Šotkovský: O interpretaci, v které je síla

Opožděná polemika aneb Trocha teorie na léto

Divadelní prázdniny – čas bilancovat a znovu promýšlet to, co se v sezóně nestihlo. Pro mě příležitost vrátit se k debatám, které se zde strhly v březnu v úvahách kolem Racka Dejvického divadla (hlavně zde a zde). Proto, že v nich zazněly mnohé předsudky, v jejichž zajetí jsme (sebe z toho nevyjímám) při uvažování o klasických textech a jejich dnešní interpretaci, které si sice občas jako předsudky uvědomujeme, ale bez kterých se nám o určitých inscenacích těžko mluví a píše. Vybral jsem si z oné diskuse tři výroky nadivadelních kolegů, nad kterými bych se chtěl detailněji zamyslet.

Varyš: Král duchôv, Štós (Marek Piaček a kol.)

Marek Piaček a Stano Beňačka jsou proslulí hudební žertéři a na KioSKu patří ke známým firmám. Kdysi jsme o jejich tvorbě svedli velký spor s kolegou Bernátkem. A já pořád sním o tom, že ti dva někdy budou něco dělat v pražském nebo aspoň brněnském Národním divadle.

Varyš: Untitled (Sláva Daubnerová)

Fotografický ateliér, vycpaná zvířata, drapérie, nějaká ta vydělaná kůže, fotoaparát na stativu. Plátno, které slouží jako pozadí a na nějž se promítají obmyslné citáty v angličtině. Přichází fotografka. Nejprve celkem oděná. Posléze se zpoza tmy vynořuje rafinovaně nahá a v dalších a dalších pózách se různě nakrucuje, ale tak, aby to stále působilo sice smyslně, ale nijak přehnaně vyzývavě. V plném světle se k nám otáčí jen zády. Vidíme její tetování, typ, kterému Němci říkají "arschgeweih". Postupně se zpřítomňuje atmosféra osamělé, snad trpící umělkyně, která hledá další formy sebevyjádření, předtím, než spáchá sebevraždu.

Varyš: Dvakrát Tejnorová (Edge + Kniha o plánu)

Z Edge jsem měl strach a upřímně, nebýt to na festivalu, normálně bych na to asi nešel. K těmto formám dokumentárního/komunitního divadla/grantového projektu zachovávám četné předsudky. Pořád si nemyslím, že úplně neprávem, protože právě na festivalech vidím podobných kousků dost a - ruku na srdce - pár už jich má na svědomí i Petra Tejnorová.

Varyš: 121 (D´Epog)

Aby bylo ještě jasnější, co vlastně je KioSK za festival, kousek 121 od D´Epog, který tady tak vychvaloval kolega Mikulka, zde nebyl prezentován na jakési boční scéně, ale jako jeden z hlavních bodů programu v nabitém velkém sále; z představení je pak vzato i motto letošního ročníku "No dramaturgy, no responsibility", kolem něhož se točily festivalové diskuse a semináře.

Zájem a očekávání pak kromě zmíněných pochvalných slov vybičoval i výrazný zjev a razantní projev (nikoli údajné) režisérky, která se pohybovala na festivalu.

Varyš: Proces procesu procesom (SkRAT Bratislava)

Inscenace na motivy Kafkova Procesu, čteného prizmatem aktuální justičně-mafiánské situace na Slovensku, přichází s řadou narážek na současné kauzy, jako byl večírek slovenských soudců nebo parlamentní výstup předsedy Nejvyššího soudu a exministra spravedlnosti Štefana Harabina. Hned na začátku se navíc dočkáme svérázné "vaginální" interpretace Kafkovy povídky Před zákonem a o další taškařice není nouze, ostatně za myšlenku představení pokládám "to se dělalo v padesátých letech" - "no, však to není tak dávno".

Varyš: KioSK festival (Stanica Žilina-Záriečie)

Je důležité nepřepálit začátek, říkává kolega Mikulka. Pro jistotu jsem tedy přijel pozdě na úvodní prezentaci a prošvihl i první představení, a vzal zavděk až SkRATem. Za nimi jsem mimo jiné přijel. Na některých festivalech je dobré zjistit, že věci jsou stále na svém místě.

Na Stanicu, kulturně-dopravní uzel, stále jezdí osobák směr Rajec a u baru je k dostání borůvkové pivo. Na programu KioSKa, milého letního festivalu, je Jaro Viňarský, SkRAT i Marek Piaček, osvědčené hvězdy, druhý sál, vystavěný z bedýnek od piva kolem jednoho z pilířů dálničního nadjezdu, stále stojí (marně přemýšlím, jestli má pivovar Černá hora někde větší reklamu). Jiné věci jsou nové. Stojí tu stanové městečko, chystá se další sál (S3), a v osobách Vojtěcha Poláčka a Víta Pokorného sem poprvé dorazila delegace z pražského Národního muzea.

Švejda: Charmsovské variace (letní čtení)

Jde takhle jednou po ulici Varyš a potká ho Reslová. „Ahoj Varyši. Kam jdeš?“ „Jdu zabít Koláře. Nechceš jít se mnou?“ „Chci,“ řekne Reslová a tak jdou Varyš a Reslová zabít Koláře. A potká je Kříž. „Ahoj Varyši, ahoj Reslová. Kam jdete?“ „Jdeme zabít Koláře. Nechceš jít s náma?“ „Chci,“ řekne Kříž a tak jdou Varyš, Reslová a Kříž zabít Koláře. A potká je Machalická. „Ahoj Varyši, ahoj Reslová, ahoj Kříži. Kam jdete?“ „Jdeme zabít Koláře.“ „Koláře?“ „Jo, Koláře.“ „Fakt Koláře?“ „Jo, fakt Koláře.“ „Tak to jdu, děcka, s váma,“ řekne Machajda a jde s Vojtou, Maruškou a JéPéčkem zabít Koláře. A potkají Krále. „Ahoj Králi, hele, jdeme zabít Koláře, nechceš jít s náma?“ „Serte na to,“ odpoví Král a tak jdou Vojta, Maruška, JéPéčko a Machajda bez Krále zabít Koláře. A dojdou ke dveřím redakce, slušně zaťukají, ze dveří vyjde Erml a ptá se: „Co chcete, Varyši, Reslová, Kříži a Machalická?“ „Chceme zabít Koláře.“ „No tak pojďte dál.“ A Varyš, Reslová, Kříž a Machalická jdou dál, sednou si ke stolu, Kolář jim nalije pivo, který přinesl ve džbánku z Kašparu, a pak dlouze a dlouze diskutují o tom, jak by bylo dobrý zabít Koláře a co pro to kdo může udělat.

Mikulka: Sen noci svatojánské (Letní shakespearovské slavnosti)

Kolegové to tentokrát skoro všechno oddřeli za mně: s většinou toho, co o Snu noci svatojánské píší Martin Švejda a Eva Kyselová nelze než souhlasit. Z jednoho důvodu ale mám sklon se na skutrovský Sen dívat o něco vlídněji než oni: před třemi měsíci jsem viděl v ABC Sen čarovné noci a laťku jsem měl díky tomu nastavenou proklatě nízko. Dokonce i ti otravní a zbyteční potetovaní elfové z Hradu byli mnohem (mnohem!) lepší než dívenky, které v ABC snaživě potřásaly ňadry ve stříbrných podprsenkách. A když si pak k tomu jeden ještě navíc znovu přečte článek tamní dramaturgyně Věry Maškové (viz níže), ve kterém sice zmateně, ale o to sebevědoměji obhajuje konzervativní komerci v dotovaných divadlech typu MDP, jeví se hradní produkce téměř jako odvážná divadelní moderna.

Kyselová: Sen noci svatojánské (Letní shakespearovské slavnosti)

No a nemôžeme to hodiť na divákov?

  

Dívajme sa na to inak – letné shakespearovské slávnosti sú špecifickou formou divadelnej prázdninovej zábavy, ktorá už má svoje pevné miesto i publikum. Ale i tak miestami počas takmer triapolhodinového predstavenia napadne otázka, naozaj je toto nutné?

Varyš: Sedm nejméně zajímavých událostí českého divadla v sezóně 2012/2013

Konkurs na ředitele Centra experimentálního divadla Brno, který, jak je veřejným tajemstvím, opět vyhraje Petr Oslzlý (takzvané Muzeum experimentálního divadla už nic nezachrání. HaDivadlo a Husa na provázku vznikla jako generační divadla a proto by měla jako generační divadla také zaniknout. Mladí brněnští divadelníci ať si založí něco nového)

Neinvenční dramaturgie českého programu festivalů v Plzni a Hradci Králové (jako každý rok, v HK neplatí pro open-air)

Výměna ředitelů v Národním divadle Praha (OČ byl sice odvolán bizarním způsobem,což nemění nic na tom, že se ředitelem neměl nikdy stát; Burian je nepřekvapivá volba, a jakkoli jeho jmenování Petra Kofroně šéfem opery je dobrý nápad, srovnatelnou osobnost v činohře prostě nemáme, i kdyby jí Burian chtěl
nakrásně oslovit)

Töpferovy Vinohrady (každý ředitel, který nepřichází dělat revoluci, nemá v tomhle divadle co dělat)

Optimalizace pražské divadelní sítě (dokud někdo nepřijde s konceptem zrušení 90% pražských divadel a kompletní výměnou všech zaměstnanců ve všech ostatních, pokud možno s doživotním zákazem práce v oblasti kultury, nemá smysl používat slovo "optimalizace" nebo dokonce "reforma" )

Bezvládí v Národním divadle Brno (koho zajímá Brno?)

Setrvávání Jana Koláře na postu šéfredaktora Divadelních novin (Kolář je něco jako Milouš Jakeš a Jan Fischer české divadelní kritiky v jedné osobě)

Švejda: 10 nejdůležitějších událostí sezóny 2012/13

Petr Štědroň – Dora Viceníková – Jan Mikulášek směr Divadlo Na zábradlí

Kauza Národní divadlo (odvolání Ondřeje Černého, jmenování Jana Buriana ředitelem, ND vs. StO)

Bezvládí v Národním divadle v Brně

Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě

Dozvuky konce Pražského komorního divadla

Neviděl jsem žádnou „jednoznačnou“, pronikavou inscenaci (Divadlo Gočár a Zlatá šedesátá jsem ovšem ještě nenavštívil...)

Töpferovy Vinohrady

Proč to v té činohře Národního divadla tak podivně (ne)funguje?

Herecké výkony Karla Dobrého

Jitka Ludvová: Až k hořkému konci... (Academia)

Pavel Drábek: České pokusy o Shakespeara (Větrné mlýny)

Erika Fischer–Lichte: Estetika performativity (český překlad; Na konári)

Švejda: Sen noci svatojánské (Letní shakespearovské slavnosti)

Být uveden do představení prof. Hilským, který vám sdělí nejen o čem je Sen noci svatojánské, ale také jak jej pojali sami inscenátoři, může být dost ošidná věc. Vystřízlivění je o to bolestivější. Začátek produkce přitom vypadá slibně: zahájí ji David Prachař poloimprovizovaným výstupem, ve kterém se svým lehkým a nenuceným stylem přivítá s diváky a pozve na pódium dvojici mladých svatebčanů, pro něž je představení jakoby určeno - a vy si vzpomenete na jeho „alternativní“ produkce s Janem Nebeským. Náraz ale příjde prakticky vzápětí. Na scéně se objeví zpovykaní Lysandr, Demetrius, Hermie a Helena a začnou vyrábět situační humor ber kde ber. A co snad mohlo být párem svatebčanů v úvodu naznačeno – inscenace bude vyprávět o neostré hranici mezi realitou a fikcí (bděním a sněním), bude příběhem hned několika partnerských vztahů – bere za své. Neboť ten vcelku pochopitelný pragmatický tah se situačním humorem, získat si diváky, má efekt třaskavé směsi: rozvoj jakéhokoli smysluplnějšího tématu či motivu rdousí již v náznaku. Zůstává jen tříšť. Může ale vlastně divák od kulturní atrakce s názvem Letní shakespearovské slavnosti čekat opravdu něco jiného?

Recenze vyšla v Lidových novinách 10. července