Vánoční příběh

I zvěděl Král podle betlémské hvězdy, že se narodil Spasitel. Spasitel českého divadla. A zavolal Hermanovi. A Herman Petruželovi. A Petružela Hulcovi. A Hulec Leškové Dolenské. A všichni se vydali za Spasitelem českého divadla. A přišli do Národního divadla. Ale tam byl Špinar. A tak šli na Zábradlí. Ale tam byl Mikuláš(ek). A co takhle na Vinohrady?, napadlo kohosi. A všichni se začali strašně smát. Kde jenom je, Spasitel českého divadla, kde jenom je?, ptali se. Tady jsem, ozvalo se shůry. Ty už jsi dávno mrtvý, Alfréde, ty se nepočítáš. A přišli na lesní mýtinu, sedli na pařízek. Ale ani ten to nebyl. Spasitel - a odrodilec? Není Spasitel českého divadla, není, usedavě plakali. A opravdu nebyl.
Šťastné a veselé.

Mikulka: Jacek staví dům (Autobuf)

Daisy Mrázková, Lars von Trier a Jan Kačena

Jan Kačena s Petrem Reifem už spolu jednu inscenaci v autobusu vytvořili, jmenuje se Unhappy Happy, tu a tam se hraje dodnes a patří mezi to nejsilnější, co je v českém divadelním prostoru k vidění. Nyní do těchto vod vstoupili podruhé a výsledkem je dílo s poněkud matoucím titulem Jacek staví dům. Pro jistotu: hraje se opravdu uvnitř v autobusu. Úplně obyčejná stará Karosa momentálně parkuje na tiráckém parkovišti za Smíchovským nádražím, ale nemám tušení, jestli třeba někam nepopojede.

Švejda: Vitka (Husa na provázku)

Tereza Marečková

Herečka Tereza Marečková má za sebou úspěšný rok. Byť role, které během něj ztvárnila, nabízely - jak rok šel - stále omezenější možnosti. Srna/Matka/Dcera v Antievě (prem. 28. září, spolek Masopust) jsou doprovodné úlohy, ve kterých herečka jen přihrává a vystačí si s typem potměšilého skřítka. Toho předvádí i ve Sternenhochovi (prem. 7. dubna, Národní divadlo) - přesněji: jde o "skřeta" - v postavě čarodějnice Kuhmisty. Kromě toho, že je tu tento typ ostřeji - groteskně - exponován, dostává i prostor ke zpěvu a hře na housle a na violu. Její role je nepřehlédnutelná. Největší příležitost ale Marečková získala hned na začátku roku - titulní postavu, hudební skladatelku Vítězslavu Kaprálovou, ve Vitce (prem. 23. února, Husa na provázku).

Mikulka: Lonely horny only (A Studio Rubín)

Sperma, krev a velká nejistota 

Z A-Studia Rubín se po nástupu Dagmar Radové stala scéna, kam má smysl chodit i na tituly, pod kterými jsou podepsaná jména, která vám toho moc neříkají (v tomto případě režisér Ondřej Štefaňák) nebo které podle anotace nevyhlížejí zrovna lákavě. Jako třeba inscenace, o které předem víte jenom to, že bude pojednávat o seznamování pomocí Tinderu.

Švejda: Sternenhoch (Národní divadlo - Nová scéna)

Potkáte-li na opeře Národního divadla (hrané na Nové scéně) Petra Placáka, Martina Fendrycha či Viliama Klimáčka, je vám jasné, že půjde o "výběrovou" operu. Přesněji: jde o operu, která má rockově undegroundový ráz.

Mikulka: Hlubiny (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Hlubiny, které by bylo chybou minout 

Pro zasvěcené by možná stačilo napsat, že Hlubiny lze chápat jako volné putování směrem, který před pár lety vytyčila inscenace Erben: Sny od sesterského spolku Handa Gote. I tentokrát jsou předváděny „lidově“ vyhlížející rituály, obrazy snové a těžko interpretovatelné, zároveň však silné, překvapivé a vtahující. A také tentokrát je výsledkem žhavý adept na inscenaci roku. Tedy alespoň pro mě, mainstreamový kasaštyk to asi nikdy nebude, to je skoro zbytečné opakovat.

Blatný: Znovusjednocení Korejí (MDP – Rokoko)

Na Koreje nedošlo

V sobotu uvedlo Divadlo Rokoko inscenaci Znovusjednocení Korejí podle hry francouzského autora Joëla Pommerata v překladu dramaturga Michala Zahálky. Režíroval umělecký šéf Městského divadla Žilina Eduard Kudláč.

Švejda: Zánik domu Usherů (Depresivní děti touží po penězích)

Jakub Čermák navazuje v Zániku domu Usherů - multižánrovým pojetím a sociologickým zacílením - na svou dva roky starou inscenaci Kartografie pekla: Domov. Oproti formálně zbytečně přebujelé a obsahově plytké "Kartografii" má však tentokrát - v obou směrech - šťastnou ruku.

Švejda: Bratr spánku (Švandovo divadlo)

Inscenaci Dodo Gombára Bratr spánku, jevištnímu ztvárnění stejnojmenného románu Roberta Schneidera v adaptaci Kateřiny Tučkové, dobře charakterizuje následující skutečnost: místo klíčové (romantické) scény předlohy, společné cesty Eliase a Elsbeth do města, při které hrdina promarní příležitost projevit své životní lásce, co k ní cítí - a tím o ní definitivně přijde, zařadí režisér scénu Eslbethiny svatby s Lukasem, ve které se sděluje, jak vesničané s postupujícím večerem ztráceli jakékoli zábrany.

Pokorná: Americký cisár (Študio 12 a Divadlo Pôtoň, Festival Případ pro sociálku 2018)

P. S. Neodepisuj, neumím číst

Poslední dvacetiletí devatenáctého století, očekávaný příchod století nového a do Ameriky se ze všech koutů Evropy valí vlna migrantů. Tisíce dělníků a dělnic, kteří přicházejí na vysněný kontinent začít nový život. Před prožitím životního zklamání - namísto dolarů padajících z nebe, na ně u Amerikánů čekají jen hodiny mizerně placené těžké práce - však ještě musí přežít cestu smrti přes oceán po lodi, která pluje podezřele dlouho. Veze tudy lidského odpadu mísícího se s přeživšími.

Mikulka: Persony (Divadlo Na zábradlí)

Bergman téměř hororový

Bergman slaví stovku, Zábradlí šedesátku a výsledkem je inscenace Persony, ve které osvědčený tým Mikulášek–Viceníková–Cpin vyvolává postavy z několika snímků slavného švédského filmaře. Především ty, které se navzájem trápí, spíš psychicky než fyzicky (i když dojde i na rány), případně se pouští do sebezničujících duelů. Což ostatně zřetelně předznamená prolog, ve kterém se mladý muž vrhne – s přímým odkazem na Sedmou pečeť – do šachové partie se smrtí, s osudem nebo snad jen s neproniknutelně tajemným cizincem. Útěšné konce tu jistě nečeká ani bezhlavý optimista.

Mikulka: Absolutno – kabaret o konci světa (Dejvické divadlo)

Továrna na bezradnost

Sdělení Čapkovy dystopie Továrna na absolutno není v jádru zas tak komplikované: když se omylem podaří vypustit do světa Boha (nebo jakési nejvyšší duchovno), může to být zázračné, ale taky hodně nebezpečné. Každý má totiž svého vlastního Boha a od jeho absolutního přijetí není daleko k nemilosrdnému potírání těch, kteří to vidí odlišně. Hostující režisérka Anna Davidová (dříve Petrželková) sice toto vyznění víceméně zachovává, ale zároveň jej balí do nepřehledné a nesourodé změti výstupů, které dohromady působí spíš bezradně, než odlehčeně nebo dokonce „kabaretně“.

Dubský: OST-RA-VAR 2018 (sobota 1.12.)

#nejsemrasista_ale (Divadlo Petra Bezruče)
Kdo je pan Schmitt? (Divadlo Mír)
Rok na vsi (Národní divadlo moravskoslezské)

Dubský: OST-RA-VAR 2018 (pátek 30.11.)

Řeči léčí (Národní divadlo moravskoslezské)
Teror (Národní divadlo moravskoslezské)
Tři sestry (Komorní scéna Aréna)

Budařová: Polní žínka Evelínka (Divadlo Minor)

Pohádkové příběhy o žínce Evelínce a mládenci Francínkovi, lásce, obilí a vojně zaujmou ze všeho nejvíc obrazností jazyka. František Nepil byl především vypravěčem a vyprávět příběhy dnešním dětem nemusí být snadné, zvlášť když už předem žehráme na nedostatek jejich schopností naslouchat.

Mikulka: Richard III. (Schaubühne Berlin, PDFNJ 2018)

Začátek dobrý…

Letošní PDFNJ by se dal s trochou nadsázky označit za festival skvělých začátků a o poznání méně skvělých konců. Hamburská Odysea mě postupně otrávila nekonečným řetězem povrchního vtipkování (i když to někteří kolegové oceňovali jako konceptuální záležitost), opatrné ohledávání obou protagonistů v první půlhodině však bylo výborné. Groteskně surreálná první půlka Nekončeného žertu byla okouzlující, když se ale po přestávce z nepřehledné spleti depresivních příběhů vyloupl jeden hlavní hrdina, představení citelně ztratilo půvab. Nejdéle vydržel úvodní švih berlínskému Richardovi III., bohužel však i v tomto případě působila poslední třetina trochu malátně. Přinejmenším ve srovnání s tím, jak skvělá podívaná to byla předtím.

DUBSKÝ: OST-RA-VAR 2018 (čtvrtek 29.11.)

Zabiják Joe (Komorní scéna Aréna)
Maryša (Divadlo Petra Bezruče)
Naše třída (Národní divadlo moravskoslezské)

DUBSKÝ: OST-RA-VAR 2018 (středa 28.11.)

Chacharije (Komorní scéna Aréna)
Kouř (Divadlo Petra Bezruče)
Peer Gynt (Národní divadlo moravskoslezské)

Švejda: Five Easy Pieces (Institute of Political Murder + CAMPO Gent - PDFNJ 2018)

Za inscenační podobou Five Easy Pieces, která vypráví o nechvalně proslulém vhrahovi Marcovi Dutrouxovi, jako by stála úvaha inscenátorů: jak lze o tak otřesném případu v divadle dnes vyprávět, aby to působilo naléhavě a nešlo přitom o citové vydírání?
Režisér Milo Rau zvolil metodu „nepřímé úměry“. Vybral prostředky, které působí co nejméně okázale a vtíravě. Jde jednak cestou otevřeného, „autentického“ divadla, buduje tvar, který vychází z principu dokumentárního divadla. Divadla, které si „na nic nehraje“ a v každé chvíli přiznává, že je divadlem. A jednak volí model „děti hrají divadlo“: protagonisty inscenace jsou děti ve věku třinácti čtrnácti let, které pod vedením režiséra, představovaného dospělým mužem, případ Dutroux rekonstruují. Uvedený postup, byť je pečlivě připravený a narežírovaný, působí velice přirozeně a nenuceně – a o to pak má sdělované větší účinek a dopad. Jde o velice dobře promyšlený, až řekl bych vykalkulovaný koncept.

Mikulka: Modrovous, naděje žen (Studio Hrdinů)

Modrovous, aneb Psycho 

Dlouho se skoro nechtělo věřit, že pod touhle uměřenou a text respektující inscenací je podepsané duo Horák-Pěchouček. Tedy dvojice, která si libuje v divadle podivném, hodně výtvarném a co do nakládání s (případným) textem hodně svobodném. Ale smysl to dává: hra Dey Loher je dost nesrozumitelná a podivná sama o sobě, takže si inscenátoři místo obvyklého rozbíjení smyslu mohli užít nezvyklého dobrodružství v podobě relativně srozumitelné interpretace.

Švejda: Nebeský hlas (Depresivní děti touží po penězích)

Jakub Čermák v Nebeském hlasu pokračuje ve svém zájmu o genderově či sociálně specifické (výlučné) jevy, osobnosti apod. Tentokrát se věnuje kastrátům, tedy vykleštěným mužům, kteří jako zpěváci s vysokým hlasem sloužili k pobavení vyšší společnosti. Východiskem mu je osud kastráta Maisela, působícího v českokrumlovském zámeckém divadle, ale zabývá se i "příbuzným" Orfeem či Neronovým eunuchem Sporem, aby v závěru - v monologu herečky v "ranně zralém věku" (hostující profesionálka Veronika Janků) - dospěl k obecnější úvaze o lidech se "zraňovaným srdcem". Jeho inscenace má zřetelný empatický, soucitný podtón

Mikulka: Odyssea (Thalia Hamburg - PDFNJ 2018)

Jsou zážitky, o kterých se moc psát nechce, tak jen stručně, spíš z pocitu povinnosti. Dva Odysseovi synové jsou v této inscenaci za klauny, dorozumívají se legračně srozumitelnou-nesrozumitelnou starogermánsky znějící řečí, a poté, co se váhavě a podezřívavě seznámí nad otcovou rakví, začnou si přehrávat jednotlivá čísla, z nichž přinejmenším část volně odráží Odysseovy zážitky z cest. Možná všechny, ale je to tak nezřetelné, že bych to sám určitě nepoznal.

Mikulka: Návštěva (Národní divadlo - Nová scéna)

Tanec na palubě Nové scény

Fričova a Haklova (opravdu myslím, že v tomto pořadí) Návštěva je inscenace, která důsledně a přitom s evidentním potěšením klame tělem. Tváří se vesele, ostatně téměř po celou dobu veselá je, a přitom to bylo jedno z nejdepresivnějších divadelních představení, jaké jsem poslední dobou navštívil. Návštěva se taky tváří, že pojednává o konci světa, a přitom je  přinejmenším ve stejné míře výrazem děsu z čehosi, co by snad bylo možné nazvat „osobním krachem“. Nebo že by se tu hrálo o krachu světa, jak ho známe, viděném skrze černé brýle krachu osobního? Jednoznačné to v žádném případě není, což je konec konců explicitně vyřčeno v jedné ze  zcizovacích poznámek do diváků: "Stejně v tom každý uvidí, co bude sám chtít."

Mikulka: Desatero přikázání (Volkstheater Wien, PDFNJ 2018)

Jednoduše a samozřejmě 

Zdaleka ne vše, co se představí na „německém festivalu,“ nutně musí být ryzí zlato, na jedno se lze spolehnout téměř s jistotou: alespoň jedna z inscenací dorovná uvolněná měřítka v oboru „herectví ve velkém divadla“. Letos se to přihodilo hned na úvod v divadelní adaptaci Kieslowského Dekalogu.

Mikulka: Dopisy Olze (Divadlo v Dlouhé)

Sen v normalizačním kriminále

Dopisy Olze jsou „výroční inscenací“ k 17. listopadu a zároveň jakýmsi divadelním dvojčetem nedávno uvedeného Snu v červeném domě (o tom jsme na Nadivadle psali tady a tady). Hraje se v těch samých kulisách, a velmi podobná je inscenační metoda, která k nedramatickému textu dodává divadelní obrazy a hudbu. Samozřejmě s jedním podstatným rozdílem: dětské vzpomínky jednotlivých herců nahradily dopisy Václava Havla z normalizačního kriminálu.

Švejda: Ad Drábkovy Kanibalky

Různé přístupy kritického referování

Vraťme se ještě k inscenaci Drábkových Kanibalek. Mohou totiž myslím dobře posloužit k tomu ukázat si, s jakými různými způsoby kritického referování se dnes mohou čtenáři setkat.

Mikulka: Čevengur (HaDivadlo)

Andrej Platonov + HaDivadlo + Jan Kačena

O inscenaci Jana Kačeny Stojím ve tmě abych viděl světlo v pražském Rubínu se tady psalo a tak trochu diskutovalo docela dost (tady), pozornosti by však určitě neměla uniknout ani premiéra, která se jen o pár týdnů dříve odehrála v brněnském HaDivadle. V něm Kačena uvedl vlastní adaptaci mimořádného románu Andreje Platonova Čevengur.

Dubský: Konzervativec (Městská divadla pražská)

Inscenace režisérky Kamily Polívkové začíná velmi nadějně. Diváci přichází postranním vchodem přímo na jeviště, kde už je připraven slavnostní raut k oslavám stého výročí republiky, jež představení rámují. Chvilku se nezávazně konverzuje, poté začne konferenciér v podání Petra Vančury vychvalovat své schopnosti, ale hlavně bohatý program, který byl ke zvláštní příležitosti připraven. Je to celé nenásilně vtipné, Vančura působí spontánně, reaguje na „hemžení“ na jevišti, zároveň ale ironizuje obsesi v adorování dávno zaniklého státu.

Mikulka: #nejsemrasista_ale (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

#pravda_neexistuje
#ale_nemelo_by_se_to_rikat_tak_umornym_zpusobem

Několik aktuálních politických témat dneška se Divadlo Petra Bezruče a režisér Braňo Holiček rozhodli připomenout co nejpřímočařeji, bez příběhu, bez metafor a bez velké estetizace. Vyšla jim z toho inscenace, která si zaslouží respekt za „dobrou vůli“, z divadelního hlediska však bohužel nemá prakticky co nabídnout.

Mikulka: Netrpělivost srdce (Národní divadlo)

Možná je to jen náhoda, ale skoro to vypadá, že Daniel Špinar má zálibu v bestsellerech, které se pohybují kdesi na pomezí seriózního literárního díla a efektně rozjitřeného červenoknihovního čtiva. Po Manon Lescaut a Pýše a předsudku nyní došlo na Zweigův román Netrpělivost srdce.

Mikulka: Stojím ve tmě abych viděl světlo (A Studio Rubín, Jan Kačena)

Už mě z toho sakrálu bolí hlava

Jan Kačena se po necelém roce vrátil do A studia Rubín. Zatímco místy téměř kabaretní Traktát o stepním vlku mi připadal jako „Kačena light“, nová premiéra už jen svým demlovským základem a sáhodlouhým titulem Stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM naznačuje posun směrem k podívané typu „Kačena hardcore“.

Švejda: Držet prst na tepu doby - ale jakým způsobem?

Nelze si toho nevšimnout: českému divadlu se v poslední době stále více daří "držet prst na tepu doby". Exponovat - prostřednictvím původních domácích látek, aktuálních zahraničních titulů, klasiky i parafrází této klasiky - témata, která hýbou světem. Počínaje uprchlickou krizí, symptomy postfaktického světa a konče třeba obecným pocitem, že se světem se děje "něco nedobrého". Ve světle této chvályhodné tendence však, zdá se mi, o to víc vyniká, jakým způsobem se toto exponování v českém divadle uskutečňuje.

Mikulka: Zánik domu Usherů (Depresivní děti touží po penězích)

Hororová návštěva v Sudetech 

Kombinace filmu s divadlem, respektive různé podoby zdivadelněného filmu přicházejí, zdá se, poslední dobou do módy. Právě tímto způsobem se nyní Depresivní děti  po více než deseti letech vrátily ke klasické povídce E.A.Poea Zánik domu Usherů.[1] Jejich groteskně hororový příběh o návštěvě v podivném domě, obydleném dvojicí ještě podivnějších sourozenců, se ovšem literární předlohy drží jen velmi volně - a navíc je zasazen do prostředí současných Sudet. 

Švejda: Trollové mezi námi (Švandovo divadlo)

Další díl seriálu "Aktuální politická a společenská realita v českém divadle". Tentokrát o jednom z aspektů postfaktického světa: trollování. Barbora Hančilová napsala hru, která vychází z reálné události (je volně inspirována "´prvním českým teroristickým útokem´, který na Mladoboleslavsku spáchal sedmdesátiletý český důchodce, aby veřejnost upozornil na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou"), vůbec se jí však nedaří jakkoli ji pozvednout nad rámec běžné žurnalistické (reportážní) práce. Hra nežije z vlastní dramatické potřeby, je jen jakousi evidencí "dobře známých" faktů, které si můžeme přečíst v kterýchkoliv novinách. Příklad: postava ženy, jež se stala trollem, žije v (ekonomicky chudé) Aši, manžel od ní utekl, je sama s dítětem, hrozí ji exekuce, fandí SPD...

Etlíková: 99 slov pro prázdnotu + Spravedlnost (Palm Off Fest 2018)

K pravdě skrz zatraceně silnou krustu

- mé best of Palm Off

Ze zahraničního programu letošního třetího festivalového ročníku se v myšlenkách vracím především ke dvěma titulům: k 99 slovům pro prázdnotu (uváděným v malém estonském divadle Kanuti Gildi SAAL) a ke Spravedlnosti varšavského Teatr Powszechny. Vedle toho, že každé z děl po svém odpovídalo na otázku, proč je tak obtížné přimět společnost, aby se zaobírala nepříjemnými pravdami, obě díla také originálně naplnila žánr dokumentárního divadla. Tedy pokud za jeho definici postačí, že zde mimořádně mnoho záleží na tom, jestli dílo podává věcně pravdivé informace.

Dubský: Radúz a Mahulena (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Uvést nejznámější Zeyerovo drama skýtá pro každý inscenační tým značná úskalí. Lyrická pohádka svádí k sentimentu a patosu, odhadnout míru pak nebývá vůbec jednoduché. Režisérka Tereza Karpianus ale dokázala v Klicperáku vytvořit moderní a svižnou inscenaci, aniž by musela předlohu dekonstruovat.

Švejda: Kanibalky (MDP – Rokoko)

Rituál sebeutvrzení

Prvá polovina Drábkových Kanibalek budí zdání, že politické téma, předváděné v žánru politické satiry, bude jen rámcem pro niternější, řekněme až existenciální, téma: nejistoty mužů a žen v případě jejich sociálních, sexuálních a jiných rolí v dnešním světě. Rozkolísaný svět vede k rozkolísání lidské identity, jako by autor naznačoval. Jenže druhá polovina, odehrávající se ve "výcvikovém táboře" českých neonácků, nás rychle vyvede z omylu.

Mikulka: Kanibalky (MDP – Rokoko)

Nic nezapomněl, nic se nenaučil

Na rozdíl od překvapivě nevýrazného startu Divadla ABC odstartovalo Rokoko, druhá scéna „nových“ Městských divadel pražských, zcela očekávatelně. David Drábek se představil způsobem, který od něj nejspíš čekali všichni. Nic moc na tom nezměnila ani ředitelská dramaturgie Daniela Přibyla, i když jsme v to my, notoričtí optimisté, potajmu doufali.

Mikulka: NO34 - Revolution (Divadlo NO99 Tallin, Palm Off Fest)

Král je nahý (nesvlékal se nikdo)

Inscenace slibovala obecnější zamyšlení nad revolucí jako takovou a ze začátku to tak i vypadalo: rudá scéna, šestice herců v červených mnišských róbách vytrvale mlátící do obřadních zvonů, pak tatáž šestice ještě vytrvaleji rotující v nekonečné piruetě (dělalo se mi špatně už jen z toho pohledu) a potom v montérkách třaslavě budující dřevěný oblouk přes celé jeviště. Bylo to nesnesitelně zdlouhavé (popsaný úvod trval snad půl hodiny), ale dalo se čekat, že je to jen jakási záměrně ubíjející, přitom ale zjevně metaforická ouvertura k věcem příštím.

Švejda: Sedmé nebe (Divadlo po Palmovkou)

Krátce po Moři v ABC nasadilo další pražské divadlo anglickou hru ze sedmdesátých let 20. století, která předvádí rozklad "staré dobré" (viktoriánské) Anglie, ukazujíc, co se pod zdánlivě idylickým povrchem skrývá za skutečnou realitu: Divadlo pod Palmovkou společensko-kritickou komedii Caryl Churchillové Sedmé nebe. Prvá část se odehrává v britské kolonii v Africe a na rodině koloniálního správce demonstruje, jaká všemožná sexuální pnutí - na pozadí sílících nepokojů s britskou správou země - bují pod slupkou spořádanosti. Druhá část se odehrává v thacherovské Anglii a představuje stejné postavy jakoby o (pouhých) pětadvacet let později: řeší vztahové problémy a otázky vlastní identity, které jsou "zakódovány" právě v oné minulosti.

Švejda: Antieva (Masopust - Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí)

Životní příběh emancipované, inteligentní ženy, poznamenaný nelehkým dětstvím a patriarchálním modelem společnosti. Tak by se dal stručně shrnout obsah inscenace Antieva, kterou na základě textu Evy Prchalové a pod hlavičkou společnosti Masopust nastudovala Anna Davidová (Petrželková). Čím byl však život Anny Pammrové jedinečný - a proč má tedy smysl po sto prvé vyprávět s prominutím již obligátní narativ - se z ní však příliš nedozvíme.

Mikulka: Moře (Divadlo ABC)

Městská divadla pražská po letech začínají ve zcela nové sestavě, zdejší ambice jsou jasné a plány slibné. První premiéra skupiny vedené Danielem Přibylem a Michalem Dočekalem byla tudíž očekávána s mimořádným zájmem. Přestože si pro ni vybrali padesát let starou hru dnes už poněkud pozapomenutého anglického dramatika Edwarda Bonda a jako režiséra přizvali u nás prakticky neznámého slovenského režiséra Jána Luterána.

Švejda: Moře (Městská divadla pražská - ABC)

Inscenace Jána Luterána začne utvářet Bondův alegorický portrét městečka, řízeného autokraticky osvícenou rukou paní Rafiové (jehož viktoriánská idyličnost se však nezadržitelně rozpadá a v dohledné době - pomyslíme si - se nadějeme lecčehos), až v jedné ze závěrečných scén, Collinova pohřbu, během monologu paní Rafiové. Je to pro charakter inscenace příznačné. Teprve slova paní Rafiové vlastně explicitně řeknou, jaké to v městečku je. Tohle sdělení jsme ale, myslím, měli získat z celého předchozího dění. Jenže jsme ho nezískali.

Švejda: Toodle-Noodle (Divadlo Minor)

Východiskem Adámkových "nonsensových hrátek v angličtině" Toodle-Noodle, uváděných v Divadle Minor pro děti od osmi let, jsou konvence a zvyky "staré dobré" Anglie - konverzace, vystupování, společenské obřady (zvláště ten čajový) - a také svět, dejme tomu, gotického románu a nonsensové literatury.

Švejda: Stopy zbloudilých (Divadlo X10, Spolek Mezery - DUP39)

Bambuškova inscenace Handkeho hry Stopy zbloudilých si do programu jako motto dává citát "Nadále bloudit. Být trvale zmatený" - a to je také její hlavní téma.
To se dnes, pochopitelně, aktualizuje s případem uprchlické krize (Handke hru napsal již v roce 2006) a Bambušek také svou práci na tuto krizi do značné míry navléká - začíná, dalo by se říct nezávaznými, klaunskými čísly o "lidech v pohybu", ale postupně přitvrzuje, až končí v jakémsi utečeneckém táboře (s drezírujícím  dohlížitelem) a v celkové atmosféře civilizačního chaosu (se zmateně pobíhajícím Mesiášem) - byť autorovo alter ego přítomné na scéně nakonec inscenaci popostrkuje ke katarznímu sdělení, že - vypomůžeme-li si provařeným citátem - "i cesta může být cíl".

Švejda: Konce plné vážnosti a doslovnosti

Naposledy na tenhle problém narazil Vladimír Mikulka v případě If a Window Would Open (viz zde). Jde ale opravdu o obecný, ba troufl bych si na základě mnohaleté zkušenosti říct zákonitý jev: tvůrci vymyslí inscenaci plnou nefalšovaného, a nikoli bezduchého, veselí, krátce před koncem ale náhle přehodí výhybku a s patřičnou vážností se divákům snaží předat sdělení.

Švejda: Být cool v českém divadle

Začnu vzpomínkou na prvou polovinu devadesátých let, kdy jsem začal intenzivně chodit do divadla, Vybavuji si, jaké novum a potěšení pro mě znamenal přístup bratří Formanů, Buchet a loutek či "Vondráčkovy" skupiny z DAMU (usadivší se posléze v Dejvickém divadle) k divákům. To, jakým způsobem navozovali, už třeba před samotným začátkem představení, pocit domácké, bezprostřední atmosféry; jak rušili "čtvrtou stěnu" a přiznávali divadelnost produkce - aby v nás vzbudili důvěru, pocit, že se není "čeho bát". Věřím, že to byla i reakce na činoherní produkce velkých domů, poznamenaných komunistickou vylhaností. Snažili se být cool - aby působili věrohodně, autenticky.

Švejda: Sons of Sissy (Pražské křižovatky 2018)

Sons of Sissy se zdáli být dle anotace lehkovážnou, byť experimentálně pojatou hudebně-pohybovou podívanou - jenže šlo o inscenaci úplně jiného kalibru.

Mikulka: Las ideas (Pražské křižovatky 2018)

Čirá radost

Předevčírem jsem byl na Křižovatkách s výhradami potěšený, včera už to byla čirá radost. A je nutné rovnou vyseknout poklonu festivalové dramaturgii: „nonsensová“ linka vyšla letos výtečně, a je to tím cennější, že nabízí jména, která nejsou v Česku moc známá. V největší stručnosti by bylo možné napsat, že argentinská dvojice Federico León a Julián Telle prozkoumá meze reality a fikci v divadelním představení, ale vzhledem k tomu, jaký ohňostroji nápadů a logických výkrutů ti dva předvedli, by to bylo hrubě nedostatečné.

Mikulka: If a Window Would Open (Pražské křižovatky 2018, Teatro Nacional D. Maria II)

Pakárna s vážným koncem (bohužel)

Tuhle větu obvykle píšu až na konec, ale tentokrát je možná lepší tak rovnou začít: inscenace If a Window Would Open portugalského Teatro Nacional D. Maria II byla pěkná pakárna. Ovšem povedená pakárna, přesně toho typu, na kterou se člověk dívá s vysloveným potěšením. Teda, byla by, kdyby…

Švejda: Teritorium (Divadlo X10 - DUP39)

Jan Frič v inscenaci Teritorium jako by sváděl boj s textem i prostorem - a přesto nakonec sehrává obstojný výsledek.
Hra Ondřeje Novotného jeví výrazné známky eurodramatu. Parafráze Aischylova Agamemnona, zasazená do blíže neurčených současných kulis, má všechny "správné" ingredience up-to-date dramatu - uprchlická krize, rozvrácené rodinné vztahy, násilí... jen osobitosti se jí nedostává. Projeví se to právě v samotné inscenaci - slova postav plynou a plynou a ne a ne se v nás něčím zachytit.
Interiér DUPu39 (bývalý ÚLUV) má nesporné architektonické kouzlo, ale již opakovaně se mi potvrdilo, že divadelně je notně problematický - především akusticky. S velkým echem, produkce jaksi en bloc odosobňuje - nedovoluje vytvořit sdílenou atmosféru mezi jevištěm a hledištěm i mezi diváky navzájem.

Mikulka: Po konci světa (Spolek Spoluhra v Divadle v Celetné)

Divadelní spolek Spoluhra se pohybuje v nejasně určené „šedé zóně“ českého divadla, kdesi napůl cesty mezi nezávislými produkcemi a otevřeně komerčními projekty typu Studia Dva. S těmi má společnou jak sázku na známé tváře, tak volbu atraktivních, ale zas ne vysloveně profláklých komorních titulů. Po několika inscenacích v La Fabrice nyní Spoluhra přišla s premiérou v Divadle v Celetné: ve hře Denise Kellyho Po konci světa vystupuje Iva Pazderková a Daniel Krejčík, režíruje Adam Skala, stále ještě student DAMU (o jehož inscenacích Zářez a Žranice jsem nedávno psal i tady na Nadivadle).

Mikulka: Sen v červeném domě (Divadlo v Dlouhé)

"Až se narodím..."

Je to nejspíš problém větší, než by se mohlo na první pohled zdát. Jak udělat chytlavou a divácky přitažlivou inscenaci z chumlu neurčitých, vlastně docela banálních vzpomínek všech účinkujících, a přitom se vyhnout všemu racionálně uchopitelnému, konkrétnímu, „příběhovému“.

Švejda: Opletal (Divadlo na cucky)

Opletal je asi nejzábavnější a nejdiváčtější (nejsrozumitelnější) inscenací Michala Háby z poslední doby. Tíhne, ba přímo vychází z lehčího, kabaretního žánru, žádnou z ingrediencí jeho rukopisu však nepostrádá - žánr kabaretu jen tyto ingredience činí zřejmějšími.

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (sobota 15.9. a neděle 16.9.)

Sobota, neděle s konvencemi a přetvářkou

Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Linie krásy

Zdání života

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (pátek 14.9.)

Pátek ve znamení intimity

Nachlass

Lidé, místa a věci

Miss Amerika

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (čtvrtek 13.9.)

Čtvrtek mezi šelmou a člověkem

Bílý tesák

Tajný život Friedmanových

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (středa 12.9.)

Cestující v čase
Žluté-modrá-zelený
Ilias

Tak se rodí soucit, tak přežívá válka

Již tradičně se Plzeňanům během festivalu Divadlo stává, že je pouliční umělci (převážně) z jižní Evropy zatáhnou do nečekané situace. Předloni touto dobou jsem chvíli posedávala u Smetanových sadů s dvěma přerostlými batolaty z inscenace skupiny FADUNITO nazvané CECI.3 a s náhodnými kolemjdoucími. Kolovala mezi námi lahev s vodou a bylo pozoruhodné, jak hygienicky motivované zábrany nakonec ustoupily starosti o to, abychom neuvedli druhé do rozpaků, jelikož jsme soudě podle způsobu oblečení každý pocházel z jiné sociální vrstvy. V roce 2015 převrátil pořádky v ulicích Zelený Muž – Adrian Schwarzstein, který se sem letos vrátil s litevskou kolegyní Jüratė Širvytė-Rukštelė a s mnohem jemnější inscenací Cestující v čase.

Švejda: Skladiště jménem artZÓNA (webový portál)

Webový portál artZÓNA, paralelní projekt stejnojmenného televizního pořadu, který běží od ledna na ČT Art, sliboval být pokračováním přílohy Lidových novin Orientace, kterou Josef Chuchma - editor artZÓNY - vedl předtím, jinými prostředky.

Švejda: Sen v červeném domě (Divadlo v Dlouhé)

Nikoli Racek (premiérovaný v květnu 2017), který se mi zdál být na úvod přeci jen příliš velkým soustem, ale právě Sen v červeném domě měl myslím být vstupní inscenací SKUTRu na jejich nové (prvé) domovské scéně, Divadle v Dlouhé. Pregnantněji a průkazněji předvádí jejich režijní poetiku.
Jde o styl, který je sice něčím příbuzný stylu zesnulého Jana Borny (kterého SKUTR v divadle de facto nahradil), ale přeci jen: je něčím jiný (více poetický, méně hravý, a - pochopitelně - "mladší") a odhaduji, že stálým divákům Divadla v Dlouhé, zvyklým na to "své", bude chvíli trvat, než si na něj zvyknou.

Švejda: Konec Faidry/Prosebnice (Vila Štvanice)

V rámci třetího ročníku Antické Štvanice uvedlo Divadlo Letí s Tygrem v tísni do sebe spletené současné parafráze dvou antických látek: hru Konec Faidry Mariny Carr (která se však spíš než o konkrétní dochované drama, Senecovu Faidru či Euripídova Hippolyta, opírá o celkovou historii Faidřina rodu) a Prosebnice Anny Saavedry (která vychází ze stejnojmenné Aischylovy hry). Přesněji řečeno. Martina Schlegelová a spol. do textu Mariny  Carr, který se hraje prakticky celý, vplétá Saavedřin text, který má sice sloužit jako podpůrný prostředek k charakterizaci hlavního "padoucha" příběhu, krále Thesea, jeho machistické samolibosti, ale působí hlavně jako provařená, bezzubá poltická satira stávající politické reprezentace s Jiřím Ovčáčkem "v čele" (je zobrazen v postavě Theseova tiskového mluvčího, který řeší problém s připluvšími "uprchlíky" - prosebnicemi).

Švejda: Élektra (Divadlo v Dlouhé)

Nad jedním tématem inscenačního textu 

Inscenační verze Sofoklovy Élektry v Divadle v Dlouhé - Otčenáškova úprava nového překladu Hany Burešové za "filologické spolupráce" Aleny Sarkissian (předpokládám ale, že tato práce šla ruku v ruce) - otevírá, alespoň pro mě, téma, které je nanejvýš aktuální (a které, proč to neříct, se i mě jakožto externího recenzenta Lidových novin osobně dotýká): prostřednictvím vztahu bojácné a přizpůsobivé Chrysothemis a zásadové a nekompromisní Élektry téma práce či činnosti financované Andrejem Babišem. Tedy: je či není možné přistoupit na to, že tvoji práci platí - přímo či nepřímo - tato krajně problematická a nedůvěryhodná osoba?

Škorpil: Opletal + 29 a 1/2 + Král Karel (Divadlo na cucky, Stoka, Toy Machine)

páteční kutnohorské mžitky
Opletal – Klíčové slovo Hábovy inscenace připravené v olomouckém Divadle na cucky je provokace. O ničem jiném se tu vlastně nehraje. Tedy kromě dosti bláznivého „detektivního“ pátrání po tom, kdo zabil Jana Opletala. Provokováno, a všelijak pokoušeno, je tu leccos: česká potřeba hrdinů, klišé politického a vůbec angažovaného divadla, pravidla detektivek…

Mikulka: Nesnesitelná tekutost bytí (Letní Letná - Jatka78)

Akvárium poloplné nebo poloprázdné?

Přiznám se, že mě tahle otázka napadla nejdřív tak trochu ze zklamání, že se voda v postupně napouštěném divadelním akváriu došplhala zhruba jen do půlky asi třímetrové stěny - ale vlastně to docela odpovídá pocitům z představení jako takového. Nápad udělat inscenaci „herečka v akváriu“ je efektní, neokoukaný a z marketingového hlediska skvěle prodejný, otázkou ovšem je, kam se od něj tvůrcům podařilo odrazit. Jinými slovy, jestli je Nesnesitelná tekutost především atrakce (pro jistotu: nic proti tomu) nebo skrze atraktivní nápad říká i cosi podstatného.

Mikulka: Letní Letná 2018 (Bêtes de foire)

Hezkou tradicí posledních ročníků Letní Letné je účast komorních souborů, které doplňují velké headlinové produkce. Letos to bylo francouzské duo Petit théâtre de gestes - Bêtes de foire s inscenací Bêtes de foire. Mimochodem, stejně jako v inscenaci Bestias došlo i tady na krotitelské mezihry: kapesnímu měřítku ovšem odpovídal malý černý pudlík.

Mikulka: Letní Letná 2018 (Baro d´evel - Bestias)

Být člověkem už dnes není aktuální

Asi jsem nebyl jediný, kdo se na představení Bestias francouzského souboru Baro d´evel vypravil s pocity trochu zlomyslnými. Jednou z manter nového cirkusu vždy bylo to, že nepoužívá cvičená zvířata – a najednou se z nich stal reklamní tahák. Řeči o tom, že se tu k němým tvářím přistupuje citlivě, skoro jako k lidem, v takovém kontextu vyhlížejí jako alibistické slogany, za které se dá schovat cokoli.

Mikulka: Letní Letná 2018 (Akoreacro + Cirque Inextremiste)

Je libo happy-end nebo spíš menší bagr?

Na úvod Letní Letné jsem viděl dvojici hlavních hvězd letošního ročníku, Extension v podání Cirque Inextremiste a Dans ton coeur od Akoreacro. Vzpomněl jsem si přitom na loňský ročník, kterému vévodila obdobně složená dvojice Collectif Malunés s Forever Hapily a Cirque Alfonse s Barbu. Tedy vynalézavá a originální inscenace, která si ironicky pohrává s očekáváním publika, a proti ní technicky kvalitní, přitom ale vcelku prvoplánově líbivá cirkusová show.

Mikulka: Chvála popisu

Polemika s Josefem Chuchmou

Josef Chuchma se ve své odpovědi na anketní otázku Nadivadla vymezil vůči popisnosti v divadelní kritice: „Je samozřejmě těžké najít rovnováhu mezi nutným přiblížením toho, co se na jevišti děje, a argumentovaným vyslovením názoru na to. Ale pokud převažuje, jakkoliv kultivované a barvité, líčení toho, co je na scéně k vidění a pak se k tomu dodá závěrečný odstavec, z něhož sotva odtušíme, co si o tom pisatel myslí, pak nejde o kritiku.“ Na první pohled to vypadá logicky, ale troufnu si tvrdit, že věc je mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát. Zkusím to z vícero pohledů.

Prázdninová anketa o klišé

Vedeni nadšením nad blížícími se prázdninami, dovolili jsme si v Nadivadle vyhlásit malou anketu. Snažili jsme oslovit jak praktické divadelníky, tak kritiky, a také naše anketní otázka byla dvojitá:

Co považujete za největší klišé současného českého divadla?
Co považujete za největší klišé současné české divadelní kritiky?

Všem zúčastněným děkujeme za odpovědi; uveřejňujeme je v pořadí, v jakém nám dorazily. Pokud by se někdo z oslovených (a vlastně kdokoli) chtěl ještě dodatečně na toto téma vyslovit, budeme rádi a případně opozdilé ohlasy v příhodný čas zveřejníme. Všem pak přejeme hezké léto, v lepším případě i prázdniny.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 28.6.)

Drak: Faust
Klicperovo divadlo: Černá voda
Národní divadlo Brno: Strach jíst duši

Předpovědi počasí jsou pořád lepší a lepší a večer prší pořád víc a víc. Na tradiční noční vysedávání v Žižkových sadech s charakteristicky zavánějícími stromy v zádech to bohužel moc není. Na sjíždění neméně tradičních festivalových guilty pleasures v podobě klobásy ve stanu před Kliperákem a kebabu z hladového okénka počasí naštěstí vliv nemá. Takže odškrtnuto.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (středa 27.6.) : Kabaret normalizácia

Slovenské národné divadlo: Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu

Kabaret normalizácia je nenápadná inscenace, která ale pro mě nakonec představuje největší zážitek ze všech viděných festivalových produkcí. Autor a režisér Matúš Bachynec věří silnému životnímu příběhu Marty Kubišové a nepotřebuje ho opentlit všelijakými efekty, aby zvýšil intenzitu jeho vyznění.

Švejda: Co mě potěšilo v divadelní sezoně 2017/18

I kritik - věřte nebo ne - je v divadle nejspokojenější, když vidí něco, co se mu libí a co může pochválit. A tak, abych uplynulou sezonu završil vpravdě pozitivně, si tu dovolím uvést jen těch pár postřehů - divadelních zážitků, které mi udělaly radost.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (středa 27.6.) : K šípku s Růženkou, iOtesánek, Kaffeeklatsch, Musí to bét?

Naivní divadlo: K šípku s Růženkou
Divadlo b: iOtesánek
Holektiv: Kaffeeklatsch
JakKdo Jaroměř: Musí to bét?

Středu jsem pojal tak trochu jako dětský den. Tedy spíš dopoledne a odpoledne, večer byl openairový. Většinu představení pro dospělé jsem už znal, a od slovenského Kabaretu normalizácia jsem se vcelku ochotně nechal odradit tím, co napsal kolega Škorpil po návštěvě přehlídky Nová dráma (k přečtení tady) . Ale jak už to tak často chodívá, nelitoval jsem. Tedy spíš dopoledne a odpoledne, večer už to zdaleka taková sláva nebyla.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 26.6.) : Médeia, Princezna Hamlet

Divadelní spolek Jedl: Médeia
Schauspiel Leipzig: Prinzessin Hamlet 

Médeia

Část inscenací režiséra Jana Nebeského se mi líbí, baví mě jejich originální pohled na klasickou látku (hlavně ibsenovské inscenace Heda Gablerová v Dlouhé a Nora v Divadle pod Palmovkou, ale i Tartuffe Impromptu! v Národním), u jiných kusů mě ovšem originalita za každou cenu dost otravovala (Král Lear z Národního divadla či Denně v Divadle Na zábradlí). Médeia se naneštěstí zařadila do druhé skupiny.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 26.6.) : Médeia, Princezna Hamlet, Zápisky z volných chvil

Nebeský-Trmíková-Prachař : Médeia
Schauspiel Leipzig: Princezna Hamlet
KALD DAMU: Zápisky z volných chvil

Úvodem obligátní zpráva o počasí: včera to zas bylo na draka. Zvláště večer. Snažím se zachovat optimismus, ale už mi to bláto a zima trochu lezou na nervy. Tím spíš, že se mi Karel Kratochvíl přiznal, že má v Grandu pokoj do dvora, tedy bez trolejbusové zastávky, bez opilců u non-stop okénka a bez ranní sbíječky. No jo, já vím, závist není hezká a navíc nejspíš kazí karmu. I když, kdo ví.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (pondělí 25.6.)

Mouka: Triptease

Počasí se sice oproti hnusné neděli výrazně zlepšilo, ale co do dramaturgické skladby jsem pondělí moc nezvládnul. Nenechal jsem se totiž odradit nedělním zážitkem s bruselskými Šepoty a rozhodl jsem se až do konce dosledovat sérii „frankofonních“ inscenací v Draku.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (neděle 24.6.)

Klicperovo divadlo Hradec Králové: Klášterní ulice
Divadlo pod Palmovkou: Pusťte Donnu k maturitě!

Klášterní ulice Na rozloučenou s Hradcem Králové si David Drábek vybral klasickou salonní komedii francouzského komediografa Eugèna Labiche. Jak je u něj zvykem, z předlohy si vzal pouze základy, které vyplnil vlastním materiálem.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (neděle 24.6.)

Mossoux-bonté Brusel: Šepoty
Divadlo pod Palmovkou: Pusťte Donnu k maturitě

Takže po roce na festivalu v Hradci a po dvou letech zase v hotelu Grand. Mám pro něj slabost, už jen proto, že je to taková předsunutá art-decová výspa nového města na frontové linii s tím starým. Jiná věc je, že okna většiny pokojů vedou na hlavní ulici, kde se kromě živého provozu a neméně živé trolejbusové zastávky nachází to úplně nejživější non-stop okénko, kam si chodí místní opilci a jiní veselí noční lidé doplňovat zásoby, mohutně a rovněž non-stop přitom halasíce, samosebou.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové – (sobota 23.6.)

HaDivadlo/Studio Hrdinů: Macocha

Koprodukční inscenace Macocha, na níž se podílely brněnské HaDivadlo a pražské Studio Hrdinů, na začátku umně maskuje svou skutečnou podstatu. Vtipný vstupní monolog ztvárňovaný pěticí hereček mi připomněl monodramata jako Můj báječný rozvod, která trochu pobaví, trochu dojmou, rozhodně ale nejdou divákovi proti srsti. Jediný rozdíl zpočátku tvoří snad jen poetičtější, složitěji strukturovaný jazyk. Zdání ale klame, Macocha míří k mnohem drsnější výpovědi o rozpadu osobnosti způsobené depresemi, alkoholem a stravujícím pocitem nejistoty.

Švejda: Poutníci do Lhasy (Činoherní klub)

Dramatický debut Matěje Dadáka,  jinak také herce Činoherního klubu, si neklade žádný menší cíl než vyjádřit se ke kruciálním tématům současného světa. Na půdorysu detektivky tarantinovského střihu vypráví o zoufalé, vykloubené (teroristické) snaze reprezentantů "starého dobrého světa" (vyznávajícího "tradiční křesťanské hodnoty"), nějak se vypořádat s těmi, kteří ho přivedli tam, kde dnes je: tj. s (jak je autor označuje) "fousáči" - rozuměj hipstery, rozuměj stoupenci "změkčilé" liberální demokracie.

Mikulka: Backbone (Gravity & Other Myths na Jatkách 78)

S novým cirkusem od protinožců tu v Česku moc zkušeností nemáme (i když na Letní Letné už byli) a tak je velmi chvályhodné, že se v rámci novocirkusové série na Jatkách78 objevili i Australané. Konkrétně skupina Gravity & Other Myths s inscenací Backbone (čili Páteř). Na své si tentokrát přišli hlavně milovníci „cirkusovějšího“ nového cirkusu: inscenace se nesnaží vyprávět žádný příběh, spíš pomocí sérií čísel z oblasti pozemní akrobacie vytváří nálady a místy až taneční choreografie.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla V.

Módní přehlídka na útěku

Na začátku května se ve studovně Live Art Development Agency odehrál křest publikace Critical Interruptions vol. 1 / Steakhouse Live. Skupina autorek zkušených v psaní o různých druzích scénických umění zde zveřejnila texty, které vznikly v rámci experimentálního projektu vedeného dvojicí východoevropských divadelních kritiček působících ve Velké Británii: Srbky Bojany Janković a Rumunky Diany Damian-Martin. Když se v roce 2016 konal festival Steakhouse Live, vytvořil si tento tým pracovnu u jednoho ze stolů ve festivalově rušné kavárně v Toynbee Studios a pokusil se ke kritickému psaní přistoupit jako k činnosti, jež se odehrává v rychlém pohybu, jen ve velmi těsné následnosti po vlastních uměleckých událostech. Vznikly tak komentáře, v nichž se zřetelně zrcadlí předměty jejich pozornosti: zdůrazňují nedokončenost, koncepční rámec, vyhraněnou politickou angažovanost a tendenci ke zobecňování.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla IV.

Musí se to uskutečnit

V prvním dílu jsem psala, že je londýnské „podzemí“ natolik levicové, že se o tom ani nemusí diskutovat. Teď je namístě se nad tím tvrzením pozastavit. Nejsem si totiž jistá, jestli se jedná doopravdy o tak extrémně levicový projekt, jak se často říká. Live art částečně navazuje na atmosféru revolučních 60. let minulého století, a jeho kořeny sahají i do období, kdy bylo v módě heslo „épatez les bourgeois!“, ale jako samostatná kategorie vzniklo teprve v osmdesátých letech a na jeho způsob radikality nelze plně vztahovat stereotypní představy umělců-ničitelů a nadšených objevitelů multikulturality z dob hippies.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla III.

Trpká ideologie vs. jemná cenzura

V poslední době často vzpomínám na glosu Martina J. Švejdy o inscenaci Mila Rau Soucit. Příběh kulometu (zde), v níž se pro mne soustředí bytostná neochota nechat se divadlem strhnout k empatii, pokud vedle emoční naléhavosti nenabízí také dobré racionální důvody, proč se tomuto citu otevřít. Právě návštěvy londýnského „podzemí“ ve mně totiž vyvolávají potřebu si tento zdráhavý a opatrný přístup k divadlu víc osvojit. Často mívám pocit, že ještě krůček, a také já bych oproti vlastním zvyklostem psala v mnohých případech o citovém vydírání a manipulaci.

Mikulka: Johan doktor Faust (Handa Gote)

Pidluke - Padluke

Handa Gote učinila v závěru sezóny menší úkrok stranou (dokonce i z hlediska místa, kde se hrálo),  a v suterénním sále kavárny Liberál předvedla cosi jako rekonstrukci klasické obrozenecké loutkárny na téma Faust.

Etlíková: Londýn 2018: Pochybná divadla II.

Soustředění na tvorbu je luxus

Slíbila jsem, že přiblížím činnost Live Art Development Agency, kde se odehrává má stáž. Předmět zájmu této organizace, live art, je ale velmi křehký, a definice formulované anglojazyčnými umělci a kritiky jsou v kontextu zkušeností a divadelního vzdělání z českého prostředí velmi náchylné k nepochopení nebo dokonce k odmítnutí. Vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala pod pojmem live art představit cokoliv doopravdy smysluplného, hraničilo by s machrováním pustit se hned v druhém dílu seriálu do pokusu o definici. Proto se zatím raději na chvíli zastavím v oblasti, která ještě neposkytuje dostatečně velký nadhled na to, aby bylo možné zaujmout vlastní kritický postoj, lze se tu ale probírat myšlenkami a situacemi, které se zrodily v odlišném kulturním prostředí. Kontext, z něhož se live art rodí, bývá nicméně vnímán jako o něco důležitější část uměleckého díla než jeho hmatatelné provedení, takže se pohybujeme v rámci konceptu.

Mikulka: Anti-Gone: Blackout (A Studio Rubín)

Na rozporuplně přijatého národnědivadelního Fausta jsem se ještě pořád nějak nedostal, zato jsem se ale vypravil do Rubínu na reprízu Fričovy starší variace klasiky nejklasičtější. Vlastně nejen Fričovy, podstatný podíl na výsledku má samozřejmě i autorka scénáře této antigonovské koláže, v programu žertovně označená jako „Lucie Ferenzová a kolektiv autorů pod vedením Sofokla“.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla I.

Poslední dva měsíce jsem strávila na stáži v londýnské agentuře Live Art Development Agency[1] (jejíž činnost teprve představím), přičemž jsem popsala tři sešity a kousek různými poznámkami. Pocit, že mám jisté právo se o těchto zkušenostech vyjadřovat veřejně, jsem získala teprve před pár dny. Rozhodla jsem se, že by bylo hezké z oněch chuchvalců myšlenek vydestilovat seriál na NaDivadlo. Tohle je jeho první díl. Pravou tvářnost sov a odpovědi na všechny otázky odhalí následující díly …

Švejda: Bolest (Studio Hrdinů)

Radikální minimalismus - nebo literární čtení? 

Režisér Ladislav Babuščák zvolil pro inscenování výrazně introspektivní Bolesti Marguerite Duras - stylizovaných deníkových záznamů z konce války, ve kterých popisuje trýznivé čekání na návrat partnera z koncentračního tábora a jeho následnou rekonvalescenci - řešení, které bylo jaksi nabíledni: co nejprostší, kontemplativní podobu.

Mikulka: Úklady a láska (Švandovo divadlo)

Jen s malou nadsázkou je možné napsat, že Františákova inscenace Schillerovy klasické měšťanské tragédie je téměř klasickou ukázkou ambice, která se režisérovi vymkla z ruky a po cimrmanovsku zasypala sama sebe. Základnímu záměru lze rozumět: hrát dílem vážně, dílem groteskně, přijít s tvarem, ve kterém vedle sebe může stát procítěná deklamace vcelku tradičního střihu i – dejme tomu - Luisina bojovně zaťatá pěst a výkřik „Jmenuji se Louisa Millerová, vy čuráci!“.

Švejda: Úklady a láska (Švandovo divadlo)

Příznačný výstup Františákova nastudování Schillerovy "občanské tragédie" je tento: Wurm vydírá Luisu, aby napsala kompromitující dopis, kterým dopomůže svému otci z vězení - a Denisa Barešová jakožto Luisa se do tohoto dialogu opakovaně ze scény rozbíhá do hlediště a jakoby páchá sebevraždu a projekce snímá loutkové jevišťátko, kde jeden z živých herců - Walterových přisluhovačů mučí pájkou loutku Luisina otce.

Mikulka: Divadelní svět Brno (pondělí 28.5.)

Manual Cinema: Lula Del Ray
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom
Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.

Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 27. 5.)

Manual Cinema: Ada/Ava
Teatro Tatro Štúdio: Stalker

Takže Frjliće máme šťastně z krku a můžeme se zas trochu věnovat i divadlu. V neděli jsem viděl dvě představení, která – jakkoli rozdílná byla – měla leccos společného. Inscenace výtvarného chicagského souboru Manual Cinema i „poctivě hereckého“ slovenského Teatro Tatro kreativně pracovaly s napětím, tajemnem, tak trochu i s hororovou náladou, a v obou případech to bylo příležitostně odlehčeno občasným groteskně spikleneckým pomrkáváním do diváků.

Mikulka: Skandální představení Naše násilí a vaše násilí

Slušní lidé vs. Oliver Frjlić

O nepokojích a bitkách v hledišti jsem slýchával pouze na přednáškách z divadelní historie, a teď jsem si to tedy konečně mohl užít naživo v Brně na festivalu Divadelní svět. Na předem vykřičené představení Naše násilí a vaše násilí režiséra Frjliće přišli nejen demonstranti na Zelňák (kromě hloučků evidentních magorů bylo možné zahlédnout i pohotového Miroslava Sládka neblahé paměti), ale především docela početná skupina diváků v bleděmodrých tričkách „Slušní lidé“ s platnými vstupenkami. Slušných lidí bylo asi čtyřicet a převládali mezi nimi vyholení a potetovaní svalovci jako z nějaké posilovny. Zabrali levou část jeviště Husy na provázku a vyhlíželi odhodlaně. My neslušní lidé jsme se tvářili, jako že nic, ale nervozita v sále se dala krájet.

Škorpil: Nová dráma III. (Postfaktótum - Byť mnou byť vami)

Začínám mít pocit, že o (slovenském) divadle platí to, co se kdysi říkalo o fotbale: „Hraje ho 22 lidí hodinu a půl. A vždycky vyhraje Německo.“ Jen si místo Německa dosaďte Blaho Uhlára a jeho obrozenou Stoku.

Škorpil: Nová dráma II. (Hra na budúcnosť - Lásky jednej plavovlásky - Oidipus Rex)

Kde jsme včera skončili, tam jsme dnes i začali. Opět svěřovacím představením, tentokrát ovšem v podstatně rafinovanějším podání - Hrou na budúcnosť_SF (Subjective Future)  Petry Fornayové. Ta umístila sebe samu, výtvarnici Natálii Okolicsányiovou, režiséra Jána Šimka a dokumentaristu Adama Haduljaka – všechno představitele jedné výrazné generace – do jakéhosi fiktivního domu důchodců (či snad nápravného zařízení) budoucnosti, kde je (sebeironicky i vážně) nechává vzpomínat na reálnou i vymyšlenou minulost hrdinného boje proti neoliberalismu i sdělovat celkem prozaické postřehy o životě. To vše je zabalené v lákavém a fungujícím kabátku kombinujícím videomapping s virtuální realitou. Nechybí vtip i trocha té lidské upřímnosti, jen jaksi vše vede do prázdna a obecnosti. Koncept a forma jsou zajímavé, jen jejich naplnění už není tak stoprocentní.
Přiznávám rovnou, že nepatřím k fanouškům režijního dua SKUTR, ale – jak říkají Angličané – jsem schopen „dát kredit, kde je třeba“ (třeba naposled u plzeňského Vojcka). To však rozhodně nemůže být případ jejich adaptace Lásek jedné plavovlásky v Astorce.

Škorpil: Nová dráma 2018 I. (Kabaret normalizácia, Elity, HRANICE_92)

Když jsem si objednával vstupenku na inscenaci Matúše Bachynce Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu, měl jsem celkem představu, co mne asi tak čeká. Jak snadno jednoho ten Štědroň zmate. Nic podobného jeho „kabaretům“ se nakonec samozřejmě nekonalo. Inscenace mechanicky a chronologicky projde kariéru Marty Kubišové od jejích počátků po vystoupení na melantrišském balkóně v listopadu 1989 (tato událost zároveň inscenaci rámuje). Informačně nepřináší nic nového a zařazené písně (v – pravda – velmi dobrém podání představitelky titulní role Moniky Potokárové) slouží k těm nejprimitivnějším ilustracím zlomových okamžiků –Lampa vs. podvržené fotografie a konec Golden Kids s následující Magdalénou atp. 

Švejda: Bordel L'Amour (Depresivní děti touží po penězích a Taupunkt e.V - Venuše ve Švehlovce)

Bordel L'Amour je dosavadním vyvrcholením zájmu Jakuba Čermáka o sociologické a psychologické aspekty divadla. Pasáže, kde se divadlo setkává/protíná s těmito společenskými disciplínami, tvoří stěžejní část inscenace (či lépe řečeno projektu).
V prvé, seznamovací fázi si diváci, jejichž počet je omezen na pouhých čtrnáct, vyberou (či jsou jim přiděleny) tři druhy lásky, které pak ve druhé fázi v hodinovém hotelu lásky - v krátké, cca pětiminutové "proceduře" - prožijí jen sami s jedním z účinkujících ("zaměstnancem" hotelu) na vlastní kůži v jednom z oddělených "pokojíků". Že jde o hraniční zážitek, při kterém je váha přenesena spíš na samotného diváka, nemusím asi upozorňovat.

Králík: Den závislosti (Divadlo Letí – VILA Štvanice)

Tomáš Dianiška napsal v podstatě divadelní adaptaci známého filmu Michela Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli, jen je zvláštní, že se informace o přímé inspiraci neobjeví ani v titulu, ani v anotaci inscenace, není zmíněna ani v rozhovoru dramaturga s autorem v programu k inscenaci. Tudíž lze konstatovat, že se do značné míry jedná o plagiát.

Mikulka: Frljić v Brně. Skandál!

aneb Slovo do vlastních řad

Před časem jsme se tu na Nadivadle shodli na tom, že v Česku Oliver Frljić nikoho pořádně naštvat nemůže, že tu jsme na něco takového až moc vlažní (viz níže). No vida, a ono se ukázalo, že může.

Mikulka: Élektra (Divadlo v Dlouhé)

Ze Sofoklovy Élektry se v nastudování Hany Burešové stalo cosi na způsob toho, co si lze bez velké námahy představit pod pojmem „moderně pojatá klasika“. Umírněně dnešní kostýmy, zcela současně znějící překlad, chór redukovaný na trio, odhalené zákulisí, hodně černé, žádná pseudoantická kašírka. Patos nechybí, ale je dávkován uměřeně. Žádné velké aktualizace (snad s výjimkou podtržení motivu ochoty přizpůsobit se panující moci) a už vůbec žádné výstřednosti (zde pro změnu s výjimkou dost samoúčelného vykřikování zupáckých vojenských povelů). Představení trvá jen něco málo přes hodinu, není tu místo na žádné ornamenty, vše plyne svižně a spořádaně. O tom, že Sofokles napsal dílo nabité zásadními a hluboce založenými otázkami, taky jistě nebudou pochybnosti.

Mikulka: Thelma a Selma (A-Studio Rubín)

Titul i celá inscenace odkazuje k feministickému kultovnímu filmu Thelma a Louisa, hovoří se tu především o vztazích mezi ženami a muži (a to z pohledu žen), celková nálada je však naprosto odlišná. Místo hollywoodského patosu, symbolizovaného zpomaleným záběrem dvojice zoufale hrdých žen, nalézajících svobodu ve skoku do Grand Canyonu, se v Rubínu rozehrává rafinovaně ironická partie, která všechna nadhozená témata obratem zpochybňuje a převrací naruby.

Mikulka: Dům v jabloních (Pomezí)

Nahoru po schodišti dolů

Ty strmé schody z haly do prvního patra jsem během zhruba dvou a půl hodin vyklusal tam a zpátky asi čtyřicetkrát. Ale nutno říci, že to nebyla nadarmo vynaložená námaha. Oproti předcházejícím projektům Pomezí je Dům v jabloních o poznání divadelnější, srozumitelnější (nebo snad přesněji řečeno, usledovatelnější) a celkově sevřenější. Pro návštěvníka imerzivního představení zcela typická frustrace typu „někde se děje něco zajímavého a já to už zase nestíhám“ byla tentokrát o poznání méně intenzivní. Ale možná si jen začínám zvykat.

Švejda: Měsíční sonáta č. 11 (Divadlo NoD)

Janek Lesák a spol. přišli v Měsíční sonátě č. 11 s nápadem, který se v posledku ukázal jako natolik nosný, že utáhl celý, hodinu a čtvrt trvající večer: inscenační zpracování "skutečného přepisu komunikace Apolla 11 s řídícím centrem NASA v Houstnu", tedy amerického letu s prvním přistáním lidí na Měsíci v roce 1969, pojali jako hudební "jízdu" tří dýdžejů.

Mikulka: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti – Venuše ve Švehlovce)

Být pozorovatelem voyeurů

Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.

Mikulka: Elegance molekuly (Dejvické divadlo)

Paradox Zelenkovy dejvické elegance

Na úvod trochu sebekritiky: když se před více než rokem stal uměleckým šéfem Dejvického Divadla Martin Myšička, myslel jsem si (a taky jsem to porůznu psal a říkal), že to nejspíš bude znamenat autopilota, setrvání u osvědčených jistot, málo premiér a to ještě jen skromných komorních titulů, protože na nic jiného si zdejší hvězdy nedokážou vyšetřit čas. Byla to pořádná trefa vedle, v letošní sezóně Dejvičtí přišli s už třetí velkou a reprezentativně obsazenou inscenací, a jakkoli lze vůči jejich kvalitám vznášet nejrůznější pochyby, nelze nevidět, že na jistotu primárně nehraje ani jedna z nich. Což platí i o novince, ve které Petr Zelenka téměř dokumentárně zpracoval životní a vědecké osudy Antonína Holého, (spolu)objevitele léku na AIDS.

Škorpil: Thunder. Enter the three Witches (KALD DAMU)

Že málo je i na divadle většinou více je stará otřepaná pravda. A přesto je milé se o ní znovu a znovu utvrzovat. V DISKU vystačí s pěti magnetofony, několika plastovými vojáčky různých velikostí a pár lampičkami. A s Macbethem osekaným jen na to opravdu nejnutnější (možná až na hranici srozumitelnosti pro neobeznámené). A hned je s čím si hrát. Do tmy svítí monitorky magnetofonů jak žhnoucí oči čarodějnic. V Birnamském lese hrají otec a syn Macduffové na schovávanou. Slova věštby, patřičně trhaná a zkreslená se čas od času sama ozývají z pásek, jež se roztočí bez cizího zásahu a důležité vzkazy a povely jsou přehrávány z magnetických karet (nebo čeho? přiznávám že podobný přístroj na bázi magnetofonu jsem v životě neviděl). Na páskách jsou nahrány zvukové efekty, dialogy i monology, přičemž třeba ten klíčový v němž Lady Macbeth ponouká muže na dráhu zločinu se odvíjí z pásku ukrytého v jejích ústech. A k tomu odkazy na počítačové hry, závěrečná bitva coby stínohra vojáčků kácejících se na přebasované bedně… Spousta drobností a detailů. Milovníci Buchet a loutek, Handa Gote a jiných věrozvěstů „divného divadla“ by tuto produkci neměli minout.
Recenze vyšla v časopisu Svět a divadlo 5/2018

Švejda: Maryša (Divadlo Petra Bezruče)

"Nechtěli jsme, ale museli jsme" 

Maryša Janky Ryšánek Schmiedtové je, mohli bychom říct, ženská inscenace. "Nechtěli jsme, ale museli jsme", říká v jednom okamžiku Lízalka a jde o slova, která definují její téma. Muži - zde tedy (především) Lízal a Vávra - jsou těmi, kdo určují životní osudy žen - zde tedy Maryši - a těm nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat (rozuměj nejčastěji: smířit). Ne že by si pak i samy ženy v tomhle svém údělu ještě nedělaly vlastní peklíčko (jako by těm druhým schválně dávaly "sežrat", co si samy vytrpěly), ale muži stojí na počátku všech problémů - a jejich lítost přichází příliš pozdě.

Švejda: Pravda o 17/11 (11:55 - Divadlo NoD)

Když divadlo ustoupí občanské angažovanosti

Scénář Jana Tošovského, Petry Tejnorové a kolektivu 11:55 má dystopický charakter: slaví se páté výročí 17. listopadu 2018, vládne Andrej Babiš a hnutí ANO, na Hradě je nadále Miloš Zeman a země pokročila o notný kus k autoritativnímu a nacionalistickému režimu. Reinterpretuje se historie (zvláště události listopadové revoluce ´89), zastánci liberální demokracie jsou označováni pohrdlivým termínem havloidi, vítězí institut přímé demokracie. Atd. atd.

Švejda: K několika slovům Jana Tošovského

Potisící a prvé

Dramaturg Národního divadla Jan Tošovský v reakci na glosu Jakuba Škorpila o Faustovi píše mimo jiné toto:
"Pro mě kritika může být tím, co si od ní už roky slibuju: obohacením mé práce, tvůrčím dialogem, kdy od zúčastněného a fundovaného pozorovatele dostávám smysluplnou a použitelnou zpětnou vazbu, která mi pomáhá kultivovat to, o co se pokouším. Vždy jsem věřil, že to je pravým smyslem kritiky."
Řekněme si to tedy po tisící a prvé: kritik nikdy netvoří pro tvůrce/divadelníka, ale pro čtenáře. Smyslem kritiky je sloužit čtenáři - podat mu co nejpřesvědčivější zprávu o tom, co viděl. A je jedno, děje-li se tak prostřednictvím tweetu, glosy, recenze nebo obsáhlé kritiky. Co si z takové zprávy odnese divadelník, je jen a jen jeho věc. Divadelníkovi má zpětnou vazbu poskytovat především dramaturg, nikoli kritik.

Mikulka: Mýcení (Divadlo Na zábradlí)

Thomas Bernhard na Příkopech 

Při sledování Mikuláškova Mýcení se ve mně setkávaly dva protichůdné pocity, sice s různou intenzitou, ale vlastně pořád: výborně zahrané a vizuálně působivé představení tak trochu postrádalo pevnou půdu pod nohama. Výroky tohoto typu se v případě inscenací DNZ objevovaly v posledních letech docela často, v tomto případě jsou ale důvody trochu jiné, souvisí spíš s ošemetností přenášení Bernharda mimo jeho prostředí, než s typem divadla, ke kterému Mikulášek a jeho tým tíhne.

Mikulka: Maryša LIVE (Damúza Praha)

O kavárenské Maryše se šířily skoro samé dobré zvěsti, jen kolega Švejda poněkud zapochyboval, na základě výhrady, že to vlastně není Maryša, ale jen jakýsi digest. Což je svatá pravda, na žádné jemnosti v nuselském Ňákém kafi nedojde – inscenátoři vyberou pár klíčových situaci, ty víceméně vážně rozehrají a doplní žertovně ironizující, zhusta interaktivní kavárenskou oblohou. Stačí na to pouhá pětice herců plus reálně vyhlížející barman, který je, jak se postupně ukazuje, taky herec.

Švejda: Krása střídá nádheru (Geisslers Hofcomoedianten - Vila Štvanice)

Inscenace v Čechách dosud neuvedené (a dříve ani nepřeložené) Molièrovy (a také Corneillovy, Quinaultovy a Lullyho) tragikomedie - baletu Psyché je dalším z titulů, kterým se Geisslers Hofcomoedianten snaží upozornit na (u nás) neznámá či málo známá díla barokní kultury. I před tímto jistě záslužným úsilím ale stojí, tak jako před nastudováním kteréhokoliv jiného díla, otázka: proč jej vlastně uvádět? Čím v současnosti rezonuje? Anebo také: v čem konkrétně je ten "všeplatný" mytologický příběh o Amorovi a Psyché právě dnes zajímavý.

Škorpil: Faust (Národní divadlo)

Fričův Faust je beze vší pochybnosti velkolepý spektákl ozdobený řadou skvělých (Rašilov, Štorková, Pechlát) i velmi přijatelných hereckých výkonů. Frič vrší nápady ve velkém stylu a sluší se přiznat, že většina mu vychází. Neustále je tedy na co se dívat: ať už na „velká plátna“, nebo množství drobných (někdy i jen sotva postřehnutelných) detailů i vyložených poťouchlostí.

Mikulka: Zářez (DAMU - DISK)

K příjemným překvapením loňského divadelního podzimu patřila groteska Žranice, kterou uvedli studenti činohry DAMU v DISKu. Teď jsem se konečně dostal k tomu, jít se podívat na Zářez, titul, který jí předcházel - a ani tentokrát to nebylo marné. I když je to inscenace menší (hraje se ve zkušebně v prvním patře) a celkově o poznání „studentštější“ než zmíněná Žranice.

Švejda: Milan Šotek šéfem činohry Národního divadla v Brně

Stávající dramaturg pražského Národního divadla Milan Šotek se stane od roku 2019 šéfem činohry Národního divadla v Brně. "Rád bych v činohře brněnského Národního divadla pěstoval činohru. Činohru, která pro mě není myslitelná bez práce se slovem – se slovem chápaným nikoliv jako literatura, ale jako impuls k herecké tvorbě /,,,/ Chci hledat podoby současné, sebevědomé činohry, která nepošilhává po jiných formách divadla," řekl.
A tak zatímco se pražské Národní divadlo před nedávnem - odchodem režiséra Štěpána Pácla - jednoho takového režijně-dramaturgického sloupu (myslícího na "tradičnějšího" diváka) zbavilo, hodlá jej brněnské Národní divadlo, jak se zdá, učinit sloupem jediným, či přinejmenším klíčovým. Nevím, která z těch dvou variant je horší.

Mikulka: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v listopadu 2014 uvedl Jiří Adámek na Nové scéně inscenaci Po sametu (k pětadvacátému výročí konce komunismu v Česku), dost intenzivně se o ní na Nadivadle diskutovalo. Autoři glos se víceméně shodli, že zůstalo u poněkud laciného a zkreslujícího výsměchu politikům, inscenátoři tvrdili, že to tak nemysleli a že je to interpretace příliš jednostranná. (viz tady: Mikulka, Škorpil, Švejda, Brederová). No a po čtyřech letech si můžeme, zdá se, klidně dát druhé kolo.

Škorpil: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v roce 2014 připravoval Jiří Adámek pro Novou scénu inscenaci Po sametu, vycházel z rubriky Ivana Lampera, jež vychází na poslední stránce Respektu. Tentokrát, při přípravě Nové Atlandidy, jakoby s dramaturgem Janem Tošovským přelistovali o řadu stránek dopředu, do míst, kde v rámci bloku Fokus:Agenda Respekt uveřejňuje krátké zprávy, citáty a komentáře. V Atlantidě, která je prý složena jen z originálních citací, textů přibylo a (nepřímo) úměrně s tím ubylo akce. Je evidentní, že Adámek tíhne k minimalismu a tak osm herců doplněných o jejich dětské protějšky spíše jen aranžuje do obrazů a uskupení. Do popředí se tak logicky dostávají jednotlivé promluvy, jež zřejmě mají tvořit koláž reflektující naší dobu. Jenže co se tu vlastně říká?

Etlíková: Něco z festivalu Cirkopolis 2018

Sami se svou technikou

Mezinárodní část letošního festivalu nového cirkusu Cirkopolis měla nebývale intimní atmosféru: čtyři z pěti uvedených inscenací[1] byla sóla, jen v pátém případě šlo o párovou akrobacii. Na rozdíl od tohoto ročníku jsem měla v těch minulých pokaždé alespoň z jednoho titulu dojem, že podléhá mně nesympatickému sklonu vytěžit co nejvíce působivosti z nepříliš originálního nakládání s artistickými disciplínami. Tentokrát se spíš bylo možné občas pozastavit nad tím, že se někdy tvůrci ocitali v tak hlubokém pohlcení prozkoumáváním možností zvolené techniky, že pro ně přestávala být důležitá divadelněji založená komunikace s publikem.

Švejda: Ifigenie v Aulidě (Divadlo na Vinohradech)

Určujícím stylotvorným prvkem Čičvákovy inscenace je vznešenost, dekorum. Těžko říct, jde-li o záměr, zdali režisér procítěné, koturnové hraní úmyslně tematizuje - efekt je nicméně dvojí.

Kde je na internetu možné volně číst divadelní recenze

Neodvratný ústup tištěných médií a příklon k virtuálním s sebou přináší i výhody pro divadelní fanoušky: mohou si dnes z pohodlí domova k nejrůznějším inscenacím přečíst vícero volně dostupných recenzí.
Berte následující seznam jako službu těm z vás, kteří se nechtějí pouze spokojit s našimi skvělými glosami a minirecenzemi, ale touží si udělat komplexnější přehled o tom, jak se o dotyčných inscenacích píše. Vybírám jen ty weby, které má - primárně v případě činoherního divadla - po mém soudu aspoň trochu smysl číst, kde jsou recenze publikovány pravidelně, a přidávám i hlavní jména autorů, kteří na ně aktuálně přispívají - protože na reputaci recenzentů pochopitelně dost záleží. (Těm z vás, kteří si chtějí udělat celistvý přehled, pak samozřejmě doporučuji odebrat se do pražského Divadelního ústavu a tam si na některém z místních počítačů číst recenze shromážděné v databázi bibliografie).
MARTIN J. ŠVEJDA
P.S.: Za případné tipy, pokud jsem na něco zapomněl, předem děkuji

Míšková: Prezident (Český rozhlas Vltava)

Rozhlasová hra k volbě prezidenta

Hru Thomase Bernharda Prezident uvedl v premiéře Český rozhlas Vltava v polovině prosince, přesně měsíc před prvním kolem prezidentských voleb u nás. A znovu, jako už mnohokrát, se potvrdilo, jak umění dokáže předvídat a zvěstovat sociální jevy.

Mikulka: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

Jmen evropského formátu se v současné české činohře bohužel moc neobjevuje, a tak je hostování Jana Klaty událostí vlastně už jen samo osobě. Nezůstává však pouze u slavného jména, polský režisér předvedl Pod Palmovkou přesně to, čeho se doma stále nedostává, vzdor všem německým a poslední dobou i polským inspiracím: schopnost interpretovat klasiku prostřednictvím výrazných, nepopisných obrazů. A také doplnit vypjatou výtvarnou i hudební stylizaci adekvátním herectvím.

Švejda: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

Režii Jana Klaty rozhodně nelze upřít jednu věc: tah na bránu, jenž se uskutečňuje s doslova rockovou přímočarostí. To, s jakou energií režisér exponuje jednotlivé obrazy, z jakých ingrediencí je skládá, aby se divákovi zadřely pod kůži. Jeho Něco za něco pulsuje současností v síle, řekl bych, přesně takové, kvůli které byl jako skutečné režijní jméno (v českém činoherním divadle vlastně, po Robertu Wilsonovi, teprve jako druhé) vedením divadla osloven.

Švejda: OK plus F (Divadlo Kámen)

Nová inscenace Petra Macháčka je spletena ze tří motivů. Prvý se zabývá dichotomií (divadelní) fikce a reality a utváří její úvahový rámec. Druhý se týká "tygřího fluida" (o jehož implementaci do provozu jakési firmy postavy vedou řeči), symbolu - když to tak nazveme - optimálního chodu věcí. A třetí je převzat z románu Mary Shelleyové Frankenstein a věnuje se stvoření umělého, zde však spíš dokonalého, člověka. Spletení je důmyslné (možná až překomplikovaně důmyslné), i tak je ale struktura  inscenace spíše fragmentární, její tvar se rozpadá  do jednotlivých výstupů (někdy by se dalo dokonce říct "čísel"). Na vině je nejspíš zmiňovaný úvahový rámec, který prostřednictvím zcizujících komentářů herců pravidelně zastavuje děj.

Švejda: Černý med (Činoherní klub)

Postava Vyšetřovatelky, usilující usvědčit ze zločinu spisovatele Eugena Loebla, je dobrou příležitostí pro proteovské herectví Ivany Uhlířové. Ta, v blond v paruce, přichází na scénu v huňatém zeleném kabátu, pod kterým však má černé upjaté šaty. Působí sexy, jako přítulná kočička se sladkým, mazlivým hláskem, v řeči trochu zadrhává, vypadá tedy i nejistě... s muži (a asi nejen s nimi) to evidentně umí. Jde o úlisnou masku (vyšetřujícího) dravce, který dokáže pořádně zatnout drápky.

Mikulka: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Handa Gote na svých webových stránkách tvrdí, že výraz Rain dance znamená v počítačové hantýce „Jakýkoliv sled mysteriozních akcí provedený směrem k počítači, za účelem dosažení jistého cíle. Obvykle omezeno na rituály obsahující zaklínání a podobné psychické aktivity.“ Netroufám si posoudit, do jaké míry je to spolehlivá informace, ale jako charakteristika stejnojmenné inscenace sedí skvěle. S tím rozdílem, že zde ony mysteriózní akce probíhají směrem k moderní konzumní civilizaci.

Etlíková: Pověření (HaDivadlo, Lachende Bestien)

Dvakrát s náročným Heinerem Müllerem

Alespoň na první pohled to působí jako šťastná shoda okolností či dobrý nápad, uvést v období přímých prezidentských voleb Pověření, které odhaluje pochybné stránky demokratických ideálů a jejich „vývozu“. Müllerovo drama je ale velmi svérázné, protože mimořádně naléhavě oslovuje intelekt, zatímco pocitovou rovinu textu si je třeba při čtení spíš svépomocně domýšlet. Jedinou emocí, jíž se nelze vyhnout, je hrůza z masového prolévání krve, která se skrývá za každým řádkem této hry o nezdařeném pokusu zavést do karibských států ideály Velké francouzské revoluce. Je tak výrazná, že musí být velmi náročné zodpovědět otázku, kde se při výkladu této hry inspirovat při hledání divadelních jemností. Mám za to, že úspěch inscenace závisí na tom, jestli se pocitovou rovinu podaří nalézt, nebo se jí elegantně vyhnout. Jinak totiž hrozí, že vznikne velmi schematické divadlo.

Švejda: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Necelý měsíc po konci výstavy Krištofa Kintery Nervous Trees v Galerii Rudolfinum uvádějí Handa Gote research & development obnovenou premiéru (či druhou verzi) inscenace Rain Dance z roku 2009 - a jako bychom se ocitali na stejném místě. Kde však v Kinterově případě svět po katastrofě zůstal již bez lidí, pozorujeme u Handa Gote tentýž svět "pět minut" před tím - s jeho posledními obyvateli: trojicí flegmatických chlápků v tričkách heavymetalových kapel, kteří se jej - naposledy - snaží oživit.

Mikulka: Na protest! (Husa na provázku)

Takže další díl nekonečného seriálu „jak ošidné je mít očekávání“. Poslední inscenace Vladimíra Morávka vznikala za hodně nestandardní situace a tak jsem se obával (i s ohledem na dosud slyšené a čtené), že si nedobrovolně odcházející umělecký šéf bude touto cestou vyřizovat účty, připomínat zásluhy a excesivně citovat sám sebe. Že dojde na nevkusné vzývání Václava Havla, hektolitry (sebe)dojímavých řečí o lásce k divadlu a k Divadlu na Provázku obzvláště, a že to celé bude trvat přinejmenším šest hodin. Nakonec „to“ trvalo necelé dvě hodiny, a přestože všechny výše zmíněné ingredience přítomny byly, objevovaly se v míře vcelku přijatelné a snesitelné.

Švejda: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4 (Divadlo v Dlouhé)

Miroslav Hanuš je silný v detailu. V evokaci. Svou inscenaci pojímá jako retro thacherovských (ale nejen pochopitelně jejích) osmdesátých let. Nejvíc se mu daří v hudebních číslech - vybírá především z popu a pop rocku sedmdesátých let (Bee Gees, Donna Summer, Sweet, Uriah Heep apod.); hudební provedení je (jako vždy v Dlouhé) perfektní a projev takového Pavla Tesaře v The Battle of New Orleans (zde Americká kamna) nebo Evy Hacurové v Romeo (zde Utři to) naprosto k sežrání.

Mikulka: Vojtěch Varyš (1985-2018)

Vojtěch Varyš byl jedním ze zakladatelů Nadivadla, patřil k těm, kteří se podíleli na vymýšlení koncepce a zpočátku se řadil i k nejpilnějším autorům. Po pár letech ho bohužel psaní pro Nadivadlo přestalo bavit a tak toho nechal. Stejně tak odpadla větší část původních „otců zakladatelů“, jemu je však nutno přičíst ke cti, že byl mezi nimi jediný, kdo to oznámil a rozloučil se i se čtenáři - místo toho, aby se prostě jen tak po anglicku vytratil. Když se teď na ten jeho poslední nadivadelní článek dívám, je pod ním příspěvek kohosi skrytého pod pseudonymem Mladý Werther: „Ta poslední věta znamená, že Vojtěch Varyš plánuje sebevraždu?“ Zní to jako varyšovský vtip.

Mikulka: Pověření (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Žižek na Žižkově 

Hlavní rámec Hábovy inscenace sice tvoří čtyřicet let stará hra Heinera Müllera, zásadní spin jí však dodávají obsáhlé citace z díla módního marxistického filosofa Slavoje Žižeka, napsaného zhruba před deseti lety. Cestu tří francouzských emisarů do Karibiku s pověřením vyvolat na Jamajce revoluci obdobnou té Velké francouzské evokuje původní text dosti nejednoznačně, spíš s pochybami nad smyslem revoluce jako takové. Zde se ovšem díky Žižekovi do popředí prosazuje téma „opravdové revoluce“, kterou by měli provést ti úplně nejubožejší, tedy černí karibští otroci.

Švejda: Havelka jako režisér politického divadla

Rok 2017 byl pro Jiřího Havelku - pomineme-li jeho loutkovou inscenaci Blátem po hlavě v DRAKu - ve znamení společensko - kritického, ba přímo politického divadla: Elity ve Slovenském národném divadle, Společenstvo vlastníků s Vosto5 a Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle. Doba přitvrdila a je třeba se k ní postavit čelem, jako by stálo v pozadí režisérových úvah. Velmocenská, agresivní politika Vladimira Putina, rozpínavost a bezskrupulóznost Andreje Babiše (a dalších bývalých komunistických kádrů) jsou jejich tématy. Volí k tomu přitom prostředky dokumentárního divadla - formát domovní schůze (kterou každý z nás důvěrně zná) ve Společenstvu vlastníků, strohého reprodukování záznamů ze spisů StB v Elitách či neméně střídmé rekonstrukce otrávení Alexandra Litviněnka ve Vraždě krále Gonzaga -, u kterých však nezůstává, ale naopak s nimi sofistikovaně pracuje.

Mikulka: Společenstvo vlastníků (Vosto5)

Otřískaný bonmot praví, že nejlepším argumentem proti demokracii je libovolná domovní schůze. Vostopětka teď na tohle téma udělala celou inscenaci.

(následují četné spoilery)

Švejda: Čaj a apokalypsa (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

Jak vytáhnout z Čaje a apokalypsy Caryl Churchillové to, co běží "pod" textem? Pod útržky hovorů čtyř dam pokročilého věku při odpoledním čajovém dýchanku, které jsou prokládány - jen asociativně souvisejícími - apokalyptickými promluvami jedné z nich? Viděl jsem většinu inscenací her Churchillové v českém divadle - her, které byly podobně koncipované jako Čaj a apokalypsa - a vždy šlo jen o větší (Prvotřídní ženy a Láska a informace v Národním divadle) či menší (Řada v Divadle na Vinohradech, Je to tu ve Švandově divadle) prohry. Inscenátoři (pokud již) uvízli u pouhého aranžmá textů; a témata, která nenápadně (často třeba jen pocitově) z textů vystupují, v nich zůstávala zazděna.