Nikoli že by snad Amadeus Vladimíra Morávka nebyl předvídatelný. Efektní bulvár s kašírovaným „druhým plánem“ - byť se jej tvůrci snaží na pár místech vyztužit. Pohyb v kročejích Formanova filmu – který, předpokládám, zná téměř každý, takže se vlastně jen čeká na oblíbená místa a hlášky. Režisérova vycizelovaná, ale vyprázdněná orchestrace vyjadřovacích prostředků – i když tentokrát je těch repetitivních prvků přeci jen méně a činohra jako taková dostává více prostoru. A, nikoli na posledním místě, celé to marketingové podchycení projektu (Donutil vs. Donutil)… V čem je vlastně vůbec tahle inscenace dítětem „centra experimentálního divadla“?
A přesto stojí kvůli jedné věci na Amadea zajít: kvůli výkonu Miroslava Donutila v roli Salieriho.
Herec se sice nevzdává své obvyklé, jako by přiškrcené modulace hlasu, ale slova „lidově“ neprotahuje, „nedohrává“, nestrhává zkrátka na sebe intonací pozornost, slouží postavě (která Shafferův text táhne), dovoluje tak divákům nerušeně sledovat (byť notoricky známý) příběh. Stejně uměřený je i v gestech, mimice či pohybu – dbá, co je narežírováno; kde si např. Morávek žádá jistou „loutkovitost“ (záblesky jakoby strojové „zrůdnosti“ postavy), tam ji opravdu předvede. Donutilův výkon není (aby použil oblíbený obrat kolegy Mikulky) strhující, ale ohromí svou disciplinovaností. Ochotou „hvězdného“ herce podřídit se požadavkům extrémistického režiséra.
Tohle spojení zkrátka vyšlo. A uvědomíme-li si, že stejný efekt přinesla i Donutilova spolupráce s ještě "vyšinutějším" Robertem Wilsonem v Národním divadle (Věc Makropulos), nezbývá než vzdát (pardon za ten patos) hercově profesionalitě čest.
V čem je vlastně vůbec tahle inscenace dítětem „centra experimentálního divadla“? Právě. Achjo.
OdpovědětVymazat