Švejda: Kámen (Národní divadlo)

Inscenace začíná hezkým obrazem. Každý z herců přináší a pokládá na předscénu dlažební kostku, svůj kámen. Ano, každá z postav si nese svou verzi historie - vytvořenou ať vlastním přičiněním či někým jiným (a jí vnucenou). Režisér také zajímavě pracuje se scénografií. S vysokými mohutnými stěnami jako symboly domu, ve kterém se veškeré dění odehrává. Různě s nimi posouvá, nasvěcuje je, promítá na ně cosi - ano, tím domem procházela -"hýbala" pohnutá německá historie (o níž se v Mayenburgově dramatu hraje), počínaje nacistickým režimem a konče znovusjednocením země.
Tím však pozitiva Dočekalovy inscenace bohužel končí.

Švejda: Romulus Veliký (Městská divadla pražská - Divadlo ABC)

Dejme před závorku otázku, jak moc je dnes smysluplné Dürrenmattovu hru, jejíž prvá verze pochází z roku 1948, uvádět. Jak moc, aniž je výrazněji upravována, může se současností korespondovat. Autorova hořká "komedie antických rozměrů", postavená na paradoxních situacích točících se kolem (jakoby) historického tématu (zániku západořímské říše), napájející se absurdním humorem a (pochopitelně) rezonující s nedlouho před tím skončenou druhou světovou válkou, působí (při vědomí dějin druhé poloviny minulého století a různých prošlých vln dramatu) jako vyvanulý čajíček, poněkud iritující i svým bezzubým humanismem.

Mikulka: Doktor Živago (Divadlo Na zábradlí)

Hodně zjednodušeně řečeno: tenhle Živago je více než co jiného setkání klasiky s metodou. Mám na mysli metodu ověřenou celou řadou inscenací Jana Mikuláška (a Dory Viceníkové), v nichž se celek skládá z téměř samostatných scén, napůl groteskních a napůl vážných. Nebo ještě spíš ze dvou třetin groteskních a z jedné vážných.

Mikulka: Libozvuky (Minor)

Bylo to svým způsobem úžasné, jakkoli z trochu jiného úhlu pohledu poněkud rozčilující: odpolední repríza Libozvuků v Minoru se stala obětí vlastního úspěchu. V hledišti byly děti a dospělí v poměru přibližně tři ku jedné, a úvodní interaktivní část představení, kdy se skupina podivných bílých bytostí zpěvavě a tápavě seznamovala s prostředím (a tedy i s diváky), rozdováděla dětskou většinu tak intenzivně, že se až do konce neuklidnila. Nezvladatelně povykující a poskakující děti, z nichž několik se pohybovalo dokonce přímo na jevišti, vytvořily vesele skotačivou atmosféru, což bylo zpočátku milé, později o něco méně. V závěrečné třetině totiž zdivočelé děti bez milosti sestřelily pokus vše zklidnit a nechat tak vyniknout magickým hrátkám se světlem.

Mikulka: Vyhnání Gerty Schnirch (HaDivadlo)

Už to bylo napsáno nesčíslněkrát, ale je potřeba to opakovat stále dokola: jakkoli závažné a jakkoli poctivě uchopené téma není zárukou vzniku dobré divadelní inscenace. Třeba v případě hadivadelního Vyhnání Gerty Schnirch. Pro mě zcela nepochopitelně dobrými referencemi ověnčená inscenace byla včera k vidění v Disku při příležitosti předání Ceny Marka Ravenhilla. (Pro pořádek - cenu dostal Buranteatr za Létající dítě).

Švejda: Sirotci (Spolek Kašpar)

Nejjednodušší úlohu má v Nuckollsově inscenaci rodinného post-coolness dramatu Denise Kellyho Sirotci o zlém světě "tam venku" (a jak se s tím naučit žít) Jan Plouhar jako viník Liam. Je obsazen po typu, jako od pohledu podezřelý týpek a i když herec jeho jednodušší charakter zajímavě moduluje do až odzbrojující bezelstnosti, víc než za uvedený typ, k hlubšímu portrétu postavy, neproniká (nedostane příležitost proniknout). Danny Marka Němce je spíše ve vleku událostí, více reaguje na aktivitu druhých než sám jedná a i když právě Němec je z trojice protagonistů nejtvárnější, ani on k pořádnému rozvinutí Dannyho portrétu (vyjma zpovídání se "po činu") vlastně nemá dostatek prostoru. Největší i nejtěžší pozici má Monika Zoubková jako Helen. Inscenaci "táhne", její postava je vlčicí, která se stůj co stůj (i kvůli nelehkému mládí) snaží ochránit svou rodinu. Zoubková drží zaťatý, urputný výraz, postoj pragmatika, který musí jednat věcně, role ale obávám se přesahuje její herecké možnosti, její výrazový rejstřík: svoji Helen "hrne" v rychlém tempu dosti ploše, aniž máme šanci pořádně poznat, proč postava jedná tak, jak jedná.
Bytový prostor, ve kterém se produkce Kašparu odehrává, tak pro inscenátory vlastně není nějakou (předpokládanou) výhodou, nepředstavuje záruku zesílení přesvědčivosti projevu herců. Je zde spíš nepříjemným zvětšovacím sklem.
Recenze vyšla v Divadelních novinách 12/2015 (k přečtení zde)

Mikulka: Vstávej svět hoří musíme ho jít pochcat (Kartel)

„Všichni tančí ruty šuty, to je to, co mám rád“

Když jsem tu před Vánoci psal o povedené Kačenově inscenaci U-Dick, pokoušel jsem se horko těžko dobrat k tomu, o čem že vlastně pojednávala. Dodatečně jsem si přečetl knihu, ze které inscenátoři vycházeli, a nestačil jsem se divit: bylo to téměř montypythonovsky „o něčem úplně jiném“. Nepodařilo se mi správně dešifrovat dokonce ani to, jak se jmenoval hlavní hrdina. Moc provinile se ale necítím, odvozovat z Kačenových inscenací konzistentní příběh (nebo usuzovat, o čem pojednává předloha) je boj takřka marný. Jedním dechem si totiž troufám tvrdit, že o to zas tak úplně nejde. Podstatnější je divácké dobrodružství, zážitek z vykloubeného, absurdního a navzdory spoustě odkazů vždy jaksi do sebe zavinutého světa, řídícího se pravidly, která jsou bez předběžné přípravy takřka nerozpoznatelná. Groteska se ve spoustě odboček prolíná s cynismem a infantilními legráckami, zároveň ale nechybí obtížně definovatelný temný podtón, který nepřestává připomínat, že to zas tak úplně nezávazná legrace není.

Mikulka: Česká kuchařka (Městské divadlo Kladno)

Rettigová podle pejska a kočičky

Nejsem kuchař ani gastrofil, ale troufám si odhadnout, že Magdaléna Dobromila Rettigová by tvůrce kladenské inscenace asi moc nepochválila. Jejich Česká kuchařka totiž bez zřetelnějšího receptu smíchá dohromady tolik nesourodých ingrediencí, že by to asi bylo jako celek obtížně stravitelné, i kdyby jednotlivě složky chutnaly zcela výtečně (což tedy rozhodně nechutnají).