Inscenací inspirovaných osudy významných osobností se poslední dobou vyrojilo tolik, že už je to skoro inflace. Ale aspoň se dá porovnávat, kam to či ono představení směřuje: chce být něčím na způsob divadelního životopisu nebo je ona centrální osoba spíš záminkou ke svébytné jevištní kreaci?
Autorka scénáře Lucie Trmíková a režisér Jan Nebeský jsou kupodivu blíže první možnosti, divadelní imaginací tentokrát Nebeský nikterak nehýří. První dvě třetiny inscenace se tak spokojí s kombinací životopisných faktů s dosti nevynalézavým kabaretem, který publikum informuje o tom, že Simone Weilová byla židovka, filosofka, komunistka a aktivistka, především ale opakovaně, nepříliš vtipně a bez velkého přesahu ilustruje, že byla příšerně nepraktická a nešikovná. Rozpaky ještě posílí, že jazzově laděné písně Emila Viklického zvládají Lucie Trmíková a Saša Rašilov hodně nepřesvědčivě (o písňových textech Roberta Geislera je lépe pomlčet).
Dojem alespoň částečně napraví závěr, ve kterém se místo kodrcavého kabaretu a nejistého prozpěvování objeví typický Nebeského divadelní obraz: Lucie Trmíková nehybně leží na zemi, cituje Weilové dopisy a úvahy z posledních let života, a Saša Rašilov ji přitom pomalu zahrnuje pískem. V těchto místech má představení náhle sílu - zdaleka ne jen divadelní. Věčná škoda, že inscenátoři neodolali pokušení vše ještě na závěr shrnout a podtrhnout dalším nepřesvědčivým pokusem o kabaretní finále.
Autorka scénáře Lucie Trmíková a režisér Jan Nebeský jsou kupodivu blíže první možnosti, divadelní imaginací tentokrát Nebeský nikterak nehýří. První dvě třetiny inscenace se tak spokojí s kombinací životopisných faktů s dosti nevynalézavým kabaretem, který publikum informuje o tom, že Simone Weilová byla židovka, filosofka, komunistka a aktivistka, především ale opakovaně, nepříliš vtipně a bez velkého přesahu ilustruje, že byla příšerně nepraktická a nešikovná. Rozpaky ještě posílí, že jazzově laděné písně Emila Viklického zvládají Lucie Trmíková a Saša Rašilov hodně nepřesvědčivě (o písňových textech Roberta Geislera je lépe pomlčet).
Dojem alespoň částečně napraví závěr, ve kterém se místo kodrcavého kabaretu a nejistého prozpěvování objeví typický Nebeského divadelní obraz: Lucie Trmíková nehybně leží na zemi, cituje Weilové dopisy a úvahy z posledních let života, a Saša Rašilov ji přitom pomalu zahrnuje pískem. V těchto místech má představení náhle sílu - zdaleka ne jen divadelní. Věčná škoda, že inscenátoři neodolali pokušení vše ještě na závěr shrnout a podtrhnout dalším nepřesvědčivým pokusem o kabaretní finále.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme