Mikulka: R.U.R. (Buchty a loutky online)

Kdo jiný by si už měl troufnout na upovídané a melodramatické robodrama než ti, kteří se dokázali důstojně popasovat s plačtivým pohledem boxera Rockyho? Úvaha je to trochu primitivní, ale vyšla: loutková premiéra Čapkova hodně zestárlého dramatického hitu byla mým jasně nejpříjemnějším online divadelním zážitkem od jara.

Mikulka: I Am the Problem (Jan Mocek – Alfred ve dvoře)

Problém? Vyřešeno!

Dost dlouho to vypadalo, že v tomhle (kompletně anglicky mluveném) představení půjde jen o výpovědi tří performerů, kteří se v lehce ironickém duchu přiznávají k různým „hříchům“. Ir Wayne si koupil telefon Huawei, byl zlý na své přítelkyně, nenaučil se česky a občas švindluje s veganstvím. Bulharko-Američanka Tinka je špatná feministka, protože by se ráda staromódně vdala, nebaví ji dlouhé telefonáty s otcem, pracuje pro společnost, která učí být byznysmany ještě dravějšími, a občas plýtvá vodou v bublinkové vaně. Ruska Irina opustila svou starou matku na Urale, nezajímá se o politiku, ignoruje sociální sítě – a cítí se v Česku provinile kvůli své národnosti.

Mikulka: Na konci století ryb (A Studio Rubín)

No a co kdybysme se všichni rovnou svlíkli?

Krátce po zarovnání restů s inscenací Perníková chaloupka (přeloženou z jara, glosa zde) uvedlo A Studio Rubín první plánovaný titul sezóny nové. Zároveň se po mateřské pauze vrací zdejší dramaturgyně a umělecké šéfka Dagmar Fričová (dříve Radová) – a ukázalo se, že kouzlo stále trvá.

Šotkovský: Cyrano z Bergeracu (Jamie Lloyd Company)

Co máte všichni s těmi slovy?

A přihlédnete-li blíže, uvědomíte si brzo, že to všechno je pokaždé zavěšeno na jedné a téže věci, hodně nápadné sice, ale přece jen trochu vnější, aby vytvářela charakter: na Cyranově nosu!, napsal ve své studii Rostandův Cyrano z Bergeracu roku 1958 Václav Černý. Inscenace pana Jamie Lloyda, předního avantgardisty londýnského činoherního mainstreamu, která byla na přelomu loňska a letoška k vidění v londýnském Playhouse Theatre (a prostřednictvím cyklu NT Live pak i v tuzemských kinech), se v tomhle předloze i její inscenační tradici značně vymyká. Cyranův nos v ní není žádné nevzhledné monstrum uprostřed obličeje, ale pohledný civilní nos jeho představitele Jamese McAvoye, muže, v němž má zmíněná produkce svou hvězdu i oporu.

Mikulka: Ztroskotání vzducholodi Italia (Divadlo Minor)

Nevstoupíš dvakrát na stejnou kru

Vzpomínáte si ještě na Wanted Welzla v Dejvickém divadle? Před devíti lety přišel Jiří Havelka společně se scénáristou Karlem Františkem Tománkem s docela povedeným kusem, velmi volně vycházejícím z osudů známého arktického dobrodruha českého původu. Pomocí pomalého tempa, krátkých, jasně ohraničených „průhledů“ a náladotvorné hudby dokázal vykouzlit náladu napůl sugestivní, napůl groteskní.

Švejda: K jedné scéně z Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland

Zásadní scéna k pochopení režijní tvorby Jakuba Čermáka přijde téměř v samém závěru Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland. Je jí "Věčná smrt", ve které je dobrovolně se nabídnuvší divák neosobní ošetřovatelkou položen na nemocniční lůžko, nakrmen (tekutou stravou pomocí lžičky), umyt (ošetřovatelka zjistí, že došlo k pacientově inkontinenci, vysvlékne mu spodní část oblečení, zbaví ho pomocí papírových ubrousků zbytků stolice - rozuměj hořčice, kterou na něj předtím vychrstla - otřením intimních partií těla), oblečen do inkontinenční pleny - aby se o něj následně - tím, že u něj sedí, občas s ním prohodí nějaké slovo, zabývajíc se přitom především sledování svého mobilu - postarala do té chvíle, dokud nezemře (rozuměj, dokud mu přes obličej nepřetáhne prostěradlo).
Scénu lze nazřít dvojím způsobem.

Mikulka: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

A jak byste si přáli zemřít vy?

Na tuhle velkolepou akci Depresivních dětí a Jakuba Čermáka jsem šel se smíšenými pocity. Dílem se zvědavostí na prostory kláštera Sv. Gabriela, dílem trochu s obavami, jak to dopadne s divadlem. Klášter má očekávání naplnil, divadlo mě mile překvapilo. Přičemž jsem to měl trochu jinak než kolega Švejda, který tu o Happy Endu psal v pátek - první třetina mě příliš nenadchla, ale dál už to bylo jen lepší a lepší.

Etlíková čtenářům Nadivadla

Čas jít dál

Milí čtenáři Nadivadla, během posledních pěti let jsem považovala tento blog za jedno ze svých nejoblíbenějších míst, kam psát. I když jsem si dávala dlouhé pauzy, cítila jsem k Nadivadlu zodpovědnost, která se často projevovala především výčitkami svědomí, že nezvládám publikovat tak moc, jak bych chtěla. V posledních letech nastalo několik období, kdy jsem vyvěsila pár článků a věřila, že odteď budu psát stále častěji. A nikdy mi to bohužel nevyšlo. Taková situace nastala i před pár týdny, tentokrát mi však plány zkřížilo zamyšlení, k němuž mě přimělo udílení Poct na festivalu … přístí vlna / next wave … .

Švejda: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

Režisér Jakub Čermák je v inscenaci Happy End v hotelu Chateau Switzerland oproti Bordelu L´Amour, na něhož zejména navazuje, poučenější, suverénnější i opulentnější.
Inscenace, mající charakter imerzivního divadla, probíhá ve vybydlených rozlehlých prostorách kláštera sv. Gabriela na Smíchově. Prostředí je to stejně magické jako Venuše ve Švehlovce a Čermák, finančně předpokládám štědřeji podepřen než jindy (inscenace vznikla v koprodukci s festivalem ... příští vlna / next wave), si oné rozlehlosti i finanční štědrosti užívá: prostor bohatě zabydluje (dodávaje mu vskutku charakter hotelu), počet účinkujících (dominují dívky - andělé ve spodním prádle, kombinovaném nemocničními doplňky) se blíží ke čtyřicítce.

Škorpil: Tři Heteráni (Divadlo Maso, NoD Roxy)

 Pro poslední premiéru režiséra Adama Skaly a Divadla Maso nazvanou Tři Heteráni se těžko hledá jiné označení než píčovina. Což je jen o trošku hrubší označení toho, co Jiří Šlitr kdysi nazval slovy „ptákovina ze všech ptákovin nejptákovinovatější“.

Mikulka: Tři heteráni (Divadlo Maso, NoD Roxy)

Mezi námi heterány

Před rokem jsem tu pobaveně chválil inscenaci Všechno, co v nás zkurvili komunisti, teď přišlo Divadlo Maso s dalším provokativním titulem Tři heteráni. Co si mají počít tři herci, které představitelka Fifinky vyhodila z natáčení Čtyřlístku a kteří bolestně cítí, že je starý dobrý heterosexuální svět ve smrtelném ohrožení?

Švejda: Hrdinové kapitalistické práce (MDP - Komedie)

Na knize Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce, shrnující její reportáže pro A2larm, vidím sympatické především dvě věci: jak se v ní věnuje sociální problematice (špatným pracovním podmínkám v některých provozech), aniž by utíkala k nějakým zobecňujícím (ideologizujícím) závěrům (potřebné zasazení jim dodávají pouze vložené mezitexty), a jak je píše nikoli z pozice nezainteresovaného žurnalistického pozorovatele, nýbrž toho, kdo se této práci cele, osobně dává: volí formu deníku, ve kterém zveřejňuje nejen to, co v provozovnách vidí a jaké jsou osudy lidí, které potkává, ale jaké jsou i její vlastní pocity a trable, co sama na základě tohoto „angažmá“ zažívá. Z knihy pak vyvstává především jako ta, která se umí na lidi „napojit“ a soucítit s nimi.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (neděle 13.9.)

Městské divadlo Brno: Žebrácká opera

Takže naposledy z Plzně. Neděle nasadila letošnímu koronavirově podivnému ročníku korunu: MDP musela zrušit nejen původně plánovaného Krále Otokara, ale pak i náhradní Hrdiny kapitalistické práce, a na poslední chvíli odpadla i domácí Alfa s Nejmenším ze Sámů (což mi bylo opravdu líto). Nakonec jsem viděl jen závěrečnou Žebráckou operu, kterou následoval tradiční raut, tentokrát ovšem openairový; bylo hezky, takže žádný problém. Když ale předtím Jan Burian při slavnostním proslovu prohlásil, že se organizátoři museli vyrovnat s problémy, které si ani nedovedeme představit, nebyl nejmenší důvod o jeho slovech pochybovat.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (sobota 12.9.)

Naivní divadlo Liberec: O hodině navíc aneb Potlach v hustníku
Divadlo pod Palmovkou: Bezruký Frantík
Husa na provázku: Don Quijote
Festival d´Avignon: Triumf lásky

Je příjemné začít optimistickým konstatováním, že v Plzni to jde den ode dne lépe. V sobotu bylo celý den krásně, až bylo jednomu líto, že to musí prosedět v divadle a ne jako obvykle doma u počítače; také zážitky se docela výrazně polepšily. V Depu volně dozrávají rajčata a nikdo je nekrade. Nebo alespoň ne tak nešikovně, abych si toho všimnul.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (pátek 11. 9.)

Hadivadlo Brno: Prezidentky
Divadlo J.K.Tyla Plzeň: Middletown
Slovenské národné divadlo Bratislava: Nepolepšený svätec

Tenhle festival je opravdu svérázný. Houf orouškovaných festivalových hostů připomíná bandu desperátů připravujících přepadení bůhví čeho, a nikdo si nemůže být jist dnem ani hodinou, kdy kvůli viru něco někde zmizí. Což se v pátek docela příznačně týkalo Havelkovy bratislavské inscenace Dnes večer nehráme. Ve čtvrtek kromě již dříve zmíněných odpadlo též divadlo Feste, což dodávám spíš pro pořádek, na Sikorovo Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem s Petrem Kellnere jsem se nechystal tak jako tak.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (čtvrtek 10.9.)

Klicperovo divadlo: Ptákovina

První festivalový den se mi tedy zrovna moc nevyvedl. A to i když nechám stranou změnu programu v podobě zrušeného Lepage. Dobu, kdy jsem hodlal v Alfě sledovat naplánovaného Zorra jsem strávil v bouračkové koloně na dálnici, Prefaby byly beznadějně přeplněné, a než jsem to všechno vyřídil, utekly mi i buchtoloutkovské Vítězné svině, které bych s chutí viděl i podruhé.

Švejda: Perníková chaloupka (A studio Rubín)

Perníková chaloupka (čekání na lopatu) A studia Rubín je po Domovu na konci světa Husy na provázku a Koncovém světle Národního divadla již třetím autorským projektem letošního roku (o němž vím), který se věnuje umírání a smrti (a 17. září k nim přibyde ještě Happy end v hotelu Chateau Switzerland Depresivních dětí...). Téma evidentně visí ve vzduchu. Ale opět - je mi líto - jde o velký nepodarek.
Tak jako režijní obrazoborci Anna Davidová (režisérka Domova na konci světa) a Jan Frič (Koncové světlo), je i Jiří Ondra schopen vtisknout předváděnému elementární divadelnost, nabídnout silné a zábavné (odlehčující) nápady, které - když tak člověk představení sleduje, napadá ho - by se vlastně klidně obešly i bez textové doprovodu - natolik jsou významonosné.

Etlíková: Lodžie Worldfest 2020

Víkendové hýčkání památky

Jičínský objekt Valdštejnská lodžie mě okouzlil ještě předtím, než jsem se sem vydala s kamarády na třídenní festival worldmusic a divadla. Atmosféra i historie této barokní budovy je totiž velmi dramatická. Letohrádek vznikl jako součást geometricko-duchovního plánu Albrechta z Vladštejna, který byl zavražděn dřív, než projekt dotáhl do konce. Současný návštěvník všemi smysly vnímá vodorovné linie cest, které z budovy vystřelují k významným bodům v krajině a mají jí dodávat vyšší smysl. Jak konstatoval festivalový průvodce, paradoxní pravdou je, že si tato monumentální stavba nikdy nezískala důstojné místo v žádném společenském uspořádání.

Mikulka: Zlatá pláž (Divadlo Na zábradlí)

O inscenacích a divadelních hrách

Občas na to téma dojde k nedorozumění, ale jinak je to otázka dávno zodpovězená a nemá valný smysl nad ní diskutovat: vidět inscenaci je něco úplně jiného, než číst divadelní hru. Nebo jinými slovy, usuzovat z inscenace na kvality hry jako takové znamená výpravu na neobyčejně tenký led. Pokud by někdo chtěl (kolikátý už) praktický důkaz, nechť si zajde na Zábradlí na Zlatou pláž.

Etlíková: Vejšlap (Divadlo Ungelt)

Hloubka v mainstreamu

Už asi rok navštěvuji skoro každou premiéru divadla Ungelt. Když mě zval umělecký šéf Pavel Ondruch na tu první, upozornila jsem ho, že inscenace nejspíš nebudu stíhat reflektovat. Odpověděl, že to je v pořádku, a zval mě dál. Dnes přišel ten čas, kdy mám chvíli a chuť něco napsat.

Mikulka: L'âne & la carotte (Galapiat cirque, Letní Letná 2020)

Cirkus pro neslyšící

Na besedě po představení jsem se optal Lucho Smita, jestli nevidí problém v tom, že otázky, ke kterým se chce v inscenaci L'âne & la carotte (Osel a mrkev) vyslovit, formuluje pouze verbálně, místo toho, aby je nějakým způsobem vtělil do samotné produkce. S odzbrojující upřímností odpověděl, že by rád, ale že se mu to nepovedlo.

Mikulka: Voalá Station (Letní Letná 2020)

Malebná podívaná 

Letošní Letní Letná Light začala španělskou vzdušnou show Voalá Station. Hrálo se na venku na louce od devíti, na temné obloze se necelou hodinku vznášelo osm artistů, zavěšených na vysokém hydraulickém rameni, a doprovázela to trochu nabubřelá hudba napůl z playbacku, ale zato s živou zpěvačkou a harmonikářem.

Mikulka: My se neznáme (Pomezí)

Kolem Grébovky

Tak daleko od „normálního“ divadla se ještě spolek Pomezí nedostal. Tedy alespoň na pomyslné cestě směrem k aktivitám typu LARP (což je taková zdivadelněná bojovka, chcete-li to hodně zjednodušeně). Projekt My se neznáme spočívá na osamělém putování malebnou oblastí Vršovic a Vinohrad kolem Grébovky, zpestřeném několika setkáními s herci a dalšími postavami ve formátu „jeden na jednoho“.

Mikulka: Šílený Herkules (Tygr v tísni, Antická Štvanice)

Silou na Herkula

U inscenací klasických textů je sympatické, pokud se tvůrci chtějí jejich prostřednictvím dostat k nějakému vlastnímu, současnému tématu. Ale někdy je až příliš zřejmé, jak moc se hra takovému výkladu vzpírá a jak se ten odpor nedaří překonat. Aktuálním příkladem obého je Šílený Herkules, který je k vidění v rámci pátého ročníku Antické Štvanice.

Švejda: Pondělí s Nultým bodem

Pondělní, třináctý červencový podvečer a večer jsem strávil s festivalem Nultý bod.
Letos se koná v neopravené pražské Invalidovně, jejíž mohutné nehostinné prostory ve mně tedy, popravdě řečeno, vyvolávají pěknou tíseň. V létě to ještě celkem jde: když skončí představení, venku je sluníčko a zeleň, ale co v zimě? Studio ALTA je, respektive jejich západní křídlo, dostalo z kraje roku k užívání náhradou za holešovické prostory, místa je tu opravdu dost, ale po psychické stránce tedy nevím nevím...
Hrála se tři představení: Prefaby MIR.Theatre + Plata Company, předpremiéra Invisible I /Hannah Tantehorse a Odloučení Markéty Vacovské. S prostředím tematicky docela rezonovala...

Švejda: Greta (Divadlo Letí - Letní scéna Štvanice)

Neujasněnost, jakým způsobem chci příběh Grety Thunbergové vlastně vyprávět; do jaké míry ho chci postavit na fiktivní story a do jaké na reálných faktech. Výsledkem je fantasy, která se ubírá, kam autora zrovna napadne (bez ohledu na soudržnost a smysluplnost), a jež je přetížená dokumentárními (faktografickými) pasážemi.

Švejda: gomora ekocida (Chemické divadlo - Invalidovna)

V inscenaci gomora ekocida Vojtěcha Bárty a jeho Chemického divadla jako by se koncentrovala jedna z vyostřujících se otázek dneška: co vlastně s uměním v době stupňujícího se občanského aktivismu jeho tvůrců? Jak z toho vlastně může toto umění vyjít?

Mikulka: Jeskyně slov (Divadlo X10)

líbilo / nelíbilo

Jak psát o inscenaci, která si hned v úvodu dělá legraci ze snahy kritiků divadelní inscenace interpretovat a hledat „autorský záměr“? A která pak až do konce pokračuje ve stylu interpretovatelném opravdu docela obtížně? Zkusím to tedy, čistě pro potřeby rychlé sumarizace dojmů, velmi neinterpretační metodou „co se mi líbilo – co se mi nelíbilo“.

Mikulka: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Klicperovo divadlo)

To nemůžeš udělat!

Některá setkání po dlouhých letech mohou být docela deziluzivní. Třeba to s proslulou Albeeho hrou Kdo se bojí Virginie Woolfové. Jasně, je to moderní klasika, o tom není sporu, ale četba textu byla jedním velkým nepříjemným zklamáním z toho, jak vykalkulovaně a staře tento kdysi tak provokativní kus vyznívá. A zdaleka to není jen tím, že se soustředí na předvádění špinavého prádla světa, který už vlastně dávno neexistuje.

Mikulka: La Moneda (8 lidí, Alfred ve dvoře)

Musím přiznat, že se mi už dlouho nestalo, aby mi byl vypravěč - který sám sebe stylizuje do podoby neodolatelného správňáka a neokázalého hrdiny – tak strašně protivný jako Miguel Littín v deníkové novele Gabriela Marqueze. A to navzdory tomu, že jeho mistrovský kousek je sám o sobě nepopiratelná frajeřina: chilský emigrant, obdivovatel svrženého marxistického prezidenta Salvadora Allenda, se v osmdesátých letech vypravil pod falešnou identitou do Pinochetovy Chile a tajně tam natočil dokumentární film. Protivně celé vyprávění působí, i když ponecháme stranou sebedojímavý obdiv, s jakým na svůj čin Littín vzpomíná. Tím spíš, že si s jistými životními zkušenostmi dost dobře nelze odmyslet kontext: kdyby zbožšťovaný Alledne zůstal u moci, Chile by pod jeho vedením skočila v lepším případě jako chávezovská Venezuela, v horším jako castrovská Kuba.

Mikulka: Prezidementi (Spitfire Company - Jatka 78)

Takže po čtvrt roce zas naživo do divadla. Tisková zpráva slibně hlásala, že Prezidementi navazují na povedené havlovské Antiwords a taky, že to bude „multižánrové představení satiricky a ironicky pojednávající o nesmyslné tuposti naši politické scény“. Jenže přímo na místě se z toho vyklubalo, jak to jen napsat… takové rozvleklé nic.

Švejda: Zlaté časy historiků

Historici (nejen) divadla zažívají za stávajícího nouzového stavu v jistém ohledu zlaté časy. Některé z knihoven zpřístupnily online i ty (některé) části svých digitalizovaných fondů, které jsou jinak chráněné autorským zákonem.

Škorpil: Filipika proti kulturnímu lančmítu

Je to fráze notně otřepaná, ale realita předbíhá (už zase) fantazii: v liduprázdném sále Rudolfina se střídají filharmonici v rouškách tak, aby náhodu neporušili limity výnosu vlády o maximálním možném počtu lidí, kteří se smí potkat na veřejnosti a mezi jednotlivými sóly a duety je dezinfikována klávesnice klavíru. Živá kultura? Ani náhodou! Kultura? No, možná.
Divadelníci se celosvětově předbíhají v tom, kdo vytáhne z archivu více záznamů lepší či horší kvality, které pak slavnostně a s poníženou prosbou o nějaký ten bakšiš od ctěného internetového publika odvysílá pod značkou „live stream“.
Živá kultura je první a totální obětí pandemických opatření. Obětí odříznutou bez mrknutí oka a bez výjimek. Obětí, která - protože je tak nějak zvyklá se přizpůsobit a radši moc neprovokovat - svůj úděl nese víceméně tiše a spořádaně.

Mikulka: Rozmáhá se nám tady takový nešvar…

Kolega Škorpil v podobných případech na rádio křičí, já spíš rezignovaně vypínám živé vysílání a hledám v archivu něco přijatelnějšího. Teď si tedy návdavkem ulevím veřejným povzdychnutím. Všimli jste si, jak poslední dobou bují pseudodokumentární scénky, jejichž smyslem je tzv. oživit „neumělecké“ formáty, třeba pořady zabývající se historií? Typicky to vypadá tak, že chvilku mluví redaktor, pak se vyjádří někdo, kdo o tématu něco ví – a pokud máte smůlu, celé to oživí scénka. Toporně napsaná, šmírácky zahraná. Zparchantělá odnož rozhlasové hry, která změní libovolné téma na banalitu.

Raiterová: A jakou barvu roušky máte vy?

Fascinuje mě, jak rychle se dokáže trh přizpůsobit aktuální situaci. Ať už mluvíme o narychlo „spíchnutých“ okénkách zavřených hospod nebo prodejní strategii RegioJetu, který nabízí ve vlacích místa vzdálená od sebe dva metry, objevily se tyto důmyslné improvizace zkrátka ze dne na den. RegioJet stihl dokonce už i natisknout a vyvěsit plakáty (fotky kvalitou vypadají, pravda, že jsou focené telefonem), stejně tak České dráhy, které se nesmí nechat zahanbit a vybízí k nákupu jízdenek v aplikaci Můj vlak, neboť tím „pomůžete účinně bránit šíření koronaviru,“ jak hrdě hlásá plakát přímo naproti tomu konkurenčnímu ve vylidněné chodbě na Hlavním nádraží.

Raiterová: Historie se odehrává dvakrát

Rozhodla jsem se v rámci domácí karantény sáhnout po nějaké bytelné knize a rozečetla Dekameron. Ze střední školy si pamatuju jen tu věčně omílanou maturitní mantru „deset příběhů vyprávěných deseti lidmi v deseti dnech,“ která mi přišla vždycky dost komplikovaná a nebylo mi úplně jasné, kolik těch lidí tam vlastně bylo a kolik příběhů že si to řekli.

Švejda: Předávání Cen divadelní kritiky (redakce časopisu Svět a divadlo)

Vivat ceremoniál

Redakce časopisu Svět a divadlo zvolila pro udílení Cen divadelní kritiky za rok 2019 podobu, která přesně vystihla atmosféru doby. Homemade. Ale stejně mi to nedá: bylo to nejpovedenější předávání cen tohoto typu, kam až mi paměť sahá. (Jasně, uznávám, neviděl jsem všechna).

Švejda: Jenom matky vědí, o čem ten život je (A studio Rubín)

Necelý rok po premiéře Promiňte, že rodim sdružení MAnaMA je v Praze k dispozici další inscenace, věnující se tématu "ženy na mateřské". Barbara Herz a spol. v A studiu Rubín na to ale jde oproti osobnějším MAnaMA vědečtěji a téma uchopuje ve velké sociologické šíři, všímajíc si jeho nejrůznějších aspektů - otázkou uplatnění po rodičovské dovolené počínaje a rolí otce konče.

Švejda: Kabaret proti nám! (Kočovné divadlo Ad Hoc)

Kočovné divadlo Ad Hoc přišlo po třech letech s novým kabaretem, Kabaretem proti nám! 
Ač na premiéře v Divadle DISK ještě nebylo úplně všechno vychytáno, udržuje si soubor, zejména po hudební stránce, na amatérské - a nejen na ně! - poměry interpretačně nadále nadstandardní úroveň. Přihoďme k tomu i přesné scénografické vyladění inscenace (blyštivá scéna a kostýmy). Oboje přináší na amatérské - a opět nejen na ně - poměry už jaksi před závorkou nesporné výhody: produkce drží celou dobu tvar, nepadá jí řemen, není třeba se zatěžovat tím, jak je to uděláno - je možné se soustředit na to, co je uděláno.

Švejda: Přijde kůň do baru (Městská divadla pražská - Rokoko)

Necelé dva roky po Pařízkově nastudování v Burgtheatru uvádějí adaptaci románu Davida Grossmana Přijde kůň do baru Městská divadla pražská (o rakouské inscenaci tehdy, mimochodem, referoval i současný ředitel MDP Daniel Přibyl).
Jde o svůdně vypadající látku: vystoupení standupového izraelského komika v místním provinčním městě, který však v průběhu odhodí bavičskou masku a začne divákům sdělovat svůj formující příběh z dětství. Potíž je však v tom, že Grossman tuhle situaci přibližuje prostřednictvím druhé osoby - pozorovatele.

Zahálka: Jan H. Vitvar píše o divadle

Je to smutně paradoxní situace. Už docela dlouhou dobu doufám, že se v týdeníku Respekt, jehož jsem dlouholetým předplatitelem, bude o oboru, jemuž se věnuji, psát co možná nejméně. Už řadu let tu totiž o divadle píše výhradně vedoucí kulturní rubriky Jan H. Vitvar, který se tu ocitá mimo svou odbornost. A naneštěstí je to znát.

Mikulka: Koncové světlo (Národní divadlo)

Potíže jednoho útvaru s porušeným celkem

Moc rád bych o nejnovější Fričově inscenaci napsal něco srozumitelného a přehledného, ale je to marná snaha, není se čeho chytit. Představení začne a skončí monologem o vyrovnávání se se smrtí (tak je také Koncové světlo anoncováno), ale mezitím všechno mnohokrát a z ne úplně jasných příčin kamsi uhne, občas se něco někam vrátí, jindy zas ne, skutečnému konci předchází celá řada konců falešných. Příliš moudrý jsem z toho, přiznám se, nebyl.

Švejda: Koncové světlo (Národní divadlo - Nová scéna)

Fričovo a Tošovského Konečné světlo začíná smrtí ženy, po níž následuje její putování kamsi (za asistence "nadpozemských" bytostí). Putování Tošovský (scénář s kolektivem + dramaturgie) vede jako proud meditativní poezie, v němž si vypomáhá citováním nejrůznějších děl - a inscenace se v těchto pasážích velice podobá nedávno uvedenému, tematicky vlastně blízkému Domovu na konci světa Husy na provázku: scénář postrádá jakýkoliv podnětnější nápad, jeho dramatický potenciál je nulový, vše splývá v tok hlubokomyslně se tvářících banalit - a režii nezbývá než vařit vody: tu jen tak ironicky shazuje, tu nasadí chytlavější rastr (prostředí diskotéky, letadla),  tu je efektně obrazoborecká.

Dubský: Protokol (Národní divadlo Brno)

Je potěšující vidět, že slova vedení brněnského Národního divadla o uvádění současných her se daří naplňovat i v dramaturgickém plánu. Nová hra Tracyho Lettse se tak do Brna dostává jen necelé tři roky po své premiéře v Chicagu, přičemž na Broadwayi je „opening night“ v plánu teprve v březnu. Bohužel Protokol nedosahuje takových kvalit jako autorovy nejslavnější kusy Zabiják Joe a Srpen v zemi indiánů.

Mikulka: Se prendre (festival Cirkopolis)

Za mořskou pannou na Vinohrady

Bytové divadlo a vůbec různé domácí kulturní akce zažívají v posledních letech nenápadnou renesanci. Doma se dá samozřejmě uspořádat ledacos, ale bytový nový cirkus, to je opravdové novum. Tedy alespoň pro mne. V rámci festivalu Cirkopolis si lze tohoto nezvyklého jevu užít v nejmenovaném měšťanském prvorepublikovém bytě kousek od Míráku (a to denně až do příští soboty).

Švejda: Homo 40 (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

Loni Jan Frič prostřednictvím Burnout aneb Vyhoř! a letos Daniel Špinar pomocí Homo 40 rekapitulují, autorskými inscenacemi, svůj život.
Spolužáci z DAMU a dnes kolegové z Národního vytvořili kdysi na škole ročníkové práce, které se pod názvem Mužské záležitosti hrály společně. Špinarovo Homo 06 bylo zajímavější - především tím, že bylo patrné, že Špinar za ten studentsky "nakopnutý" a neučesaný sled krátkých a rozmanitých obrazů ze života jednoho gaye osobně "ručí", že se jej osobně dotýká.

Časosběrná pseudoanketa – Karel Král

Karel Král (1992-2018)

Hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět.

V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Švejda: Elefantazie (Městská divadla pražská - ABC)

Městská divadla pražská vsadila uprostřed sezony na své hlavní scéně, v divadle ABC, na jistotu a po provozně provedené Smrti obchodního cestujícího s Miroslavem Donutilem v hlavní roli zařadila muzikálový kýč Elefantazie, vytvořený osvědčeným autorským triem David Drábek (scénář + režie) - Darek Král (hudba) - Tomáš Belko (texty písní), hlavním lákadlem je tentokrát charismatická popová hvězda Tomáš Klus.

Mikulka: Kočkožrout (Švandovo divadlo)

Existují divadelní inscenace, u kterých si stačí přečíst anotaci a pak přímo na místě v divadle vidět nějakých pět minut akce. Zbytek je jaksi navíc. Přesně tohle je případ Kočkožrouta, variace na Fassbinderovu hru (a film), která je nově k vidění ve studiu Švandova divadla v nastudování Jana Holce.

Švejda: Domov na konci světa (Husa na provázku)

Konstrukcí (označení příběh by bylo nemístné), na níž se v Domovu na konci světa navěšuje téma stárnutí a umírání v dnešní společnosti, je schéma ne nepodobné z Přeletu nad kukaččím hnízdem. V domově seniorů, řídícího se ideou co nejzdravějšího stáří (rozuměj přeneseně "života, který nemyslí na smrt"), vládne pevnou (totalitní) rukou "vrchní sestra" (Ivana Hloužková). Jejím praktikám se postaví nově příchozí uklízečka (Sylva Krupanská), která "zřízence ústavu" nakonec de facto přivede ke vzpouře. (Do kontrastu ke světu "idealizovaného stáří" inscenátoři pak ještě staví dokumentární zvukové nahrávky, ve kterých staří lidé autenticky hovoří o svém životě.)

Časosběrná pseudoanketa – Jan Kerbr

Jan Kerbr (1992-2018)

Hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět. 

V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Mikulka: Husitská trilogie (MDP - Komedie)

Občas se nějaký motiv nutkavě vrací, aniž by bylo úplně jasné, jestli je to jen náhoda nebo součást celého trendu. Třeba nápadné množství divadelních inscenací, které by bylo možné charakterizovat slovy „měli jsme skvělý nápad, ale nedokázali jsme si s ním moc přesvědčivě poradit“. Nebo ten nápad zas tak skvělý nebyl, ale tvůrci se ho nedokázali vzdát, což z hlediska výsledku vyjde skoro nastejno. Posledním příspěvkem do této škatulky se stala velmi volná adaptace historických fresek Aloise Jiráska, kterou v Komedii nastudoval slovenský režisér Lukáš Brutovský ve spolupráci s dramaturgem Miro Dachem.

Časosběrná pseudoanketa – Kateřina Dolenská

Kateřina Dolenská (2007-2018) 

hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět. 
V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Časosběrná pseudoanketa – Marie Zdeňková (Bílková)

Marie Zdeňková (1992-2018)

hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět. 
V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Švejda: Jezero (A studio Rubín)

Lucie Ferenzová netlumočí jadrně obrazivý román Bianky Bellové prostřednictvím lineárního vyprávění (což by ostatně při charakteru románu byl i, obávám se, předem ztracený boj), nýbrž jako sérii dramatických výkřiků, usilujících postihnout tresť klíčových zastavení hlavního hrdiny Namiho. Snaží se přitom o to, aby "výkřiky" měly svébytný divadelní ráz, aby působily "neurvale", "punkově" (nejsem si ale úplně jistý, zdali tahle "punkovost" přesně odpovídá syrovosti předlohy, zdali není poněkud jiného charakteru).

Časosběrná pseudoanketa – Marie Reslová

Marie Reslová (1992-2018)

hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy) 

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět.
V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Časosběrná pseudoanketa (aneb Jak plynuly roky s anketou SADu)

Kolega Švejda, jenž je milovníkem bilancí a zobecňujících souhrnů, přišel před Vánoci s nápadem uspořádat anketu, v níž by respondenti napsali, jaké byly jejich určující divadelní zážitky za posledních třicet let. SADovská sekce Nadivadla kontrovala návrhem zkusit místo toho po Novém roce časosběrnou pseudoanketu, jejímž prostřednictvím by se připomnělo, jak jsme my, pamětníci, hlasovali v jednotlivých ročnících ankety Světa a divadla (po jistou dobu známé i jako Ceny Alfréda Radoka).

Časosběrná pseudoanketa - Jakub Škorpil

Jakub Škorpil (1997-2018) 

hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět. 
V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Časosběrná pseudoanketa - Vladimír Mikulka

Vladimír Mikulka (1994-2018)

hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět. 
V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Časosběrná pseudoanketa - Martin J. Švejda

Martin J. Švejda (1997-2018)

hlasování v anketě Světa a divadla v kategoriích "inscenace roku" a "talent" (v rámci jednotlivých ročníků jsou jména i inscenace seřazeny podle abecedy)

Pokud by se další pamětníci chtěli k této hře připojit (klidně i v nějaké vlastní variaci), jsou velmi vítáni. Stačí dát vědět. 
V nepravděpodobném případě výpadků paměti nebo kolapsu archivů můžeme vypomoci kompletní sbírkou třiceti ročníků Světa a divadla.

Švejda: DIY: po tátovi (A studio Rubín)

DIY: po tátovi Dagmar Radové je napsaná podle stejného receptu jako její předchozí, úspěšná hra (či možná lépe řečeno scénář) Thelma a Selma. Autorka si za východisko bere cizí materiál - zde román Jana Balabána Zeptej se táty - a na jeho půdorysu buduje svůj, vlastně docela jednoduchý, text.

Mikulka: DIY: po tátovi (A studio Rubín)

V bytě po zemřelém otci se sejdou dvě sestry středního věku, jedna upjatá, druhá rozevlátá, vzpomínají a domlouvají se, co dělat. Do toho nečekaně vpadne o dvacet let mladší muž, který o sobě k jejich nemilému překvapení prohlásí, že je jejich nevlastní bratr, a že ho měl jejich otec z krátkého románku se svou studentkou. Hru, rozvíjející základní situaci románu Zeptej se táty od Jana Balabána, napsala Dagmar Radová, výtvarnou stránku věci obstarala Petra Vlachynská.