Švejda: Bilance 1989 - 2019

Přelom roku. Třicet let od Listopadu ´89. Tak si tentokrát dovolím udělat velkou rekapitulaci a na pomoc si s dovolením vezmu tradiční anketu časopisu Svět a divadlo (výsledky všech ročníků můžete nalézt zde a zde) s jejími kategoriemi a k nim připojím ještě jednu svou.
Do divadla jsem začal pravidelně chodit v roce 1990, když jsem nastoupil do prvního ročníku divadelní vědy FF UK, a kromě několika krátkých mezidobí jsem se snažil celou dobu udržovat přehled o tom, co se v českém divadle děje. Při výběru jsem nicméně nepostupoval tak, že bych se pečlivě probíral starými zápisky, ale volil jsem to, co se mi opravdu usadilo v paměti. Přijde mi to tak spravedlivější. Nikoho, předpokládám, nepřekvapí, že drtivá většina tipů patří výkonům z devadesátých let - byla to pro mě formující léta, která nastavovala i můj kritický metr.

Švejda: Zámek na Loiře (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Hra Romana Sikory je spíš skica než plnokrevná hra. Stojí na jedné satirické situaci - manželka premiéra (rozuměj Monika Babišová) je odklizena na zakoupený zámek na Loiře, aby manželovi svým vystupováním nedělala ostudu, a zde se za asistence tří komorníků, z nichž jeden je bývalý šéf katedry teatrologie (rozuměj Petr Christov), utápí ze žalu v alkoholu -, kterou prakticky již nerozvíjí. Situace Sikorovi především slouží k probírce témat, která známe již z jeho předchozích her: českého buranství, sociální nespravedlnosti (šlechtičtí či kapitalističtí zbohatlíci vs. "obyčejní" lidé či akademičtí pracovníci), západní přezíravosti i nevraživosti vůči lidem bývalého východního bloku apod.

Švejda: Smrt obchodního cestujícího (Městská divadla pražská - ABC)

Michal Dočekal hraje Millerovu Smrt obchodního cestujícího, drama ibsenovského půdorysu, dvě hodiny bez přestávky. Není to však proto, že by přišel s nějakou určující jednotnou koncepcí, nějakým jedním tématem, které by si z vícevrstevné a dějově strhující hry vybral (a které by mu proto dávalo důvod předvést ji vcelku), nýbrž že ji vložil do nivelizujícího nálevu televizního rodinného dramatu.

Švejda: Po premiéře

PO PREMIÉŘE
(IT drama)

Klub nejmenovaného pražského divadla krátce po premiéře. Režisér a dramaturg sedí u počítače.
DRAMATURG: Kde je?
REŽISÉR: V tramvaji.
DRAMATURG: V tramvaji?
REŽISÉR: V tramvaji.
DRAMATURG: Ukaž. (podívá se na obrazovku) No jo, je v tramvaji. Jak jsi to dokázal?

Mikulka: Oči v sloup (Studio Hrdinů)

Hudba pro Jiřího Adámka!

S inscenacemi Jiřího Adámka jsem tradičně míval problém: nebylo sice možné nevidět jejich prokomponovanost nebo formální a interpretační dokonalost, ale obvykle mi připadaly poněkud sterilní. To, že lze nekonečné variace racionálně ocenit, ještě neznamená, že vás to musí bavit. (Jako příklad mohou sloužit třeba oceňované Seznamy). Na nový opus Oči v sloup jsem se tudíž do Studia Hrdinů vypravil poněkud nedůvěřivě, navíc v prabídné náladě (z důvodů zcela nedivadelních). Vyklubalo se z toho jedno z nejpříjemnějších překvapení celé sezóny.

Dubský: Nepřítel lidu (MDP – Komedie)

Hábův Nepřítel lidu pro mě byl jedním z nejrozporuplnějších divadelních zážitků letošního roku. Zhruba dvě třetiny představení jsem sledoval navýsost zábavnou a nápaditou podívanou. Režisér Ibsenovu hru dekonstruoval, ponechal sice základní dějovou linii, ale tu opatřil mnoha komentáři a komentáři komentářů. Celé to navíc zabalil do kabaretního formátu s country hudebním podkresem, manžele Stockmannovy pak s ironií stylizoval do postav Pejska a Kočičky v narážce na to, že při sestavování tohoto kusu postupoval inscenační tým tak trochu, jako když postavy Čapkovy pohádky vařily dort.

Etlíková: PDFNJ 2019

Pohodlní a dětinští barbaři

Letos jsem se z programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka stihla zúčastnit pouhých čtyř představení a překvapilo mě, že i tak lze můj festivalový zážitek označit za komplexní. Proto jsem se o něm nakonec rozhodla napsat jako o celku, byť z perspektivy příležitostného návštěvníka. Téma „Moc a bezmoc“ pro mne nerezonovalo příliš hluboce, zato se ale vynořily jiné spojitosti. I přesto, že se všechna čtyři díla co do výrazových prostředků hodně lišila.

Švejda: Hrajeme bez přestávky

Trend rušení přestávek v divadelních představeních začal - aspoň u nás, pokud si dobře vzpomínám - někdy na přelomu milénia. Souvisel, myslím, s (pozvolným) vstupováním nové dramatiky na domácí jeviště (jako první s tím začalo ústecké Činoherní studio), her rozsahem kratších, vybízejících svým naléhavějším způsobem sdělování k jinému, celistvějšímu inscenačnímu uchopení.

Švejda: Král Oidipús (Národní divadlo)

Fričův Král Oidipús je presovaná nuda. Režisér dává Sofoklově tragédii současný nátěr i ukotvení, ale to, aby hra "tady a teď" byla něčím zajímavá, aby oslovila třeba i v té nejsvrchnější emocionální rovině, se mu nedaří.

Švejda: Moral Insanity (Prešovské národné divadlo)

Moral Insanity Prešovského národného divadlo hostovala v krátké době podruhé v Praze. Po zářijovém uvedení na festivalu ...příští vlna / next wave... se nyní hrála v rámci festivalu Případ pro sociálku ve Venuši ve Švehlovce. V mezidobí posbírala (na jaře již na Nové dráme oceněná inscenace) hned několik cen slovenské výroční ankety Dosky - očekávání tedy bylo poměrně velké...

Švejda: PDFNJ 2019

Co si z letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka budu pamatovat?
* ústup dokumentárního divadla
* rozmach používání filmových projekcí (viz Noc v Lisabonu či Tanec v temnotách)
* Pařízkovu režijní suverenitu, s níž ve Štěstí a pádu krále Otakara dokázal i při zapojení mnohých až kabaretních odboček (lidových vtípků, politických invektiv apod.) vyklenout silný a působivý dramatický příběh vzestupu a pádu jednoho chvástavého vladaře
* velký prostor pro (světe div se!) herecké divadlo

Mikulka: Pochybnosti nad letošním "německým" festivalem

Ještě jednou lesk a bída konceptů

Řečeno bez velkého vykrucování: nebýt vynikajícího Pařizkova Krále Otakara, nestál by letošní ročník PDFNJ za moc. (O Otakarovi budu psát do SADu, takže jej zde nechávám stranou). Většina inscenací totiž trpěla neduhem, o kterém jsem se na Nadivadle zmiňoval už v souvislosti s Tancem v temnotách. Totiž, že jedna věc je přijít s nějakým efektním, rafinovaným nebo hlubokým konceptem, a něco úplně jiného vykřesat z onoho konceptu životaschopné divadlo.

Švejda: Iluzionista (Wariot Ideal & Petr Forman - Alfred ve dvoře)

Vojta Švejda spojil ve svém one-man kabaretu Iluzionista síly s Petrem Formanem (jakožto režisérem) a výsledkem se stalo... Divadlo bratří Formanů v "malém".

Škorpil: Penthesilea (Schauspielhaus Bochum - PDFNJ 2019)

Potěší jistě pravidelné čtenáře tohoto blogu, zastihnou-li jednoho jeho „katů“ (© Jan Šotkovský) v krajních rozpacích a nejistotě. Věc se má tak: odcházel jsem včera z Penthesiley Schauspielhaus Bochum velmi spokojen a potěšen.

Švejda: Oči v sloup (Jiří Adámek a kol. - Studio Hrdinů)

Jiří Adámek coby soustavný experimentátor na poli „analýzy slova“ si v Očích v sloup jako osu svého „výzkumu“ volí „situovanost“ diváka a herce v divadle. Prozkoumává divákovy základní vjemy, tělesné pocity či hnutí mysli, hercovo prožívání role, to, kdy ještě není a když už je hercem i vztah mezi divákem a hercem, jejich různé interakce.

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (sobota 30.11.)

Divadelník (Komorní scéna Aréna)
Heda Gablerová: Teorie dospělosti (Divadlo Petra Bezruče)
Odcházení (Národní divadlo moravskoslezské) 

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (pátek 29.11.)

Opilí (Národní divadlo moravskoslezské)
Král umírá (Národní divadlo moravskoslezské)
Už ani den! (Divadlo Mír) 

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (čtvrtek 28.11.)

Zimní slunovrat (Komorní scéna Aréna)
Výnosné místo (Národní divadlo moravskoslezské) 

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (středa 27.11.)

Mistr a Markétka (Divadlo Petra Bezruče)

Mandragora (Komorní scéna Aréna)

Rádce (Národní divadlo moravskoslezské)

Švejda: Klišé nejzahnízděnější

Jedním z nejzahnízděnějších klišé v současném "progresivním" divadle je vkládání samostatných hudebních čísel do inscenací. Módní efemerity (typu snímání dění na scéně videokamerami) přicházejí a odcházejí, ale tenhle postup se drží dál. Zajisté se u nás poprvé objevil při některém ročníku Pražského festivalu divadel německého jazyka (i na nějakou inscenaci Thomase Ostermaiera si vzpomínám), ale rozšířen je všude (zvlášní vytrvalostí, pokud jde o hostování zahraničních souborů u nás, vyniká Kornél Mundruczó, jehož inscenace můžeme pravidelně vidět na plzeňském festivalu Divadlo).

Škorpil: Dnes večer nehráme (Slovenské národné divadlo)

Jiřího Havelku jsem měl – a myslím, že nikoli neprávem – fixovaného jako ironika, milujícího jevištní paradoxy a konstruujícího rafinované inscenace, v nichž se nebál patosu či sentimentu shozeného ovšem v tu pravou a přesně odváženou chvíli. Jenže marná sláva, nechá-li na závěr inscenace SND Dnes večer nehráme Emilii Vášáryovou s Emilem Horváthem coby Doktora Stockmanna a jeho ženu Kateřinu a zároveň coby ještě nedávno jasně identifikované reprezentanty a svědky slovenského Listopadu 1989 odcházet pomalu padajícím sněhem (který byl také jasně identifikován s listopadovými shromážděními) k horizontu (pochopitelně do protisvětla) a když k tomu ještě sbor zpívá píseň „Aká si mi krásná ty moja rodná zem“, je po jakékoli ironii, paradoxu (jako například když rozhodování zda stávkovat přeruší právě zkoušení „hry o pravdě“ Nepřítel lidu atp.) a nadhledu veta a zbývá jen uplakaný sentiment nepřípadný vůči všemu, o čem a jak se dosud hrálo.

Švejda: A osel na něj funěl (MDP - Komedie)

A osel na něj funěl Šimona Olivětína aka Reného Levínského (soudě podle inscenace, samotný text jsem nečetl) je, dalo by se obecně říct, vzýváním liberalismu. Náboženské tolerance, genderové rovnoprávnosti (a přirozeně tedy i kritikou patriarchálního modelu společnosti) atd. Točí se kolem témat, kterým se autor aktivně věnuje i ve veřejném životě.

Mikulka: Potíže s koncepty (Kosmos, Tanec v temnotách)

Divadlo (přesněji řečeno, koncept)

V minulých dnech jsem v hledišti Nové scény zažil (přesněji řečeno, protrpěl) dvě představení, která měla přes řadu odlišností jednoho společného jmenovatele: dalo by se o nich (přesněji řečeno, o jejich konceptu) vznešeně hovořit, nekonečně dlouho diskutovat, ale nedalo se na ně dost dobře dívat. Mám na mysli domácí Kosmos a hamburský Tanec v temnotách.

Mikulka: Misantrop (Deutsches Theater Berlin - PDFNJ 2019)

Misantrop. Nic víc, nic míň

„To nebude klasika, Němci to vždycky nějak rozbijou“, vykládal jsem kamarádce nedivadelnici před výpravou na zahajovací představení Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Vida, a oni nerozbili. Berlínský Deutsches Theater přivezl Misantropa, který staví na slově, ctí autora a nepouští se do žádných výstředností. Jen si teď nejsem tak docela jistý, zda to bylo spíš dobře nebo spíš špatně.

Etlíková: Naopak + Mein Kampf (Slovensko mladinsko gledališče + Teatr Powszechny, Palm Off Fest 2019)

Fašistický drag a zhroucení z Mein Kampfu

V závěrečných třech dnech se program Palm Off Festu zaměřoval na různé podoby evropského xenofobního radikalismu. Bezkonkurenčně nejsilnějším zážitkem se pro mne stal sobotní maraton dokumentárních filmů, bez kterého bych divadlu z hlavního programu porozuměla podstatně hůř. Režisérům se během natáčení pokaždé podařilo získat si důvěru antihrdinů svých filmů a vytvořit upřímný portrét lidí, kteří jsou nebo byli schopni páchat či schvalovat chladnokrevné surovosti a nestyděli se za to. Ve snímku Bernadett Tuza-Ritter V zajetí je to hrdá maďarská otrokářka, která režisérku dobrovolně nechá natočit dokument o své domácnosti, protože má jistotu, že jí policie nemůže nic udělat. V Exitu Karen Winter se o své příběhy dělí lidé, jež se v minulosti chovali krutě v rámci nějaké radikální skupiny. Třeba šťastný otec, který dřív dokázal kopnout těhotnou ženu do břicha a dívat se jí přitom do očí. Jan Gerbert natočil film Až přijde válka o vedení strany Slovenskí branci. Ti se přes své beránčí vystupování a tvrzení, že nemají s fašismem ani s jiným extremismem nic společného, stylizují do mussolinovských vojáků a nikdy se nedistancují od svých přátel se zálibou v nacistické symbolice.

Švejda: Mein Kampf (Teatr Powszechny Varšava - Palm Off Fest 2019)

Prvé, co mě napadalo při sledování Mein Kampfu varšavského Teatru Powszechny, bylo: česká společnost na tom zaplaťpánbů ještě není tak zle jako ta polská (či maďarská), aby tu musely vznikat takové inscenace jako Mein Kampf. Babišovo oportunní, čecháčkovské vládnutí, pragmaticky se držící prozápadních postojů, tu - přes všechno své nadělení - naštěstí nebuduje nějakou oficiální ideologickou linii, proti níž by bylo třeba se zuřivě vymezovat - tak jako to činí polští divadelnící.

Etlíková: Pozorovatelé (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Inscenovaný svět po maďarsku (Pozorovatelé)

Fiktivní příběh z inscenace Kristófa Kelemena Pozorovatelé se odehrává v Maďarsku šedesátých let v prostředí začínajících umělců, o jejichž chování si touží udělat přehled tajná policie. Při psaní scénáře se tvůrci inspirovali ve státních archivech, a tak i když zobrazené události působí poněkud neuvěřitelně, jejich vzorce prý mají skutečný a ověřitelný základ. Jedna z největších hodnot tohoto díla pro mne spočívá právě v tom, že autoři veřejně prohlašují špionské praktiky komunistické policie za cosi, co existovalo ve všech vrstvách společnosti. V běžných soukromých rozhovorech je příliš snadné se podobným tématům pro jejich subtilnost a složitost trvale vyhýbat a vytěsnit je.

Mikulka: Politika na Palm Off Festu 2019

Visegrádské politické divadlo v Praze

Festival Palm Off se letos změnil ve festival visegrádského politického divadla. Nic proti tomu, jakkoli to vždycky hrozí překlopením do poněkud jednotvárného nebo v horším případě stádního aktivismu, kterým si bude dramaturgie potvrzovat názory se svou vlastní názorovou bublinou. I ve zvolených mantinelech se však lze nadít docela velkých rozdílů. Budu o tom podrobněji mluvit a nejspíš i psát jinde, takže jen pár bodů:

Etlíková: Maďarský akát (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Inscenovaný svět po maďarsku (Maďarský akát)

Letošní ročník festivalu Palm Off zahájily dvě maďarské inscenace, jež vznikly pod záštitou budapešťské stagiony nezávislého divadla Trafó, kde často působí i umělci tvořící na mezinárodní úrovni jako je například švýcarský divadelní režisér a zakladatel Mezinárodního institutu politických vražd Milo Rau nebo maďarská taneční skupina Hodworks, která ve svých dílech odvážně kombinuje politično a intimitu. Inscenace Maďarský akát (režírovali Kristóf Kelemen a Bence György Pálinkás) a Pozorovatelé (režie Kristóf Kelemen), jež před pár dny uvedl pražský festival, dokumentují manipulativní strategie, které v Maďarsku uplatňují či dříve uplatňovaly zdejší politické strany. Pohledy na postavy v nedůstojných situacích či situace vyvolávající pocity nedůstojnosti byly během obou představení všudypřítomné.

Mikulka: Maďarský akát (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Bylo to představení, které mělo jisté cimrmanovské rysy, i když spíš jen vnějškově; Maďarský akát totiž není nějaká nezávazná mystifikační legrácka, ale v jádru docela vážně míněné politické divadlo, zřetelně vyrůstající z aktuální politické situace. Tu ovšem dokáže komentovat s pobavenou a často dosti jedovatou ironií.

Švejda: Vražda u katedrály (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen se ve své nejnovější inscenaci pouští na pole politického divadla. Macháčkova hra, rekonstruující známý útok ruských příslušníků GRU na dvojitého agenta Sergeje Skripala, je především kritikou putinovského Ruska (a vlastně "ruské duše", před níž - jako by Macháček říkal - je třeba se mít na pozoru, jako takové).

Švejda: Klešice (Nejhodnější medvídci & Divadlo na tahu)

Před těmi, kdo chtějí inscenovat Klešice Reného Levínského (ale de facto i kterýkoliv jiný dramatikův text), vyvstává jako kardinální otázka: jak zdolat tu masu slovního obrazoborectví, tu opulentní výsostně zábavnou a duchaplnou fasádu zdánlivé konverzační hlušiny, pod níž autor přitom otevírá zcela zásadní otázky (zejména - zdá se mi - týkající se situace společnosti, nacházející se po dějinném převratu - a jedno, zdali jako zde po konci prvé světové války nebo třeba po pádu komunistického režimu v roce 1989 - v jakémsi "roce jedna")?

Mikulka: Lazarus (Městská divadla pražská - Komedie)

Čekání na písničku

Ohledně muzikálu Lazarus se Městským divadlům pražským podařilo vytvořit dojem, že to bude jedna z událostí sezóny. Konec konců proč ne: jedná se o světový hit a David Bowie se i u nás těší značnému renomé. Velmi solidně vyhlíželo také obsazení hudebně kompetentních účinkujících, což (obávám se) není u „činoherních muzikálů“ v Česku vždy tak úplně pravidlem. Mimochodem, písně jsou v angličtině a výslovnost zpěváků sympaticky netahá za uši.

Mikulka: Maryša mlčí (Depresivní děti touží po penězích)

Jak mlčky zničit ženu

Takže popořádku: v prologu Maryša zazpívá jako zcela nevinná holčička, potom se sice trochu pornograficky, ale stále dost nevinně miluje s Franckem, pak je jí násilím vnucen za manžela Vávra, který v kontrastu k její nevinnosti vypadá jako ztělesnění samčí zvířeckosti. Však také hned po svatbě (a těsně před přestávkou) vyděšenou dívenku brutálně znásilní.

Etlíková: Happy New Fear (Rima Najdi - Pražské křižovatky 2019)

Politický rozměr inscenace Happy New Fear libanonské umělkyně Rimy Najdi se rozhodně nevyčerpává pouhým faktem, že se inspiruje autorčinými osobními zkušenostmi z života v Bejrútu. Riziko, že se v tomto městě odehraje teroristický útok, je mnohonásobně vyšší než v jakémkoliv evropském městě. Pro Evropany však není snadné si tento nepoměr názorně představit, protože mívají jen velice zkreslenou představu o tom, co to obnáší žít pod intenzivní hrozbou smrti. Najdi s pomocí svého alter-ega Madame Bomba publiku přibližuje, co se za takových okolností děje v lidské psychice.

Etlíková: Fantasia (TR Warszawa - Pražské křižovatky 2019)

Psaní o prvních dvou inscenacích Pražských křižovatek jsem odkládala až na dobu poté, co mě do pořadu Reflexe: Divadlo! vyzpovídá Ondřej Škrabal. Během rozhovoru padla i otázka, jestli tituly uvedené na festivalu vnímám jako politické a případně v čem. Ráda bych se na ni pokusila odpovědět ještě jednou, v souvislosti s polským titulem Fantasia. Inscenaci Anny Karasińské totiž považuji v tomto ohledu za charakteristickou.

Mikulka: Pan Pros (Spolek Jedl - DOX)

Pan Pros je přesně ten typ představení, ze kterých odcházívám v rozpacích. Ty plynou z neschopnosti sám sobě odpovědět na základní otázky typu „o čem že to bylo?“ , „líbilo se mi to?“ nebo „oslovilo mě to?“ Přičemž ta poslední je samo sebou nejpodstatnější: inscenací, kterým jsem moc nerozuměl, a přesto mě dokázaly zaujmout nebo přímo strhnout, už byla spousta.

Etlíková: Zem pamätá (Slovenské komorné divadlo Martin - Pražské křižovatky 2019)

Když se koncept vzpříčí v hrdle

Ústřední metaforou inscenace Zem pamätá je výjev, kde hlavní (anti)hrdina zpěvák Karol Duchoň dlouho bez přestání kráčí po běžeckém pásu. Trvá devadesát minut a je obdivuhodné, že herec Tomáš Grega během tohoto pochodování skoro neustále zpívá. Rytmu a stylu jeho hry se přizpůsobují i ostatní herci a vše tak působí velmi soustředěným a sevřeným dojmem. Jakkoliv lze oceňovat dobré technické začlenění "pásové" metafory do struktury díla, je obtížné se vyrovnat se skutečností, že tvoří takřka jediný výkladový pilíř. Dvouhodinové dění se neustále točí kolem jednoduché představy zpěváka jako štvance pozvolného a nenápadného tlaku okolí. Může se jednat o všudypřítomné povzbuzování ke společenskému alkoholismu, které se mu stane osudným, lákání ke spolupráci s komunisty nebo o zneužívání jeho niterné posedlosti zpěvem. Raději, než bych se nekonečně dlouho a stále stejným způsobem dojímala nad bezbranností postavy vůči těmto vlivům, jsem se usilovně snažila zaposlouchat do úryvků z Duchoňova repertoáru a představení si sice povrchně, ale alespoň trochu užít.

Mikulka: Všechno, co v nás zkurvili Komunisti (Divadlo Maso - NoD Roxy)

Jebni se hlavou do zdi!

Politické divadlo, kterým do diváků buší Divadlo Maso, se hraje podle trochu jiných not, než je dnes v kraji zvykem. Pokud za sebou máte dlouhou řadu divadelních inscenací, které se s planoucím zrakem berou za „správnou věc“ – a přitom jsou jen divadelním odvarem pateticky pobouřených, človíčkujících nebo okázale ušlechtilých statusů, valících se naší bublinou na sociálních sítích, je neobyčejně úlevné, když se tomu všemu někdo dokáže hodně drsně vysmát. Což se tady děje s koňskou dávkou humoru černého, místy i zálibně cynického, a také za podpory spousty absurdních dějových vykloubenin a bizarních odboček.

Švejda: Zem pamätá (Slovenské komorné divadlo Martin - Pražské křižovatky 2019)

Tak tohle bylo velké zklamání. Jiří Havelka před dvěma lety na festivalu Pražské křižovatky upoutal pozornost s inscenaci Elity, kterou nastudoval ve Slovenském národním divadle, vynalézavou a nelítostnou sondou do slovenského (i českého) polistopadového establishmentu, zhoubně poznamenaného komunistickým režimem (s StB v čele).

Švejda: Věci (A studio Rubín)

Vojtěch Bárta ve své adaptaci novely Georgese Pereca Věci (napsané v roce 1965) dobře vyhmátl, co rezonuje se situací tady a teď: rébus dnešních mileniálů, jak žít "správně" (rozuměj v souladu s požadavky, které si vynucuje dnešní stav světa) a přitom se mít nadále dobře (a nijak zbytečně se neomezovat). Jeho Jérôme a Sylvie jsou vlastně dnešní pokrytečtí hipsteři, kteří nakonec - tak jako u Pereca - nenajdou sílu pro opravdovou alternativní cestu a stávají se součástí (středostavovského) mainstreamu.

Mikulka: Krvavý román (LokVar, Festival Žižkovská loutka)

Přiznám se, že o existenci festivalu Žižkovská loutka jsem až do včerejška vůbec netušil (přestože se letos konal již počtvrté) a o loutkovém divadle LokVar jsem měl povědomí jen velmi mlhavé (přestože jsou jeho členy známé tváře, vesměs z Divadla v Dlouhé). V pátek třináctého jsme se tak do žižkovského Atria na jejich adaptaci Krvavého románu vypravili zcela naslepo - a byl z toho zážitek více než příjemný.

Švejda: K.Š.E.F.T. (Činoherní klub)

Nad jednou drobností

Na začátku jedné ze scén inscenace K.Š.E.F.T. vidíme Jacka a jeho "dárek", prostitutku Julii v posteli. Ondřej Sokol jej aranžuje tak, že Sandře Černodrinské jsou vidět obrysy polonahého těla. Václav Šanda následně vyskočí z postele, je "dole bez" (aniž v šeru zbytečně vidíme detaily) a slipy si obléká zády k divákům. Černodrinská si pak - skryta za peřinou - přes nahou hruď přetáhne Jackovo tričko.

V rámci inscenace tohle provedení nemá žádné hlubší opodstatnění. Jde jen o vzorově bulvární polechtání diváků.

Šotkovský: Eva Stehlíková (1. 2. 1941 – 12. 8. 2019) v sedmi pádech

Povolanějších k tomuto nekrologu je jistě spousta – nejsem klasický filolog ani teatrolog, s lady Evou (jak jsme jí mezi přáteli říkali) jsem se znal jen v posledních desíti letech jejího života. Ovšem slib je slib a ten se musí splnit. Takže se nezlobte, paní profesorko, sama jste si o to řekla. Budiž tato vzpomínka brána jen jako skromná částečka toho, co po lady Evě zůstává v kolektivní paměti.

Mikulka: Parchant v klobouku (Buranteatr)

Nevstoupíš do stejné řeky

Do Divadla v Celetné jsem se na pravidelné prázdninové hostování Buranteatru vypravil po několikaleté pauze, a to hlavně proto, že byla k vidění inscenace tamní „staré party“ v čele s trojicí Tyc-Šotkovský-Isteník. Jenže málo platné, přísloví o vstupování do stejné řeky se naplnilo také tentokrát. A to i když necháme stranou novotu v podobě nacpaného sálu.

Raiterová: Fyzici (Slovenské národní divadlo)

Jan Klata u slovenského brata

Cesta do Bratislavy uběhla cobydup. Teplotní šok při výstupu z klimatizací vymraženého RegioJetu na rozpálenou placku před bratislavským nádražím spravilo studené kafe z pochybného stánku a už se šinu rozteklým městem směrem k Dunaji. Cestou přemýšlím o taktice, jakou se do Slovenského národního divadla dostat, pokud selžou instrukce, které mi poskytl bratislavský kamarád Matej. Mám v těchto taktikách velký vzor, můj táta na koncert Tiny Turner v roce 1981 prošel namaskovaný jako instalatér a následně zpřeházením čísel míst v sále vytvořil chaos, díky kterému se mohl se svými přáteli koncertu nerušeně zúčastnit. Nakonec ale není třeba nic vymýšlet, instrukce nezklamaly.

Dubský: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 27.6.)

Malý říjen (Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Persony (Divadlo Na zábradlí)
Furianti (Klicperovo divadlo Hradec Králové) 

Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 27.6.)

Klicperovo divadlo: Furianti

Čtvrtek byl den vynechávek, předčasných odchodů, koncertů a intenzivního poflakování. Takže zde jen o večerních Furiantech v Klicperáku.

Tynan: Černá a bílá (Richard Burton jako Jago)

Pro kalibrování měřítek i nahlédnutí do jiné doby i jiné kritické kultury nebude myslím na škodu na tomto blogu nabídnout text jednoho z klasiků – Kennetha Tynana, snad nejuznávanějšího anglického kritika 20. století. Recenze na inscenaci Othella v londýnském Old Vicu pochází z roku 1956 (to bylo Tynanovi mimochodem necelých devětadvacet).
JŠ

Dubský: Divadlo evropských regionů (středa 26.6.)

Transky, body, vteřiny (Divadlo Petra Bezruče)
Salto w tył (Teatr Ludowy Krakov)

Středa byla v Hradci ve znamení tropických teplot a sportu. Obě produkce, které jsem navštívil, se inspirovaly životy významných českých sportovců.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 26.6.)

Odivo Banská Bystrica: Aero
Divado Petra Bezruče: Transky, body, vteřiny
Viktor Černický: Pli

Úvodem oprava. Nejmenovaná znalkyně z MKČR mne na odpoledním představení v Besedě vlídně upozornila, že zdrojem vůně, o které jsem se tu včera romanticky rozepisoval, nejsou jasmíny, ale lípy. S příjemným pocitem, že festivalové zprávy Nadivadla sledují i kompetentní orgány, se ke svému trapnému omylu přiznávám a slibuji, že na sobě přinejmenším v tomto ohledu zkusím trochu zapracovat. Nepoznat vůni lípy, co jsem to za vlastence. Mimochodem, když už jsme u tématu: podstatně méně libě vonící strom na schodech vedoucích od Klicperova divadla do Žižkových sadů (znalci i znalkyně jistě vědí) není letos cítit vůbec. Záhada.

Dubský: Divadlo evropských regionů (úterý 25.6.)

Soukromé rozhovory (Jedl)

Bergmanovská variace Soukromé rozhovory je třetím pokračování volné trilogie zkoumající mezní polohy ve vztahu mezi mužem a ženou. Zatímco Médeia trpěla přemírou exprese a bizarních kostýmů, tentokrát se režisér Jan Nebeský soustředil především na herce a na text, který na základě díla Ingmara Bergmana napsala Lucie Trmíková.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 25.6.)

Klicperovo divadlo: Lakomec
Ufftenživot Praha: Neboj_Aneb show tanečníka Jiříka
Nové divadlo Nitra: 4 ženy na konci světa

Vedro už začíná být nesnesitelné, kde jsou ty roky, kdy jsme se rozčilovali, že na festivalu prší (tuším, že to bylo předloni). Ale zas to má jednu sympatickou výhodu, skoro po celém starém městě intenzivně voní jasmíny (tedy alespoň odhaduji, že je to tím vedrem a že to jsou jasmíny). Nejvíc v ulici mezi Malým náměstím a Klicperákem, přičemž vůbec není jasné, kde se dotyčný zdroj nachází. Tolik tedy drobný postřeh notorického romantika a hurá na divadlo.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (pondělí 24.6.)

NIE: Bratři a sestry
GUnaGU Bratislava: Horúce leto 68
Divadlo pod Palmovkou: Něco za něco
Divadlo na cucky Olomouc & Divadlo Petera Mankoveckého Bratislava: 1993

Dubský: Divadlo evropských regionů (pátek 21.6.)

Revizor (Městská divadla pražská) 

Nikdo asi nečekal, že by David Drábek připravil pietní nastudování Gogolova Revizora. Jako režisér si s oblibou bere základy slavných dramat, na nichž pak buduje vlastní konstrukci plnou odkazů, hlášek a gagů. K Revizorovi je ale až překvapivě uctivý. Samozřejmě jednotlivé situace vyšperkoval svým stylem humoru, udělal mnoho změn, zároveň ale zbylo dost i z Gogola. Dryáčnická komika se tu mísí s tepáním do hlouposti a zpupnosti mocných, tématem je i rasismus, což se ukazuje na připsané postavě přízraku černošského spisovatele a na stylizaci kupce do podoby Číňana. Režisér se naštěstí nenechal zlákat ke komunální satiře, takže tu nenajdeme přímé narážky na současnou politickou situaci. Přesto lze snadno vytušit, že se tu nehraje o Rusku 19. století.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (neděle 23.6.)

Staatstheater Mainz: Hamlet

Do Hradce jsem jel v neděli ve velmi časném odpoledni, abych stihnul vybrané divadlo, přičemž jsem s trochu provinilým pocitem sledoval kolony, které uháněly opačným směrem na demonstraci. No a pak jsem to první divadlo nestihnul a na další dvě mě nepustili, protože už tam bylo moc plno a já si laxně nezarezervoval místo. Začátek festivalu jak víno. V Hradci to celé vyhlíží jaksi nenápadně profesionálněji než loni (tak přísného a nedůvěřivého vrátného v Klicperáku, to jsem teda nezažil), ale kromě toho se mi zdá, že je tu nějak méně lidí, než kolik bývalo, zvlášť když je víkend a hezky. No ale třeba to souvisí s těmi kolonami, odhaduji optimisticky.

Dubský: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 20.6.)

Finský kůň (Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Anna Karenina (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Švejda: Sopranistky (Činoherní klub)

Velká Proměna začíná...

Přemýšlím, proč právě Sopranistky si Ondřej Sokol vybral jako vstupní šéfovskou inscenaci v Činoherním klubu.

Mikulka: Parbleu! (Atelier Lefeuver & André - Festival Aréna 2019)

Staří známí jsou zpět 

Jean-Paul Lefeuvre a Didier André jsou pro příznivce nového cirkusu něco jako staří známí. Nečekáte od nich něco převratně nového a překvapivého, ale přesto se s nimi pokaždé rádi vidíte: jsou milí a to své osvědčené říkají tak hezky, že jsou i po dlouholeté známosti pořád k sežrání.

Švejda: Maryša (mlčí) (Depresivní děti touží po penězích)

Maryša (mlčí) Jakuba Čermáka je zajisté tou nejoriginálnější Maryšou, jaká tu za dlouhý čas byla. A také Čermákovou nejprofesionálnější prací.

Švejda: Nad glosou Jana Koláře

V novém čísle Divadelních novin vyšla glosa Jana Koláře, ve které píše o svém zážitku z nedávného vzpomínkového večera bratrů Justů ve Werichově vile.

Mikulka: Proslov k národu (Národní divadlo - Nová scéna)

Jak vycházet s předsudky (aneb Úvahy v tramvaji)

Seděl jsem v sedmnáctce uhánějící po nábřeží směrem k Nové scéně, skládal jsem si dohromady, co všechno vím o inscenaci Proslov k národu, a předsudky mi hlavou jen vířily.

Švejda: Proslov k národu (Národní divadlo - Nová scéna)

Dramaturgické selhání, nazval bych to. Nejde ani tak o diskutabilnost formy divadla vyprávění, kterou texty (povídky) Ascania Celestiniho nabízejí - zdali je těmito monology (spíš ale opravdu vyprávěními) možné utáhnout hodinu a tři čtvrtě trvající inscenaci; jde o obsah těchto vyprávění.

Švejda: Jan Frič bilancující

Můžeme-li něco označit za událost této divadelní sezony, pak trojici inscenací Jana Friče Návštěva (prem. 22. 11. 2018 na Nové scéně ND), Burnout aneb Vyhoř! (prem. 1. 3. 2019 v A studiu Rubín) a Misantrop (prem. 23. 5. 2019 ve Stavovském divadle; zde, zde i zde), které tvoří vzájemně propojený celek. Jan Frič v nich účtuje se společností, která jej obklopuje, i - řekl bych - se svým dosavadním životem.

Švejda: Smrt mu sluší (Švandovo divadlo)

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek si k desátému výročí uvedení svého úspěšného a dodnes hraného kusu Kdo je tedy ředitel? nadělil novou inscenaci, vzniklou na základě vlastní hry, Smrt mu sluší (a rozhodl se ji - jak uvádí v programu - věnovat k desátým narozeninám své dceři Rózičce...). Jde o oddychovou, provozními záležitostmi obhajitelnou komedii, zasazenou do vděčného prostředí divadla a napsanou pro sehrané herecké duo Michal Dlouhý - Kamil Halbich.

Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 26.5.2019)

Teatro Matita: Pulcinella
Nowy Teatr Varšava: Francouzi

Mikulka: Divadelní svět Brno (sobota 25.5.2019)

Compagnie Rêvages: Europeana
8 lidí: Press Paradox

Mikulka: Misantrop (Národní divadlo)

Moliere vs. hipsteři

Ve Fričově Misantropovi by bylo možné - účelově a s velkým zjednodušením – nalézt dva hlavní tematické okruhy. „Molierovský“, ve kterém jde především o vztah ad absurdum zásadového titulního hrdiny k pragmaticky uvažujícím blízkým, a „hipsterský“, v němž je francouzská ludvíkovská lepší společnost nahrazena ryze současnou partičkou kavárenských trendařů.

Škorpil: Misantrop (Národní divadlo)

závorkové peklo na okraj Misantropa

Jan Frič je bezpochyby (či jak říká profesor Just: „každému trochu soudnému je po pěti minutách jasné“) režisér schopný výrazného režijního gesta (což dnes není zas tak běžné) a výjimečných divadelních obrazů. Byla jich řada ve Faustovi, ve Vyhoř a samozřejmě jsou k vidění i v Misantropovi. Namátkou třeba – opět podobně jako ve Faustovi - finální scéna.

Jan Frič je ale zároveň bezpochyby režisér, který k inscenacím přistupuje dosti živelným stylem a nezřídka připomíná děcko, které dostalo hračku a zkouší, co vše s ní lze ještě provést.

Švejda: Misantrop (Národní divadlo)

Fričova inscenace Misantropa začíná již před zhasnutím světel v sále - technici připravují scénu, po jevišti se pohybují Filint (David Matásek) a Alcest (Vladimír Javorský) - a z tohoto dění se pak plynule přejde - dialogem Filinta a Alcesta - do samotného představení. Inscenace, po tylovsku řečeno, vystupuje z reality - a také u ní zůstává.

Švejda: Dva sešity (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Nová inscenace Handa Gote Dva sešity je rozkročena mezi jejími předchozími Mraky (2011) a Safírovou hlavou (2013). Jeden ze tří protagonistů Jan Dörner se v ní snaží zrekonstruovat "příběh jednoho filmu /o nebezpečném vetřelci, přicházejícím z vesmíru/, který jsem nikdy nenatočil". K dispozici má jediný dochovaný (značně nekvalitní) záběr, dva sešity scénáře a pozdější svědectví aktérů (která promítá z VHS). Vše se odehrává v lepkavých kulisách sedmdesátých a osmdesátých let, evokovaných dobovými proprietami, jež "domácky" zabydlují prostor, oblečením účinkujících či tehdejší "večírkovou" hudbou, jež celou dobu podresluje dění na scéně. Dörner dává divákům nahlédnout do typického "klučičího" světa té doby: určovaného časopisem ABC a tehdejšími vědeckými poznatky a představami.

Švejda: Ad "Mizerná sezóna Divadla Na zábradlí"

Josef Chuchma zveřejnil na webu artZÓNA v souvislosti se zrušením premiéry Divadla Na zábradlí, inscenace Děvčátka, na slovíčko, glosu, ve které hovoří o tom, že renomovaná pražská scéna prochází krizí.
Chuchma tvorbu Divadla Na zábradlí kritizuje opakovaně. A ve více ohledech oprávněně. Ale nelze si také nevšimnout, že - tak jako v této glose - hledá na jeho vedení mouchy za každou cenu a že sebemenší argument se mu hodí k potvrzení jeho přesvědčení.
Nebo také ještě jinak: pro někoho může být láhev poloprázdná, pro jiného poloplná.

Mikulka: Stiller (Studio Hrdinů)

Do půlky s dechem 

Adaptací Frischova „deníkového románu“ se ve Studiu hrdinů premiérově představilo docela překvapivě složené duo Ivan Buraj (režisér a umělecký šéf HaDivadla) a Jan Kačena (v nezvyklé pozici dramaturga). V titulní roli se objevil - rovněž trochu nečekaně - Petr Reif, jenž v uplynulých letech zazářil v Kačenových inscenacích v Autobufu.

Mikulka: Opletal (Divadlo na cucky Olomouc)

Kolegové už na Nadivadle o olomouckém Opletalovi psali (Martin Švejda zde a Jakub Škorpil zde), takže nechci zbytečně opakovat již vyřčené, ale byl to včera v Akropoli příjemný zážitek a ještě pár vstřícných zmínek ta inscenace určitě snese.

Mikulka: Přízraky (Dejvické divadlo)

Po divokém Absolutnu překvapilo Dejvické divadlo opačným extrémem - tak konzervativně, ne-li přímo staromilsky provedeného Ibsena by jeden očekával spíš v Divadle u Valšů než v Zelené ulici. Ale konec konců proč ne, pokud inscenátoři dokážou takový přístup obhájit. Já vím, že se tahle formulka používá spíš v případě všelijakých radikálních úprav a úletů, jenže časy se mění.

Mikulka: Klaunovy názory (A-Studio Rubín)

Klaun s bolavým kolínkem 

Klaunovy názory jsou docela drásavý román: mísí se v něm téměř bernhardovské zhnusení ze světa i z blízkých, totální osobní krach, jedovatá i plačtivá sebeironie. A taky drtivé obvinění vlastně celé německé poválečné společnosti, vášnivě přepjaté, ale zároveň takové, že jej nelze odbýt pouhým mávnutím ruky. Konec konců, kdo zná další Böllovy romány, ví, že se v tomto smyslu docela doplňují.

Švejda: Promiňte, že rodim (MAnaMA - Venuše ve Švehlovce)

Kateřina Bílková, Jasanka Kajmanová a Hana Malaníková, sdružené do seskupení MAnaMA (Matky na mateřské), uvedly v rámci festivalu Venušiny dny v prostoru Venuše ve Švehlovce premiéru svého "autobiografického kabaretu" Promiňte, že rodim. Jeho východiskem je zkušenost všech tří protagonistek-matek s dvojím porodem: v porodnici a doma.

Švejda: Za krásu (Národní divadlo - Nová scéna)

Špinarova pětasedmdesátiminutová inscenace Za krásu, věnovaná K. H. Hilarovi, sestává ze tří, "na první dobrou" vymyšlených částí. V prvé jsou představeny Hilarovy umělecké (divadelní) postoje. Kateřina Císařová, "maskovaná" za Hilara, přeříkává v místech obvyklého hlediště (diváci jsou usazeni na jevišti) jeho názory a za ní sbor dalších "Hilarů" vytváří různé scénické konstelace.

Švejda: O krásách bezpilotního bombardování (11:55 - Divadlo NoD)

11:55 pokračuje v nejnovější inscenaci O krásách bezpilotního bombardování, která vznikla pod patronací přizvaného týmu Nina Jacques – Boris Jedinák – Jan Tomšů – Ian Mikyska, v politicky zaměřené tvorbě. Po obsahově i provedením bezradných satirách Městečko Fake News a Pravda o 17/11 přichází tentokrát s tématem, které působí neokoukaně a přitažlivě: dronů, jež slouží při vojenských operacích k co nejpřesnějšímu bombardování protivníkových cílů.

Mikulka: Stručné dějiny Hnutí (Komedie + Schauspiel Norimberk)

Martin Švejda tu nedávno v několika bodech shrnul, co očekává od politického divadla. Vzpomněl jsem si na to v Komedii při sledování Stručných dějin Hnutí, a zkusil jsem zahánět nudu přemítáním o tom, co očekávám od divadelní adaptace prózy – a od divadelního představení vůbec. K žádným rozumným obecným závěrům jsem nedošel, nicméně jedna věc se zdá být jistá: při podobných úvahách může tahle inscenace sloužit jako odstrašující příklad.

Švejda: Zdání klame (Studio Hrdinů)

Horákovo a Pěchoučkovo nastudování hry Thomase Bernharda (založené na notně úpraveném textu) je rozlomeno do dvou částí. Ta prvá je monologem hlavní postavy Karla - bývalého artisty, ale především sebestředného, intelektuálně povýšeneckého machistického muže, který nemůže pochopit, že jeho manželka, pro níž "tolik udělal", odkázala svůj majetek - venkovský domek - nikoli jemu, ale jeho bratrovi.

Dubský: Lakomec (Klicperovo divadlo Hradec Králové

Hábův Lakomec není nic pro diváky libující si v pietním nastudování klasiky, přesto bych řekl, že se režisér velmi přiblížil Molièrově skeptickému náhledu na lidské charaktery.

Švejda: Co očekávám od politického divadla

Řekněme, že politické divadlo je něčím specifické. Pro mě snad nikoli až tolik jako u "užšího" pohledu Patrica Pavise ("společenou charakteristikou /.../ je snaha prosadit vítězství určité teorie, společenského přesvědčení, filosofického záměru. Estetika je v těchto případech podřízena politickému boji, a to natolik, že divadelní forma téměř zaniká v ideologické debatě"), ale v tom, že se prostě jaksi více zabývá stávající realitou - tou politickou.
Co dnes od politického divadla očekávám?

Mikulka: Vladař (Divadlo Komedie)

Směšná hrůza, hrůzná směšnost

Už dlouho jsem neměl tak silnou chuť zastat se tvůrců, jako když jsem včera dopoledne viděl v Komedii první reprízu Vladaře - a pak jsem si ještě jednou nevěřícně přečetl, co o inscenaci Anny Klimešové napsal po premiéře Martin Švejda (tady). Kdyby nic jiného, tak přinejmenším Martinova věta „mělo by to být divadelně aspoň trochu zajímavé“ mi přijde téměř nepochopitelná. Troufnu si naopak tvrdit, že takhle „divadelně zajímavá“ podívaná bývá k vidění jen výjimečně. Ani nemluvě o tom, že to - konečně! - bylo zas jednou politické divadlo, které přišlo s něčím nápaditějším a hlubším, než s obvyklou banální ilustrací sdělení, které by stejně tak mohlo tvořit obsah jednoho novinového komentáře.

Mikulka: Předávání Cen divadelní kritiky (Divadlo Pod Palmovkou)

Vivat ceremoniál

S hanbou přiznávám, že jsem doběhl pozdě, takže mi utekl úplný začátek. Stejně tak přiznávám, že jsem malounko ve střetu zájmů, protože se jedná o anketu vyhlašovanou časopisem, jehož jsem redaktorem. Ale stejně mi to nedá: bylo to nejpovedenější předávání cen tohoto typu, kam až mi paměť sahá. (Jasně, uznávám, neviděl jsem všechna).

Švejda: Vladař (MDP - Komedie)

Inscenace Anny Klimešové má dvě symptomatické scény.
Ta prvá proběhne krátce před závěrem. Herci předvedou zhudebněné výňatky z Machiavelliho Vladaře, z tohoto "manuálu" politiky, ze kterých zaznívá charakteristický pragmatický ráz autorových rad vladařům, jak si udržet moc.

Mikulka: Ladies No Gentlemen (Divadlo Na zábradlí)

David Jařab měl evidentně vznešený záměr udělat inscenaci na téma násilí na ženách. Výsledkem je útvar, který se beznadějně zamotává do myšlenkových i divadelních klišé a nic nezachrání ani to, že v něm hrají dobří herci (respektive hlavně herečky).

Mikulka: Berlín Alexanderplatz (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Berlín Alexanderplatz je v Česku známý spíš v podobě televizního seriálu, Marie Nováková s Ivo Kristiánem Kubákem však pracovali (pokud to správně odhaduji) především s původní románovou předlohou. Výsledkem je divadelní adaptace, která skrze příběh z berlínského polosvěta přelomu dvacátých a třicátých let rozehrává hemžení na blíže neurčeném společenském dně.

Švejda: Ladies No Gentlemen (Divadlo Na zábradlí)

Jařabovu hru a la these o domácím násilí páchaném na ženách, o tom, že je třeba, aby se ženy proti mužům vychovaným v rigidním patriarchálním modelu postavily, sebeuvědomily se a získaly sebevědomí, pozvedá nad tuto tezi její lehké absurdní vychýlení; to, jakým způsobem autor pracuje s různými klišé a banalitami (například konverzačními), jak tyto prefabrikáty decentně humoristicky pozvedá.

Mikulka: Faust (Divadlo pod Palmovkou)

Tak tohle bylo velké zklamání. Po povedeném Něco za něco jsem se na další Klatovu inscenaci na Palmovce upřímně těšil, ani nemluvě o tom, že Faust je, jak se hezky říkává, opravdický challenge. A ono z toho vyšlo cosi sice mohutného a dlouhého, jenže řídkého a po většinu doby pramálo intenzivního.

Švejda: Hladová země (Švandovo divadlo)

Po přečtení hry Davida Košťáka Hladová země bych - popravdě řečeno - na inscenaci Švandova divadla nevsadil pětník. Košťák stvořil průhledné poetizující, symbolistické drama (o hornickém městě, ve kterém je určující ideou "dobře se materiálně mít za každou cenu", rozuměj vytěžit suroviny v dolech třebas i za cenu totální devastace města, jemuž vládne pevnou rukou starostlivý Starosta babišovských rysů); imitaci Josefa Topola, Viktora Dyka a až třeba Maurice Maeterlincka, v níž promenují ne živé, ale vyčpělé prefabrikáty postav. Jde o hru až na hraně nechtěné parodie.

Mikulka: Burnout aneb Vyhoř! (A-Studio Rubín)

Mám rád divadlo, které se dokáže udržet na hraně vážného a legrace, respektive, které umí pojednávat o vážných záležitostech a přitom se důsledně tvářit, jako že je to vlastně celé jen taková lehká zábava. Zdaleka to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, mnohem běžnější je model, ve kterém se začne velkou legrací a skončí neméně velkou vážností. Nicméně v Rubínu se to teď vydařilo téměř ukázkově.

Švejda: Kytice (Národní divadlo)

SKUTR vytvořil obrazivě - pohybovou inscenaci, jakou si prostor Národního divadla se svými dispozicemi a možnostmi opravdu zaslouží. Dokázal vizuálně cele zaplnit scénu a herce dovést (snad až na pár výjimek) k přesným a zkázněným výkonům - vznikla velice čistá práce.

Švejda: Romeo, Julie a tma (Divadlo v Dlouhé)

Divadelní převedení Otčenáškovy "love story z doby heydrichiády" Romeo, Julie a tma v Divadle v Dlouhé má živý dramatický nerv, jaký u Hany Burešové už docela dlouho nepamatuji. Vlastně bych musel jít až někam k Polednímu údělu (2011), kdy tak její práce držela moji pozornost.

Švejda: Most! (Česká televize)

Kolečko forever

Tvorbu Petra Kolečka jsem - přiznám se - přestal sledovat někdy kolem roku 2012, kdy zvolna kulminovalo jeho angažmá v pozici uměleckého šéfa v A studiu Rubín (které se stalo jakýmsi "centrem příjemné zábavy" tehdejších třicátníků) a autor začal plně přepřahat do atraktivnějších i výnosnějších televizních (a filmových) vod. Popularita televizního seriálu Most!, která - jak správně poznamenala Jindřiška Bláhová v Respektu - si nezadala s ohlasem Dietlovy Nemocnice na kraji města za socialismu, mě ale popostrčila k tomu podívat se, kde dnes Kolečko jako dramatický autor (scénárista) je.

Švejda: Bible 2 (Divadlo NoD)

Divadlo NoD si pod vedením Janka Lesáka a Natálie Preslové našlo na pražské divadelní mapě již pevné místo. Na "mladé ose" (dejme tomu) A studio Rubín - Venuše ve Švehlovce představuje, řekněme, přemýšlivý mainstream. Autorské inscenace, čerpající převážně z nejrůznější lehčí literatury, mají chytlavý tep, vizuál i výchozí nápad, hojně si pohrávají s popkulturními odkazy, zároveň ale vždy v sobě nesou i společensky vážnější osten (a získávají tím ráz až jakýchsi moralit).

Mikulka: Kouzelná země

Odkouzlená země

Kouzelná země není inscenace špatná, jenže zároveň není ani nijak zvlášť strhující. Zpočátku oslní efektními obrazy, je ale zřejmé, že nemá zůstat pouze u wilsonovsky elegantní vizuality: Mikuláškova adaptace Topolova románu Noční práce se dotýká – stejně jako předloha – spousty zásadních a nejednoznačných otázek moderní české historie a češství vůbec. Potíž je v tom, že se to dá sledovat spíš s racionálním uznáním typu „převádět knihu tohoto typu do divadelní podoby je strašně obtížné“, než se skutečným zaujetím. Na některé příčiny se dá poukázat vcelku jednoduše, jiné se nacházejí spíše v obtížně popsatelné oblasti „něco tomu chybí“. Zde v několika bodech zkusím připomenout ty nejsnáze uchopitelné problémy - jakkoli nutně nemusejí být úplně nejzásadnější.

Mikulka: Loop (festival Cirkopolis - Cie Stoptoï)

Je půlka února, začal Cirkopolis. Druhý důležitý pražský novocirkusový festival, méně velký a méně slavný než poněkud vykřičená Letní Letná, ale o to sevřenější a leckdy v lecčems i objevnější nebo odvážnější. Což je konec konců logické: je rozdíl, když se inscenace hraje čtrnáct dní ve velkém šapitó nebo dvakrát ve středně velkém sále, konkrétně v Paláci Akropolis nebo v Ponci. Letos k této tradiční dvojici přibyla Karlínská kasárna, ale to na podstatě věci nic nemění: Cirkopolis je zkrátka komorní akce, určená spíš novocirkusovým fajnšmekrům.

Škorpil: Andělé v Americe (Městská divadla pražská - ABC)

„Autor před čtvrtstoletím vetkl do své fresky klíčová dobová témata…“ Neodvažuji se tohle tvrzení opsané z programu Andělů v Americe zpochybňovat. Je to bezpochyby důležitý text, který formálně v mnohém předběhl svou dobu (když jí Kushner inspirován Brechtem dal až postdramatický ráz) a tématy se přesně trefil do doby, kdy ještě bylo lze věřit v konec dějin, naději změn po konci bipolárního světa, a AIDS a homosexualita stále ještě byla témata hrozivá či tabuizovaná. Jenže konec dějin už popírá i Fukuyama, homosexualita svou tabuizovanou výstřednost naštěstí ztratila a AIDS se přestal díky osvětové kampani a genialitě Antonína Holého rovnat smrtelné morové ráně s potenciálem rozhoupat společnost ke změně.

Švejda: Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách (Divadlo Letí)

O hře Alexandry Badey - té kdovíkolikáté eurodramatické variaci pohádky o zlém nadnárodním kapitalismu, který všechno ovládá a požírá sám sebe a jehož pomahače (zde lobbistu) začne hryzat svědomí, načež se mu (jeho manželce) stane něco opravdu nehezkého - snad ani nemá smysl psát, natolik je to - s prominutím - pitomé, zaujala mě však režie Adama Svozila. Je totiž něčím velice typická pro určitý trend v současném českém divadle.

Mikulka: Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách (Divadlo Letí)

Milí přesvědčení diváci,

pokud se chcete zase jednou společně utvrdit v přesvědčení, že svět je černobíle přehledný a že za vší zdejší špatností i bídou stojí cyničtí, bezohlední a všehoschopní lobbisti propojení s neméně bezohlednými politiky a průmyslovými podniky, nelze vám než novou inscenaci Divadla Letí vřele doporučit.

Mikulka: Panna Orleánská (Divadlo D21)

Po příjemném překvapení z rubínovské premiéry Thelmy a Selmy jsem se delší dobu chtěl podívat, jak si režisér Jiří Ondra vede v domovském D21, ale pořád to nějak nevycházelo. Až teď, s dva roky starou Pannou Orleánskou. Zážitek z toho byl zhruba tak střední, žádný průšvih, ale ani velké nadšení.

Dubský: Grand Festival smíchu (pátek 25.1. + sobota 26.1. + neděle 27.1.)

Pořádající Východočeské divadlo Pardubice má tu výhodu, že nasazuje soutěžní komedii každý festivalový ročník. Letos padla volba na hru Alana Ayckburna Z postele do postele. Festivalové představení jsem neviděl, inscenaci jsem měl ale možnost zhlédnout při premiéře.

Z postele do postele není zápletkovou komedií plnou záměn a omylů. Největším zdrojem humoru tu jsou drobná nedorozumění v partnerských vztazích, u některých neshody na nepodstatných drobnostech, zatímco u jiných hádky svědčící o vážné manželské krizi.

Dubský: Grand Festival smíchu (středa 23.1 + čtvrtek 24.1.)

Po delší době se na pardubickém festivalu představila také inscenace ze sousedního Hradce Králové. Klicperovo divadlo přijelo s Drábkovou variací na Labichovu komedii s detektivními prvky s názvem Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala!. O inscenaci jsem už psal zde. Součástí pardubického festivalu je také doprovodný program, který se obvykle odehrává na Malé scéně ve dvoře. Středeční večer nabízel komedii skotského dramatika Daniela Craiga Jacksona Můj romantický příběh. V provedení Bezručů slavila v roce 2015 tato hra úspěch v soutěžní části festivalu, ostravská inscenace tehdy získala čtyři ceny včetně Komedie roku.

Švejda: Přesně 42 zubů (Divadlo Kámen)

Petr Macháček deklaroval před premiérou nové inscenace Divadla Kámen Přesně 42 zubů, jejímž východiskem se stal (podobně jako u před dvěma lety vzniklé Přibližně dvaatřicet zubů) román Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka, snahu divadla více se "otevřít světu", učinit jeho dosud až příliš výlučnou tvorbu přístupnější "obyčejnějším" divákům. Nešlo o mystifikaci. Přesně 42 zubů je v některých aspektech divácky skutečně přístupnější - aniž by se ovšem soubor vzdával určitých "základních komponentů" své tvorby. Je nicméně otázka, zdali právě ony nejsou tím, co "hranici (ne)přístupnosti" nadále fundamentálně nedrží - a zdali je šéf Divadla Kámen schopen (či ochoten) se jich vzdát,,,

Dubský: Grand Festival smíchu (pondělí 21.1. + úterý 22.1.)

Pardubické divadlo hostí již po devatenácté Grand Festival smíchu, soutěžní přehlídku nejlepších komedií, které v českých repertoárových divadlech vznikly zhruba za poslední rok. Dramaturgyně festivalu Jana Uherová každoročně vybírá z přibližně 50 zhlédnutých inscenací nejlepší sedmičku.
Poměrně konzervativní pardubické publikum mělo hned na úvod festivalu možnost vidět dvě inscenace, které se pohybují na okraji komediálního žánru.

Blatný: Zahrada (Laterna magika)

Show v Zahradě 

Laterna magika hraje inscenaci volně inspirovanou Zahradou Jiřího Trnky a také vzpomínkami a zážitky z dětství celého tvůrčího kolektivu. Na scénáři se kromě trojice domácích choreografů (Knolle–Pechar–Stránský) podílel i SKUTRácký režisér Lukáš Trpišovský.

Švejda: Nepřítel lidu (MDP - Komedie)

Neuralgickým bodem Nepřítele lidu Michala Háby se stává, podobně jako u Jana Klaty či Thomase Ostermaiera (jejichž nastudování Ibsenovy hry měl český divák v minulých letech též možnost zhlédnout) řeč Dr. Stockmanna na veřejném shromáždění ve čtvrtém dějství. I Hába tu inscenaci dovádí jaksi na samu mez divadla a nechává ji "zastavit": dává jí přímočarý politicky angažovaný (agitační) ráz, přičemž si vypomáhá - při Stockmannově kritice stávajících pořádků - slovy patnáctileté švédské školačky Grety Thunbergové, pronesené na nedávné katovické konferenci o klimatu, která "obletěla svět".

Švejda: Fantasy! (Divadlo NoD)

Inscenace Fantasy! dua Janek Lesák - Natálie Preslová je postavena na využití binaurálního zvuku. Ve zkratce: na scéně stojí prostorový mikrofon, který snímá zvuk vytvářený na jevišti herci a ten je pak přenášen (spolu s přimíchanými zvuky od mixážního pultu) divákům do sluchátek, které mají během produkce - jejíž těžiště spočívá právě v auditivní složce - nasazeny na uších.

Švejda: S úsměvem nepilota (Kočovné divadlo Ad Hoc)

S notným zpožděním, de facto víc než šestiletým, jsem se konečně dostal na jeden z hitů amatérského (dá-li se to tedy tak říct) divadla, kabaret S úsměvem nepilota souboru Ad Hoc, Ad Hoc s ním v roce 2015 slavil úspěch na Jiráskově Hronově a společně s operním pastišem Zmrazovač - Il Congelatore, stejně oslnivě bodujícím na Hronově rok předtím, mu pomohl dostat se takříkajíc na výsluní amatérského divadla - na němž (a nejen na něm) se vlastně drží dodnes, neboť s oběma inscenacemi nadále úspěšně objíždí republiku. Třeba však dodat, že soubor S úsměvem nepilota - jak z představení patrno - průběžně updatuje, jeho satirická linka tedy nezastarává, a mé opožděné zhlédnutí není proto nijak fatální (což lze vzít i jako doporučení pro ty, kteří by ho chtěli vidět).

Švejda: Švandovo divadlo střídá uměleckého šéfa

Martin Františák střídá od ledna na pozici uměleckého šéfa Švandova divadla Dodo Gombára. (Daniel Hrbek, jeden z pražských ředitelských matadorů, ve funkci dále zůstává.) Jakých bylo Gombárových devět let - a co lze očekávat (a co si přát) od Martina Františáka?

Mikulka: Vítězné svině (Buchty a loutky)

Tumáš, Klímo 

Před závorkou: dívat se na tuhle inscenaci klímovskou optikou by mělo jen o málo větší smysl, než zkoumat perspektivou svalnatého akčního filmu dávný buchtovský hit Rocky IX. Dokonce i navzdory tomu, že se tu v jedné z klíčových scén z Ladislava Klímy přímo cituje a že se tu taky několikrát objeví - tak trochu mimo kontext - loutka opičáka, která „autorsky“ pronese pár profláklých filosofických i jiných sentencí. Podstatnější je, že Buchty a loutky pracují svou oblíbenou a mnohokrát osvědčenou metodou: vzít „velký“ příběh, roztřískat ho na kusy a pak to všechno znovu složit do poněkud kuriózní, leč zábavné a výsostně osobité podoby.

Švejda: pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky (Chemické divadlo)

Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky Vojtěcha Bárty a jeho Chemického divadla, inspirovaný románem Vegetariánka jihokorejské spisovatelky Han Kang, je - chápu-li to správně - jakousi jinou verzí inscenace K antropocénu, kterou připravil s prakticky totožným týmem (dramaturg a spoluautor Matěj Nytra, scénograf Matěj Sýkora, soundesigner Ladislav Mirvald, lightdesigner Martin Bitala) v březnu loňského roku v HaDivadle. Stejně tak má ale inscenace blízko i k druhé loňské práci Chemického divadla, dramatizaci románu Anny Bolavé Do tmy: Společné je všem stejné ideové východisko: potřeba hrdinů, a tím i tvůrců inscenací, vystoupit z civilizačního samopohybu a začít se chovat (vůči přírodě/planetě) zodpovědněji, ekologičtěji.