Šotkovský: Silvestrovské poselství – o kritice a divadelnících stokrát znova a ještě jednou

Nějakou dobu jsem se snažil následující text pojmout jako souvislý manifest na téma „Co od té kritiky vlastně chceme“. Nakonec jsem to nedokázal, nabízím tedy jen hrst nesouvislých, nijak původních postřehů, k nimž mě inspirovaly některé zdejší metakritické diskuse.

1) Ano, bonmot Milana Lasici „My herci vítáme každou kritiku – pokud je pozitivní“ je nadsazený jen velmi málo, v tomto smyslu si netřeba nic zastírat. Není na druhou stranu pravda, že je chvála jako chvála – jsou kritická ústa, která i když zapějí vyslovený paján, tak se tím soudný divadelník kolegům nechlubí. Na druhou stranu – i ty nejhloupěji napsané kladné kritiky čtou diváci, dramaturgové stagion a především rodiče a zapamatují si z nich pouze to, že byly kladné, nikoli to, kdo a jak špatně je napsal.

Mikulka: Hamlet (Švandovo divadlo)

Dnes nešermujeme!

S Hamletem je to těžké. Nestačí jen solidně převyprávět příběh a spoléhat na to, že hra je sama o sobě dostatečně povedená, aby byli spokojeni alespoň ti, kteří ve zdejší průběžné debatě o interpretaci stojí na brněnské straně barikády. Míst, jejichž konkrétní podobu režisér nějak vymyslet musí, je v Hamletovi spousta. O celkovém vyznění ani nemluvě. A ještě ke všemu to zatracené šermování. Za Shakespeara to byla pro herce příležitost předvést své umění v disciplíně, ve které se diváci dobře vyznali, dnes spíše výzva režisérovi - aby předvedl, jak vynalézavě a originálně se s tím trapnem hrozícím výstupem umí vyrovnat. Herci si to mohou vynahradit předvedením kulturisticky vypracované postavy, pokud nějakou mají.

Vánoční poselství

Byl Štědrý večer a kritik seděl zachmuřený u vánočního stromečku. Byl sám. Nikoho neměl rád a nikdo neměl rád jeho. A jak tak zachmuřený seděl a naslouchal, jak za zdmi jeho bytu vládne v rodině ordinérního souseda spokojená nálada, začalo mu být všeho a všech líto...  „Davide, Dane, Dušane, Honzo, Doro, Petře, i ty Jane Antoníne – promiňte. Byl jsem na Vás tolikrát zlý. Psal jsem o Vás nehezky a přitom si neuvědomoval, kolik Vám to všechno dalo práce, s kolika lidmi jste se nad tím trápili - a já, za pár minut, na Vás nakydal tolik špíny.“
Příspěvek uložil do konceptu, vypnul počítač a spokojen, že ulehčí svému svědomí, zasedl k televizi, kde právě dávali záznam jednoho známého divadelního představení. „No co je tohle za hrůzu?! Tohle je scénografie?! A herci! Šmíráci! Má to vůbec nějakou režii?! “ … Náhle si uvědomil, že je zase tím kritikem jako vždycky býval, že zase dští síru a nic než síru a zdrcen tím poznáním, šel ke svému stromečku a na mašličce od dárečku, který si sám sobě nadělil, se na něm oběsil...

Přátelé, mějte rádi své kritiky. Myslí to s vámi dobře. Jsou to lidé jako vy. I když se to nezdá. Jsou sice trochu zvláštního ražení, ale také mají srdce a cítí to co vy.

Tak šťastné a veselé.

Mikulka: Ďábel spí v kříži na kozách (Divadlo Na zábradlí, Eliadova knihovna)

Všechno se dost dobře vidět nedá. Ale někdy přitom dojde k vynechávkám, kterých lze zpětně docela litovat. Já třeba teď lituji, že jsem pečlivěji nesledoval inscenace Jana Kačeny v končící Eliadově knihovně. Jedinou jeho režii jsem viděl přesně před dvěma lety v Alfredovi ve dvoře, bylo to divoké a vůbec ne špatné. Jenže pak mi to nějak nevycházelo. Až do poslední adventní neděle, na kterou byl velmi příhodně zařazen titul Ďábel spí v kříži na kozách.

Mikulka: Kitchen Drama (Alfred ve dvoře)

Zmarněná mana namakaných pokrmů

Tak tohle jsem v divadle už hodně dlouho nezažil. Přinejmenším od dávné návštěvy Divadla pod Palmovkou, kde si kaskadérsky troufli na dopolední čechovovské představení pro učňovskou mládež. Jenže zatímco v případě hlediště plného znuděných puberťáků lze komplikace očekávat, na premiéře v Alfredovi jsem jenom zíral. A nejen já.

Just: Divadlo je past X. (Miloš Ubu)

Předem říkám, že jsem na to šel bez velkého očekávání a vysokých měřítek, vstřícně vyladěn už rozdávaným pivem a bigbítově vyhulenou dechovkou, jež čím víc řvala, tím víc s duchem doby i tématu představení rezonovala (a to, aniž mi tvůrci předem říkali: dechovka a pivo je špatně). Vyladili mě však v tom studeném foyeru do nejhřejivějšího pozitivna také diváci. Jak jsem zjišťoval před i během představení, byli to tvorové s podobně nastaveným kódem vnímání a prahem citlivosti na lumpárny politické i jazykové, a byl jsem rád, že jsem se uprostřed nich, spřízněn volbou, ocitl. Vždycky jezevce mého typu, vyšťouraného v noci z nory denního sepisování, študování nebo učení, nadmíru potěší ta, omlouvám se za ten patos, pospolitost. Fyzická, hmatatelná a cítitelná, nikoli virtuální přítomnost stovek bližních podobného naladění – nelze to dost ocenit zvláště ve světě milionů izolovaných veřejných samot – kdyby to byly aspoň „samoty u lesa“, ale jsou to jen „samoty u netu“ . V ty se svět rozpadl po explozi informační bomby, ale to vám, jedné z těch tisíců izolovaných buněk po explozi, určitě neříkám žádnou novinu. Chtěl jsem jen říci, že veškerý apriorismus, kladný nebo záporný, jsem na Nové scéně při představení Tomáše Svobody a Ondřeje Formánka Miloš Ubu spolu s kabátem odložil v šatně. Nebylo mi to nakonec nic platné.

Mikulka: Poslední trik Georgese Mélièse

S tak bezuzdným nadšením jako kolega Zahálka jsem sice z pražského hostování Posledního triku Georgese Mélièse neodcházel, ale příjemný divadelní zážitek to skutečně byl. Nemám nejmenších pochyb o tom, jak je těžké přijít s inscenací, která dokáže evokovat naivní a zároveň trochu poťouchlé nadšení, kterým dokážou sto let staré filmečky G.M. zaujmout i dnes. A vyhnout se přitom podbízivé roztomilosti. Nebo předvádět průhledně jednoduchoučké triky tak, aby neztratily své kouzlo - přestože nitky, na kterých se předměty zázračně vznášejí, celou dobu dobře vidíme. A už vůbec není lehké pohrávat si s tématem smrti tak, aby to dětem nepřišlo děsivé a dospělým hloupé. A aby se ze závěrečného vítězství nad kostlivci nestal kýč. To všechno se Jiřímu Havelkovi velmi slušně povedlo a zaslouží si plný respekt.

Just: Divadlo je past IX. (Televizní oslava)

A je to venku, pachatel odhalen! Konečně jsem na to po tolika letech marného psaní přišel, díky tomu, že se ke mně dostal studentský film dokumentaristů z FAMU Televizní oslava (jeho podstatné části byly odvysílány – kdy jindy, než v popůlnočních časech – v rovněž studentském, kvalitním a proto zrušeném magazínu Průvan). Dokument byl natočený ve dnech jubilujícího televizního média na Kavčích Horách v den „otevřených dveří“. Kromě tradiční televizní věrchušky, která ve své bohorovnosti dozajista ani sama netuší, jak moc pamětníkovi připomíná arogantním chováním, dikcí i namyšleným myšlením bodré šéfy normalizační televize (Milan Friedrich), vystupují v dokumentu i dvě krásné, snové osoby Friedrichových podřízených, dvojčat Gabriely a Simony Noskových. Ty už jsou cele zářivým plodem nových časů. Obě sice jakoby vypadly z nějaké anekdoty o blondýnkách, ale žerty stranou, věc je totiž smrtelně vážná: roztomilá dvojčátka zastávají na Kavčích horách veledůležité řídící funkce. Mimo jiné totiž odpovídají za sestavování, načasování i koordinaci programu, a tím i za profilaci jednotlivých veřejnoprávních kanálů, na níž měsíc co měsíc v Divadelních novinách marně žehrám.

Mikulka: Mission (Handa Gote)

Není to úplně běžné, ale občas se stane, že je jeden v divadle rád, že příliš nerozumí tomu, co mu vlastně představení chtělo sdělit. Přesně to se mi přihodilo v Alfredovi ve dvoře na premiéře Handy Gote. Inscenace Mission vychází z Burroughse a v programu se lze dočíst poněkud nabubřelé věty o „střetu lidské civilizace s přírodou“ nebo o tom, že jsme „svědky smrti jazyka, jeho degenerace na soubor pojmů“. Už tady si ovšem nejsem tak úplně jistý, jak moc je to míněno vážně a jak moc ironicky. Doufám spíše ve druhou možnost, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Švejda: Hamlet (Švandovo divadlo)

Hamlet jako horečnatý sen jednoho emo–mladíka, který je „Mr. Lonely“. Jako hororový příběh pošahaného, panoptikálního panovnického dvora. Daniel Špinar dal textu, jak se předpokládalo, moderní tvář. Vizuál sedmdesátých let minulého století (děj jsem viděl situovaný do nějaké jihoamerické diktatury té doby), vyprávění přímočaré (nahlížející za básnivou, lyrizující masku Shakespearovu), názorné/doslovné, nervní (ano, i na olizování plexiskla došlo); přibližně do scény Poloniova zabití pravidelně odlehčováno drobnými vtípky, poté už hlavně ukřičené a běsnící (což působilo poněkud únavně).

Just: Divadlo je past VIII. (Spánek nikdo nevolá)

Původně jsem chtěl psát o aktuálním zážitku z Pitínského Strakonického dudáka v Národním divadle, ale minulý týden jsem v jiném ND v Ostravě zažil už tolik zklamání, že se mi o dalším psát už prostě nechce. Naštěstí jsem před pár dny stihl zajít do patrně nejmenšího divadla v Praze – sedělo nás tam cca patnáct, a přitom tam nebyla žádná prázdná židle – totiž na Malou scénu už tak mrňavého Alfréda ve dvoře. Nedlouhý kus Divadelní společnosti Antonín Puchmajer se jmenoval Spánek nikdo nevolá, s podtitulem „divadelní inscenace o cestování a snění“, a vzhledem k tomu, že v programu anoncovaní autoři a režiséři Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda se na scéně vyskytovali o poznání častěji než rovněž anoncovaný, většinou však za zvukovými hejblaty skrytý Petr Lanta, přisuzuji odhadem největší podíl na režii večera právě jemu. A nesmím zapomenout na nádherně znělý hlas Zuzany Vilímové, která mnohem víc (a krásněji než jmenovaní pánové) zpívala – většinou na prastaré lidové motivy.

Mikulka: #jsi_user (Studio Ypsilon)

Michal Kolesa Superstar

Dobře si vzpomínám, jak mi kdysi dávno (konkrétně v romantických devadesátých, abych byl přesný) připadalo podivné, s jakým nadšením se v anglosaském světě dělalo divadlo na aktuální náměty. Někde se něco šustlo, libovolnou kuriozitou počínaje a válkou konče, a za pár dní z toho byla aktuální inscenace, po které za dalších pár dní ani pes neštěknul. Pražští expati se tvářili, že to je přece úplně normální, a i když jsme jim tenkrát nevěřili, měli svatou pravdu.

Dnes už se nedivím, fenomén aktuální divadelní reakce je v Česku jako doma. Čert vem druhdy populární „odposlechové divadlo“; o poznání svébytnější polohu si osvojil Braňo Holiček - a zdá se, že přitom postupuje docela systematicky.

Mikulka: Strakonický dudák (Národní divadlo)

Kdybych měl o téhle inscenaci napsat jedinou větu, musela by znít: „Já už tomu Pitínskýmu fakt ani trochu nerozumím“.

Pokud se píše vět více, nezbývá, než se pustit do otázek bez odpovědí. Proč inscenace, která asi do třetiny vypadá, že bude dost okatě ironická, postupně zvážní a rozplizne se do muzeální činohry, v některých scénách dokonce stříknuté operáckým patosem? Proč jsou na začátku herci stylizovaní jako loutky s celohlavovými maskami, když se na to po chvíli úplně zapomene? Proč herci v prvních několika výstupech staromilnou šarži parodují (teda doufám, že parodují) a pak začnou hrát doopravdy?

Machalická: Strakonický dudák (Národní divadlo)

Docela by mě zajímalo pro koho pan režisér Pitínský svou inscenaci zamýšlel. Pro děti není - nejméně půlce nebudou rozumět. Pro dospělé? O čem pak se to asi hraje, že? Marně přemýšlím nad smyslem předložené tříště - tolik poloh, žánrů, stylů a proč vlastně. Chvíli psychodrama, chvíli rakvičkárna, chvíli hrajeme velké city, pak zase ironie až parodie, nadsázka. A masky a loutky. Jeden je z toho jelen. Svět jsou nespojitelné fragmenty nebo blábol. Anebo je blábol tahle inscenace.   

Reslová: Nová Nová scéna končí

Bývalý ředitel ND Ondřej Černý "zachránil" před pár lety před zrušením příspěvkovou organizaci ministerstva kultury Laternu magiku: prosadil její sloučení s Národním divadlem a získal tak další dům - Novou scénu. Zprvu jsem se domnívala, že tak učinil kvůli činohře, která dlouhodobě toužila po "alternativním prostoru". Jenže Černý vzápětí na tiskové konferenci představil jako nového ředitele NS Štěpána Kubištu a Dana Přibyla jako jejího dramaturga - z hracích termínů NS měli získat třetinu na blíže nedefinovaný volný repertoár. Laterna, která obsadila další třetinu,  se stala 5. souborem ND - se šéfem, ale bez členů.  A teprve o tu poslední část hracího prostoru se měla dělit národní činohra s baletem. Celé to řídila jakási rada složená ze všech šéfů ND s Černým v čele. Vypadalo to, že se pan ředitel definitivně zbláznil. V komentáři jsem tehdy projekt Nové scény škodolibě nazvala "národně-divadelním kulturákem".  Zdálo se mi, že je hřích neposkytnout ten prostor činohercům, jejichž šéf Dočekal tehdy představil brilantní vizi, jak s budovou naložit. Tu možnost ale nedostal, byť tam vzápětí udělal tři nepominutelné inscenace.

Dneska byl Štěpán Kubišta odvolán z funkce, "kulturák" skončil a Novou scénu bude spravovat činohra s Dočekalem v čele, ale kupodivu mě vlna zadostiučinění nepolila.

Just: Divadlo je past VII. (OST-RA-VAR 2013)

Tentokrát to bude o Ostravě zpráva, oproti té minulé, méně radostná. Vrátil jsem se totiž z jednoho z nejvýznamnějších – a myslím, že nenahraditelných - divadelních festivalů v zemi, totiž ze sedmnáctého ročníku OST-RA-VARu, ale tentokrát se značně rozporuplnými pocity. Na jedné straně s několika báječnými, výjimečnými zážitky z živého divadla, jaké se během roku, ne-li desetiletí, jen tak nevidí (Aréna: Hráči, Ruská zavařenina; Bezruči: Můj romantický příběh), na druhé straně s pocity bezedného trapna a studu za účinkující.

Švejda: Simply Clever (Športniki)

Športniki i v nejnovější, třetí inscenaci Simply Clever pokračují ve svém stylu: lehká, svižná zábava, která v závěru zvážní, sledujíc „hlubší cíl“; symbióza činoherních, hudebních a loutkářských čísel; všudypřítomný intertextuální humor.
Až zde jsem si uvědomil, jak moc je humor Športniků postaven na různých odkazech, citacích a parodiích. Přístup je to poněkud dvojsečný: soubor tím nabízí docela intenzivní komentář k dnešní době, k jeho různým fenoménům (sportovní fanouškovské fach-idiotství, jalovost soutěží typu MISS, podezřelost pop-kulturních charitativních akcí apod.), jinými slovy: předvádí, co na současné společnosti jaksi „nemusí“; na druhé straně: ta intertextuální síť je poněkud nevyvážená, soubor se opírá do všeho, co mu přijde pod ruku a člověk si pak říká: stojí některé věci opravdu za to, aby jim byla vůbec věnovaná pozornost?; a především: je velice snadné se v ní zaplést, stačí být jen trochu „out“ a ztratíte přehled, o čem se hraje.

Mikulka: Bude OST-RA-VAR zrušen?

Není to žádné oficiální sdělení, ale kuloáry toho byly plné: Národnímu divadlu moravskoslezskému - nebo přesněji řečeno části jeho souboru - bouchly saze a divadlo se rozhodlo příští ročník oblíbeného festivalu nepořádat. Což by de facto znamenalo jeho konec. Poslední kapkou bylo velmi nevlídné přijetí představení Tristan a Isolda, v jehož průběhu se podstatná část festivalového publika stále hlasitěji smála, i když to režisér a herci mysleli úplně vážně.

Mikulka: OST-RA-VAR (sobota 30.12.)

Den čtvrtý aneb Tři euronápady

A na závěr festivalu dvě představení, která byla taková… taková třívykřičníková, říkali jsme v redakci. Král Lear u Bezručů a Balada pro banditu v Národním. Takže raději několik nápadů na okraj. Především na okraj těch dvou třívykřičníkových kousků, ale nejen těch.

Mikulka: OST-RA-VAR (pátek 29.11.)

Den třetí aneb Na vážkách

Z hlediska hodnocení se mi letošní ostravarovské inscenace zatím zdály být docela jednoduché: jednoznačný úspěch nebo naopak stejně jednoznačný průšvih. Do jisté míry to platilo i pro pátek: Klimszova nezamýšlená parodie Tristana a Isoldy v NDM byla zatím vůbec nejslabším festivalovým titulem, obě představení Bezručů zazářila. (Tak upřímně jako na Mém romantickém příběhu jsem se ještě letos v divadle nebavil. A myslím rok kalendářní, nikoli školní.)

Axiologické pohodlí narušila až Aréna s Ruskou zavařeninou. Tady už si zdaleka tak jistý nejsem.

Mikulka: OST-RA-VAR (čtvrtek 28.11.)

Druhý den aneb Sprcha

Druhý den Ost-ra-varu snad ani být neměl. Přinesl totiž jedno zklamání za druhým. Nejdřív Zajíc v pytli, sympaticky rozjetý hostující kabaret, který se bohužel záhy překlopil do banálních parodií, podbízivého „cikánského“ humoru nebo do výstupu, jehož hlavním vtipem bylo načůrat do piva divačce se zavázanýma očima. A pak dvě hlavní položky odpoledního programu. Nešťastný pokus Arény o „odvázanou“ inscenaci Ženy a panenky na téma ženského údělu následoval neméně nešťastný pokus NDM o vážnou a inscenačně umírněnou „problémovku“ Smrtihlav o zamlčené vině celé jedné generace.

Švejda: České století (Česká televize)

K herectví

Pozoru a respektu hodný televizní seriál Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka České století není zajímavý jen v kontextu české televizní tvorby, ale také českého divadla. Žánr, který tvůrci zvolili – minimalismus „mluvících hlav“ ozvlášťňovaný drobnými významotvornými akcemi – totiž zároveň nabízí vpravdě moderní herectví: zbavené zbytečné psychologizující vnějškovosti, s podstatně omezenou mimikou a gestikou herců, soustředěné na přesně pronášené slovo – a vnitřní stav postav. Netřeba asi zdůrazňovat, že volba takového typu herectví klade zvýšené nároky jak na režiséra (koho si do rolí zvolí, jak je bude vést), tak na samotné herce – České století, myslím, o kondici účinkujících herců prozradí jako málokteré dílo.

Švejda: Dabing Street (Dejvické divadlo)

V březnu tohoto roku jsme se zde hned několikrát (Švejda, Mikulka, Škorpil, Varyš a opět Švejda) věnovali inscenaci Racka Michala Vajdičky v Dejvickém divadle – a přitom nedlouho předtím opomněli zaznamenat předchozí kus divadla, Dabing Street Petra Zelenka. Byla to na jedné straně škoda, Zelenkův text tu myslím neměl uniknout pozornosti; na straně druhé, tím že se mu (a jeho jevištnímu provedení) nyní věnuji jaksi až ve druhém sledu, nám docela dobře může posloužit jako vhodný nový argument do debaty, která se rozpoutala nad Rackem.

Mikulka: OST-RA-VAR (středa 27.11.)

Den první aneb Sauna

První den Ost-ra-varu měl, jistě neúmyslně, ráz jakési divácko-divadelní sauny: nuda/zážitek/nuda/zážitek. Pravidelně se totiž střídaly inscenace NDM (konkrétně zdejšího šéfa Petra Gábora) a Arény (konkrétně zdejšího šéfa Ivana Krejčího). NDM v obou dvou (Sen noci svatojánské a Pozvání na zámek) předvedlo ohavný „osmdesátkový vizuál“, kombinovaný s nepřesvědčivým herectvím a zástupem protivných klišé. Péra a flitry na kloboucích dam, vlezlé dotváření atmosféry hudbou a doměle erotické obkročmé skákání dam na pány lze uvést jen namátkou. A proti tomu stála Aréna s dvojicí samozřejmě plynoucích, groteskních a výsostně hereckých inscenací.

Mikulka: Hráči (Aréna Ostrava)

OST-RA-VAR (středa) aneb Promiň, Michale

Není to žádný velký objev, ale stejně mě nepřestává překvapovat, jak moc se mohou lišit představení jedné a téže inscenace v závislosti na tom, kde se hraje.

Po premiéře dělal kolega Michal Zahálka Hráčům takovou reklamu (zde), že jsem byl v pokušení mu spíš nevěřit. A když v červnu Aréna s touto inscenací hostovala na hradeckém festivalu, podezření se zdánlivě potvrdilo: v relativně velkém Klicperově divadle to nebylo špatné, ale také nic oslnivého. Slušné „herecké“ divadlo tradičního střihu, nic mimořádného, shodli jsme se po představení s několika kolegy z Nadivadla.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář VI. - Jedenácté přikázání)

Drábkovo/Šamberkovo Jedenácté přikázání

„Nezanedbatelná část postav je zábavná tím, že žertovně chodí, porůznu hází zadkem nebo sebou nekoordinovaně zmítá“, napsal ve zdrcující recenzi vážený kolega o extrémně stylizovaném, záměrně antipsychologickém a parodicky teatralizovaném hereckém stylu Drábkova / Šamberkova Jedenáctého přikázání ve Stavovském divadle. “Tentokrát ale měl k dispozici první hereckou ligu, a tu navíc Drábkovy koniny zjevně bavily a užila si to: je to infantilní a bláznivé, obžerné, živelné, zábavné i příšerné.“, píše jen o něco shovívavěji na téže straně LN jeho kolegyně. A tak mě napadá: napsali by oba totéž i o činoherních inscenacích kritikou hýčkaného Roberta Wilsona (třeba o starší Žebrácké opeře nebo novější Věci Makropulos)?

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář V.)

3x z Ostravy: baletní Návraty domů v Divadle Jiřího Myrona + výstavy Jenom ženy Hany Puchové a Scénografie Marty Roszkopfové

Pro Pražáka platí, že návštěva Ostravy se vyplatí. Když omrzí činohra (akutní otravu divadlem může si netrénovaný organismus uhnat například na bezmála dvou desítkách představení, vměstnaných do čtyř dnů Ostravaru, viz někdy příště), je tu ještě opera i balet. Mimořádné kvality dnešní ostravské opery, od scénických provedení až po originální, s ničím u nás už dnes svou odvahou patrně nesrovnatelnou dramaturgii (vedle Verdiho, Smetany či Wagnera neváhá uvést i nezavedeného Catalaniho, Stravinského, Hindemitha, nejnověji Martinů) už naštěstí dolehly k uším pražské kritiky, ba i k porotcům Thálie. Co však určitě v Ostravě stojí za další zaznamenání, je tamní balet.

Mikulka: Jedenácté přikázání (Národní divadlo)

140 minut

David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný
David Drábek se snaží být příšerně vtipný

dvacetiminutová přestávka

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář IV.)

IV.
I film může být past. Zvlášť, když do ní sami dobrovolně vlítnete, třeba v porotě FITESu pro udílení Trilobitů, to pak trávíte nekonečné hodiny ve společnosti neutěšené celoroční produkce původních českých filmových a televizních opusů, hraných, dokumentárních, publicistických i kreslených, což v úhrnu představuje zážitek, který nikomu nepřeju. Z mnoha desítek balastu, banality, kýče i beznaděje se ale přesto vynoří tři, možná čtyři opusy, které vás za všechno odmění. Vedle třídílného nemilosrdného palachovského řezu do českého národního charakteru z dílny Agnieszky Hollandové, který ční nad celoroční produkcí jako Himaláje nad Brdy, byl pro mne takovou překvapivou odměnou i snímek Zdeňka Tyce (a scénáristky Markéty Bidlasové) Jako nikdy. Údajně se v kinech dlouho neohřál, což by byla škoda - patří totiž k těm vzácným druhům děl, na něž se můžete do kina vypravit nebo si je doma pouštět libovolněkrát po sobě, a vaše záliba neslábne, nýbrž vzrůstá, opakováním se násobí.

Mikulka: Bomberka (Divadlo Letí - A studio Rubín)

Dva v jednom

Je jaksi v řádu věcí, že někteří umělci produkují výborné věci, a jiní zas, s odpuštěním, sračky. Nepřestává mě ale překvapovat, že se obě extrémní polohy mohou sejít u jedné a té samé osoby nebo dokonce v jednom jediném díle. Nuckollsova Bomberka toho může být docela dobrým příkladem.

Švejda: Čekání (Divadlo v Dlouhé)

Čekání, uváděné v rámci repertoárové řady „Krátká Dlouhá“ v prostorách kavárny divadla, je dalším z příspěvků k dnes oblíbenému tématu „krize středního věku“. Hostující, téměř o generaci mladší Braňo Holiček pracoval se čtveřicí herců (Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Martin Matejka, Pavel Tesař) metodou devised theatre. Vznikla přibližně hodinová inscenace, jejíž struktura je prostá: herci sedí na židlích na vyvýšeném pódiu čelem do diváků a předvádějí krátké výstupy (nejčastěji monology) na dané téma, rytmizované jednak z reproduktorů zaznívajícími „naučnými“ vstupy, které hovoří o tom, co to ta krize středního věku vlastně je, a jednak hudebními intermezzy se světovými pop-šlágry ponejvíce z osmdesátých let, během nichž každý z herců předvede na uvedené téma nonverbální „etudu“.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář I.-III.)

I.
Divadlo je past. Zjistím-li po pěti deseti minutách, že věc je (alespoň pro mne) ztracena, musím se, vězeň židličky, smířit i s „odepsáním“ dvou až tří hodin ze svého nejspíš už ne moc dlouhého života. V takových chvílích buď proklínám svou profesi a nebo, v optimálním případě, vypínám (ale pozor: nespím, jako někteří mí věhlasní kritičtí kolegové, kteří, ač zjevně infikovaní divadelní mouchou tse tse, zpravidla obsazují první řady). V duchu píšu nějakou studii, připravuji si přednášku, s někým polemizuji, bilancuju život, vztahy, lásky, někdy i celý vesmír. Z kina můžu kdykoli odejít, knihu zavřít, obrazovku vypnout. Ale i z nejpitomějšího divadla se zvednout uprostřed představení neumím.

Kyselová: Vojna (Voice-Band)

Keď už sme pri Vojne...
....podstatné je, že po strastiplnom zážitku s inscenáciou Dvacet tisíc stránek, ktorá je skúškou diváckej výdrže, prekvapili budúci absolventi herectva sebavedomým prístupom k predlohe ďaleko náročnejšej.

Varyš: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Tak snad abych se k tomu taky vyjádřil, kór když jsem na to nešel s žádnými výraznými očekáváními (ostatně tahle formule mě v recenzích všeho druhu neuvěřitelně vytáčí) a nebyl zklamanej a líbilo se mi to a navíc se mi zdál jako skvělej nápad i zařadit tu Hepnarovou, že jo.

Varyš: Salome Brut (LaFabrika)

Příběh Salome mě nikdy nefascinoval tolik jako mnohé umělce; i těch divadelních verzí už jsem viděl pár (nejvíc mi utkvěla v paměti inscenace Miřenky Čechové) - tuším, že pro leckoho je to klíčové téma, jak skrze něj přijít s něčím velmi osobním. Proč ne.

Divadelní sólo Vladimíra Marka, jak je uvedena show na boční scéně LaFabriky, vzniklo v režii Daniela Špinara a je to jako... sólo Vladimíra Marka.

Zahálka: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Divadlo duté na poklep
 
Před časem jsem tu psal o tom, jak je někdy příjemné vyrazit na nějakou očekávanou událost až potom, co všichni napsali, že je zklamala. V případě Šedých sedmdesátých mi to ani trochu nepomohlo: jistě, Mikulášek je pořád divadelně šikovný a nápaditý tvůrce, ale už dlouho se mi to všechno nezdálo tak zbytečné jako tady.

Zahálka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Terminus Marka O'Rowea měl svou českou premiéru před třemi lety v Divadle Letí v režii Martiny Schlegelové; prý je to moc dobrá inscenace, bohužel jsem ji zatím neviděl. Díky tomu - a také díky tomu, že jsem tu hru nečetl - jsem si dnes v Celetné užíval zážitek prvodiváka: bavily mě ty všelijak propletené, drsné i něžné příběhy z Dublinu, bavila mě poetika magického realismu a mimořádně mě bavil veršovaný text v překladu Ester Žantovské, plný rytmických překvapení a nečekaných asonančních rýmů.

Škorpil: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Hovory s Robertem W.
Kdybych byl zlomyslný, napíšu, že Jan Nebeský evidentně viděl moc představení na letošním PDFNJ. (A kdybych se nebál dalšího nepochopení, dodal bych, že je moc fajn, že konečně nějaký alternativec pochopil, co se v moderním evropském divadle nosí a naskočil na vlnu odporu).
Pomocník Walser je totiž až na naprosté výjimky dost netradiční Nebeský: bez větších „skopičin“, prakticky prostý výtvarně-režijních extravagancí a především neobyčejně řečný, až upovídaný.

Mikulka: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

V případě inscenací Jana Nebeského se lze jistot dobrat jen málokdy. Může to být dobrodružné, může to být překvapivé a může to být také docela únavné. Což je bohužel případ větší části Pomocníka Walsera. Lze celkem snadno odečíst, že se tu mozaikovitě a roztříštěně zobrazuje těžký, ba dokonce tragický úděl umělce - bytostného outsidera v racionálním světě (a kdo to neodečte z představení, může si to hezky přehledně přečíst v programu), jenže to samo o sobě na přesvědčivou inscenaci nestačí. Dění na scéně se rozpadá do řady hodně nevyrovnaných duet, jimž dominuje dlouhý hovor měšťácky spořádaného organizátora literárního čtení s pozvaným spisovatelem, který vyhlíží, mluví a taky páchne jako bezdomovec. Spisovatel (tedy sám Robert Walser) zpočátku působí jako úplně směšná, nanicovatá a trapná figurka, a jeho hostitel jako rozumný muž, postupně se to však - což věru není těžké odhadnout - začíná obracet...

Varyš: Soudce v nesnázích (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Taková rozkošná perverzitka. Veselá situační salónní komedie z konce 19. století, v níž se britský soudce dostane do nesnází vlivem nezvedeného vyženěného synka a manželky, jež by ráda byla o trochu mladší, než ve skutečnosti je, se u nás nijak zvlášť nehraje, naposledy v roce 1890. Nový překlad, jenž pořídil Jiří Josek, inscenoval v Klicperově divadle Šimon Dominik.

Zahálka: Advent (Jihočeské divadlo)

V budějovické činohře debutoval Martin Františák s vlastní dramatizací Adventu podle románu Jarmily Glazarové - tedy s tématem přesně v jeho linii velkých historických vesnických dramat, k jejímž vrcholům patřila zlínská Maryša a ostravská Její pastorkyňa.

Škorpil: Za letošním ročníkem PDFNJ

Naše doba je čím dál rychlejší, klipovitější, expresivnější a barevnější a lidská komunikace se redukuje na statusy, krátké textové zprávy a ještě kratší „pípnutí“. A právě proti této tendenci vedoucí nutně k postmanovskému „ubavení se k smrti“, se – soudě podle výběru inscenací na letošní ročník PDFNJ – začíná zvedat vlna odporu. Namísto hysterie a vybičovaných emocí, přináší poklid, dlouhé rozmluvy, ba i netečnost. Honbu za scénickou originalitu za každou cenu nahrazuje opakováním dávno ověřených postupů, forem a dramatických figur. Místo stručných a rychlých dialogů nabízí dlouhé monology. Několikanásobné opakování témat a motivů přitom hektickým tempem doby unavenému diváku nabízí kýženou relaxaci a odpočinek. Nedráždí ho myšlenkově náročnými schématy a nenutí zaujímat postoje.
Pozoruhodné přitom je, že podíváme-li se na českou divadelní scénu, mají tentokrát náskok spíše soukromá a tzv. komerční divadla (včetně zájezdových společností), která nejnovější trend v německojazyčné oblasti zachytila dříve než tzv. nekomerční a nezávislá scéna spokojeně dřímající na svých státem dotovaných a podporovaných pozicích.

Škorpil: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

Čas ve švýcarských Alpách plyne pomalu. Nesnesitelně pomalu. Není do čeho pořádně píchnout a tak je při posedávání v hospodě „hlavní zprávou“ jak kdo umřel a tématem číslo jedna, co se bude jíst. Zlatým hřebem roku je pak zábava s vystoupením místních ochotníků, naučnou přednáškou, mluvícím koněm a družným dozvukem. Nuda je tu taková, že pouhý zvuk projíždějícího auta přiměje všechny se ohlédnout. A kdo se pokusí zavedené pořádky změnit, toho stihne trestem sama alpská příroda (chudák XLR 3000 by mohl vyprávět).
Rudi Häusermannovi a jeho Kapelle Eidg. Moos se onen pocit nudy, marnosti a prázdnoty ve stínu alpských velikánů podařilo dokonale přenést na diváky. Na všechno je dost času, není kam se hnát, nevadí některé věci několikrát zopakovat a když už se zrovna neví co, zařadí se písnička. Co na tom, že znějí všechny tak nějak stejně.
Slovy vypůjčenými od Jiřího Suchého: „Večer plný humoru tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete.“

Švejda: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

... a tak jsem se rozhodl, že na ten „družný dozvuk“ představení, na to pívečko a párečky s křenem a horčicí nepůjdu, protože bych tím vlastně tuhle menzlovsky laskavou a bezzubou produkci akceptoval. Protože bych připustil, na PDFNJ, tak jak jsem si ho zvykl za těch osmnáct let vidět, patří. Skutečně případná tečka za tím letošním ročníkem...

Mikulka: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

Máte rádi Švýcarsko, kravské zvonce, dechovku a laskavý humor na švýcarská témata? Nevadí vám, že se toho na jevišti za dvě hodiny přihodí tak málo, že by to bylo možné při jen trochu intenzivnějším nasazení zvládnout za třicet minut? A dáte si rádi po představení párek, brambory s kyselým zelím a k tomu pivo? V tom případě byste neměli chybět v neděli na úplně posledním představení letošního ročníku Pražského festivalu německého jazyka. Švýcaři hrají dvakrát, v sobotu byla Nová scéna na jejich představení zaplněná zhruba z půlky a nezanedbatelné části publika se to zcela upřímně líbilo.

Více informací o inscenaci zde
 

Polochová: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

Protihlas aneb Oidipovo město potřetí

Za prvé: Oidipovo město není Oidipovo, ale Kreontovo, byť jméno Oidipus v názvu zarezonuje líp...
Za druhé: shluknout celou legendu do jednoho inscenačního mixu a provést diváka kauzálně zmarem jednoho rodu není novinka, je proto s podivem, že inscenátorům (a snad i divákům) to jako výklad i jevištní gesto postačilo. Asi jako bychom několik po sobě jdoucích inscenací Krále Leara postavili pouze na sloučení postav Cordelie a Šaška (v poslední době tento trik oživil Nebeský i Pokorný) ve víře, že většina diváků o dřívějším použití tohoto fóru nebude vědět, takže nápad je tu a žádný (další) výklad netřeba...

Škorpil: Mateřština mamelošn (Deutsches Theater Berlin)

Oidipa.Město jsem do značné míry považoval za „antický digest“. Byla to zkratka a částečné to nebylo fér. Za stejný digest mám Mateřštinu (a jsem si oprávněností toho pocitu tentokrát jistější). Digest židovského osudu ve dvacátém století, digest vztahu matka-dcera, digest specifických dějin Východního bloku. To vše v lehce přístupném hořkosladkém balení a s happyendem, který pohladí dušičku a zahřeje u srdíčka.

Mikulka: Mateřština mamelošn (Deutsches Theater Berlin)

Jedno představení sice ještě chybí, ale i tak je zřejmé, že letošní ročník „německého festivalu“ patřil k těm slabším; Mateřština byla jen dalším článkem v celé sérii zklamání. A to hned v několika ohledech. Text se snažil chytit takovou spoustu zajíců (od rodinných a generačních problémů, přes všeliké židovské otázky až po sporné poválečné angažmá v NDR), že nakonec nechytil vlastně nic. Přesněji řečeno, zůstal u řady kostrbatě pospojovaných klišé.

Švejda: 3x z Přeletu nad loutkářským hnízdem

Ikaros (Divadlo Drak)
Zase jedna ze slabých chvilek tandemu Jakub Vašíček – Tomáš Jarkovský (může být ale divu, když oba pánové chrlí do roka opravdu požehnaně inscenací?). Variace na starořeckou báj o Daidalovi a Ikarovi v převyprávění Eduarda Petišky (z něhož se na začátku čte), jenže dramaturgicky neujasněná a ledabyle strukturovaná, s přehršlí odboček a ornamentů (kabaretní rámec, "teatrologická" exempla). Prokletím téhle generace skutečně není jak, to zvládají suverénně (Ikaros divákům prakticky nedá „vydechnout“), ale co.

Machalická: Úroveň diskuse

Přečetla jsem si teď celou diskusi nad Šedými sedmdesátými, a i když jsem s úlevou zjistila, že se vrátila k normální debatě nad kvalitou zhlédnutého, opravdu mi vadí zaplevelování  tohoto fora příspěvky osob, kteří si ho pletou s prostorem pro sdělování osobních animozit. Myslím si, že příspěvky typu pan XY ničemu nerozumí, je zavilý nebo zaujatý, a ať nám ukáže, co umí on, jsou nemístné, k věci nic neříkají a mají se mazat. Tito lidé zpravidla nemají vůbec žádný názor, jen potřebují světu sdělit, že je někdo krká. Tak ať se jdou vypovídat jinam. Tady se přece má diskutovat o problému,  jinak než se píše oficiálně, ale ne s takovou trapnou výbavou. Jasně, že je to průvodní jev internetových diskusí, ale strašně to otravuje.       

Mikulka: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

O německých divadlech bývá zvykem psát a říkat, že i když to není moc povedené, lze se spolehnout alespoň na to, že herci jsou dobří. Po třech letošních představeních je možné napsat něco podobného o scénografii: ve všech třech případech udával tón  jednoduchý, čistě provedený a především účelný výtvarný nápad. Vzduch z kamene je inscenace, která nestojí za moc, klopotný text plný snaživých hlubokomyslností typu „jsme ptáci, kteří sami sobě ustřihli křídla“ a herectví pouze průměrné  - ovšem scéna s perspektivně ubíhající dálnicí, která začne v hledišti a končí kdesi v dálce, byla jako obvykle výborná.

Více informací o inscenaci zde

Švejda: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

„Hele děcka, já myslím, že jsme se ještě ani po těch sedmdesáti letech, co málem uběhly od konce tý druhý světový války, s tou naší minulostí ještě nevyrovnali, že nás pořád ještě pěkně trápí a že bychom k tomu za naší generaci taky měli něco říct, co říkáte? Já jsem přišla na takový jako docela příhodný slova, který vystihujou ten náš stav: vzduch z kamene, tak jako že bychom ho dali do názvu. Hele, provážeme soukromý dějiny s veřejnejma, třeba od třiačtyřicátýho roku až do současnosti, trochu prohážeme jednotlivý časový roviny, aby to pro diváky bylo napínavější (vono už se to dneska jako docela dělá), někde to zdrsníme, někde zlyrizujeme. Hele, na výpravu nemáme moc prachů, tak jí uděláme celkem jednoduchou, dozadu se sbíhající kulisy a nad nima zářivky – jakože čas a dějiny, jo? Hele, ale od jednoho maníka jsem sehnala zajímavej industriální objekt, nějakej motor nebo co, tak že bychom ho dali doprostředka scény? Bude prča, ať si nad tím lidi přemejšlej. No ale jinak, jinak to budete muset uhrát sami. Dlouhý dialogy to budou, jo? Hodinu a půl to bude trvat.“

Švejda: Tajná zpráva z planety matek (HaDivadlo)

O inscenaci tu psala před časem již Jitka Šotkovská, jedna ze zástupkyň – jak sebe sama nazvala – „snad nejcílovější z cílových skupin“. Připojme tedy, po hostování HaDivadla v Praze, i pohled „cílové skupiny“ opačného pohlaví…
Je tenhle faktor ale opravdu důležitý? Osoba v dané věci jaksi zainteresovaná se pochopitelně neubrání poměřování autorčiných zkušeností se zkušenostmi vlastními (a na základě tohoto poměřování má pak tendenci vynášet soudy), problematičnost kabaretního (pardon, postdramatického) textu Anny Saavedry na téma mateřství je nicméně myslím obecnějšího rázu.

Zahálka: Nora (NDB - Reduta)

Divadlo jako laboratorní cvičení: rozhodnete se udělat Ibsenovu Noru ve dvou lidech, přestože/protože každý tak nějak tuší, že je to hloupost. Uděláte to - a ejhle, je to skutečně hloupost. Pozorováním potvrdíte předpoklad. Gratulujeme, ale co s tím divák?

(A přitom: Ballek, Halberstadt a Novotná, vždyť ti by spolu mohli udělat nějaké úžasné divadlo!)

Recenze vyjde v DN.

Mikulka: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Velká očekávání jsou zrádná. Platí to i o první inscenaci nového Zábradlí: za normálních okolností by Šedá sedmdesátá mohla znamenat příjemné překvapení, u nejočekávanější události divadelního podzimu se nelze ubránit zklamání.

Zdá se, že inscenátoři silně přecenili možnosti „němého divadla“. Scénky, ze kterých sestává první polovina, jsou vesměs vtipné, lze chápat snahu vidět dobu skrz drobné všednosti a vyhýbat se velkým tématům, jenže málo platné, většina toho, co se tu sděluje o sedmdesátých letech, působí trochu povrchně.

Škorpil: Jidáš (Münchner Kammerspiele)

Když jsem v minulé glose z PDFNJ použil slovo „věcnost“, netušil jsem pochopitelně, jak dobře se mi bude hodit znovu. Stejně jako se v Oidipovi. Městu neodehrávala kdovíjaká tragédie a věci se spíš řešily, než prožívaly, není ani Jidáš v pojetí Lota Vekemanse a podání Stevena Scharfa žádnou velkou obhajobou, ani obžalobou legendární postavy. Není to také přehnaný apokryf ani zběsile aktualizovaná metafora. A nekoná se ani okázalá režijní exhibice (kam vlastně zmizel ten starý dobrý regietheater?) ani postdramatická dekonstrukce. Vypráví se (koneckonců jako i v Oidipovi. Městu) příběh, sděluje se osud, zprostředkovává se názor. A opět především skrze herce, který (zase) spíše slouží příběhu a inscenaci. S maximálním nasazením a přesností. Věcně a přesto účinně. Nebo snad účinně, protože věcně?

Mikulka: Klíčovou dírkou (Činoherní klub)

Režisér, který nemá styl

Program je jedna věc a inscenace věc jiná. Ale stejně je s podivem, že se na jedné z prvních stránek tradičně velmi slušně vypraveného činoheráckého programu ocitne Ortonův text o potřebě stylu (a o tom, že on sám ho má v sobě), když je dotyčná inscenace tak dokonale, téměř demonstrativně nestylová. Režisér Čičvák bez rozeznatelných známek nějakého systému míchá pojetí a nápady tak dlouho, až mu z toho vyjde slepenec po všech stránkách nevyrovnaných scén a celé se se mu to rozpadne pod rukama. Klíčovou dírkou přeskakuje od komedie s vážnou tváří k přepjaté řachandě vz. „italský film“, zaznamenat lze pokusy o téměř klasickou situační frašku s legračními převleky, legračními grimasami a ještě legračnějším cupitáním, stejně jako parodii hororu, aktuální satirické narážky, absurdní zdrogovanou scénu se zpěvy a tak dále. Objeví se přitom pár hezkých nápadů i vtipů, ale bohužel ještě mnohem víc gagů, vymyšlených tak klopotně, že na vtipnost už jaksi nezbývá prostor.

Škorpil: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

théby v čase věcnosti

Oidipus Město je dobré divadlo. Dobré. Nikoli vynikající. Takové solidní a chtělo by se i říct typicky německé. Silové, v mnohém okázalé, občas trochu „schválné“ (zejména pohybové etudy). Pro mne fungovalo především ve své civilnosti, ve věcnosti, ve spíše utlumenějších polohách, v souhře. A díky Susanne Wolff v roli Kreonta. (Zejména v kontrastu s – tradičně? - hystericko-patetickou Antigonou Kathrin Wichman).
Inscenace nebyla napínavá a poutavá pro to co a jak říká, ale díky hercům. Díky tomu jak se poddávají i nepoddávají situaci, jak s ní pracují, jak dávají najevo, co chtějí říct (můžeme snad konstatovat, že herectví bylo brechtovské?).

Mikulka: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

Německý festival, den první  aneb Jak to ta Antigona vlastně myslela?

Mám rád divadlo, které umí znejisťovat a nutí přemýšlet, jak to vlastně celé bylo myšlené. U důvěrně známých domácích tvůrců lze leccos odhadnout i z kontextu, u zahraničních to bývá složitější. Kimmigova antická variace Oidipus. Město je to toho hezkým příkladem.

Švejda: O nedostřelování vzor MZ a přestřelování vzor VV

Kolegové Michal Zahálka a Vojtěch Varyš jsou – skromnost stranou – nejvýraznějšími divadelními kritiky mladé generace. Přitom představují téměř vzorově protichůdné typy. Prvý zdrženlivý slušný muž, druhý extravagantní jízlivec. Prvý raději nedostřelí, druhý bez skrupulí a rád přestřelí... Která varianta střelby (pomineme-li tedy skromně fakt, že nejvhodnější je mířit přesně) je vlastně lepší?
VV vás může opravdu rozčílit, jak (kdoví z jaké potřeby) přehání, jak je nespravedlivý, jak se dokonce někdy ani nedrží faktů – ale to přestřelení přes ten sledovaný cíl přeci jen přeletí, přesněji: nějak se o něj otře a vy se chtě nechtě nad ním musíte zamyslet.
MZ někdy nedostřeluje, protože chce být ohleduplný, diplomatický, protože se snaží tvůrce nějakým způsobem omluvit, nalézt důvody, proč ta jeho práce vypadá tak jak vypadá – a tak nemluví „přímou řečí“, vytváří slovní mlhu. No jo, ale jak se přes ní, přes ten fakt, že autor nedostřelil, máme toho cíle vlastně pořádně dobrat? Jak vůbec máme zjistit, jaký je, když jsme se k němu ani nepřiblížili?
Zkrátka myslím (jakkoli to bude znít vůči tvůrcům ostřelovaných cílů cynicky), že lepší variantou střelby je vzor VV. Slevovat se dá vždycky. Kritikovo stárnutí, jeho hodnotitelské „měknutí“ k tomu beztak téměř bezvýhradně vede. 

Mikulka: Vojna (Voice-Band)

S trochou nadsázky, ale opravdu jen trochou, lze napsat, že v téhle Vojně vyhrála hudba nad divadlem. V DISKu se zpívá velmi slušně a se slyšitelným nadšením (jakkoli ne bezchybně), což společně s energicky hrající živou kapelou dodává náboj, který hodinové představení docela spolehlivě utáhne. Pohybové akce hudbu a zpěv v lepším případě podtrhují, více či méně nápadně; v tom horším působí tak trochu spartakiádně. Nejsilnější byly v každém případě ty pasáže, ve kterých se toho kromě zpěvu zas tak moc nedělo - zpěvák (nebo ještě spíš zpěvačka) stál vypíchnutý světlem v popředí a ti ostatní prostě „jen“ drželi atmosféru.

Švejda: Vojna (VOICE-BAND)

Vždy, když zahlédnu upoutávku na koncert nějaké bývalé populární hvězdy či kapely, jehož obsahem je přehrání kdysi slavného alba, říkám si: má to nějaký jiný smysl než nechat dotyčnému ještě jednou vydělat nějaké ty prachy? Třeba ano. Třeba je to příležitost, jak dnešním divákům „naživo“ zpřítomnit dobu, ve které dílo vzniklo. To sice se současností už nemusí nijak rezonovat, a přesto může jít o zážitek sui generis.

Uhde: Největší z Pierotů (Městské divadlo Zlín)

Do Zlína jsem na reprízu dramatizace Kožíkova románu Největší z Pierotů jel 19. října také proto, že jako člen umělecké rady tamějšího divadla fandím úsilí týmu ředitele Petra Michálka a umělecké šéfky Hany Mikoláškové naplnit rozsáhlé hlediště a nepodbízet se. Kožíkův román podrobil však zdrcující analýze už kdysi Václav Černý. Na představení jsem si uvědomil, jak výstižný byl jeho odsudek. Jevištní ztvárnění Debureauova příběhu jej plně potvrdilo: Kožík nepronikl do postavy „mlčícího“ herce nijak hluboko. Hledal a našel jen vnější efekt.

Mikulka: Praporky ve větru (Městské divadlo Kladno)

Donedávna u nás téměř neznámý německý dramatik Philipp Löhle (ročník 1978) má v této sezóně již druhou českou premiéru. Tři týdny po To tam ve Strašnickém divadle (viz zde) se Löhle objevil i na Kladně. Nejspíš je to náhoda. Nejspíš ale nebude náhodou, že si jsou obě inscenace v jednom ohledu podobné: nevýrazností a nijakostí toho, co říkají. Nutno ovšem jedním dechem zdůraznit, že kladenská „nijakost“ je podstatně vyšší váhové kategorie, než byla ta strašnická. Praporky ve větru jsou povedená inscenace bez sebemenší stopy oblastní rutiny a většina srovnatelných metropolitních scén jí může zdejšímu divadlu tiše závidět.

Varyš: Nejistý Holokaust - Anděl zkázy, naděje žen (ke slovenskému programu Divadelnej Nitry)

S jistým odstupem ještě k Nitře, konkrétně k jejímu slovenskému programu. Ten má již několik let podobu minipřehlídky čtyř (!) nejlepších domácích inscenací, které navíc vybírá jeden kurátor - letos jím byl Peter Pavlac. Domnívám se, že podobný přístup by slušel také Plzni. Letos to byly tyto čtyři inscenace:

Zahálka: Poslední trik G. M. (Divadlo Drak Hradec Králové)

Anglosaský divadelní kritik by o Posledním triku G. M. Jiřího Havelky napsal, že je to hodina totálního divadla, hodina eruptivní fantazie, dokonalé hravosti, hodina nakažlivé radosti z tvorby, že je to událost sezony a že je povinností každého milovníka divadla to nezmeškat. Divadlo by si to třeba dalo na plakát a bohatě by to stačilo.

Kyselová: Králíček (Divadlo Letí)

Dvojitú s jahodovou príchuťou, prosím!

Králíček je vlastne takým štandardom repertoáru Letí. Nemyslím to nijak zle, vzhľadom k textu, ktorý má originálne miesta ale v zásade je takou "sladkobolnou americkoseriálovou moralitkou" na témy samozrejme dnes aktuálne (bez irónie), sa Natálii Deákovej podarilo vytvoriť vtipnú a v podstate divácky atraktívnu inscenáciu.

Šotkovská: Největší z Pierotů (Městské divadlo Zlín)

Na adaptaci Kožíkova románu v Městském divadle Zlín nejvíc překvapí, jak nešikovně je inscenace udělaná. Od tak zkušené režisérky, jako je Zoja Mikotová, bych nečekala, že půjde tak moc naproti tomu kýčovitému a sladkobolnému z Kožíkovy předlohy.

Uhde: Kabinet nezávislého filmu

V úterý15. října jsem se na pozvání Kabinetu nezávislého filmu ocitl na zvláštním večeru. Zmíněný Kabinet je podle toho, co o něm vím, zcela spontánně vzniklý podnik bez institucionálního zaštítění, koná své večery na brněnském „Stadecu“, kam chodívám na představení Buranteatru, a hostuje tam zřejmě na základě výprosy. Promítaly se čtyři krátké filmy a po promítání začala dlouhá diskuse o předvedených dílech. Účastnili se jí někteří autoři, většinou nikoli studenti a absolventi uměleckých škol, dále vyzvaní diskutéři i veřejnost, která asi tak ze tří čtvrtin naplnila sál.

Uhde: Otevřenost po brněnsku

V Brně v těchto dnech, to znamená v druhé polovině října, veřejnost vybírá kandidáty členství v komisích, jež budou napříště rozhodovat o tom, kterým žadatelům o dotace a podpory v oblasti kultury bude vyhověno a v jakém rozsahu. Lidé kultury si původně představovali, že tyto komise složené z odborníků budou mít při rozhodování poslední slovo. Rada a zastupitelé to změnili: vyhradili si právo výrok odborníků schvalovat, a tedy případně i pozměňovat. Jestli z toho byli lidé kultury rozčarováni, přiznávám, že tento pocit nesdílím. Důležité je, že celá procedura bude probíhat veřejně, a tak se ukáže, k jakým úředním zásahům do verdiktů odborníků došlo a zda si tyto zásahy protiřečí se zájmy kultury a prozrazují mimokulturní, zejména politickou motivaci.

Mikulka: V+W+Juráček (Divadlo Na zábradlí)

Opakované zhlédnutí Korespondence V+W a Zlatých šedesátých (a to v rychlém sledu za sebou) nabízí zajímavé srovnání. Ty inscenace jsou si v principu hodně podobné, Mikulášek s Viceníkovou v obou případech pracují s nedialogickým textem, doplněným výraznými scénickými obrazy, v horším případě ilustracemi. A přitom sledují depresivní spirálu, na níž se ústřední hrdinové vnitřně „rozpadají“ a jaksi mimochodem o sobě říkají docela nehezké věci. A to vše na více (Zlatá 60.) či méně (V+W) zřetelném pozadí povětšinou hodně nehezké doby.

Uhde: Dvojnásobný televizní horor

Jednoho letošního zářijového nedělního večera jsem náhledem do televizního programu zjistil, že se bude vysílat filmový horor Zrozen bez porodu, součást cyklu Vetřelci a lovci. Jde o kriminální příběhy vzniklé v Televizním studiu v Brně. Promeškal jsem premiéru, a tak jsem jako Brňan a člen Rady České televize zasedl k přijímači napůl jako patriot a napůl jako plnitel služební povinnosti.

Mikulka: Krevety à la indigo (Spitfire Company)

Být krevetou musí být strašné. A být ženou ještě horší. Jenže dokonce ani být číšníkem není úplně příjemné… V téhle inscenaci se to všechno prolíná; čtyři mladé ženy se na střídačku i společně vymlouvají i vytancovávají ze svých životních frustrací, lehce mimoňský číšník pečlivě popisuje, jak správně připravovat a pojídat krevety (za které se ty ženy několikrát prohlašují). Ženy ho na oplátku tak trochu trápí. Častěji ovšem trápí on je. Zpěvačka ve stříbrných šatech (vz. diskokoule) a s obří krevetou na hlavě k tomu zpívá španělské a francouzské písně. Harmonikář je živý, zbytek hudby, pokud jsem správně viděl, pouští z laptopů černě oděný muž, nenápadně postávající na straně jeviště. Celé to má, jak je u Spitfirů dobrým zvykem, docela silný erotický náboj, a zároveň je to, jak je u Spitfirů rovněž dobrým zvykem, docela drsně shazované a ironizované.

Varyš: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Na začátku elegantní a vtipná hříčka na téma V+W, posléze rozpustilá série scének s mladým a již zapáleným Julkem (prší s městy: Julek vždycky vyhraje!), něco na téma levicového zmatení (brilantní monolog o frontách), poeticko-erotická sekvence s Abcházií, a ne příliš mnoho politiky.

Roztříštěná mixáž z Parku kultury a oddechu. Možná mohlo ubýt některých životopisných detailů nebo historických vsuvek (Gottwald, Sudeťáci), ale třeba výčet periodik, do nichž Julek přispíval, je brilantní... i ten název, který se mi z počátku nezdál, vlastně úplně sedí. Sklepní meditace o životě jednoho komunisty (který se proslavil svou smrtí).

Výborný Stanislav Majer, zvláštní subtilnost firmy Pěchouček+Horák a působivě citlivá komediantka Dana Poláková. A Tereza Hofová! Tomu říkám návrat! (Byla to vůbec ONA?!)

Uhde: Flashdance (Městské divadlo Brno)

                                Po návratu z muzikálu

O týden později po premiéře Walserovy černé komedie Všemocný pan Krott jsem byl opět v Městském divadle v Brně, tentokrát na premiéře muzikálu Flashdance, který na libreto Toma Hedleyho a na základě scénáře, jejž společně s ním napsal Robert Cary, hudebně ztvárnil Robbie Roth. Šlo o divadelní „repliku“ slavného filmu, který byl poprvé uveden v roce 1983. Brněnské představení bylo premiérou nejen českou, nýbrž přinejmenším evropskou a snad dokonce světovou.

Varyš: Protože jsem to nikdy nikde nedělal, už asi budu (Meetfactory)

"Proč se mě bojíš? Protože vypadám jak Varyš?" vybafne Robin Kvapil v roli sadistického amerického turisty (jak jinak) na svého nesmělého japonského průvodce (Bohdan Bláhovec). Co k tomu mám napsat? (ano, lidi si nás s Kvapilem občas skutečně pletou).

Navzdory tuně dalších inpirací, k nimž se přiznávají tvůrci v programu, je Protože... celkem přímočarou adaptací rozkošného románku Rjú Murakamiho V polévce miso. Tento talentovanější a chytřejší jmenovec slavného Harukiho Murakamiho je dobře znám i u nás a jeho romány lze (pro našince) číst jako rafinované průvodce po japonských sexuálních perverzích; pro japonského čtenáře (předpokládám) by mohly být celkem tuctovými thrillery. Příběh o turistovi vraždícím obzvláště surově prostitutky je banální. Zajímavým ho dělá perverzita a také černý humor, který je Murakamimu i inscenátorům vlastní.

Mikulka: Antiwords (Spitfire Company & Sivan Eldar)

Dvě věci mi po této svérázné havlovské parafrázi vrtají hlavou: jak asi může představení tohoto typu působit na někoho, kdo Audienci nezná, a jak riskantní může být pohyb po hranici, za kterou se už publikum dívá na herce jako na reálnou osobu, nikoli jen na představitele určité role.

Švejda: Antiwords (Spitfire Company & Sivan Eldar)

Antiwords jsou divadelním remixem Havlovy Audience. Jejich syrovou klaunskou předělávkou. Dvě herečky s velkými hlavovými maskami typu univerzálních funkcionářů přehrávají za občasného doprovodu hlasu Pavla Landovského ze známé nahrávky základní situace, či lépe řečeno „figury“ z Havlovy hry (bez znalosti kontextu inscenace asi sotva může fungovat). Jde vlastně o současný satirický digest, který ale funguje jen do jisté míry.

Mikulka: Skandální začátek velkého festivalu

Zahajovací představení velkého divadelního festivalu se odehrávalo v Dejvickém divadle. Na programu byla zdejší čechovovská premiéra Indián s motorovou pilou. Jako autor byl sice na plakátech uveden David Mamet, pořadatelé však navzdory tomu znejistělé návštěvníky horempádem uklidňovali, že po trochu nezvyklé úvodní scéně to už bude úplně normální Čechov a není se čeho bát.

Uhde: Všemocný pan Krott (Městské divadlo Brno)

Zábavný svět zlatých šedesátých


 V Městském divadle v Brně uvedli 5. října komedii Martina Walsera Všemocný pan Krott. Hostující režisérka Hana Burešová a její dramaturg Štěpán Otčenášek pro ni sáhli do hloubi šedesátých let a myslím, že se nezmýlili. Nepíšu recenzi jejich inscenace, na to jako spolupracovník divadla nemám právo. Chci jen zaznamenat, že jsme se v premiérovém hledišti spontánně smáli a černý humor hry si vychutnali.

Uhde: ČT art nechce intelektuály

V 16. čísle Divadelních novin – vyšlo 1. října – podrobil Vladimír Just kritické analýze dosavadní vysílání nového kanálu ČT art, kterým se Česká televize hodlá zavděčit kultuře (ČT art aneb Slavíci o ornitologii). Kritik si dobře všiml, že jen výjimečně popřává nový kanál příležitost ke střetání názorů. Jeden z účinkujících dokonce odpověděl negativně na moderátorovu otázku, zda má kritika především funkci hodnotově orientující. Není to náhoda. Ředitel ČT art otevřeně na veřejnosti prohlásil, že intelektuálsky se jeho kanál projevovat nebude. Necituji přesně, pouze parafrázuji, ale smysl jeho prohlášení byl jasný.

Ulmanová: K divadelním cenám

Milí moji,

včera jsme měli sezení AICT a mimo jiné se tam také diskutovalo o budoucnosti DOSIEK, jestli by to nechtělo jiný způsob hlasování a pod. (diskuse u nás se ale zatím chválabohu nese na bázi velmi kamarádské a tolerantní), a při té příležitosti mne Dária Fehérová upozornila na diskusi kolem Radokových cen na internetu. Četla jsem Vladimírův článek, diskusi i konečný příspěvek Karla a plně se SaDem souhlasím. Problém je myslím v tom, že my, tj. hlasující v cenách a administrátoři, se stále příliš staráme o to, co na to divadla a (praktičtí) divadelníci.

Švejda: Hladový ples (Studio Dům)

Eva Tálská skládá v nové inscenaci Hladový ples, vytvořené ve Studiu Dům především s pomocí svých oblíbených básníků Františka Halase a Jana Skácela, apokalyptický obraz světa. Odmyslíme-li si její, diplomaticky řečeno, vyhraněný pohled na současnou realitu (plnou úkladů a konspirací), která do inscenace vstupuje zejména prostřednictvím osobních („živých“) komentářů režisérky a která kus strhává na roveň plakátových kritik, je k vidění pásmo poetických obrazů, tak jak jsme u ní zvyklí (a za něž je ceněna). Některé jsou sice zbytné (neodhadují nosnost nápadu, na němž stojí), některé trpí příliš malou zkušeností herců (kteří ve výrazu postrádají větší napětí), ale ty další jsou skutečně sugestivní: např. žena tlačící přes scénu kočárek naplněný hlínou a v ní zabodanými malými kříži; herci, šeptající divákům zpoza jejich zad Halasovy verše Ni co ta – ni co ta – ni co ta, či nesoucí (a divákům nabízející) na jídelních táccích torza panenek. Atmosféra do značné míry stojí na hudbě Petera Grahama, která prochází celou inscenací.
Pro Tálské vyhrocený soucit s „poníženými“ (dětmi, ženami) lze mít do značné míry pochopení, přesto – Hladový ples v úhrnu vzbuzuje, jak to říct, bolestivě rozporuplný pocit.     

Švejda: Perníková chaloupka (Divadlo Minor)

Perníková chaloupka Divadla Minor měla sice premiéru již téměř před rokem, ale člověk se i tak rád podělí o dojem z inscenace, kterou zhlédl teprve nyní a která jej velmi potěšila.
Tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček spolu s autory hudby Daliborem Muchou a Tomášem Vychytilem vytvořili vlastně jen jemně inscenovanou rock-popovou operu, vtip je ale především v tom, že nositelem divadelně – dramatické funkce se v ní stávají samotné hudební nástroje a pěvecké hlasy. Jejich prostřednictvím – to, jak hrají/zpívají a co hrají/zpívají – vlastně vzniká svébytná divadelnost a Jakubovi Vašíčkovi jakožto režisérovi pak už jen vedle svého (a Jarkovského) tradičního „podvratného“ ironizujícího humoru (zde se projevujícího především v tom, jak ze známé pohádky dělá "lechtivý" horor) zbývá přidat trochu těch „tradičních“ divadelních prvků (herectví, svícení, pár scénografických prvků) a regulérní divadlo je na světě. Samozřejmě: jeho „paradigma“ je poněkud neobvyklé a lze odhadnout, že některým dětským divákům (či jejich dospělému doprovodu) může činit potíže (proto je i užitečné, že je divadlem anoncováno pro děti od osmi let), Minor tím však jen pokračuje ve své linii „jiného“ dětského divadla (viz např. inscenace Jiřího Adámka) a to je myslím (pro městem podporované divadlo pro děti) velmi dobře.

Švejda: Země Lhostejnost (Švandovo divadlo)

Karel Kryl jako prorok současných politických a společenských poměrů. Jako apoštol těch, kteří jsou frustrováni z polistopadového vývoje, kteří se domnívají, že chyba není pouze v průvodních jevech, ale v systému jako takovém. Takové je vyznění politické inscenace Země Lhostejnost, kterou Švandovo divadlo de facto navazuje na bezmála tři roky starou Zpověď masochisty Romana Sikory. Autorem scénáře (spolu s režisérem Dodo Gombárem) je ostatně Sikorův generační a názorový souputník Libor Vodička.

Postoj „všechno je špatně, současný režim je v bleděmodrém to samé jako ten minulý (a Karel to věděl)“ není dnes, jak snad ani netřeba zdůrazňovat, výkřikem nějakých extrémistů, ale názorem „reprezentativním“.

Mikulka: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo - Kolowrat)

Dojemně srdceryvný bulvár o trpícím velkém umělci. Mnoho moudrých vět, které se zadírají do duše jako ostré třísky. Napsáno a zrežírováno takovým způsobem, že ani herec formátu a formy Karla Dobrého nemá nejmenší šanci uhrát slušný výsledek. O ostatních lépe pomlčet. Vydýchaný vzduch a nadšené publikum. Brrr.

 Více informací o inscenaci zde

Mikulka: Buržoazie (Divadlo Na zábradlí)

V porovnání se starým Nenápadným půvabem z Reduty se zdá nová Buržoazie ze Zábradlí proměněná více, než by jeden čekal (i když pro vnějšího pozorovatele není takové porovnávání úplně snadné, všechno si jednoduše zapamatovat nelze). Kupodivu ani ne tolik v důsledku několika přeobsazení. Důležitější je, že se Na zábradlí hraje v malém prostoru; vše je mnohem sevřenější, natěsnanější a koncentrovanější. Pocit téměř fyzického odporu při blízkém pohledu na hemžení pod nadzvednutým kamenem se dostavuje mnohem intenzivněji než ve větší a vzdušnější Redutě. Dobře vychází i obrácení scénografie. Původně se hrálo jakoby „za kulisami“, tady se protagonisté mačkají „uvnitř“, v podivně prázdném měšťáckém salónu s prázdnými rámy bez obrazů na stěnách.

Varyš: (Ná)sleduj mě (Nové divadlo Krakow - Divadelná Nitra)

Polské Paralelní životy, (Ná)sleduj mě krakovského Nového divadla v režii Radka Rychcika naopak patřily k nejméně ceněným. Čert ví, jestli tolik lidí pobouřilo, že to trvalo jen nějakých čtyřicet minut, že tam vystupovala striptérka, nebo prostá skutečnost, že na štědře dotovaný grantový projekt to bylo poněkud příliš minimalistické.

Mikulka: Radoci letos nebudou

 „Nadační fond Cen Alfréda Radoka neudělí ceny za divadelní a dramatickou tvorbu za rok 2013. K tomuto rozhodnutí vedl jeho členy fakt, že samotné kategorie i způsob rozhodování o jejich laureátech jsou dlouhou dobu neměnné, což na jedné straně posiluje jejich hodnotu, ale občas bývá i důvodem kritiky.“

Pro vysvětlenou: Nadační fond CAR dával své jméno anketě české divadelní kritiky, kterou tradičně organizuje časopis Svět a divadlo. Neudělení radokovských cen tedy znamená, že výsledky sadovské ankety (která i letos proběhne stejným způsobem jako dosud) nebudou nadále spojené se jménem Alfréda Radoka.

Varyš: Reflex (odmäk) (Sputnik shipping company - Divadelná Nitra)

Maďarský příspěvek k Paralelním životům patřil na festivalu k nejúspěšnějším: Reflex (odmäk) budapešťské skupiny Sputnik. Hra Pétera Závady v režii Daniela D. Kovácse nápadně připomínala loňskou Anamnézu Viktora Bodó a mám podezření, že většina nadšených ohlasů na Reflex byla způsobena, tím že šlo o konvenční divadlo - na rozdíl od všech ostatních inscenací z cyklu.

Mikulka: Miláček (Městské divadlo Kladno)

Pokud by se mělo najít jedno slovo, které by charakterizovalo Špinarovu inscenaci Miláček, mohlo by znít „čistá“. Hraje se v prázdném bílém prostoru a jediným scénickým mobiliářem je tyč, na které je jako v obchodě zavěšená řada černých pánských obleků. Kromě toho je na scéně ještě několik reflektorů na stojanech (manipulují jimi sami herci) a černé bedýnky, které si protagonisté na začátku přinesou jako kufry. A ve druhé půlce se ještě objeví velká červená srdce a role bílého balicího papíru, které jsou (trochu dekorativními) součástmi milostných hrátek a útoků.

Švejda: Za zenitem tvorby

Film Jiřího Menzela Donšajni aktualizoval jednu delikátní otázku, která se čas od času vynořuje: jak psát o umělcích za zenitem tvorby? Jak psát o dílech, která v lepším případě opakují či rozmělňují předchozí tvorbu či v horších případech prokazují výrazný propad umělecké kvality?
Referovat o nich stylem „jak si mohl ten a ten dovolit vytvořit takové a takové dílo, když předtím...“? Zdá se mi, že ohánět se kontextem tvorby je zde nepatřičné. Jde přeci o zcela přirozený důsledek stárnutí, úbytku duševních (stejně jako fyzických) sil dotyčného (čestným výjimkám budiž vzdán hold). Co je na tom tak divného?
Přejít je mlčením? Nepsat o nich? Pokud bychom to brali jako jisté gentlemanské gesto, šlo by o dobré řešení – ale jak by k tomu přišla historiografie, kdyby u dotyčné osoby stran reflexe tvorby vězelo od určitého okamžiku prázdno? Nejde totiž, přiznejme si, jen o záležitost pozdního věku tvůrců; v některých případech dochází k uměleckému „sešupu“ již mnohem dříve (z divadelníků mě napadají např. režiséři Vladimír Morávek nebo Daniel Hrbek).

Mikulka: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Rok poté, co Športniki představili jako komunistického světce Jurije Gagarina, podívalo se Studio hrdinů trochu obdobným způsobem na Julia Fučíka. Jan Horák s Michalem Pěchoučkem jsou přitom méně explicitní, zároveň si ale méně vymýšlejí: de facto jen překrouceným a často zcela absurdním způsobem ilustrují či citují citáty z nejrůznějších Fučíkových děl, případně to, co něm řekli či napsali jiní. Výsledné sérii podivně neuchopitelných výjevů se navíc nesnaží dát nějaký zjevný řád nebo chronologii.

Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný.

Machalická: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Právě jsem se vrátila z Veletržního paláce a jsem hluboce zklamaná. Takhle prohospodařit lákavé téma jakým je Julius Fučík. Parodovat a karikovat Fučíkovu rudou propagandu, jeho budovatelské, kýčovité a naivní žvásty, zamontovat do toho Gottwalda, vymyslet pár nesmyslů stran Osvobozeného divadla a pomocí toho všeho udělat z Fučíka jen pozéra a hystriona - to mi jako výpověď věru nestačí. Že režie je rytmus a tvar nikdo z pánů inscenátorů netuší, i když se jim musí přiznat (aby ne) výtvarné cítění, v tomto směru je tam skutečně pár zajímavých nápadů, které fungují. Kromě Standy Majera se také nedá moc mluvit o herectví, přečkat poloamatérské etudy na úvod je hodně náročné.
Recenze vyjde v Lidových novinách      

Šotkovský: Magie divadla pro začátečníky (trailer)

(Havelka, Jiří. Zmrazit čerstvé ovoce: Útržky úvah o divadelní zkoušce. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění, 2012. 186 s.)

Varyš: Vnútro vnútra (Divadlo SkRAT - Divadelná Nitra)

Slovenským zástupcem v cyklu Paralelní životy - 20. století očima tajné policie, který pořádá festival Divadelná Nitra, je bratislavské avantgardní divadlo SkRAT, složené z herců-amatérů a produkující především roztodivné dadaistické taškařice. Už to je vypečené. A dobrá volba.

Tématem dvojinscenace Vnútro vnútra jsou v první části (scénář a režie L´ubo Burgr) žánrové obrázky z vnitřního fungování StB a v druhé (scénář a režie Dušan Vicen) osud zavražděného kněze a nepřítele režimu ing. Coufala v roce 1981, který má rozsáhlé konsekvence do současnosti  - tvůrci se jen v malé divadelní nadsázce obávají, že by mohli dopadnout jako všichni, kdo se o případ zajímali před nimi, a to nejen za totality, ale i za "svobodných poměrů". I v nich totiž zmizeli různí lidé za podezřelých okolností; což přímo souvisí s nenarušenou kontinuitou komunistické a současné slovenské justice a bezpečnstních složek. Ostatně, Vnútro vnútra navazuje na předchozí SkRATovskou inscenaci Proces procesu procesom, o níž jsem psal zde.

Zahálka: Toufar (ND Praha - Divadelná Nitra)

Besedy s tvůrci bývají ošemetné: někdy se člověk dozví i věci, které vlastně vůbec vědět nechtěl. O Březinově a Zelenkově Toufarovi jsem například nechtěl vědět, že...

Zahálka píše z Nitry (podruhé)

Tedy přesněji řečeno: napsal ve vlaku z Nitry.

Racek v režii Bobo Jelčiće a v podání Záhřebského divadla mladých je docela podnětným příspěvkem k tomu, kam až se dá v onom výstředním závodě o co nejsvébytnější naložení s klasickým textem zajít. Z Čechova inscenuje Jelčić jen kus prvního a kus třetího dějství, které ovšem zásadně přepisuje, rozbíjí, rozmělňuje a domýšlí, a když už náhodou zní nějaká pasáž původního textu, zpravidla je tak oddrmolená, že titulkovací zařízení nestíhá. Je to především velice plánovitý útok na diváka: znamenití záhřebští herci střídají civilnost a podehrávání s okamžiky vrcholně okázalého patetického afektu (skvělý přiznaně divadelní hysterák Ksenije Marinkovićové v roli Arkadiny, včetně pěstiček bušících do sofa) tak, že žádnou z postav nelze brát jakkoliv vážně,

Švejda: Skif (Divadlo Na tahu)

Skif je hra, která se z dosavadní tvorby René Levínského vymyká. V souladu s podtitulem „pokus o vaňkovku“, vyznačuje se především odvozeností. Zasazena do prostředí Lukašenkova Běloruska, napodobuje model Havlovy Audience: domácí disident, respektive disidentka (Alena Běleňkaja) a její hostitel, český přítel (autobiograficky laděný Miroslav Bludný), o němž ale nakonec nezjistíme, zdali byl (jak se domnívá sveřepá disidentka) skutečně mefistofelský pokušitel či nikoli. Odvozenost by nemusela být hře tolik na překážku, vadit by nemuselo ani její "pro domo" (odpovídající ostatně faktu, že byla napsána Andreji Krobovi k pětasedmdesátinám), problém je, že jí schází svébytný dramatický nerv. Nabízí útržky postřehů ze současné běloruské reality, ale téma, k němuž se nakonec dobelhá (jedním ze zrůdných rysů totalitních režimů je podněcování lidské podezřívavosti) je jen mechanicky navěšeno na cizí model.

Mikulka: Krakatit (Švandovo divadlo)

Literární předloha, která hodně zastarala. Bezradná dramatizace, která místo zachycení nadčasového jádra románu mechanicky a nepřehledně převypráví jeho základní příběh. Režie, která se ve snaze o efektnost nedostane dál, než k banálním „muzikálovým“ trikům. Herci, kteří si se svými osudovými postavami viditelně nevědí rady, a jejichž snaha o expresi končí nechtěnou parodií. Příšerná závěrečná scéna, ve které bíle oděný žoviální dědeček objasňuje zkrotlému geniálnímu vědci půvab malých činů způsobem nutkavě připomínajícím televizní pohádky.

Varyš: Co s Plzní

Vida, než jsem se odhodlal napsat něco k Plzni, už se nám tu rozpoutaly pěkné debaty. Tam i jinde mě vcelku zaujalo, jak všichni ubezpečují, že udělat fetsival je velká práce a že nemají nic proti němu, jen by sem tam něco změnili... a pak vlastně napíšou, že je všechno úplně špatně.

K plzeňskému festivalu jsem byl vždycky velmi kritický a letos jsem to rovnou vyřešil tím, že jsem valnou většinu festivalu vynechal. Obecně nemám pocit, že má smysl se bavit o tom, zda tam měla nebo neměla být konkrétní inscenace, tam už narážíme na hodně osobní vkus; já bych třeba viděl ze Studia Hrdinů raději místo Opričníka Černá zrcadla (nebo Církev, ta nese velký politický náboj, po mém soudu silnější než Opričník), nerozumím tonu, proč byla na festivalu S nadějí i bez ní (navíc s takovým zpožděním) a když Špinar, místo úhledné Žebrácké opery bych zvolil třeba Dresscode: Amis a Amil z Rubínu. No a? O tom se dá mluvit donekonečna, Just by tam chtěl Burešovou místo Nebeského a Hulec Pařízka z Národního atd. Dosti o tom.

Po mém soudu má plzeňský festival tři hlavní bolesti:
1. český program
2. off-program
3. zahraniční program

Mikulka: To tam (X10 - Strašnické divadlo)

Co nového (a co starého) ve Strašnicích

Zatímco Company.cz odešla ze Strašnického divadla do centra za doprovodu mohutného mediálního halasu (jehož oprávněnost se bohužel stále víc potvrzuje), její strašnický nástupce se v bývalé Solidaritě zabydluje nenápadně a bez fanfár. Evidentní přitom je, že se přinejmenším co do programového zaměření oba soubory liší naprosto zásadně. Na rozdíl od spíše konzervativní, „herecky orientované“ Company.cz se totiž Divadlo X10 výslovně hlásí k moderní, mladé, společensky průbojné dramatice a tomu odpovídajícímu inscenačnímu stylu. Plně to platí to i pro první strašnickou premiéru nové sezóny. Českou premiéru hry současného německého autora Philippa Löhle režíroval Jiří Honzírek z brněnského divadla Feste, které patří v českých krajích k těm úplně nejangažovanějším.

Zahálka píše z Nitry (poprvé)

Jistý přední český režisér mi na plzeňském festivalu mezi dveřmi oznámil, že to Hermanisovo Černé mléko bylo jak klauzury v prváku na DAMU. Jako festivalovému dramaturgovi mi tenhle cynický přístup přišel dost nefér, jako festivalový divák mu zase začínám přicházet na chuť.

Šotkovská: Velemarš (HaDivadlo)

Na Velemarš do HaDivadla jsem šla s obavami. Prý současná německá groteska. Postdramatická. Hm. Jenže inscenace Filipa Nuckollse celou dobu tu více tu jemněji dnešní divadelní  bláznění po všem německém, politickém a groteskním ironizuje.

Mikulka: Panzerfaust (Kabaret Caligula)

Proti a pro 

Nepatřím k jednoznačným fanouškům Kabaretu Caligula, dokonce bych mnohem snáze dokázal vyjmenovat, co mi na téhle partě vadí, než co na nich mám rád. V řadě věcí se opakují, legrace často míří do hodně nízkých pater a inscenace bývají zhruba dvakrát tak dlouhé, než kolik příběh i herectví unese. Jenže navzdory tomu všemu mě ani na nevím už kolikátý pokus neopustila chuť jít se na jejich nové kousky podívat. Takže teď opačně: co je na Kabaretu Caligula, přitažlivé?

Pokud ponecháme stranou olbřímí výstřih hostující hvězdy Kláry Issové, je většina přednosti nové inscenace Panzerfaust - stejně jako její problémy - dobře známá ze starších caligulovských titulů. Tedy:

Kyselová: Golem na Štvanici (Tygr v tísni)

Už len kvôli tomu klobúku....

....by som si Golema šla pozrieť/navštíviť/odchodiť/odsedieť. Napriek masívnej a atraktívnej propagácii, som si nechávala predstavenie až na poslednú chvíľu, úprimne skôr z pocitu akejsi solidarity a falošnej povinnosti. Na dernériu som prišla naladená "tak snáď to nebude dlhé, snáď to nebude zas velké umenie". Moje túžby sa ale nenaplnili. Dlhé to veru bolo a nielen to - fyzicky a psychicky náročné, vlastne by som povedala, že si to tam oddrel úplne každý herec ale aj divák. A umenie? Golem na Štvanici je skôr dôkazom, že zorganizovať tak veľký projekt zasa také veľké umenie nie je - zrejme ak sa chce. A to bol asi ten najintenzívnejší pocit z predstavenia, aký som si okrem tej únavy odniesla - im sa to chcelo robiť, im sa to chcelo skúšať, im sa chcelo nemať prázdniny a im sa chcelo do toho ísť dvadsať dní v kuse.

Mikulka: Andorra (Divadlo na Vinohradech)

Tři problémy na Vinohradech

Problémem Andorry je, že v ní Frisch do formátu modelové celovečerní hry urputně a bez valného dramatického talentu rozvádí vlastní jednostránkovou povídku. Přesněji řečeno, že toho navzdory záplavě slov nedokáže říct o mnoho víc, než co jako prozaik úderně a pregnantně sdělí na oné jediné stránce. Marné jsou pak všechny řeči o tom, jak nadčasové a obecně platné je podobenství o mladíkovi, který se stal židem pouze proto, že ho jeho okolí za žida považovalo. (Nelze přehlédnout ani to, že mimo původní švýcarsko-poválečný kontext ztrácí údernost Andorry prudce na síle; to teď ale nechme stranou).

Problémem režiséra Čičváka je, že by zjevně rád dospěl k divadlu obrazivému a metaforickému, jenže se dost dobře neumí a nejspíš ani nemůže zbavit závaží jménem Vinohradské divadlo.

Škorpil: Plzeň vs. Divadlo – druhá půlka a stručný pozápasový rozbor

Loutky hledají talent (Divadlo Alfa) – Zpočátku zajímavé herní kombinace se záhy okoukají a s postupujícím časem poněkud zjednotvární. Tu tam se sice i tak objeví záblesk tvořivé akce, ale výsledek je spíše mdlý a dohrává se spíš z povinnosti.

Černé mléko (Jaunais Rigas Teatris) – Pravidelný účastník ligy mistrů tentokrát se prezentoval spíše opatrnou hrou, která stavěla především na variacích pro kouče typických řešení standardních situací a nacvičených signálů. Výkon je to nicméně stále sympatický, který diváka domácí ligy rozhodně neurazí.

Divadlo Gočár (Omnimusa a.s.) – Velice zábavný a chytlavý výkon, který bezpochyby patří k tomu nejlepšímu, co je našich hřištích k vidění.

Šotkovský: Divadlo Plzeň 2013 (5+5+5)

Dvě TOPky a hrst postřehů

TOP 5 inscenací
Eyolfek (Divadlo v Dlouhé)

POKUS (v hľadaní spirituality) (S.T.O.K.A. Bratislava)

Divadlo Gočár (Omnimusa)

a s mírným odstupem

Kabaret Shakespeare (Studio Damúza)

Magor (Divadlo U stolu)

Škorpil: Plzeň vs. Divadlo – poločasový rozbor ve studiu

Deštivé dny (Ungelt) – Nevzrušivá, trochu akademická hra ze spolehlivě zajištěné obrany. Dobře zahraná dobře napsaná hra. Kultivovaná zábava s přesnou dávkou drsnosti i sladkobolu.

Žebrácká opera (Klicperovo divadlo) – Snaha o razantní změnu herního stylu. Spousta kliček, technických parádiček a žonglování s míčem na hranici šestnáctky. Schází však produktivita a míč se hráčům v klíčových okamžicích trochu plete pod nohy. Jinak řečeno: zdá se mi, že texty Václava Havla vyžadují maximální opatrnost, a když je do nich příliš zasahováno (viz i Pařízkova Zahradní slavnost) nebo když je slovo upozaděno, snadno sklouzávají ve vyznění k banalitě. Ta je do nich samozřejmě cíleně zakódována, ale porušením autorské vykombinované struktury má tendenci se jakoby osamostatňovat.

Princ Bhadra a princezna Vasantaséna... (Alfa) – Hra nabírá spád, většina hráčů ukazuje kvalitní pohybové dispozice, chybí však více kontroly míče a jeho podržení ve středu hřiště. Hra se místy stává chaotickou, a byť někteří poctivě „jezdí“, ve výsledku se nedaří udržet herní převahu a více těžit z nadějných situací.

Kabaret Shakespeare (Damúza) – Na hřiště nastupuje hvězdná sestava

Škorpil: Mileniny recepty (Studio hrdinů)

„Já se řítím“, říká o sobě Milena Jesenská, když popisuje svůj styl chůze, tolik odlišný od cupitavých krůčků vídeňských dámiček. Podobně se dlouho řítí i Mileniny recepty. Zejména díky Ivaně Uhlířové (Milena), která znovu prokazuje svůj komický talent a zálibu v klaunské až slapstickové expresi. Naďa Kovářová jako Krejcarová je usedlejší, zemitější a méně stylizovaná. Uhlířová Kovářovou dlouho přehrává a byť Simona Petrů s Kamilou Polívkovou evidentně zamýšlely vytvořit mezi nimi rovný vztah ženského srozumění (jako dospělé ženy se Jesenská s Krejcarovou nikdy nepotkaly), o vyrovnání sil lze hovořit jen v okamžicích kdy herečky „vypadnou z role“ (rozlišit míru improvizace po jediném zhlédnutí samozřejmě nejde). Stačilo by přitom na straně Ivany Uhlířové v první půlce jen trochu ubrat a divák by měl více příležitostí nesledovat jen akce (jakkoli zábavné), ale i text. Na premiéře i proto patřily k nejlepším momentům vězeňské scény a zejména pak vyznání Krejcarové Egonu Bondymu a vzpomínky Jesenské na vztah s Kafkou. Čisté, ztišené a přitom nesamozřejmé a osobité. Jen škoda že Kamila Polívková neodolala – podle mne pro ni bohužel tradiční – potřebě ilustrovat a doslovovat a tak jednak nechá Uhlířovou zbytečně se „převléknout“ za Bondyho a dohrávat (a zároveň na jevišti rušit) Krejcarové vyznání. Za stejně zbytnou považuji i celou závěrečnou scénu, kdy již dříve vyřčený a několikrát zopakovaný vztah obou žen k mužům, ještě musí znovu názorně předvést, tentokrát dokonce s nešťastným figurantem.