Švejda: Dopis poslaný poštou (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ve své nejnovější inscenaci jako by dekonstruovalo nějaké americké (levicové) společensko - kritické drama třicátých let. Detektivní příběh o ženě, která se svým dopisem, že zavraždila manžela, (omylem?) udá policii, nese, zdá se mi, jako hlavní téma privátních osudů lidí, vykořeněných/rozvrácených fungováním nelítostného (kapitalistického) systému.

Švejda: K situaci Divadla v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé se nachází ve stejné situaci jako několik dalších pražských scén: jeho profil je dlouhodobě ustálený. Pokud se ale například u takového Činoherního klubu v poslední době začala vést diskuse nad mírou "živosti" jeho organismu, v případě Divadla v Dlouhé je zatím klid.

Brederová: Marbot (Studio Hrdinů)

Po viacerých premiérach Studia Hrdinů, ktoré sa vyznačovali viac či menej opulentnou estetikou, poteší najnovšia inscenácia Pěchoučka a Horáka obzvlášť to publikum, ktoré na tejto scéne vyhľadáva sústredené a filozoficky hlboké divadlo.

Musilová: Audience + Katastrofa (Divadlo U stolu)

Každý je prezident, každý je disident. – To jsou paradoxy, pane Havel!

V březnu tohoto roku uvedlo brněnské Divadlo U stolu inscenaci složenou ze dvou aktovek – Havlovy Audience a Beckettovy Katastrofy. Nechci se zde zabývat celou inscenací, ráda bych pouze poukázala na pojetí postav Ferdinanda Vaňka a Sládka v první z aktovek. Režisér Ivo Krobot (případně dramaturg Petr Oslzlý) aktualizuje tyto postavy způsobem, jenž je hodný pozornosti a diskuse.

Mikulka: Lidská tragikomedie (Divadlo v Dlouhé)

S Klímou v bezpečí

S Klímou a jeho Lidskou tragikomedií to mají inscenátoří těžké. Ústřední sebezbožšťující filosofická teze dnes působí spíš jako kuriozita (ani nemluvě o tom, do jak hrůzných praktických konců tento způsob uvažování dovedli nejrůznější fanatici) a navzdory řadě obdivných citací v programu ji viditelně neberou moc vážně ani v Dlouhé. Z dnešního pohledu se tak hra zdá být živější coby divoká groteskní komedie typů, jenže tady zas Hana Burešová a její spolupracovníci dost tvrdě narážejí na limity vlastní rozumnosti.

Škorpil: Mikulka 50

Inu pěkné. To si člověk tak zrovna rozmýšlí supertajnou psací akci - rovnou celý seriál jubilejních zdravic okruhu NaDivadla - a potutelně se těší, jak se bude oslavenec křenit. Když tu - Švejda. (No pochopitelně, kdo také jiný, že.)
Co tedy zbývá, než se přidat, jaksi připodepsat, k tomu co už je napsáno.

A ještě říct, že stýkat se víc jak dvacet let s někým jako Vladimír je škola. Tvrdá, často protivná, ale snad i něco platná. Může si o něm jistě někdo myslet, že je pedant a - ano, vím, že opakuji to slovo - protiva, a že je vůbec bůhvíjaký. Ale dosvědčuji, že až na velice málo výjimek jsem u něj nezažil předpojatost (to spíš nechuť zbytečně opakovat některé věci potisící), že jsem ho neviděl cokoli odfláknout či vypustit a že mne dosud nepřestává fascinovat jeho otevřenost vůči všemu novému a zajímavému (nezaměňovat prosím s podléháním módním vlnám, tady naopak funguje jeho rezervovanost jako kompas, podle nějž není chybou se orientovat).
A na osobnější rovině je třeba dodat, že Vladimírovi vděčím vpravdě za mnohé: za Puchmajera, za kroket a v neposlední řadě i za profesi. Protože člověku, který vám ještě jako studentu zprostředkuje první psaní v novinách, se to zkrátka nezapomíná. (A neodpouští.)

Švejda: Mikulka 50

Je mi jasné, že kdyby o tom byl Vladimír předem zpraven, DŮRAZNĚ by protestoval – nemá rád žádné oficiality a obecně vůbec jaksi to, když „forma vítězí nad obsahem“ – ale považuji za vhodné to napsat a chci to napsat: Mikulka slaví padesátiny.
Dneska už je to řídký jev, aby se lidem k padesátinám psaly veřejné zdravice (z poslední doby si vzpomínám, že takto byla připomenuta padesátka Jáchyma Topola a Petra Placáka), přeci jenom se od nich jaksi očekává, že se dožijí vyššího věku než jejich předchůdci, já si ale myslím, že Vladimír si ji zaslouží. Protože prostě v naší generaci kritiků hraje (spolu s Terezií Pokornou) prim. A nejen v ní.

Kyselová: Ceny divadelní kritiky

Ceny ze zábradlí aĺebo niet malých divadiel alebo alebo dobrých ľudí sa všade veľa zmestí...

Síce bez Radoka ale nemenej seriózne sa redakcia časopisu SAD znova odhodlala s pravdou von. A síce, ako je to so stavom českého divadla za rok 2014, teda českej kritiky??

Mikulka: Den bez Rusáka (Strašnické divadlo - X10)

Román Doroty Masłowské Válka červené a bílé nepatří ke zvlášť přehledným a snadno srozumitelným knihám - a totéž platí i pro divadelní adaptaci Den bez Rusáka, kterou uvádí ve Strašnicích divadlo X10. Divadlo je ovšem z podstaty věci konkrétnější a tak se tu ten podivný příběh-nepříběh přece jen předvádí poněkud názorněji, když už ne přehledně. Do značné míry přitom zůstává zachována zálibně trashová estetika se záplavou ironických popkulturních a dobových odkazů, o něco méně kobercová slovní palba, kterou Masłowská čtenáře své prvotiny zahrnula.

Mikulka: Marbot (Studio Hrdinů)

Bylo by bláhové chtít od tandemu Pěchouček - Horák divadlo postavené na příběhu a s nějakým racionálně uchopitelným vyzněním. Očekávat se naopak dá výtvarně pojatá inscenace, která bude opatrně, neuchopitelně a nejspíš i trochu ironicky kolem svého tématu kroužit. Přesně to také platí pro jejich Marbota. I když vizuálno je tentokrát hodně minimalistické (což ostatně naznačí hned úvodní projekce titulků, pojednávajících o tom, jak lze vnímat šedou barvu). Na olbřímí scéně Studia hrdinů je umístěn pouze velký kovový rám, který se může otáčet jako obrovské křídlo dveří v pantech. Nebo stránka knihy, pokud bychom chtěli být poetičtější a držet se blíže námětu.

Švejda: Popeláři (Švandovo divadlo)

Organizujícím činitelem Popelářů je brechtovské epické divadlo. Tvůrci si při jeho užití počínají vynalézavě a poučeně, hrají si s ním na mnoho způsobů (počínaje tradičními hereckými zcizujícími postupy a konče svítícími nápisy na zdi), problém však je, že toto rozverné, až bezuzdné hraní si přerůstá de facto v jeden velký "šum", který válcuje vše ostatní - téma (jemuž se pořádně podaří prosadit jen na chvíli ve druhé části prostřednictvím postavy Profesora) i žánr inscenace. "Funky muzikál po našem"? Kdepak. Písničkál? Inscenace s hudebními vstupy? I to se mi nezdá být dostatečně přiléhavé. I kvůli té mohutné hudební různorodosti (klasická píseň, rap, recitace s hudebním podkladem atd.), která navíc ani nemá jednoho autora, by asi nejlépe sedělo označení kabaretní revue. Nazývat ale inscenaci hudebním útvarem mi přijde jako klamavá reklama.

Festival Sněz tu žábu! (pátek 6. března - Loni v Marienbadu)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.5)

Jak se dá zpracovat věčné téma setkání muže a ženy? Řekněme v prostředí lázeňského hotelu? Různě. Soubor Depresivní děti toužící po penězích nabídl v posledním festivalovém představení hned několik variant. Vedle adaptace surrealistického francouzského filmu Loni v Marienbadu (režie Alain Resnais) předkládá k porovnání stejný námět uchopený českým kulturním prostředím.

Festival Sněz tu žábu! (čtvrtek 5. března - Shakespeare a Cervantes + Odcházím dvakrát)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.4)

Předposlední festivalový večer byla scéna Venuše ve Švehlovce věnována dvojici absurdních dramat (v obou případech byly uvedeny v překladu a režii Lindy Duškové).

Škorpil: Marbot (Studio Hrdinů)

U inscenací Michala Pěchoučka a Jana Horáka mi vždy chvíli trvá, než se donutím uvědomit si, že nesedím na (třeba i netradiční) divadelní inscenaci, ale že jsem přítomen spíše teatralizované eseji, kde jsou si slovo i obraz rovny a kde přímé sdělení nenese každá jednotlivá věta, ale více jejich řazení, vzájemná pozice. A Marbot, velmi volná adaptace románu Wolfganga Hildesheimera je navíc v tomto ohledu dosti radikální:

Festival Sněz tu žábu! (středa 4. března – Rapsodie bez tváří + Heavy Metal Soap Opera)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.3)

Třetí festivalový den zahájilo scénické čtení Rapsodie bez tváří v režii Simony Petrů. Impresionistickou hru napsala mladá francouzská autorka Sigrid Carré Lecoindre, která v následující diskusi sama rozebírala vlastní text a přidala i postřehy z českého nastudování díla. Heavy Metal Soap Opera souboru Wariot Ideal zakončila zvučnými tóny a situačním humorem jeden z nejbohatších večerů (co se kulturního vyžití týče) celého festivalu.

Festival Sněz tu žábu! (úterý 3.března - Lidožroutek)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č. 2)

Druhý festivalový den přinesl „pouze” jedno scénické čtení a tematický navazující diskuzi. Janek Lesák inscenoval současnou frankofonní hru quebecké autorky Suzanne Lebeau Lidožroutek., která se v současnosti těší ve Francii velkému zájmu inscenátorů. Posloužila také jako iniciační text diskuze, ve které byly probírány otázky týkající se dramatiky a inscenací určených dětskému divákovi. Debaty se zúčastnilo několik odborníků z obou zemí, byla přínosným a poutavě poučným závěrem tematického večera.

Festival Sněz tu žábu! (pondělí 2.března - Warpig)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.1)

Slavnostní zahájení festivalu proběhlo před sálem zaplněným do posledního místa a díky přítomnosti herečky Anne-Françoise Josephové v roli tlumočnice se z povinných úvodních proslovů Natálie Preslové, Michala Zahálky a Anežky Večeřové z pořádající Venuše ve Švehlovce stala milá českofrancouzská performance. Kromě poděkování byla vyhlášena cena Grenouille, která se poprvé předá příští rok, a to českým inscenacím, vzniklým na základě francouzskojazyčného textu v průběhu roku 2015. Pro tuto chvíli jsou známými členy poroty Ilona Smejkalová, Veronika Štefanová, David Košťák a Rudolf Leška.

Švejda: 1789 (Národní divadlo)

Zkusme Morávkovu inscenaci vnímat především jako emocionální atak. Francouzská revoluce, zvláště v prvé polovině večera, se na diváky snaží valit jako tlaková vlna. Nezdržuje se "detaily", tedy tím co se říká, jde jí o to, jak se to říká. Režisér vyrukovává se svým obvyklým arsenálem: účinkující se "vlamují" do hlediště (v přízemí molo vybíhá až do poloviny řad), křičí, zní spousta zvuků (někdy opravdu dosti hlasitých), světla se porůznu rozsvěcují a zase zhasínají... Touha ovládnout a zmocnit se prostoru (i diváků) nakonec ale vychází jen napůl, přeci jen jde oproti Morávkově domovské scéně o příliš velký a akusticky nevlídný prostor, a tak se toho vlastně k obecenstvu zas tolik "nedovalí". Nicméně té snaze lze, myslím, rozumět a akceptovat ji.

Mikulka: Proč už nebudu psát do Lidových novin

Protože už nechci psát do novin, které si koupil člověk, o kterém si myslím, že je to nebezpečný darebák. A především majitel odpudivého politického spolku.

Mikulka: 2x 2013 (Tygr v tísni, Divadlo v Dlouhé)

Dlouhá vs. Štvanice

Viděl jsem v jednom týdnu dvě divadelní adaptace úspěšné knihy Floriana Illiese 1913, a byly z toho dva až nečekaně rozdílné zážitky. A přitom si byly ty inscenace - Tygra v tísni ve Vile Štvanice a v kavárně Divadla v Dlouhé - v lecčems docela podobné. Zkrátka další učebnicový příklad toho, jak mohou zdánlivě drobné rozdíly zásadně ovlivnit výsledek.

Festival Sněz tu žábu! (pár informací úvodem)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.0)

V prvním březnovém týdnu se Praha dočká prvního ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu! Festival vznikl z iniciativy studentek Katedry divadelní vědy FF UK Natálie Preslové a Denisy Burešové, které záhy přizvaly ke spolupráci absolventku DAMU, režisérku Lindu Duškovou, toho času doktorandku na pařížské konzervatoři.