Varyš: Přízraky (Městské divadlo Kladno)

O komické shodě, že ve stejný den (22.3.) proběhly premiéry dvou odlišných inscenací Přízraků (v Kladně a Ostravě), a to poté, co se u nás 25 let hra neuváděla, se netřeba více rozšiřovat. Pro mě byly od začátku Fričovy Přízraky jedním z nejzajímavějších projektů sezony a byl jsem na ně notně zvědav. Po zhlédnutí mohu říct, že je to daleko silnější, než jsem čekal.

Mikulka: Přízraky (Městské divadlo Kladno)

Ibsen je dramatik, kterého mám ze srdce nerad. Snad s výjimkou Přízraků, jeho nejméně tezovité a nejméně okatě symbolické hry. Tohle parciální příměří naštěstí nepokazila ani nová kladenská inscenace Jana Friče. Ten se sice do vousatého klasika nepustil tak zostra, jak by se dalo očekávat, docela sympatickým způsobem jej však posunul směrem od klasické „konverzace na téma“ k přepjatému expresionismu. Počínaje tím, jak celá pětice protagonistů hraje (milým překvapením jsou přesné a ostré karikatury samolibě naivního pastora a cynického plebejce v podání Tomáše Petříka a Hynka Chmelaře), přes nezvykle výrazné svícení a práci se strašidelnou nebo naopak optimistickou hudbou, až po efekty v podobě škrábanců v betonové stěně, ze kterých pomalu crčí krev. O falických objektech a spoustě dýmu ani nemluvě.

Švejda: Přiznání kritikovo (Tartuffe Impromptu!)

No Bóže, tak jsem se teda splet. I kritik je jenom člověk, že jo. Prostě jsem se na toho Dobrýho Tartuffa nedíval dobře a myslel si, že je to dobrák, kterej to, co dělá a řiká, myslí upřímně a že tím jako jde Nebeský proti přirozenýmu čtení týhle postavy. Ale ne, to tak ještě jednou zhlídnete tuhle inscenaci a zjistíte, že je to stejnej hajzl jako ti ostatní, akorát rafinovanější, že Dobrý to jeho pokrytectví hraje nenápadněji, sofistikovaněji, že ho dává najevo jen v malejch detailech (jako třeba když se demonstrativně před Orgonem, když ho Damis udá, mrzačí a svým trýzněním se stylizuje do role ukřižovanýho a přitom, když se na něj Orgon nedívá, z tý role vypadává). Dobrýho pokrytectví je prostě úlisně, poťouchle až démonicky vyrovnaný – a o to je nebezpečnější.
Takže přátelé vy, kdo jste v Lidovkách 6. března četli mou recenzi nebo tady četli tohle nebo tohle (kde jsem tak vehementně diskutoval), laskavě na tyhle moje názory zapomeňte a přečtěte si ve dvojce Světa a divadla můj portrét Dobrýho, kde je to všechno správně. O.K.? O.K.   

Škorpil: Maso (A Studio Rubín)

Klimáčkovo Maso je drobná dystopická hříčka z ne až tak nepravděpodobné blízké budoucnosti. Osobně oceňuji fakt, že i když v poslední době působil Klimáček poměrně usedle, tady dává průchod nejrůznějším bizarnostem a rozehrává i temnější tóny. Že umí napsat dobrý dialog a napadnutý (tedy nikoli jen ten přímočarý) vtip asi netřeba dodávat.
Fričova inscenace v A Studiu Rubín je naopak na jeho poměry až nezvykle krotká a text místy jen celkem popisně ilustrující. Neurazí, nenaštve, nezmate, je přehledná. I tak mám ale pocit, že kdybych si Maso jen přečetl, užil bych si ho asi víc.

Varyš: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Městská divadla pražská)

A k tzv. hereckým příležitostem ještě jednou. I když Albeeho hra Kdo se bojí Virginie Woolfové (případně Kafky, vlka, kardinála Vlka, papeže etc.) je tak pekelně vtipná, že má smysl ji uvádět i jen tak a je vlastně s podivem, že se tak neděje častěji. Asi půjde hlavně o peníze a přísné podmínky udělení autorských práv. V MDP mají "vztahovek" na reperotáru požehnaně, tak pro jednou sáhli i po jedné dobře napsané.

Varyš: Amadeus (Husa na provázku)

Vladimír Morávek režíroval v Huse na provázku Amadea, Salieriho hraje Miroslav Donutil, Amadea Martin Donutil a Konstanci Simona Zmrzlá. Co dál? Kdo by čekal kolotavý koktejl divokého patosu a ohlušujících melodií, mýlil by se tentokrát. Je to takové umírněné prostě.

Varyš: Tartuffe Impromtu! (Národní divadlo)

Národní divadlo uvádí Tartuffa: zívačka. Národní divadlo uvádí Tartuffa v režii Jana Nebeského: výtečná zpráva. Ještě lepší by ale byla, kdyby měl Nebeský v Národě na svědomí poněkud jiný titul; to se samozřejmě v pokročilé fázi zkoušení, v níž pozdně povolaný Nebeský do příprav naskočil, už měnit nedalo.

Varyš: Clivia (Komische Oper Berlin)

Geschwister Pfister konečně v Komické opeře! Aby se kabaretní trio stalo hlavní atrakcí operetní show v prestižním operním domě, který - jak se s roztomilým heslem "So ein Glück" chlubí - se  loni stal nejlepší operou roku, se tak často nevidí ani v Berlíně. Clivia je rozkošně dekadentní zábava.

Škorpil: Tartuffe Improptu! (Národní divadlo Praha)

Na inscenacích Jana Nebeského je mimo jiné fascinující jejich otevřenost nejrůznějším interpretacím. Byv kolegy vyzván nabízím tedy polovážné nahlédnutí do toho, co se také může kritikovi honit hlavou po prvním zhlédnutí Nebeského Tartuffa Improptu! Poslyšte příběh o tom, kterak se Karel Dobrý doslova vláme na jeviště Národního divadla a jakou to podivnou, nepraktickou, zhýralou a dryáčnickou rodinku tam najde.

Varyš: Alternativní dramaturgický plán činohry Národního divadla v sezoně 2014/2015

Protože jsem byl nedávno ohlášenými plány činohry ND na příští sezonu nevýslovně zklamán (pokolikáté už!), trošku jsem se zasnil, jak by to taky třeba mohlo vypadat.

Mikulka: Kafka ´24 (Devické divadlo)

Kafka ´24 určitě není nejpovedenější dejvická inscenace a stejně tak určitě není tím úplně nejlepším titulem Jana Mikuláška. Ale je zajímavá (opravdu „zajímavá“, nikoli strhující) tím, jak se tyhle dva protichůdné styly setkávají a prolínají a jak snadno nacházejí styčné body. Pomalé tempo a divadelně básnivý tvar o cestě ke smrti připomene zdejšího Havelkova Welzla, ale do jisté míry i Krobotova Briana. Stejně tak ale nabízí typicky mikuláškovský sled výjevů: postavy se rozmístí v prostoru, řeknou si pár replik a následuje hudební předěl, stmívačka a nový obraz. Což jde ruku v ruce s minimalistickým Tománkovým textem.

Kyselová: Idioti (Švandovo divadlo Praha)

Keď dvaja robia to isté, nemusí to byť...

Trierov filmový manifest hnutia Dogma 95 má stále svoje čaro ale iste svoj účel už naplnil. Príliš ale nerozumiem tejto voľbe, a argument o snahe nadviazať na úspech inscenácie Kdo je tady ředitel, sa mi zdá trochu ošemetný. Nepredpokladám, že by inscenátori premýšľali len v takýchto priveľmi úzkych intenciách. A ak áno, prečo si teda nevybrali z režisérovej tvorby niečo iné?

Švejda: Idioti (Švandovo divadlo)

Jiné herectví. To představuje kvalitu Petrželkové Idiotů. Setřásá (hovořím o představitelích „idiotů“) jaksi mimetické parametry, jde mu v prvé řadě o autenticky působící vybuzenou emoci, impulsivnost jednání postav. A nehovořím pouze o „odvážných“ scénách, ale třeba i o věrohodně naaranžovaných rvačkách či hádkách.  Herectví tu vytváří až halucinační atmosféru. Petrželkové se v tomto ohledu daří najít kód pro převedení manifestu Dogma, kterého se předloha (Trierův film) drží, do divadelní řeči.

Mikulka: Jak se rozdávali Radoci

Jak to dopadlo, už všichni dávno vědí, ale samotný průběh zaslouží alespoň zmínku. Pokud to tak hlavní organizátor slavnostního ceremoniálu Michal Pěchouček opravdu myslel (a nejspíš myslel), zasloužil by i se Studiem Hrdinů Radoka za happening roku. Nebo za poťouchlost roku.

Vybrat za hlavního spíkra Miloše Horanského a dát mu téměř neomezený prostor je ďábelský nápad. Horanského promluvy byly vznešené, rozvláčné, nesouvislé a neobyčejně hluboké; obzvláště potěšily úvahy o apokalypse a dramatu. Odlehčujícím bonusem byla možnost sledovat utrpení kolegyně Machalické. Odvážila se totiž poznamenat, že je to celé jeden velký happening, jenže pak už neměla to srdce říci vytrvale dorážejícímu Horanskému do očí, že hlavní atrakcí onoho happeningu je on a jeho nesnesitelné pseudointelektuální žvanění. Když pak na závěr ceremoniálu tereminvoxistka zahrála příšerně kvílivou verzi státní hymny a přiměla shromážděné povstat, bylo Pěchoučkovo surreálné dílko dokonáno ve vší slávě. Trvalo to včetně sprinterského předávání cen přibližně osmdesát minut (z nichž Horanský mluvil asi tak tři hodiny), a byl to zážitek, na který rozhodně nebude snadné zapomenout.

Výsledky jsou třeba tady

Mikulka: Tartuffe Impromptu! (Národní divadlo)

Nebeského Tartuffe sice není úplně úžasná inscenace, kterou by měl jeden okamžitě chuť nominovat na všeliké ceny, ale byla to asi ta vůbec nejdráždivější podívaná, jakou jsem v Národním divadle viděl, kam až mi paměť sahá. A to píši jako někdo, kdo se dost silně otravoval na Králi Learovi, jímž zde Nebeský a spol. rozčeřili vodu naposledy.

Škorpil: Snídaně s Leviathanem (Národní divadlo Praha)

Tradičně sžíravý ironik Roman Sikora se ve své Snídani s Leviathanem vysmívá leckomu: novinářům (a zejména těm českým a zejména Erikovi), předsedkyním vlád (a zejména té britské), univerzitním profesorům (a zejména těm, co učí v Itálii a zejména těm, co pořád proti něčemu protestují), zpěvačkám (a zejména těm – bůhvíproč – countryovým a zejména těm americkým) a, trochu překvapivě, i dělníkům (a zejména těm skotským). A samozřejmě i kapitálu, mamonu, politice a všem ostatním lidským slabostem.

Leška: Knieža Igor (Metropolitan Opera)

Nie som žiaden veľký fanúšik kinoprenosov z divadiel. Pripadá mi, že je to falošný zážitok - surogát reality, akých je dnešná doba plná, a to v miere, o akej sa Baudrillardovi nesnilo. Nuž ale, keď dnes máme facebookových "friends" miesto kamarátov, pornografiu miesto lásky a videohry miesto výletov do lesa, môžeme niekedy zájsť aj na operu do kina. Tentoraz teda Borodinov Knieža Igor, v Metropolitnej opere po sto rokoch. O inscenácii stojí za to písať, lebo je výnimočná niekoľkými aspektmi. Igora môžeme hádam prvý raz vidieť inak, než v tradičnej realisticko-iluzívnej pozlátke. Na americké pomery je tu nevídaná dramaturgicko-režijná práca, ktorá tak veľmi chýba väčšine titulov v Met. Režisér Dmitrij Černiakov (debut v Met), ináč tiež muzikológ, sa neuspokojil s obvyklými verziami Borodinovej nedokončenej opery (ktorej sa po jeho smrti ujali Glazunov a Rimskij-Korsakov). Vrátil sa späť do dochovaného Borodinovho hudobného materiálu, nedbal niektorých neskorších riešení a pripravil inscenáciu, ktorá akoby popierala samotnú podstatu tohto diela. Nie je to viac hrdinská, nacionalistická, vlastenecky burcujúca opera. Je to zdvihnutý prst, ktorý varuje, že násilie plodí len násilie a proti násilníkovi sa obráti. Aký sa z toho práve na včerajšej repríze stal Zeitstück, je zrejmé - ruská armáda stojí na Done, aby "znormalizovala" situáciu na "tatárskom" Kryme, a ajhľa, Černiakovova inscenácia akoby bola zlým prorokom.