hostovala na hradeckém festivalu, podezření se zdánlivě potvrdilo: v relativně velkém Klicperově divadle to nebylo špatné, ale také nic oslnivého. Slušné „herecké“ divadlo tradičního střihu, nic mimořádného, shodli jsme se po představení s několika kolegy z Nadivadla.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář VI. - Jedenácté přikázání)

Drábkovo/Šamberkovo Jedenácté přikázání

„Nezanedbatelná část postav je zábavná tím, že žertovně chodí, porůznu hází zadkem nebo sebou nekoordinovaně zmítá“, napsal ve zdrcující recenzi vážený kolega o extrémně stylizovaném, záměrně antipsychologickém a parodicky teatralizovaném hereckém stylu Drábkova / Šamberkova Jedenáctého přikázání ve Stavovském divadle. “Tentokrát ale měl k dispozici první hereckou ligu, a tu navíc Drábkovy koniny zjevně bavily a užila si to: je to infantilní a bláznivé, obžerné, živelné, zábavné i příšerné.“, píše jen o něco shovívavěji na téže straně LN jeho kolegyně. A tak mě napadá: napsali by oba totéž i o činoherních inscenacích kritikou hýčkaného Roberta Wilsona (třeba o starší Žebrácké opeře nebo novější Věci Makropulos)?

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář V.)

3x z Ostravy: baletní Návraty domů v Divadle Jiřího Myrona + výstavy Jenom ženy Hany Puchové a Scénografie Marty Roszkopfové

Pro Pražáka platí, že návštěva Ostravy se vyplatí. Když omrzí činohra (akutní otravu divadlem může si netrénovaný organismus uhnat například na bezmála dvou desítkách představení, vměstnaných do čtyř dnů Ostravaru, viz někdy příště), je tu ještě opera i balet. Mimořádné kvality dnešní ostravské opery, od scénických provedení až po originální, s ničím u nás už dnes svou odvahou patrně nesrovnatelnou dramaturgii (vedle Verdiho, Smetany či Wagnera neváhá uvést i nezavedeného Catalaniho, Stravinského, Hindemitha, nejnověji Martinů) už naštěstí dolehly k uším pražské kritiky, ba i k porotcům Thálie. Co však určitě v Ostravě stojí za další zaznamenání, je tamní balet.

Mikulka: Jedenácté přikázání (Národní divadlo)

140 minut

David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný

dvacetiminutová přestávka

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář IV.)

IV.
I film může být past. Zvlášť, když do ní sami dobrovolně vlítnete, třeba v porotě FITESu pro udílení Trilobitů, to pak trávíte nekonečné hodiny ve společnosti neutěšené celoroční produkce původních českých filmových a televizních opusů, hraných, dokumentárních, publicistických i kreslených, což v úhrnu představuje zážitek, který nikomu nepřeju. Z mnoha desítek balastu, banality, kýče i beznaděje se ale přesto vynoří tři, možná čtyři opusy, které vás za všechno odmění. Vedle třídílného nemilosrdného palachovského řezu do českého národního charakteru z dílny Agnieszky Hollandové, který ční nad celoroční produkcí jako Himaláje nad Brdy, byl pro mne takovou překvapivou odměnou i snímek Zdeňka Tyce (a scénáristky Markéty Bidlasové) Jako nikdy. Údajně se v kinech dlouho neohřál, což by byla škoda - patří totiž k těm vzácným druhům děl, na něž se můžete do kina vypravit nebo si je doma pouštět libovolněkrát po sobě, a vaše záliba neslábne, nýbrž vzrůstá, opakováním se násobí.

Mikulka: Bomberka (Divadlo Letí - A studio Rubín)

Dva v jednom

Je jaksi v řádu věcí, že někteří umělci produkují výborné věci, a jiní zas, s odpuštěním, sračky. Nepřestává mě ale překvapovat, že se obě extrémní polohy mohou sejít u jedné a té samé osoby nebo dokonce v jednom jediném díle. Nuckollsova Bomberka toho může být docela dobrým příkladem.

Švejda: Čekání (Divadlo v Dlouhé)

Čekání, uváděné v rámci repertoárové řady „Krátká Dlouhá“ v prostorách kavárny divadla, je dalším z příspěvků k dnes oblíbenému tématu „krize středního věku“. Hostující, téměř o generaci mladší Braňo Holiček pracoval se čtveřicí herců (Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Martin Matejka, Pavel Tesař) metodou devised theatre. Vznikla přibližně hodinová inscenace, jejíž struktura je prostá: herci sedí na židlích na vyvýšeném pódiu čelem do diváků a předvádějí krátké výstupy (nejčastěji monology) na dané téma, rytmizované jednak z reproduktorů zaznívajícími „naučnými“ vstupy, které hovoří o tom, co to ta krize středního věku vlastně je, a jednak hudebními intermezzy se světovými pop-šlágry ponejvíce z osmdesátých let, během nichž každý z herců předvede na uvedené téma nonverbální „etudu“.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář I.-III.)

I.
Divadlo je past. Zjistím-li po pěti deseti minutách, že věc je (alespoň pro mne) ztracena, musím se, vězeň židličky, smířit i s „odepsáním“ dvou až tří hodin ze svého nejspíš už ne moc dlouhého života. V takových chvílích buď proklínám svou profesi a nebo, v optimálním případě, vypínám (ale pozor: nespím, jako někteří mí věhlasní kritičtí kolegové, kteří, ač zjevně infikovaní divadelní mouchou tse tse, zpravidla obsazují první řady). V duchu píšu nějakou studii, připravuji si přednášku, s někým polemizuji, bilancuju život, vztahy, lásky, někdy i celý vesmír. Z kina můžu kdykoli odejít, knihu zavřít, obrazovku vypnout. Ale i z nejpitomějšího divadla se zvednout uprostřed představení neumím.

Kyselová: Vojna (Voice-Band)

Keď už sme pri Vojne...
....podstatné je, že po strastiplnom zážitku s inscenáciou Dvacet tisíc stránek, ktorá je skúškou diváckej výdrže, prekvapili budúci absolventi herectva sebavedomým prístupom k predlohe ďaleko náročnejšej.

Varyš: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Tak snad abych se k tomu taky vyjádřil, kór když jsem na to nešel s žádnými výraznými očekáváními (ostatně tahle formule mě v recenzích všeho druhu neuvěřitelně vytáčí) a nebyl zklamanej a líbilo se mi to a navíc se mi zdál jako skvělej nápad i zařadit tu Hepnarovou, že jo.

Varyš: Salome Brut (LaFabrika)

Příběh Salome mě nikdy nefascinoval tolik jako mnohé umělce; i těch divadelních verzí už jsem viděl pár (nejvíc mi utkvěla v paměti inscenace Miřenky Čechové) - tuším, že pro leckoho je to klíčové téma, jak skrze něj přijít s něčím velmi osobním. Proč ne.

Divadelní sólo Vladimíra Marka, jak je uvedena show na boční scéně LaFabriky, vzniklo v režii Daniela Špinara a je to jako... sólo Vladimíra Marka.

Zahálka: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Divadlo duté na poklep
 
Před časem jsem tu psal o tom, jak je někdy příjemné vyrazit na nějakou očekávanou událost až potom, co všichni napsali, že je zklamala. V případě Šedých sedmdesátých mi to ani trochu nepomohlo: jistě, Mikulášek je pořád divadelně šikovný a nápaditý tvůrce, ale už dlouho se mi to všechno nezdálo tak zbytečné jako tady.

Zahálka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Terminus Marka O'Rowea měl svou českou premiéru před třemi lety v Divadle Letí v režii Martiny Schlegelové; prý je to moc dobrá inscenace, bohužel jsem ji zatím neviděl. Díky tomu - a také díky tomu, že jsem tu hru nečetl - jsem si dnes v Celetné užíval zážitek prvodiváka: bavily mě ty všelijak propletené, drsné i něžné příběhy z Dublinu, bavila mě poetika magického realismu a mimořádně mě bavil veršovaný text v překladu Ester Žantovské, plný rytmických překvapení a nečekaných asonančních rýmů.

Škorpil: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Hovory s Robertem W.
Kdybych byl zlomyslný, napíšu, že Jan Nebeský evidentně viděl moc představení na letošním PDFNJ. (A kdybych se nebál dalšího nepochopení, dodal bych, že je moc fajn, že konečně nějaký alternativec pochopil, co se v moderním evropském divadle nosí a naskočil na vlnu odporu).
Pomocník Walser je totiž až na naprosté výjimky dost netradiční Nebeský: bez větších „skopičin“, prakticky prostý výtvarně-režijních extravagancí a především neobyčejně řečný, až upovídaný.

Mikulka: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

V případě inscenací Jana Nebeského se lze jistot dobrat jen málokdy. Může to být dobrodružné, může to být překvapivé a může to být také docela únavné. Což je bohužel případ větší části Pomocníka Walsera. Lze celkem snadno odečíst, že se tu mozaikovitě a roztříštěně zobrazuje těžký, ba dokonce tragický úděl umělce - bytostného outsidera v racionálním světě (a kdo to neodečte z představení, může si to hezky přehledně přečíst v programu), jenže to samo o sobě na přesvědčivou inscenaci nestačí. Dění na scéně se rozpadá do řady hodně nevyrovnaných duet, jimž dominuje dlouhý hovor měšťácky spořádaného organizátora literárního čtení s pozvaným spisovatelem, který vyhlíží, mluví a taky páchne jako bezdomovec. Spisovatel (tedy sám Robert Walser) zpočátku působí jako úplně směšná, nanicovatá a trapná figurka, a jeho hostitel jako rozumný muž, postupně se to však - což věru není těžké odhadnout - začíná obracet...

Varyš: Soudce v nesnázích (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Taková rozkošná perverzitka. Veselá situační salónní komedie z konce 19. století, v níž se britský soudce dostane do nesnází vlivem nezvedeného vyženěného synka a manželky, jež by ráda byla o trochu mladší, než ve skutečnosti je, se u nás nijak zvlášť nehraje, naposledy v roce 1890. Nový překlad, jenž pořídil Jiří Josek, inscenoval v Klicperově divadle Šimon Dominik.

Zahálka: Advent (Jihočeské divadlo)

V budějovické činohře debutoval Martin Františák s vlastní dramatizací Adventu podle románu Jarmily Glazarové - tedy s tématem přesně v jeho linii velkých historických vesnických dramat, k jejímž vrcholům patřila zlínská Maryša a ostravská Její pastorkyňa.

Škorpil: Za letošním ročníkem PDFNJ

Naše doba je čím dál rychlejší, klipovitější, expresivnější a barevnější a lidská komunikace se redukuje na statusy, krátké textové zprávy a ještě kratší „pípnutí“. A právě proti této tendenci vedoucí nutně k postmanovskému „ubavení se k smrti“, se – soudě podle výběru inscenací na letošní ročník PDFNJ – začíná zvedat vlna odporu. Namísto hysterie a vybičovaných emocí, přináší poklid, dlouhé rozmluvy, ba i netečnost. Honbu za scénickou originalitu za každou cenu nahrazuje opakováním dávno ověřených postupů, forem a dramatických figur. Místo stručných a rychlých dialogů nabízí dlouhé monology. Několikanásobné opakování témat a motivů přitom hektickým tempem doby unavenému diváku nabízí kýženou relaxaci a odpočinek. Nedráždí ho myšlenkově náročnými schématy a nenutí zaujímat postoje.
Pozoruhodné přitom je, že podíváme-li se na českou divadelní scénu, mají tentokrát náskok spíše soukromá a tzv. komerční divadla (včetně zájezdových společností), která nejnovější trend v německojazyčné oblasti zachytila dříve než tzv. nekomerční a nezávislá scéna spokojeně dřímající na svých státem dotovaných a podporovaných pozicích.

Škorpil: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

Čas ve švýcarských Alpách plyne pomalu. Nesnesitelně pomalu. Není do čeho pořádně píchnout a tak je při posedávání v hospodě „hlavní zprávou“ jak kdo umřel a tématem číslo jedna, co se bude jíst. Zlatým hřebem roku je pak zábava s vystoupením místních ochotníků, naučnou přednáškou, mluvícím koněm a družným dozvukem. Nuda je tu taková, že pouhý zvuk projíždějícího auta přiměje všechny se ohlédnout. A kdo se pokusí zavedené pořádky změnit, toho stihne trestem sama alpská příroda (chudák XLR 3000 by mohl vyprávět).
Rudi Häusermannovi a jeho Kapelle Eidg. Moos se onen pocit nudy, marnosti a prázdnoty ve stínu alpských velikánů podařilo dokonale přenést na diváky. Na všechno je dost času, není kam se hnát, nevadí některé věci několikrát zopakovat a když už se zrovna neví co, zařadí se písnička. Co na tom, že znějí všechny tak nějak stejně.
Slovy vypůjčenými od Jiřího Suchého: „Večer plný humoru tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete.“

Švejda: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

... a tak jsem se rozhodl, že na ten „družný dozvuk“ představení, na to pívečko a párečky s křenem a horčicí nepůjdu, protože bych tím vlastně tuhle menzlovsky laskavou a bezzubou produkci akceptoval. Protože bych připustil, na PDFNJ, tak jak jsem si ho zvykl za těch osmnáct let vidět, patří. Skutečně případná tečka za tím letošním ročníkem...

Mikulka: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

Máte rádi Švýcarsko, kravské zvonce, dechovku a laskavý humor na švýcarská témata? Nevadí vám, že se toho na jevišti za dvě hodiny přihodí tak málo, že by to bylo možné při jen trochu intenzivnějším nasazení zvládnout za třicet minut? A dáte si rádi po představení párek, brambory s kyselým zelím a k tomu pivo? V tom případě byste neměli chybět v neděli na úplně posledním představení letošního ročníku Pražského festivalu německého jazyka. Švýcaři hrají dvakrát, v sobotu byla Nová scéna na jejich představení zaplněná zhruba z půlky a nezanedbatelné části publika se to zcela upřímně líbilo.

Více informací o inscenaci zde
 

Polochová: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

Protihlas aneb Oidipovo město potřetí

Za prvé: Oidipovo město není Oidipovo, ale Kreontovo, byť jméno Oidipus v názvu zarezonuje líp...
Za druhé: shluknout celou legendu do jednoho inscenačního mixu a provést diváka kauzálně zmarem jednoho rodu není novinka, je proto s podivem, že inscenátorům (a snad i divákům) to jako výklad i jevištní gesto postačilo. Asi jako bychom několik po sobě jdoucích inscenací Krále Leara postavili pouze na sloučení postav Cordelie a Šaška (v poslední době tento trik oživil Nebeský i Pokorný) ve víře, že většina diváků o dřívějším použití tohoto fóru nebude vědět, takže nápad je tu a žádný (další) výklad netřeba...

Škorpil: Mateřština mamelošn (Deutsches Theater Berlin)

Oidipa.Město jsem do značné míry považoval za „antický digest“. Byla to zkratka a částečné to nebylo fér. Za stejný digest mám Mateřštinu (a jsem si oprávněností toho pocitu tentokrát jistější). Digest židovského osudu ve dvacátém století, digest vztahu matka-dcera, digest specifických dějin Východního bloku. To vše v lehce přístupném hořkosladkém balení a s happyendem, který pohladí dušičku a zahřeje u srdíčka.

Mikulka: Mateřština mamelošn (Deutsches Theater Berlin)

Jedno představení sice ještě chybí, ale i tak je zřejmé, že letošní ročník „německého festivalu“ patřil k těm slabším; Mateřština byla jen dalším článkem v celé sérii zklamání. A to hned v několika ohledech. Text se snažil chytit takovou spoustu zajíců (od rodinných a generačních problémů, přes všeliké židovské otázky až po sporné poválečné angažmá v NDR), že nakonec nechytil vlastně nic. Přesněji řečeno, zůstal u řady kostrbatě pospojovaných klišé.

Švejda: 3x z Přeletu nad loutkářským hnízdem

Ikaros (Divadlo Drak)
Zase jedna ze slabých chvilek tandemu Jakub Vašíček – Tomáš Jarkovský (může být ale divu, když oba pánové chrlí do roka opravdu požehnaně inscenací?). Variace na starořeckou báj o Daidalovi a Ikarovi v převyprávění Eduarda Petišky (z něhož se na začátku čte), jenže dramaturgicky neujasněná a ledabyle strukturovaná, s přehršlí odboček a ornamentů (kabaretní rámec, "teatrologická" exempla). Prokletím téhle generace skutečně není jak, to zvládají suverénně (Ikaros divákům prakticky nedá „vydechnout“), ale co.

Machalická: Úroveň diskuse

Přečetla jsem si teď celou diskusi nad Šedými sedmdesátými, a i když jsem s úlevou zjistila, že se vrátila k normální debatě nad kvalitou zhlédnutého, opravdu mi vadí zaplevelování  tohoto fora příspěvky osob, kteří si ho pletou s prostorem pro sdělování osobních animozit. Myslím si, že příspěvky typu pan XY ničemu nerozumí, je zavilý nebo zaujatý, a ať nám ukáže, co umí on, jsou nemístné, k věci nic neříkají a mají se mazat. Tito lidé zpravidla nemají vůbec žádný názor, jen potřebují světu sdělit, že je někdo krká. Tak ať se jdou vypovídat jinam. Tady se přece má diskutovat o problému,  jinak než se píše oficiálně, ale ne s takovou trapnou výbavou. Jasně, že je to průvodní jev internetových diskusí, ale strašně to otravuje.       

Mikulka: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

O německých divadlech bývá zvykem psát a říkat, že i když to není moc povedené, lze se spolehnout alespoň na to, že herci jsou dobří. Po třech letošních představeních je možné napsat něco podobného o scénografii: ve všech třech případech udával tón  jednoduchý, čistě provedený a především účelný výtvarný nápad. Vzduch z kamene je inscenace, která nestojí za moc, klopotný text plný snaživých hlubokomyslností typu „jsme ptáci, kteří sami sobě ustřihli křídla“ a herectví pouze průměrné  - ovšem scéna s perspektivně ubíhající dálnicí, která začne v hledišti a končí kdesi v dálce, byla jako obvykle výborná.

Více informací o inscenaci zde

Švejda: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

„Hele děcka, já myslím, že jsme se ještě ani po těch sedmdesáti letech, co málem uběhly od konce tý druhý světový války, s tou naší minulostí ještě nevyrovnali, že nás pořád ještě pěkně trápí a že bychom k tomu za naší generaci taky měli něco říct, co říkáte? Já jsem přišla na takový jako docela příhodný slova, který vystihujou ten náš stav: vzduch z kamene, tak jako že bychom ho dali do názvu. Hele, provážeme soukromý dějiny s veřejnejma, třeba od třiačtyřicátýho roku až do současnosti, trochu prohážeme jednotlivý časový roviny, aby to pro diváky bylo napínavější (vono už se to dneska jako docela dělá), někde to zdrsníme, někde zlyrizujeme. Hele, na výpravu nemáme moc prachů, tak jí uděláme celkem jednoduchou, dozadu se sbíhající kulisy a nad nima zářivky – jakože čas a dějiny, jo? Hele, ale od jednoho maníka jsem sehnala zajímavej industriální objekt, nějakej motor nebo co, tak že bychom ho dali doprostředka scény? Bude prča, ať si nad tím lidi přemejšlej. No ale jinak, jinak to budete muset uhrát sami. Dlouhý dialogy to budou, jo? Hodinu a půl to bude trvat.“

Švejda: Tajná zpráva z planety matek (HaDivadlo)

O inscenaci tu psala před časem již Jitka Šotkovská, jedna ze zástupkyň – jak sebe sama nazvala – „snad nejcílovější z cílových skupin“. Připojme tedy, po hostování HaDivadla v Praze, i pohled „cílové skupiny“ opačného pohlaví…
Je tenhle faktor ale opravdu důležitý? Osoba v dané věci jaksi zainteresovaná se pochopitelně neubrání poměřování autorčiných zkušeností se zkušenostmi vlastními (a na základě tohoto poměřování má pak tendenci vynášet soudy), problematičnost kabaretního (pardon, postdramatického) textu Anny Saavedry na téma mateřství je nicméně myslím obecnějšího rázu.

Zahálka: Nora (NDB - Reduta)

Divadlo jako laboratorní cvičení: rozhodnete se udělat Ibsenovu Noru ve dvou lidech, přestože/protože každý tak nějak tuší, že je to hloupost. Uděláte to - a ejhle, je to skutečně hloupost. Pozorováním potvrdíte předpoklad. Gratulujeme, ale co s tím divák?

(A přitom: Ballek, Halberstadt a Novotná, vždyť ti by spolu mohli udělat nějaké úžasné divadlo!)

Recenze vyjde v DN.

Mikulka: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Velká očekávání jsou zrádná. Platí to i o první inscenaci nového Zábradlí: za normálních okolností by Šedá sedmdesátá mohla znamenat příjemné překvapení, u nejočekávanější události divadelního podzimu se nelze ubránit zklamání.

Zdá se, že inscenátoři silně přecenili možnosti „němého divadla“. Scénky, ze kterých sestává první polovina, jsou vesměs vtipné, lze chápat snahu vidět dobu skrz drobné všednosti a vyhýbat se velkým tématům, jenže málo platné, většina toho, co se tu sděluje o sedmdesátých letech, působí trochu povrchně.

Škorpil: Jidáš (Münchner Kammerspiele)

Když jsem v minulé glose z PDFNJ použil slovo „věcnost“, netušil jsem pochopitelně, jak dobře se mi bude hodit znovu. Stejně jako se v Oidipovi. Městu neodehrávala kdovíjaká tragédie a věci se spíš řešily, než prožívaly, není ani Jidáš v pojetí Lota Vekemanse a podání Stevena Scharfa žádnou velkou obhajobou, ani obžalobou legendární postavy. Není to také přehnaný apokryf ani zběsile aktualizovaná metafora. A nekoná se ani okázalá režijní exhibice (kam vlastně zmizel ten starý dobrý regietheater?) ani postdramatická dekonstrukce. Vypráví se (koneckonců jako i v Oidipovi. Městu) příběh, sděluje se osud, zprostředkovává se názor. A opět především skrze herce, který (zase) spíše slouží příběhu a inscenaci. S maximálním nasazením a přesností. Věcně a přesto účinně. Nebo snad účinně, protože věcně?