Mikulka: Klíčovou dírkou (Činoherní klub)

Režisér, který nemá styl

Program je jedna věc a inscenace věc jiná. Ale stejně je s podivem, že se na jedné z prvních stránek tradičně velmi slušně vypraveného činoheráckého programu ocitne Ortonův text o potřebě stylu (a o tom, že on sám ho má v sobě), když je dotyčná inscenace tak dokonale, téměř demonstrativně nestylová. Režisér Čičvák bez rozeznatelných známek nějakého systému míchá pojetí a nápady tak dlouho, až mu z toho vyjde slepenec po všech stránkách nevyrovnaných scén a celé se se mu to rozpadne pod rukama. Klíčovou dírkou přeskakuje od komedie s vážnou tváří k přepjaté řachandě vz. „italský film“, zaznamenat lze pokusy o téměř klasickou situační frašku s legračními převleky, legračními grimasami a ještě legračnějším cupitáním, stejně jako parodii hororu, aktuální satirické narážky, absurdní zdrogovanou scénu se zpěvy a tak dále. Objeví se přitom pár hezkých nápadů i vtipů, ale bohužel ještě mnohem víc gagů, vymyšlených tak klopotně, že na vtipnost už jaksi nezbývá prostor.

Škorpil: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

théby v čase věcnosti

Oidipus Město je dobré divadlo. Dobré. Nikoli vynikající. Takové solidní a chtělo by se i říct typicky německé. Silové, v mnohém okázalé, občas trochu „schválné“ (zejména pohybové etudy). Pro mne fungovalo především ve své civilnosti, ve věcnosti, ve spíše utlumenějších polohách, v souhře. A díky Susanne Wolff v roli Kreonta. (Zejména v kontrastu s – tradičně? - hystericko-patetickou Antigonou Kathrin Wichman).
Inscenace nebyla napínavá a poutavá pro to co a jak říká, ale díky hercům. Díky tomu jak se poddávají i nepoddávají situaci, jak s ní pracují, jak dávají najevo, co chtějí říct (můžeme snad konstatovat, že herectví bylo brechtovské?).

Mikulka: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

Německý festival, den první  aneb Jak to ta Antigona vlastně myslela?

Mám rád divadlo, které umí znejisťovat a nutí přemýšlet, jak to vlastně celé bylo myšlené. U důvěrně známých domácích tvůrců lze leccos odhadnout i z kontextu, u zahraničních to bývá složitější. Kimmigova antická variace Oidipus. Město je to toho hezkým příkladem.

Švejda: O nedostřelování vzor MZ a přestřelování vzor VV

Kolegové Michal Zahálka a Vojtěch Varyš jsou – skromnost stranou – nejvýraznějšími divadelními kritiky mladé generace. Přitom představují téměř vzorově protichůdné typy. Prvý zdrženlivý slušný muž, druhý extravagantní jízlivec. Prvý raději nedostřelí, druhý bez skrupulí a rád přestřelí... Která varianta střelby (pomineme-li tedy skromně fakt, že nejvhodnější je mířit přesně) je vlastně lepší?
VV vás může opravdu rozčílit, jak (kdoví z jaké potřeby) přehání, jak je nespravedlivý, jak se dokonce někdy ani nedrží faktů – ale to přestřelení přes ten sledovaný cíl přeci jen přeletí, přesněji: nějak se o něj otře a vy se chtě nechtě nad ním musíte zamyslet.
MZ někdy nedostřeluje, protože chce být ohleduplný, diplomatický, protože se snaží tvůrce nějakým způsobem omluvit, nalézt důvody, proč ta jeho práce vypadá tak jak vypadá – a tak nemluví „přímou řečí“, vytváří slovní mlhu. No jo, ale jak se přes ní, přes ten fakt, že autor nedostřelil, máme toho cíle vlastně pořádně dobrat? Jak vůbec máme zjistit, jaký je, když jsme se k němu ani nepřiblížili?
Zkrátka myslím (jakkoli to bude znít vůči tvůrcům ostřelovaných cílů cynicky), že lepší variantou střelby je vzor VV. Slevovat se dá vždycky. Kritikovo stárnutí, jeho hodnotitelské „měknutí“ k tomu beztak téměř bezvýhradně vede. 

Mikulka: Vojna (Voice-Band)

S trochou nadsázky, ale opravdu jen trochou, lze napsat, že v téhle Vojně vyhrála hudba nad divadlem. V DISKu se zpívá velmi slušně a se slyšitelným nadšením (jakkoli ne bezchybně), což společně s energicky hrající živou kapelou dodává náboj, který hodinové představení docela spolehlivě utáhne. Pohybové akce hudbu a zpěv v lepším případě podtrhují, více či méně nápadně; v tom horším působí tak trochu spartakiádně. Nejsilnější byly v každém případě ty pasáže, ve kterých se toho kromě zpěvu zas tak moc nedělo - zpěvák (nebo ještě spíš zpěvačka) stál vypíchnutý světlem v popředí a ti ostatní prostě „jen“ drželi atmosféru.

Švejda: Vojna (VOICE-BAND)

Vždy, když zahlédnu upoutávku na koncert nějaké bývalé populární hvězdy či kapely, jehož obsahem je přehrání kdysi slavného alba, říkám si: má to nějaký jiný smysl než nechat dotyčnému ještě jednou vydělat nějaké ty prachy? Třeba ano. Třeba je to příležitost, jak dnešním divákům „naživo“ zpřítomnit dobu, ve které dílo vzniklo. To sice se současností už nemusí nijak rezonovat, a přesto může jít o zážitek sui generis.

Uhde: Největší z Pierotů (Městské divadlo Zlín)

Do Zlína jsem na reprízu dramatizace Kožíkova románu Největší z Pierotů jel 19. října také proto, že jako člen umělecké rady tamějšího divadla fandím úsilí týmu ředitele Petra Michálka a umělecké šéfky Hany Mikoláškové naplnit rozsáhlé hlediště a nepodbízet se. Kožíkův román podrobil však zdrcující analýze už kdysi Václav Černý. Na představení jsem si uvědomil, jak výstižný byl jeho odsudek. Jevištní ztvárnění Debureauova příběhu jej plně potvrdilo: Kožík nepronikl do postavy „mlčícího“ herce nijak hluboko. Hledal a našel jen vnější efekt.

Mikulka: Praporky ve větru (Městské divadlo Kladno)

Donedávna u nás téměř neznámý německý dramatik Philipp Löhle (ročník 1978) má v této sezóně již druhou českou premiéru. Tři týdny po To tam ve Strašnickém divadle (viz zde) se Löhle objevil i na Kladně. Nejspíš je to náhoda. Nejspíš ale nebude náhodou, že si jsou obě inscenace v jednom ohledu podobné: nevýrazností a nijakostí toho, co říkají. Nutno ovšem jedním dechem zdůraznit, že kladenská „nijakost“ je podstatně vyšší váhové kategorie, než byla ta strašnická. Praporky ve větru jsou povedená inscenace bez sebemenší stopy oblastní rutiny a většina srovnatelných metropolitních scén jí může zdejšímu divadlu tiše závidět.

Varyš: Nejistý Holokaust - Anděl zkázy, naděje žen (ke slovenskému programu Divadelnej Nitry)

S jistým odstupem ještě k Nitře, konkrétně k jejímu slovenskému programu. Ten má již několik let podobu minipřehlídky čtyř (!) nejlepších domácích inscenací, které navíc vybírá jeden kurátor - letos jím byl Peter Pavlac. Domnívám se, že podobný přístup by slušel také Plzni. Letos to byly tyto čtyři inscenace:

Zahálka: Poslední trik G. M. (Divadlo Drak Hradec Králové)

Anglosaský divadelní kritik by o Posledním triku G. M. Jiřího Havelky napsal, že je to hodina totálního divadla, hodina eruptivní fantazie, dokonalé hravosti, hodina nakažlivé radosti z tvorby, že je to událost sezony a že je povinností každého milovníka divadla to nezmeškat. Divadlo by si to třeba dalo na plakát a bohatě by to stačilo.

Kyselová: Králíček (Divadlo Letí)

Dvojitú s jahodovou príchuťou, prosím!

Králíček je vlastne takým štandardom repertoáru Letí. Nemyslím to nijak zle, vzhľadom k textu, ktorý má originálne miesta ale v zásade je takou "sladkobolnou americkoseriálovou moralitkou" na témy samozrejme dnes aktuálne (bez irónie), sa Natálii Deákovej podarilo vytvoriť vtipnú a v podstate divácky atraktívnu inscenáciu.

Šotkovská: Největší z Pierotů (Městské divadlo Zlín)

Na adaptaci Kožíkova románu v Městském divadle Zlín nejvíc překvapí, jak nešikovně je inscenace udělaná. Od tak zkušené režisérky, jako je Zoja Mikotová, bych nečekala, že půjde tak moc naproti tomu kýčovitému a sladkobolnému z Kožíkovy předlohy.

Uhde: Kabinet nezávislého filmu

V úterý15. října jsem se na pozvání Kabinetu nezávislého filmu ocitl na zvláštním večeru. Zmíněný Kabinet je podle toho, co o něm vím, zcela spontánně vzniklý podnik bez institucionálního zaštítění, koná své večery na brněnském „Stadecu“, kam chodívám na představení Buranteatru, a hostuje tam zřejmě na základě výprosy. Promítaly se čtyři krátké filmy a po promítání začala dlouhá diskuse o předvedených dílech. Účastnili se jí někteří autoři, většinou nikoli studenti a absolventi uměleckých škol, dále vyzvaní diskutéři i veřejnost, která asi tak ze tří čtvrtin naplnila sál.

Uhde: Otevřenost po brněnsku

V Brně v těchto dnech, to znamená v druhé polovině října, veřejnost vybírá kandidáty členství v komisích, jež budou napříště rozhodovat o tom, kterým žadatelům o dotace a podpory v oblasti kultury bude vyhověno a v jakém rozsahu. Lidé kultury si původně představovali, že tyto komise složené z odborníků budou mít při rozhodování poslední slovo. Rada a zastupitelé to změnili: vyhradili si právo výrok odborníků schvalovat, a tedy případně i pozměňovat. Jestli z toho byli lidé kultury rozčarováni, přiznávám, že tento pocit nesdílím. Důležité je, že celá procedura bude probíhat veřejně, a tak se ukáže, k jakým úředním zásahům do verdiktů odborníků došlo a zda si tyto zásahy protiřečí se zájmy kultury a prozrazují mimokulturní, zejména politickou motivaci.

Mikulka: V+W+Juráček (Divadlo Na zábradlí)

Opakované zhlédnutí Korespondence V+W a Zlatých šedesátých (a to v rychlém sledu za sebou) nabízí zajímavé srovnání. Ty inscenace jsou si v principu hodně podobné, Mikulášek s Viceníkovou v obou případech pracují s nedialogickým textem, doplněným výraznými scénickými obrazy, v horším případě ilustracemi. A přitom sledují depresivní spirálu, na níž se ústřední hrdinové vnitřně „rozpadají“ a jaksi mimochodem o sobě říkají docela nehezké věci. A to vše na více (Zlatá 60.) či méně (V+W) zřetelném pozadí povětšinou hodně nehezké doby.

Uhde: Dvojnásobný televizní horor

Jednoho letošního zářijového nedělního večera jsem náhledem do televizního programu zjistil, že se bude vysílat filmový horor Zrozen bez porodu, součást cyklu Vetřelci a lovci. Jde o kriminální příběhy vzniklé v Televizním studiu v Brně. Promeškal jsem premiéru, a tak jsem jako Brňan a člen Rady České televize zasedl k přijímači napůl jako patriot a napůl jako plnitel služební povinnosti.

Mikulka: Krevety à la indigo (Spitfire Company)

Být krevetou musí být strašné. A být ženou ještě horší. Jenže dokonce ani být číšníkem není úplně příjemné… V téhle inscenaci se to všechno prolíná; čtyři mladé ženy se na střídačku i společně vymlouvají i vytancovávají ze svých životních frustrací, lehce mimoňský číšník pečlivě popisuje, jak správně připravovat a pojídat krevety (za které se ty ženy několikrát prohlašují). Ženy ho na oplátku tak trochu trápí. Častěji ovšem trápí on je. Zpěvačka ve stříbrných šatech (vz. diskokoule) a s obří krevetou na hlavě k tomu zpívá španělské a francouzské písně. Harmonikář je živý, zbytek hudby, pokud jsem správně viděl, pouští z laptopů černě oděný muž, nenápadně postávající na straně jeviště. Celé to má, jak je u Spitfirů dobrým zvykem, docela silný erotický náboj, a zároveň je to, jak je u Spitfirů rovněž dobrým zvykem, docela drsně shazované a ironizované.

Varyš: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Na začátku elegantní a vtipná hříčka na téma V+W, posléze rozpustilá série scének s mladým a již zapáleným Julkem (prší s městy: Julek vždycky vyhraje!), něco na téma levicového zmatení (brilantní monolog o frontách), poeticko-erotická sekvence s Abcházií, a ne příliš mnoho politiky.

Roztříštěná mixáž z Parku kultury a oddechu. Možná mohlo ubýt některých životopisných detailů nebo historických vsuvek (Gottwald, Sudeťáci), ale třeba výčet periodik, do nichž Julek přispíval, je brilantní... i ten název, který se mi z počátku nezdál, vlastně úplně sedí. Sklepní meditace o životě jednoho komunisty (který se proslavil svou smrtí).

Výborný Stanislav Majer, zvláštní subtilnost firmy Pěchouček+Horák a působivě citlivá komediantka Dana Poláková. A Tereza Hofová! Tomu říkám návrat! (Byla to vůbec ONA?!)

Uhde: Flashdance (Městské divadlo Brno)

                                Po návratu z muzikálu

O týden později po premiéře Walserovy černé komedie Všemocný pan Krott jsem byl opět v Městském divadle v Brně, tentokrát na premiéře muzikálu Flashdance, který na libreto Toma Hedleyho a na základě scénáře, jejž společně s ním napsal Robert Cary, hudebně ztvárnil Robbie Roth. Šlo o divadelní „repliku“ slavného filmu, který byl poprvé uveden v roce 1983. Brněnské představení bylo premiérou nejen českou, nýbrž přinejmenším evropskou a snad dokonce světovou.

Varyš: Protože jsem to nikdy nikde nedělal, už asi budu (Meetfactory)

"Proč se mě bojíš? Protože vypadám jak Varyš?" vybafne Robin Kvapil v roli sadistického amerického turisty (jak jinak) na svého nesmělého japonského průvodce (Bohdan Bláhovec). Co k tomu mám napsat? (ano, lidi si nás s Kvapilem občas skutečně pletou).

Navzdory tuně dalších inpirací, k nimž se přiznávají tvůrci v programu, je Protože... celkem přímočarou adaptací rozkošného románku Rjú Murakamiho V polévce miso. Tento talentovanější a chytřejší jmenovec slavného Harukiho Murakamiho je dobře znám i u nás a jeho romány lze (pro našince) číst jako rafinované průvodce po japonských sexuálních perverzích; pro japonského čtenáře (předpokládám) by mohly být celkem tuctovými thrillery. Příběh o turistovi vraždícím obzvláště surově prostitutky je banální. Zajímavým ho dělá perverzita a také černý humor, který je Murakamimu i inscenátorům vlastní.

Mikulka: Antiwords (Spitfire Company & Sivan Eldar)

Dvě věci mi po této svérázné havlovské parafrázi vrtají hlavou: jak asi může představení tohoto typu působit na někoho, kdo Audienci nezná, a jak riskantní může být pohyb po hranici, za kterou se už publikum dívá na herce jako na reálnou osobu, nikoli jen na představitele určité role.

Švejda: Antiwords (Spitfire Company & Sivan Eldar)

Antiwords jsou divadelním remixem Havlovy Audience. Jejich syrovou klaunskou předělávkou. Dvě herečky s velkými hlavovými maskami typu univerzálních funkcionářů přehrávají za občasného doprovodu hlasu Pavla Landovského ze známé nahrávky základní situace, či lépe řečeno „figury“ z Havlovy hry (bez znalosti kontextu inscenace asi sotva může fungovat). Jde vlastně o současný satirický digest, který ale funguje jen do jisté míry.

Mikulka: Skandální začátek velkého festivalu

Zahajovací představení velkého divadelního festivalu se odehrávalo v Dejvickém divadle. Na programu byla zdejší čechovovská premiéra Indián s motorovou pilou. Jako autor byl sice na plakátech uveden David Mamet, pořadatelé však navzdory tomu znejistělé návštěvníky horempádem uklidňovali, že po trochu nezvyklé úvodní scéně to už bude úplně normální Čechov a není se čeho bát.

Uhde: Všemocný pan Krott (Městské divadlo Brno)

Zábavný svět zlatých šedesátých


 V Městském divadle v Brně uvedli 5. října komedii Martina Walsera Všemocný pan Krott. Hostující režisérka Hana Burešová a její dramaturg Štěpán Otčenášek pro ni sáhli do hloubi šedesátých let a myslím, že se nezmýlili. Nepíšu recenzi jejich inscenace, na to jako spolupracovník divadla nemám právo. Chci jen zaznamenat, že jsme se v premiérovém hledišti spontánně smáli a černý humor hry si vychutnali.

Uhde: ČT art nechce intelektuály

V 16. čísle Divadelních novin – vyšlo 1. října – podrobil Vladimír Just kritické analýze dosavadní vysílání nového kanálu ČT art, kterým se Česká televize hodlá zavděčit kultuře (ČT art aneb Slavíci o ornitologii). Kritik si dobře všiml, že jen výjimečně popřává nový kanál příležitost ke střetání názorů. Jeden z účinkujících dokonce odpověděl negativně na moderátorovu otázku, zda má kritika především funkci hodnotově orientující. Není to náhoda. Ředitel ČT art otevřeně na veřejnosti prohlásil, že intelektuálsky se jeho kanál projevovat nebude. Necituji přesně, pouze parafrázuji, ale smysl jeho prohlášení byl jasný.

Ulmanová: K divadelním cenám

Milí moji,

včera jsme měli sezení AICT a mimo jiné se tam také diskutovalo o budoucnosti DOSIEK, jestli by to nechtělo jiný způsob hlasování a pod. (diskuse u nás se ale zatím chválabohu nese na bázi velmi kamarádské a tolerantní), a při té příležitosti mne Dária Fehérová upozornila na diskusi kolem Radokových cen na internetu. Četla jsem Vladimírův článek, diskusi i konečný příspěvek Karla a plně se SaDem souhlasím. Problém je myslím v tom, že my, tj. hlasující v cenách a administrátoři, se stále příliš staráme o to, co na to divadla a (praktičtí) divadelníci.

Švejda: Hladový ples (Studio Dům)

Eva Tálská skládá v nové inscenaci Hladový ples, vytvořené ve Studiu Dům především s pomocí svých oblíbených básníků Františka Halase a Jana Skácela, apokalyptický obraz světa. Odmyslíme-li si její, diplomaticky řečeno, vyhraněný pohled na současnou realitu (plnou úkladů a konspirací), která do inscenace vstupuje zejména prostřednictvím osobních („živých“) komentářů režisérky a která kus strhává na roveň plakátových kritik, je k vidění pásmo poetických obrazů, tak jak jsme u ní zvyklí (a za něž je ceněna). Některé jsou sice zbytné (neodhadují nosnost nápadu, na němž stojí), některé trpí příliš malou zkušeností herců (kteří ve výrazu postrádají větší napětí), ale ty další jsou skutečně sugestivní: např. žena tlačící přes scénu kočárek naplněný hlínou a v ní zabodanými malými kříži; herci, šeptající divákům zpoza jejich zad Halasovy verše Ni co ta – ni co ta – ni co ta, či nesoucí (a divákům nabízející) na jídelních táccích torza panenek. Atmosféra do značné míry stojí na hudbě Petera Grahama, která prochází celou inscenací.
Pro Tálské vyhrocený soucit s „poníženými“ (dětmi, ženami) lze mít do značné míry pochopení, přesto – Hladový ples v úhrnu vzbuzuje, jak to říct, bolestivě rozporuplný pocit.     

Švejda: Perníková chaloupka (Divadlo Minor)

Perníková chaloupka Divadla Minor měla sice premiéru již téměř před rokem, ale člověk se i tak rád podělí o dojem z inscenace, kterou zhlédl teprve nyní a která jej velmi potěšila.
Tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček spolu s autory hudby Daliborem Muchou a Tomášem Vychytilem vytvořili vlastně jen jemně inscenovanou rock-popovou operu, vtip je ale především v tom, že nositelem divadelně – dramatické funkce se v ní stávají samotné hudební nástroje a pěvecké hlasy. Jejich prostřednictvím – to, jak hrají/zpívají a co hrají/zpívají – vlastně vzniká svébytná divadelnost a Jakubovi Vašíčkovi jakožto režisérovi pak už jen vedle svého (a Jarkovského) tradičního „podvratného“ ironizujícího humoru (zde se projevujícího především v tom, jak ze známé pohádky dělá "lechtivý" horor) zbývá přidat trochu těch „tradičních“ divadelních prvků (herectví, svícení, pár scénografických prvků) a regulérní divadlo je na světě. Samozřejmě: jeho „paradigma“ je poněkud neobvyklé a lze odhadnout, že některým dětským divákům (či jejich dospělému doprovodu) může činit potíže (proto je i užitečné, že je divadlem anoncováno pro děti od osmi let), Minor tím však jen pokračuje ve své linii „jiného“ dětského divadla (viz např. inscenace Jiřího Adámka) a to je myslím (pro městem podporované divadlo pro děti) velmi dobře.

Švejda: Země Lhostejnost (Švandovo divadlo)

Karel Kryl jako prorok současných politických a společenských poměrů. Jako apoštol těch, kteří jsou frustrováni z polistopadového vývoje, kteří se domnívají, že chyba není pouze v průvodních jevech, ale v systému jako takovém. Takové je vyznění politické inscenace Země Lhostejnost, kterou Švandovo divadlo de facto navazuje na bezmála tři roky starou Zpověď masochisty Romana Sikory. Autorem scénáře (spolu s režisérem Dodo Gombárem) je ostatně Sikorův generační a názorový souputník Libor Vodička.

Postoj „všechno je špatně, současný režim je v bleděmodrém to samé jako ten minulý (a Karel to věděl)“ není dnes, jak snad ani netřeba zdůrazňovat, výkřikem nějakých extrémistů, ale názorem „reprezentativním“.

Mikulka: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo - Kolowrat)

Dojemně srdceryvný bulvár o trpícím velkém umělci. Mnoho moudrých vět, které se zadírají do duše jako ostré třísky. Napsáno a zrežírováno takovým způsobem, že ani herec formátu a formy Karla Dobrého nemá nejmenší šanci uhrát slušný výsledek. O ostatních lépe pomlčet. Vydýchaný vzduch a nadšené publikum. Brrr.

 Více informací o inscenaci zde

Mikulka: Buržoazie (Divadlo Na zábradlí)

V porovnání se starým Nenápadným půvabem z Reduty se zdá nová Buržoazie ze Zábradlí proměněná více, než by jeden čekal (i když pro vnějšího pozorovatele není takové porovnávání úplně snadné, všechno si jednoduše zapamatovat nelze). Kupodivu ani ne tolik v důsledku několika přeobsazení. Důležitější je, že se Na zábradlí hraje v malém prostoru; vše je mnohem sevřenější, natěsnanější a koncentrovanější. Pocit téměř fyzického odporu při blízkém pohledu na hemžení pod nadzvednutým kamenem se dostavuje mnohem intenzivněji než ve větší a vzdušnější Redutě. Dobře vychází i obrácení scénografie. Původně se hrálo jakoby „za kulisami“, tady se protagonisté mačkají „uvnitř“, v podivně prázdném měšťáckém salónu s prázdnými rámy bez obrazů na stěnách.

Varyš: (Ná)sleduj mě (Nové divadlo Krakow - Divadelná Nitra)

Polské Paralelní životy, (Ná)sleduj mě krakovského Nového divadla v režii Radka Rychcika naopak patřily k nejméně ceněným. Čert ví, jestli tolik lidí pobouřilo, že to trvalo jen nějakých čtyřicet minut, že tam vystupovala striptérka, nebo prostá skutečnost, že na štědře dotovaný grantový projekt to bylo poněkud příliš minimalistické.

Mikulka: Radoci letos nebudou

 „Nadační fond Cen Alfréda Radoka neudělí ceny za divadelní a dramatickou tvorbu za rok 2013. K tomuto rozhodnutí vedl jeho členy fakt, že samotné kategorie i způsob rozhodování o jejich laureátech jsou dlouhou dobu neměnné, což na jedné straně posiluje jejich hodnotu, ale občas bývá i důvodem kritiky.“

Pro vysvětlenou: Nadační fond CAR dával své jméno anketě české divadelní kritiky, kterou tradičně organizuje časopis Svět a divadlo. Neudělení radokovských cen tedy znamená, že výsledky sadovské ankety (která i letos proběhne stejným způsobem jako dosud) nebudou nadále spojené se jménem Alfréda Radoka.

Varyš: Reflex (odmäk) (Sputnik shipping company - Divadelná Nitra)

Maďarský příspěvek k Paralelním životům patřil na festivalu k nejúspěšnějším: Reflex (odmäk) budapešťské skupiny Sputnik. Hra Pétera Závady v režii Daniela D. Kovácse nápadně připomínala loňskou Anamnézu Viktora Bodó a mám podezření, že většina nadšených ohlasů na Reflex byla způsobena, tím že šlo o konvenční divadlo - na rozdíl od všech ostatních inscenací z cyklu.

Mikulka: Miláček (Městské divadlo Kladno)

Pokud by se mělo najít jedno slovo, které by charakterizovalo Špinarovu inscenaci Miláček, mohlo by znít „čistá“. Hraje se v prázdném bílém prostoru a jediným scénickým mobiliářem je tyč, na které je jako v obchodě zavěšená řada černých pánských obleků. Kromě toho je na scéně ještě několik reflektorů na stojanech (manipulují jimi sami herci) a černé bedýnky, které si protagonisté na začátku přinesou jako kufry. A ve druhé půlce se ještě objeví velká červená srdce a role bílého balicího papíru, které jsou (trochu dekorativními) součástmi milostných hrátek a útoků.

Švejda: Za zenitem tvorby

Film Jiřího Menzela Donšajni aktualizoval jednu delikátní otázku, která se čas od času vynořuje: jak psát o umělcích za zenitem tvorby? Jak psát o dílech, která v lepším případě opakují či rozmělňují předchozí tvorbu či v horších případech prokazují výrazný propad umělecké kvality?
Referovat o nich stylem „jak si mohl ten a ten dovolit vytvořit takové a takové dílo, když předtím...“? Zdá se mi, že ohánět se kontextem tvorby je zde nepatřičné. Jde přeci o zcela přirozený důsledek stárnutí, úbytku duševních (stejně jako fyzických) sil dotyčného (čestným výjimkám budiž vzdán hold). Co je na tom tak divného?
Přejít je mlčením? Nepsat o nich? Pokud bychom to brali jako jisté gentlemanské gesto, šlo by o dobré řešení – ale jak by k tomu přišla historiografie, kdyby u dotyčné osoby stran reflexe tvorby vězelo od určitého okamžiku prázdno? Nejde totiž, přiznejme si, jen o záležitost pozdního věku tvůrců; v některých případech dochází k uměleckému „sešupu“ již mnohem dříve (z divadelníků mě napadají např. režiséři Vladimír Morávek nebo Daniel Hrbek).

Mikulka: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Rok poté, co Športniki představili jako komunistického světce Jurije Gagarina, podívalo se Studio hrdinů trochu obdobným způsobem na Julia Fučíka. Jan Horák s Michalem Pěchoučkem jsou přitom méně explicitní, zároveň si ale méně vymýšlejí: de facto jen překrouceným a často zcela absurdním způsobem ilustrují či citují citáty z nejrůznějších Fučíkových děl, případně to, co něm řekli či napsali jiní. Výsledné sérii podivně neuchopitelných výjevů se navíc nesnaží dát nějaký zjevný řád nebo chronologii.

Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný.

Machalická: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Právě jsem se vrátila z Veletržního paláce a jsem hluboce zklamaná. Takhle prohospodařit lákavé téma jakým je Julius Fučík. Parodovat a karikovat Fučíkovu rudou propagandu, jeho budovatelské, kýčovité a naivní žvásty, zamontovat do toho Gottwalda, vymyslet pár nesmyslů stran Osvobozeného divadla a pomocí toho všeho udělat z Fučíka jen pozéra a hystriona - to mi jako výpověď věru nestačí. Že režie je rytmus a tvar nikdo z pánů inscenátorů netuší, i když se jim musí přiznat (aby ne) výtvarné cítění, v tomto směru je tam skutečně pár zajímavých nápadů, které fungují. Kromě Standy Majera se také nedá moc mluvit o herectví, přečkat poloamatérské etudy na úvod je hodně náročné.
Recenze vyjde v Lidových novinách      

Šotkovský: Magie divadla pro začátečníky (trailer)

(Havelka, Jiří. Zmrazit čerstvé ovoce: Útržky úvah o divadelní zkoušce. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění, 2012. 186 s.)

Varyš: Vnútro vnútra (Divadlo SkRAT - Divadelná Nitra)

Slovenským zástupcem v cyklu Paralelní životy - 20. století očima tajné policie, který pořádá festival Divadelná Nitra, je bratislavské avantgardní divadlo SkRAT, složené z herců-amatérů a produkující především roztodivné dadaistické taškařice. Už to je vypečené. A dobrá volba.

Tématem dvojinscenace Vnútro vnútra jsou v první části (scénář a režie L´ubo Burgr) žánrové obrázky z vnitřního fungování StB a v druhé (scénář a režie Dušan Vicen) osud zavražděného kněze a nepřítele režimu ing. Coufala v roce 1981, který má rozsáhlé konsekvence do současnosti  - tvůrci se jen v malé divadelní nadsázce obávají, že by mohli dopadnout jako všichni, kdo se o případ zajímali před nimi, a to nejen za totality, ale i za "svobodných poměrů". I v nich totiž zmizeli různí lidé za podezřelých okolností; což přímo souvisí s nenarušenou kontinuitou komunistické a současné slovenské justice a bezpečnstních složek. Ostatně, Vnútro vnútra navazuje na předchozí SkRATovskou inscenaci Proces procesu procesom, o níž jsem psal zde.