Švejda: Představme si tu možnost...

Ano, představme si tu možnost. Může-li být prezident volen lidovým hlasováním, proč by o existenci dnes převažujícího množství divadel měla rozhodovat nějaká specifická, výběrová kritéria. Proč by nemohla být zrušena podpora divadel z veřejných zdrojů. Ať se divadla uživí sama. Ať o jejich existenci rozhoduje zájem diváků a podpora ze soukromých zdrojů. Zajisté, divadelní mapa České republiky by vypadala jinak. Pravděpodobně by prořídla a nebyla tak pestrá, pravděpodobně by téměř vymizela (jako finančně příliš náročná) repertoárová divadla,  pravděpodobně by se uskutečňovala převážně ve velkých centrech, pravděpodobně by vzrostlo vstupné, pravděpodobně by stoupl význam (moc) kritiky. Fungovali by jen ti schopní. Ti, kteří by dokázali nabídnout to, co chce vidět dostatečně velké množství diváků (a tím pádem by byli přitažliví i pro nejrůznější sponzory); a ti, kteří by byli natolik umělecky zajímaví, že by našli přízeň čistě filantropických podporovatelů.
Ano, přiznávám, takovou možnost si dokážu představit.     

Mikulka: Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme (Depresivní děti - Venuše ve Švehlovce)

Musím se přiznat, že jsem už dlouho neměl v průběhu divadelního představení tak rozporuplné pocity. Od otrávenosti z nekončícího vršení jednotvárných vtipností až po přesvědčení, že se Depresivní děti dokázaly dotknout něčeho opravdu podstatného. Nápad je to ve své jednoduchosti až ďábelský: pětice účinkujících se v internetové seznamce pokusí současně ulovit jednu ženu a pak o tom udělat divadelní inscenaci. (Ona neznámá je na začátku definovaná jako 30+, ale myslím, že zrovna věk tu nakonec není úplně nejpodstatnější.)

Švejda: Jan Hrušínský

Myslím, že kauza Jan Hrušínský vs. Národní divadlo si zaslouží - pokud nechceme zůstat jen u jízlivého ušklíbnutí se nad tím, jak dotyčný nešikovným obchvatem přes bustu svého otce hájil čest profesně ponížené manželky - vyvození jistých obecnějších závěrů.

Kyselová: Leni (SND)

Zdena....teda Leni?

Celé to predstavenie som sa snažila, aby sa mi to „veľmi páčilo“, ale nejak to nefungovalo. Pritom, atraktívny námet, o obsadení ani nehovoriac. Primárnym problémom inscenácie je, že akosi nevie, o čom vlastne chce byť, a nevie to veľmi ani samotný text. Z názvu vyplýva, že by malo ísť o originálny pohľad na režisérku, ktorej umenie slúžilo politike, ale ona ostala vždy len svojej práci. K tomu má text aj inscenácia nakročené výborne, nápad spojiť Leni Riefenstahl a Johnnyho Carsona ponúka viac než zaujímavý umelecký materiál.

Škorpil: Kouzelná flétna (Opera Národního divadla)

Shakespeare měl syna Hamneta, který zemřel ve věku 11 let. Existují teorie, které tvrdí, že pomníček mu otec vystavěl v Hamletovi. Představte si tedy, že v Hamletovi postavíte na scénu Shakespeara, který bude tak nějak horečnatě snít o svém mrtvém synovi a o Hamletovi zároveň, pak taky – logicky – kupu dětí, které budou tu a tam procházet přes scénu (pokud možno pomalu a pozpátku), staré (zpomaleně cupitající) sluhy, kteří se budou starat o blouznícího barda, nějaké ty symbolické postavy... jo a taky samozřejmě Hamleta, Ofélii, Polonia a spol.
Bude to dávat smysl, bude to krásný sen jednoho okamžiku, bude to pocta velkému dramatikovi a jeho jistě vznešenému utrpení i básnickému géniu. Bude to dojímavé a podstatné a bude to KRÁSNÉ. Jen to moc nebude Hamlet, protože odsledovat pod vší tou mizanscénou jeho příběh prakticky nepůjde.

Švejda: Ze života hmyzu (Národní divadlo)

Ostatně: pokud bude Daniel Špinar přísný i sám k sobě, stáhne z repertoáru Národního divadla s 1789 i své Ze života hmyzu. Nejde myslím ani tak o ten symbolický kontejner (v němž přebývá Kukla), kterého se prý - jak sdělil sám DŠ v jednom interview - diváci historické budovy hned na začátku leknou a vůči inscenaci se zablokují, ten je přeci přirozenou součástí režijní (vizuální) modernizace klasiky, kterou režisér tradičně podniká, jde o banálnost textu pro dnešní dobu (už v roce 1990 s ním Miroslav Krobot v Národním divadle pohořel), o jeho inscenační nefungování, kdy jsme svědky jen takové krotké feérie (příznačné se  mi jeví: Lumek zabije Cvrčkovou tak, že ji nažene do stanu a tam, aniž to vidíme, s ní něco provede), ve které se urputně vyrábějí gagy a obecně příliš tlačí na humoristickou strunu, a pokud už se sáhne k nějakému aktualizujícímu výkladu, vyjde z toho to nejprimitivnější, co nás může napadnout: totalitaristické mraveniště jako současná kapitalistická (nadnárodní) firma (po přestávce ostatně tato scéna působí jako z úplně jiného světa).
Daniel Špinar plnil jen zadání. A jeho inscenace není ani kočka ani pes. Nehodí se (budeme-li se držet jeho vlastních šéfovských představ o inscenacích v ND) ani do budovy Národního, ani Stavovského divadla.     

Švejda: Demokracie (Divadlo Minor)

Byť by nemusela divákům sugerovat, že "bla bla" řečnění politiků je cosi defektního (prostě k jejich strategické výbavě patří), byť by se obešla bez svěrákovsko - uhlířovského dutě hymnického finále a byť by v ní herci (zvláště ti v rolích moderátorů) mohli být kreativnější a interaktivnější, je Demokracie Braňo Holička příjemným hravě didaktickým divadlem pro děti. V prvé části se (malí) diváci dozví principy fungování parlamentní demokracie a ve druhé si ji, s pomocí hlasovacího zařízení a "napodobování" plnění programu koaličních stran, sami zkoušejí. Těžko sice odhadnout, kolik se přes tu celkovou hravost dětem nakonec zapíše do paměti informací o tom, co to ta demokracie vlastně je, ale i kdyby to mělo být jen podprahově, bylo to provedeno zručně a nenásilně. A ze závěrečného vážného nabádání (před tím nešťastným hudebním finále), jak se v demokracii chovat, šel vlastně docela i mráz po zádech.      

Mikulka: Divoké maso (Komedie)

Co mě tak napadalo během představení... 

- na sdělení vypjatých emocí nestačí dlouho významně mlčet a pak ze všech sil zařvat

- na vytvoření atmosféry nestačí sešeřit scénu, zapálit svíčky a občas pustit hudbu
- malovat hercům obličeje nabílo je muzeálně působící trik, zvláště není-li k tomu zjevný důvod
- vystupňovat projekce obřím detailem upřeně zírajících oči je banální, zvlášť napodruhé
- když má být hrdina snaživě neohrabaný, není nutné, aby se choval jako úplný dement

Mikulka: Fuks (D21)

Obyčejná neděle národního umělce Ladislava F., spisovatele

Některá setkání vzbuzují velké naděje. Třeba když se kovaně „divný“ režisér Jan Kačena pustí do trochu jinak divného prozaika Ladislava Fukse. Jenže velké naděje mohou také skončit velkým zklamáním.