Švejda: Na moři, zírám nahoru (Národní divadlo)

Na moři, zírám nahoru Finengana Kruckemeyera dobře zapadá do stávající dramaturgie Nové scény, jež volí současnou světovou dramatiku  - Zemětřesení v Londýně, Spolu/Sami či Láska a informace -, její problém je však ten, že do této řady nepřidává nic nového, nic "navíc". Pět postav vypráví, ponejvíce monologicky, své životní příběhy, přičemž jedna z nich, ta "nejdivnější", se stává jakýmsi pojítkem těchto figur. Vše se sděluje v divácky přitažlivém hořkosladkém nálevu, v duchu, jak i sami tvůrci uvádějí, magického realismu a je víceméně uzavřeno do privátní sféry.

Švejda: Cinéma Bizarre (BodyVoiceBand - Jatka 78)

Hudebně-pohybová revue BodyVoiceBandu, s živým hudebním doprovodem, má následující příběhový rámec: majitel videopůjčovny nerad pouští do svého obchodu zákazníky a je nejspokojenější, když si videokazety může pouštět sám; lidé - nejrůznějšího typu (ať již "reální" či ti, kteří "ožívají" na základě pouštěných videokazet) - se mu tam však přesto zjevují a povstávají z toho nejrůznější situace, které jsou vyvolané písněmi, pocházejícími z nejrůznějších filmů (v rozptylu Četník ze Saint Tropez až Městečko Twin Peaks).

Švejda: Přibližně dvaatřicet zubů (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ohlásilo v době kolem premiéry své nové inscenace Přibližně dvaatřicet zubů změnu: prohlásilo se za umělecký salón. Lze toto prohlášení chápat jako přiznání/deklarování vlastní exkluzivity, výlučnosti i jisté komunitnosti fungování. A tato skutečnost také jako by se odrážela v samotné nové inscenaci: divadlo jako by v ní ještě víc - obsahově i způsobem vyprávění - mířilo jen k tomu podstatnému, snažilo se být ještě víc sevřenější, soustředěnější (což na diváky, pochopitelně, klade ještě větší nároky).

Švejda: Slušný člověk (Švandovo divadlo)

Autorka adaptace a režisérka Martina Krátká vměstnává ve své inscenaci Čapkovu novelu Obyčejný život do sedmdesáti minut. Prvních padesát minut přitom zabírá hrdinova „původní“ verze příběhu o vlastním obyčejném, "nezajímavém" životě. Má ponejvíce monologický ráz a Miroslav Hruška coby protagonista v ní volí ztišený, usebraný projev, Krátká nicméně temporytmickými změnami a retrospektivami ráz produkce, který by spíš odpovídal literárnějšímu Divadlu Viola, oživuje, „zdivadelňuje“.

Švejda: Zlaté město (Chemické divadlo - Venuše ve Švehlovce)

Inscenace Vojtěcha Bárty je nejzajímavější nikoli tam, kde se snaží vyprávět príběh o tajemném cizinci a zlata chtivých našincích (to se jí daří jen dosti zmatečně) či kde satiricky komentuje současnou, komerčně vytěžovanou Prahu, nýbrž tam, kde její postoj ke "zlatému městu" přechází do šklebu, přerůstá hranici "normality" (tj. tam, kde se řadový divák začíná divit, co se to na scéně vůbec děje) a stává se z ní jakýsi expresionistický "cákanec". Tyto okamžiky - kdy se např. herec začne epilepticky svíjet na zemi, neartikulovaně řvát či kdy BioMasha zpívá jakýsi vykloubený remix hospodské písně - mají sílu výtvarného obrazu. Mají tedy tu hodnotu, ve které je Vojtěcha Bárta zatím setrvale nejúspěšnější.

Otevřený dopis ministrovi kultury od Asociace nezávislých divadel

[...] obracíme se na Vás ve věci snížení finančních prostředků do grantového systému pro oblast Divadlo na rok 2017 [...] V oblasti Divadlo tak došlo k závažnému propadu finančních prostředků na vlastní tvorbu nikoliv o 2 250 000 Kč, ale o celých 3 990 000 Kč při zvyšujícím se počtu žadatelů. [...] Ve chvíli, kdy se navyšují prostředky na organizaci festivalů a zároveň snižují prostředky na tvorbu, dochází k situaci, ve které nebudou mít festivaly možnost představit českou tvorbu. 

Králík: Urna na prázdném jevišti (Činoherní klub)

Martin Čičvák napsal hru o třech herečkách a jedné urně přímo na tělo herečkám Ivaně Uhlířové, Veronice Žilkové a Lence Skopalové. A ty jsou v inscenaci každá po svém suverénní a skvělé. Hra však slouží jen jako substrát, aby se mohly „skvět květy jejich hereckých talentů“, bohužel však v půdě hry není dost živin, aby celkové vyznění mělo nějakou závažnost a sílu. K těm by hra bývala mohla dospět, pokud by se divák dozvěděl více třeba o psychologii, osobně vztahové historii, ale hlavně o motivacích hrdinek, které se odhodlaly ke zločinu. Možná však Čičvákovi o nic víc než o lehkou konverzační komedii nešlo.

Škorpil: Lucerna (Divadlo v Dlouhé)

Vox populi, vox dei: anonymní hlas po mém boku pravil o přestávce Lucerny: „Takové milé retro.“ Nebylo to myšleno jako odsudek, spíš jako pochvala. V něčem má jistě onen hlas pravdu, Hana Burešová rozhodně neinscenuje Lucernu proti Jiráskovi. Spíš chce jeho text, styl jakým je napsán i jeho témata lehce ironizovat. S důrazem na slově lehce. Snaží se vytvářet lehce karikované postavy s odkazy na romantizující (impresionistický, chcete-li) recitační styl a na figurkaření lidových her a báchorek (Klásková s Kláskem, hrdinné osazenstvo mlýna, muzikanti).

Švejda: Peníze (Švandovo divadlo)

Inscenace Mikoláše Tyce má dva charakteristické rysy: přiznává divadelnost produkce a Gombárův text zgroteskňuje. Cíl, respektive cíle tohoto přístupu jsou zřejmé: představit prostor, ve kterém se postavy hry pohybují, jako velké divadlo světa; a udělat ze hry divácký, mainstreamový titul (Tyc jako by tu zastával roli, kterou ve Švandově divadle jinak plní/plnil Daniel Hrbek).

Švejda: Krvavá svatba (Národní divadlo)

Ornament

Kdyby z Krvavé svatby režijního dua SKUTR mělo být odstraněno vše, co je zbytné, co neslouží účinnému přetlumočení Lorkovy hry, nezbylo by z ní - jen s malou nadsázkou řečeno - nic. Kukučka s Trpišovským zalidňují inscenaci novými postavami (mrtvými příbuznými, o nichž se ve hře jen hovoří), vymýšlejí pro herce doprovodné akce (fotbal!), doprovodné pohyby a gesta (nejvýraznější jsou koňská); "španělskost" hry ironizují, nahrazujíce ji (navážno) moravským folklórem; přidávají vtipy a vtípky (Prachařovo pojetí Otce nevěsty!), zaplňují scénu efektně vypadajícími objekty. Jakmile však celé tohle víření přestane, jakmile nastane chvíle, kdy by herci měli opravdu začít hrát, tvořit dramatické figury  - vidíme jen jakési televizně neslané nemastné herectví.

Etlíková: Moje malá úchylka (A studio Rubín)

Čtyři postavy přijaly pozvání na večeři, aby se zbavily jistých utajovaných, ale dlouhodobě vyčerpávajících problémů. Ocitají se ve světě, který jako by existoval jen proto, aby se v něm mohly neustále odhalovat nové dosud neznámé vztahy a zápletky. S postavami a situacemi se tu nakládá jako s materiálem, z něhož herci stavějí klaunsky laděné, hravé scény. Stačilo by málo a dalo by se říct, že je jejich jediným smyslem diváky rozptýlit. Lze je nicméně vnímat jako propracované metafory různých stránek bulváru.

Pokorná: Úplné zamění (Klicperovo divadlo)

Spíš "pobuřující" než pobuřující

Hra Christophera Hamptona Úplné zatmění, pojednávající o vztahu Paula Verlaina a Arthura Rimbauda, proslavilo především filmové zpracování Agnieszky Holland. Divadlu však může být filmové vidění na škodu. Právě to se stalo v Hradci: zdejší inscenace rezignuje na metaforu a snaží se diváka vodit propletenými životními cestami dvou prokletých básníků s až dokumentární přesností.

Švejda: Hronov hledá kulturního referenta...

Dobrý zpráva pro příznivce amatérského divadla a Jiráskova Hronova zvlášť: Kulturní a informační středisko Hronov (již pod novým vedením) vyhlásilo výběrové řízení na místo kulturního referenta, jehož hlavní náplní práce bude "kompletní organizační zajištění festivalu Jiráskův Hronov."

Mikulka: Hotel paradiso (Familie Flöz - Jatka78)

Nic přes čáru

Mezinárodní, v Berlíně usídlená divadelní skupina Familie Flöz zahrála před opakovaně vyprodaným, rozchechatným a veskrze spokojeným hledištěm Jatek78 představení Hotel Paradiso - a já si zas jednou připadal v divadle tak trochu nepřípadně. Vlastně docela dost nepřípadně, abych byl upřímný.

Etlíková: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra (HaDivadlo)

Inscenace je fátum i plíseň

Brněnská premiéra Romana Štětiny mi připomněla Hamlety Jana Mikuláška z Divadla Na zábradlí. Obě díla se zamýšlejí nad divadelním inscenováním jako takovým. Jsou sledem volně navázaných etud, v nichž se útržky fikčních světů a dramatických dějů ukazují v neumělé, směšné podobě. Uprostřed všední divadelní praxe se může zdát, že o ně jde v divadle především. Inscenace nicméně připomínají, že podstatnější je něco jiného.